literární časopis založený v roce 1964

Jan Rosák

I když paměť je tak děravá…

Mezi básníky mě opravdu žádný Vítězslav nezval, ke spolupráci na klubu Divokého vína nejdřív v Michalské, později v Nerudově ulici, mě pozval Ludvík Hess. Mám pocit, že z počátku spíše ze soucitu, když viděl mladého hocha, který marně hledá své místo v životě, zatímco Ludvík už nejspíš věděl, co s tím svým provede. Až teprve o něco později, když se první pořady s recitací poezie autorů sdružených kolem Divokého vína podařily, začal naši spolupráci brát vážně. No — opravdu vážně jsme tenkrát asi nebrali nic. Ale divadélko v Nerudovce si získalo docela dobrou pověst, takže jsem úplně bez problémů přesvědčil k účinkování bez jakéhokoli honoráře taková jména, která by dnes pořadatele stála statisíce — Lenku Filipovou, Jitku Molavcovou, Palečka s Janíkem! Úplně zadarmo a moc rádi si u nás zahráli Vladimír Merta a třeba taky Jiří Stivín s Rudolfem Daškem. Tehdy jsem nějak zapomněl na propagaci, a tak si Stivín s Daškem vybalili nástroje, ale diváci žádní. Chvilku jsme na sebe koukali, pak hoši začali hrát, já si sedl do prázdného hlediště a začal jim recitovat básničky mladých poetů. Docela hezký večer!

A k Jardovi Linkemu?

Jarda byl ohromně inteligentní kluk, mezi námi, gympláky z Dejvic, byl něco, čemu se říká guru. Vzpomínají na něj dodnes tehdejší kamarádi z dejvických hospod — Richard Tesařík, Petr Šabach, Ivan Hlas, Jan Halas a další, dnes hodně slavní hoši. Nosil mezi nás dobré knížky, dělali jsme divadlo v Divadélku v Suterénu a Jarda taky psal. A výborně. Za to, že to byl ale vlastně ztracený talent, mohl alkohol, který ho nakonec přemohl v jeho 42 letech. Do té doby stihl nedostudovat filosofii na UK a po spíš demonstrativním pokusu nastoupit na kněžský seminář do Litoměřic se docela úspěšně flákat pražskou bohémou.

Divadlo dělal i na vojně a ne ledajaké. Ze souboru, který v brněnské posádce založil, vzešli pozdější hvězdy jako Jirka Bartoška, Jana Švandová, nebo Pavel Rímský. Jarda Linke měl úžasný talent pro recitování, a tak se dostal úplně snadno na místo rozhlasového hlasatele. A vlastně díky jemu jsem se k téhle profesi dostal i já. Jenže — Jarda měl smůlu ve svém původu. Otec byl ve válce odvelen jako Němec k wehrmachtu a když se to provalilo, pochopitelně došlo k rychlému vyhazovu z rádia. Jarda to těžce nesl a nejenže začal pít ještě o něco víc než předtím, ale taky si přestal dávat pozor na to, co a před kým říká v hospodách. Přišel třeba do putyky a už od dveří hlásil: "Jsem bez občanského průkazu a v podnapilém stavu."

A jednou se pustil do politického rozboru u stolu, kde s ním sedělo pár neznámých lidí a on se nepodíval dolů pod stůl. Tehdy bylo v Dejvicích nezbytné, když jste usedli do restaurace, vždy zkontrolovat ponožky kolemsedících. Dejvice byly sídlem STB a ministerstva obrany a tudíž plné estébáků a lampasáků — i v civilu. Jenže oni si asi z lenosti nepřezouvali ponožky, a tak byli lehce odhalitelní. Jarda tu důležitou úvodní kontrolu opomněl a už ho vezli.

A od té doby se to taky vezlo s ním z kopce. Při každé návštěvě Brežněva a jiných soudruhů ze zahraničí ho zavřeli preventivně na pár dní do basy a Jarda to pak samozřejmě zase v nejbližší hospodě pěkně rozmázl, šel tam znovu a tak dále. Ale přitom ještě stačil napsat pár moc hezkých básniček. Confiteor je asi nejlepší z nich. Je to jasná reminiscence na beatniky, hlavně na Ginsbergovo kvílení, ale není to žádný plagiát, na to měl Jarda Linke příliš mnoho vlastní invence.

Dodnes, když se s tehdejšími Jardovými kamarády sejdeme, dá někdo k dobru třeba jeho morgensternovské říkánky, které jsme si jen tak pro sebe "vysílali" v Rádiu UCHTOVO: "Vysíláme zprávy. Generální tajemník Tuwimské strany mírných šobajzníků Šoba První byl nahrazen Druhým tajemníkem, neboť bylo nezvratně zjištěno, že shazoval malé děti z nočníčků…"

Tak a podobně jsme si hráli s kamarádem, který nám už skoro dvacet jet chybí — s Jardou Linkem…

Jan Rosák a Jaroslav Linke

(současná tvorba)