Eva Frantinová

Zavírací hodina, věnováno Karlu Sýsovi


Sýs maturitní

DOBA SKLONĚNÁ

Žijeme ve skloněné době
oči nezdvihneme
ty ke mně
já k tobě

ABONENTŮM NA LINCE U

Ubav se uhas se
upádluj uhraj uběhej uplakej
upůjčujustěhujuvolejutrenduj
ukupuj ujezdi
A jak je krásné
sedět v tichu sám
než stromy došumí


Baret

OTÁZKA

Život na paperbacku
nebo na pergamenu…
(čtou ho něčí oči?)

JEDNOU ZMIZÍM

Tam kde obráceně sněží
rovina je věží…

NEJEN PRO ELIŠKU

Na začátku dva tóny vítání
na konci akordy mávání


Chůze

ÚKOL Č. 1

Vystoupej na střešní terasu dne
zítra se možná nehneš – v mezaninu…

AŽ JEDNOU

Půjdeme tmou nebo přítmím?
uvidí na nás cesta?
Zažijeme po večeři noc
svítání posledních snídaní?
Rozbije klopýtnutí ochranné sklo
narazí obraz na hladinu nebo na dno?
A kam se ulice prokliká bez nás?
Google nebo Seznam?

OSLOVENÍ NA ŘÁDEK

Rozečtená samoto instagramu!


Kája červen 23 Kostelec

MÁ MAPA

Ztrácím se v knižních rovinkách

SNY

Máš radši ty v drátěné nebo plátěné vazbě?

XXX

Vyjeli jsme všichni z tiskárny před oslepený dav
ty jsi byl shozen – cíl - jenom tak ležet
před Velkým vozem
já vyjela záhy z virtuózní dráhy
a tamten hraje v kostky
zurčí mu v dlani
někomu život otevírá sodovku
dalšímu těžké víno
z někoho prchá v deseti
v druhém se vleče do sta
Strach z posledních stop
Co bude před nimi
za nimi
záháže je pískem vítr
vysuší slunce
vztáhnou se po nich ruce?


Kája Česky Brod jaro 2023

JSME

Dvě noty v písni Pomlka
odzpívá nás čas?

Z DENÍKU HUDBY

Soumračná obloha
pomlka pro boha
obloha vymetená
Devátá Beethovena

ZEĎ

Co za ní
před ní
co včera
zítra
teď…?


Kája Hláska 2023

OD A DO ZET

První zvonění
poslední sklonění…

AŽ JEDNOU

Budu chodit s papírovou cedulí kolem krku
Hledámtoho kdo mne potřebuje
třeba se do mne znovu vpáčíš
něžným paklíčem
a nebudeto o ničem

BYLI JSME TU

Nakrátko
jak zamlžené zrcátko

CIFERNÍK

Proč jdeme pomaleji
za časem
když mu hoří za patama?


Kája lavička

VÝLETNÍ

Krabice s prášky…
(tvá města
pohoří
značky)

KOSTKY

Při smíchu se tvář rozzáří
při pláči zkřiví…
(a proč to první nás složí
druhé rozhází?)

BEZ TEBE

Měsíc vzpomínky těžit
(nežít…)


Karel třída

BÝT

Perem – aby mnou psalo
Smyčcem – aby se hrálo
Adresou
na kterou dopis dálky zanesou
Počasím
sem tam déšť i stín
Osmnáctikarátovým puncem
slunce
Něhou
jednou nám koupí drážní domek
Zrcadlem
postojí před ním šťastné náhody
Účesem
česaným v protisměru
Veslem tvé řasy
napříč zeměpásy
Hvězdou
jíž války nežnou
Být…


Orlice

TRHACÍ KALENDÁŘ

Stát proti němu – čelem!

NIKDO NEPŘEČTE

Vzlyky
(vykřičníky)

MOST

I když stojí je na procházce s námi
pod hvězdami
nad hvězdami

DALŠÍ JARO NA STŘELECKÉM OSTROVĚ

Kdy ještě před námi
rozkvetou kaštany
Kdy ještě za námi
povalí se šeříky
A kdy nám přinesou kafe v hrníčku
zalévané nadějí
a na dně
bude světleji?


Postýlka

STŘELECKÝ OSTROV ZNOVU

Řeka poplyne
housle nedoladí
kola se budou točit
den a noc skřípat
vždy a tady

a my…
(s čímpak se
vyměníme?)

JEDNOHO DNE

Ostrovy země Mámtěrád
napíší také o nás doslovy

POHLED DO OČÍ

Vítá se jími loučí
načíná víno
dopíjí …
(pohlede
tajemná sloučenino…)


S jablkem

MEDAILON O DVOU PLÁŠTÍCH

Jako bělásci tvé vlásky
uvnitř
všude se mnou
zašustí křídly

ZŮSTANOU

Stíny laviček dýchnou v nás
když přisedává čas

BEZ ZÁRUKY

Je snad kvetoucí kaštan
příslibem
že ho spatříš?

PROVOZNÍ DOBA STÁŘÍ?

(V záhadném kalendáři)


Babička

LÁSKA

Čím jako kopí brousí i tvůj stín
že míří na srdce
padá do hlubin…

ČISTĚ

Možná jsme zahlédli cíp ráje
uslyšeli růst drahé šlépěje
a sykot sirky nad lampou
starost po kapsách úžas na čelech
před přibouchnutím dveří
volání našich jmen

DOMÁCÍ PRÁCE

Když něco odchází
vše děláš
nějak pomaleji a přesněji
talíř utíráš dvakrát
protože se chumelí
a ne květinami v květnu
snad i proto děláš
vše pomaleji přesněji
otvíráš zásuvky dávno neotevřené
a pak tě napadne
musím si vyčistit boty
ještě
na cestu tam i zpět
to štěstí…


Věnec

LÁTKA KTEROU NOSÍM

Na líci radostný lesk
na rubu režný stesk

BLESK

Kde je ta střecha nad námi
kam ji odnesli
proč se utrhla
kdo ji pustil z klece
o kterou tlučeš křídly…

JE ŠTĚSTÍ DÁT SI

Hlt svítání – k snídani…

NEŽ SE ČAS LESEM MIHNE

Tvé i mé dlaně
- každý den tráví na čekané


V peřině

BÁSEŇ O ŽIVOTĚ NECHCE SPÁT

Ve čtyři ráno
kope do mých vrat

PAŇÁCA

Klávesy ztichly
spí na filcových polštářích
zrušili jim let
Praha - Smích
a
opona šla dolů

SKLADIŠTĚ

Jsem skladiště
věcí minulých
i těch napříště

CO JE ZA MÝMI OKNY

Samospouštěcí
záclony…
(nejtišší něžné zákony)

O ŠTĚSTÍ 2024

Maminka
vstává!

OPUŠTĚNÁ ADRESA

Uchýlil se do básně!

ZDI

Kdyby tu nebyly
co zbyde k obcházení
ztrátám
nacházení?

NA NEMOCNIČNÍ OBLOZE

Křídla tvých rukou
modré aerolinky…
(létám jen s nimi!)

SUVENÝR

I po nás zbyde magnetka na lednici
hrady
zámky z moduritu
lesk brože
který nepřepadne hoře

POHLEDNICE

A nad adresou do Nevímekam
orazítkovaná známka
(první dluh
poslední splátka…)

Z TRAMVAJE

„ A mami a za Pražským hradem je poušť
a mami
měli jsme jet taxíkem
je to nejbližší auto
a proč když někdo běží dálku
je to o rychlosti
když už běží dálku
jednou jsem kráčel dvě hodiny
po horách
a mami
my jedeme dopředu nebo dozadu
bude Anděl
Čert
a další zastávka Mikuláš
proč jedem na konečnou a ne na začátečnou
a mami
že svět je začátečně
nekonečnej…“

RÁNO NA HLÁSCE

Rozjitřena bytím
klidná nebytím
zhasínám se
svítím…

ESEMESKA OD SÁZAVY

Ubytovalo mne tu pětihvězdičkové ticho
s hluchavkou nad říčními břehy

XXX

Před čím se schováváš v krytu
opuštěného bytu?

PŘEPIS

Po tobě prázdné místo
(a už ne nanečisto…)

U PŘÍVOZU

Co tě dnes čeká?
Výlet do blízka
do daleka?

XXX

Jsme překlep času
nebo čistopis?
Stránka
nebo spis?

AŽ SE NEUVIDÍME

Ptákům zarostou zobáčky
Květiny opustí
ruce jara
A nikdo neřekne tak co z tebe zase vypadne
dneska…
Půjdeme na výlet každý sám
tady
i tam

STANICE TRAMVAJÍ KRYMSKÁ

Já ještě cítím běh
vítr chladil do tváře
a stíhali jsme…

než dýchly na tvá záda kroky
(kdo obrací je
u lavičky
když odjelo už všechno
kdo jimi šustí
kdo čím je popisuje
trhá
jak listy
diáře?)

MLŽÍTKO

Mám strach: zamlží se dnešek
zamlží se zítřek
A štěstí uskočí
subito…

STESK A MIKVE

Vstupuješ do něj
bez přípravy k ponoření

NAŠE RUCE

Byly a nebudou
Budou a byly
(tolik si přislíbily)

KLÍČE V ZÁMKU

Až vypáčí dveře
najdou po mně zítřek
včerejšek v patách….
(ohlédne se?)

RANNÍ RITUÁL

Nad šálkem kávy
zašumí úzkost…

Z BÁSNICKÉ KUCHYNĚ

Když přijde báseň
sníš to studený…
Když odchází
přecházíme varem…

PROČ

Zarůstáme do trávy
která nás nepřerostla?

MÍT RÁD

Poprvé
posté
prostě

JDI OTEVŘÍT!

U dveří každé ráno
Kroksunkrok…

NÁVES

Sejdeme se
vždy a všude
na návsi
našich dlaní

PLOTY A SLOVA

Odpustí plotům rez
ploty rzím
slova tobě
ty jim?

KRABICE OD BOT

A tyhle byly s nástupní
nebo výstupní
podrážkou?

KNOT

Večer ho zastřihává
(naznak padá sláva)

NABÍDKA

Když sbohem klepe na rameno
báseň se dívá do očí: vezmeme se!

Z ALBA

Mému žákovi
říkali ovečka…

Z NEMOCNICE

„Nebýt tu rozkrádal bych dál šusťáky vteřin…“

POD KAŠTANEM

Popíjeli tu sedávali
smáli se
milovali
Co je víc
pěšino do Hrusic

NIC OD TOHO NEČEKEJ

A přesto čekáš
tvrdé y
před koncem abecedy

KAPKA TVÉ KRVE NA KAPESNÍKU

Jsem v ní já
i ty
těsně před vyvářkou
prázdnoty

OKRUŽKA

Možná přejedeme i přestupní stanici
(dvě poznámky
o výluce)

SNY

Skasané plachty
opuštěné jachty…

PRSTÝNEK

Kousek stříbra
(složená křídla)

ZRCADLO

Chodí před něj Zhlížení i Vzhlížení
Běh i Anihnout
In i Out
Budelíp s Probůhem…

VE TMĚ

Kde má pláč
vypínač?

AŽ UMLKNEME

Probudíme se jako řeč
úvodník
báseň
skeč?

KAM DOHLÉDNU

Všechny dny štědré…

Z ČEKÁRNY

Vyřčené diagnózy
nedopovězené dny

MÉ TICHO

Založilo oheň na Ztracence

Z LIDLU

Až touhy vyvěsí cedulku: dnes zlevněno
zdraží se
v nás

DÁVNÁ

Kdy se mír naposledy
rozhostil?

TRH

Jazýčky vah zpívejte
misky mlčte
den vás rozhoupal…
(za kolik?)

ZÁTIŠÍ S ÚTĚCHOU

Jablka hrozny víno suché květy
nakonec stín
(babiččin…)

POČÍTÁNÍ V NEMOCNICÍCH

Tři týdny sčítáš bílé krvinky stropu:
soprán alt tenor bas
chór
který nemá notu…

TĚŠÍM SE

Až bude láska na tahu
v Jeruzalémě
Tel Avivu
Rafahu…

JOHANA

„Děti jsou stejně chytřejší než dospělí
třeba
když nás někdo přepadne
utečeme mu pod nohy
nebo se schováme
jsme tišší
v noci můžeme brát sušenky
kdy se zachce
a skákat na posteli potají
a čmárat
a třeba umýt dům…“

SELFÍČKO POSLEDNÍ CHVÍLE

Uprostřed moře
nebo
na mělčině?

RÁNO 2024

Děda ve mně vstává
cinká v kuchyni
sestřenka Jana se myje
(má na nose brýle)
pod okny jede espézetka
jizerského vzduchu
tepláky popadají dech
básně
sviští
po
schodech…

OKNA

Počítám okna do zahrady
na která si už nestihneme vsadit…

MONITOR

Také máš strach
co načte dnešek?

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ

V srdečních chodbách
chodí se
bez průvodce

ZADÁNÍ

Kdo vypočítá odmocninu
posledního stínu?

MENU

Mírová na jídelním lístku
chyba tisku…

OSUD

Otvírat kompotované slzy
radost v mrazáku

NÁVŠTĚVA

Jdou ke mně básně
samotáři
s odhalenou tváří

ROVNICE LÁSKY

Kolik slz společných
tolik dní sopečných…

SEDM KŘÍŽKŮ

Kdo na mne hraje stupnici
se sedmi křížky
neumí výšky
umí hloubky?

OSAMĚLÝ PŮLLITR

Kdo si ho k ústům nahne
kdo z něj pil poslední
kdo žízni
zamává
komu
ještě vyprahne?

JE PO DEŠTI

V kaluži
slunce se zalesklo
viny
ji nepřeskočí…

CÍL

Kdo na nás dojde?
Co najde?

NÁPLAST

Kolik náplasti na světě
odstřihnou
roviny
propasti…

V BÁSNI POSLEDNÍ

Setmí se?
Rozední?

ŠIROKO DALEKO

Když pro tebe už nikdo a nic nehoří
hoříš
když pro tebe hoří všichni a všechno
nevydáš
světlo

MATĚJ

„Vymyslel jsem stroj Prostář
lidi nezešedivěj
zruším mraky
posunou se do čel zlejch
umřou
ostatní Prostář ochrání
každýmu bude do deseti let
to potrvá tisíc a tisíc let
bude ti deset rodičům taky
vymyslí se elektrické nohy
pomocí myšlenek
s tím budu pomáhat
a že každej bude mít v sobě balónky
aby to bylo veselejší…“

FRANTIŠEK HRUBÍN

Přistoupil ke mně:
„Napíšeš Romanci
novou
nikdo neřekne
musíš přece něco sníst
vůz se záclonkami neodjede…“

ZÁVODY

Nohy – nejdou
ruce – neobjímají
rty – mlčí
čas – prchá

ODKUD POCHÁZÍM

Jmenuje se to Čechy
městečko Vzdechy…

NOVÁ KUCHYŇ

Na brambory hrnce
na vejce pánvička
na radost chňapka
na pláč štamprlička

LESNÍ

Prý se kácí – a v našem lese…
Pročpak ne vedle?
(takové buky jedle)

JSME SAMI SOBĚ

Začátkem dovětkem
rodičem dítětem
hudbou tichem
zánětem
lékem
dálkou zkratkou

NÁPAD

Líbejme se
na věčný
zátah!

ČERVNOVÁ STANICE

Tam na konečné u Orlice
na lipové trati bez řidiče

OBYČEJNÉ VĚCI

Propiska
která se nepropíše
Svítání
které mám dnes navíc
verš
co se natahuje
talíř jablíčko
(než popojdeme
maličko)

UKLIZENO

Jako dlaždice čistotou
záříme…(vydrhnuti samotou)

AŤ TO STOJÍ CO TO STOJÍ

Opustíš scénáře
ne roli

VŠE PRODAT?

Byt housle hadry obraz ráje
vteřiny hodiny
slova
dny celé
i ty roztříštěné…
(ale z těch společných
se nejde
vystěhovat)

OPERA

Skřípali jsme o sebe
ale i čistě hráli
hádali se
milovali…

GRÉBOVKA V ŠEST

Parčík tě nezachrání
(v prázdném bytě
ráno pod psa
- jak to popsat?)

NĚKDO ODJÍŽDÍ NA JACHTU

Bože to prý bude krása
vidět opálené lidi na Václaváku
a že prý Jadran nestačí
a že snad Maledivy
Pluji už měsíc mezi nimi
oprýskaná
a bez přístavu Příště
myslím na Kapiláry
v souostroví Destiček
kde jsi teď
sůl na rtech

K ČEMU DEN BEZ TEBE

Když se za ruce nedržíme
hlavy nemáme u sebe
bloudím
soukromým Negevem

SEN O DIVNÉ MÍSTNOSTI

„Mami tam nepůjdu
tam jsou hnědé kancelářské stoly plné
zbytků jídla
stejně už všichni odešli
přátelé nepřátelé
sedí tam Tomněmrzí
s Někdyzavolej
poslední srdce
bez kormidla…“

SLYŠÍŠ?

Pianissimo mezi námi
áčko čistší než na začátku
ladění
pod hvězdami

SCHODY

Stoupáme po nich nebo sestupujeme?
Doufáme
rezignujeme?

VCHOD

Otvíráš dveře
pohled padne na dlaždice:
(čistili jsme je spolu
od lepidla
lino strženo)
tady se přezouvá
samota

POMALU PŘESOUVÁŠ SE

Hlavní nádraží – práce
práce – Hlavní nádraží
Růžová ulice
má tě v malíku
i ty jí…
(všechno bývalo
růžový)

PROSBA K HOLOUBKOVI V PARKU U VLTAVY

Otoč se
ke mně!
Nechoď ke břehu!
Nezobej v trávě jen ty svoje světy!
Otoč se!
I my pak vzlétneme
nad nemocniční
parapety…

DYNAMICKÁ ZNAMÉNKA

Možná jsme zpívali příliš nahlas
příliš tence
Bydleli v králíkárně
obývali rezidence
Co na tom
jsme tu postaru
jako chyty pro stesk
v hrudi
- Makalu…

GENERACE Z

Ty dlouhé kabáty
s ještě delším rozparkem
ty deseticentimetrové podrážky
nejlíp v černé
kdo je uvázal na ten řetěz
kdo potopil tváře
do displeje
kdo ucpal uši
mají deset životů
pokud střelíš
„Putin je daleko
takže jsme v bezpečí
a v NATO
takže věční“
svěří ti Gábinka
(každý den míří do škol
a nejsou
nekoneční…)

NA VLAKOVÉ STANICI EDEN

On ji zdvihá nad zem
nikam neodjedou
v bílých košilích
mají lístky na polibky
kolik jich bylo
zatímco tu čekáš
mezi příjezdy
odjezdy
dav sem dav tam
zatímco on ji tak strašně
k závisti
zdvihá nad zem…
Co je to platné
Nohy ruce
k použití
pravidelný tep
sáhodlouhý dech
(duše na šrot)

PRŠÍ

Deštivá metafora
prší
básni na ramena
shora

KÁMEN ZAROSTLÝ MECHEM

Oddychuje tu
po útěku
před útěkem?

TROPICKÁ ZELEŇ U STUDÁNKY

Jen ona psala pravé básně
a házela je do nás
jak do schránky

POKOJ S VÝHLEDEM NA ŘEKU

Kdo se nahne letos
přes balkón
kdo pohledem zavadí o slunečníky dole
kdo najde pod postelí stránku z tvého notýsku
rybí šupinu z peněženky
kterou jsi zoufale hledal
kdo se vykloní
a z našich očí

CO SI DÁM

Poslední vteřiny
s prvními jahodami

MOU ULICÍ SE TÁHNE ČAS

Nestíhá platit
a prosí
o dávky

BRZY SE DOZVÍŠ

Kdo tady rozdává den po dni
kdo ho bere
(směje se
šklebí
Mizerére…)

KRABICE VĚCÍ S NÁPISEM K ROZEBRÁNÍ

A ze mne – vezmete si šroubek?

POMŮCKA

Dřív jsem kolo vedla
dnes kopec šlapu
(do každého záběru
skanduje srdce:
žít
žít
žít)

RELATIVITA

Rovina je natažený kopec
kopec vzpřímená rovina
podlaha padající strop
strop zřícená podlaha

ZMĚNĚNÉ ČASY

Jaká procházka
(nepůjdeme spolu)
Jaké schody
(nevezmeme to po třech po čtyřech)
Jaké odjezdy
(když ne od tebe)
příjezdy
(když ne k sobě)
Jaká opera
(když ne z kubánských okenic)
Jaké nádraží
(neslyším: tady jsem
paní učitelko!)
Jaké notýsky
když je nepopíšeme
Jaký začátek léta
(promrzla jsem na kost)

NĚCO NA UKLIDNĚNÍ

Spolkneš tabletku
v hlavě ti bude lítat zet
zmizí snění
cesta k Orlici do Záměli
zdrhne ten čas
možná i s kartou paměti v kapse
(ale láska na ni bude vybírat
zběsile znova zítra
zas…)

Z PRŮVODCE SVĚTEM

Na cestu do samoty
nemám boty

PROČ TI PTÁCI TAK ŘVOU

Protože
ve stejném městě
a každý s jiným osudem
jsme

U KAMPY

„Cítím k tobě takovou něhu“
řekl jsi
padesát let se převalilo
přes zapomenuté hodinky na zídce
přes to vyznání
(oči ho vysílají dodnes)

POPISOVAČ

Popisovač tě tu popíše
číslice čáry dotazníky má dáti dal
nakonec záznam
tenký jak vlas
(za chvíli ho nikdo nepřečte)
ale já tě budu psát
celým tělem
nehasnoucí náplní

ZAMILOVANÍ JSOU CHRÁNĚNI

Stále utíkáš ulicí
k našemu domu
stojím tam u dveří
a mezi klíči třepetá se bělásek
polibku

KOLEMJDOUCÍ

Otáčeli a otáčejí se za námi:
„Taková láska se už nenosí
taková
která zašívá
nakoupí
uvaří
ustele
neodejde“

CEDULKA

Každé ráno stávám se cedulkou:
Přijdu hned!
(vyvěsila ji slza)

MIMOCHODEM

Pro život jsi bokovka
pro smrt pohovka
pro štěstí míč
pro smůlu bič

CO BUDE DÁL

Co bude dál
za letištěm až tam v dáli a dál
s tebou se mnou…
(kufrem
který se vysypal…)

STRACH

Dříve obcházel - slyšelas šustění křídly…
dnes ve mně tlukot bydlí

JENŽE

Jsi ve mně klíč
jenže dveře jsou pryč
jsi ve mně sklo
jenže okenice odlétly na jih
jsi ve mně čas
povytahuje si pruhované kraťasy
přesně jak ty
najednou je ho tolik
jenže…

PŘIJDE ČAS

Kdy zničím všechny ordinace
nenávidím bílou
zápisy měření křesla
všechna ach
my přece chodili zelení
my z louky
od studánky
my pod lípou
(říkala:
položte se…)

MOŽNOSTI

Někam se ztratím
tak jako kdysi ztratil se len do tvé
oblíbené pomačkané
košile
(přítomnost ji už nějak donosí
budoucnost
nepřetáhne přes hlavu)

TLUSTÁ ČÁRA

Co za ní
co před ní
(pouta vzpomínek
vězni…)

KOLEJ

Stejně jak odstavené vlaky
věříme
(na zázraky)

PŮJDEME NA VLAK

Kdy zaveze nás
kolem díry zeleně
do Kouřimi?
(od konečné k náměstí
vede schodiště
do Příště…)

NIKDO TO NEROZEBERE

Ruku v ruce
tvář na tváři
srdce zamčené v druhém srdci
naše dny na klíček
básněmi popsaný notýsek
zelení
natažené pěšiny
(zrezlé
vteřiny…)

TO NIKDO OD SEBE NEODPÁŘE

Naše dlaně
oči
tváře…

ZAVÍRACÍ HODINA

Pustí nás dovnitř?
Ven?
Jsem slepý ciferník?
V oběhu
věčná vteřina?

NEJISTÁ PŘEDPOVĚĎ

Až mi život řekne: zhasni
zatáhne se?
rozjasní?

MŮJ ČAS PO BABIČCE PO MAMINCE

Prchá
přešlapuje
vleče se
stojí
výská si stýská si
podle toho
ale vždy tady a teď
v krátké sukni
kterou nikdo nenastaví

OTAZNÍKY

Přišli jsme branou
otevřenou
zazděnou?
Vymaže nás
co nás napsalo
smazalo?
Proskočíme osudem jako obručí
před hvězdnou
za hvězdnou náručí?

BATERKA

Až mi dá signál
Naskoč si!
spatřím přistavené schůdky
povedou nahoru dolů
k letu
k plazení
po zemi?

Z MÉHO ŘÍMA

Na květinovém náměstí
koupímštěstí
Na mostěSisto
utratím drobnéjistot

VÝLET

Miláčku
jedeme do neznáma
každý na jinou stanici
Nechci tě nechat vystoupit
ani propadnout
ani postoupit…

LÉTO 2024

Ta zeď si pospíšila
věčně za námi
je před námi
a jak vyrostla!
můžemsi opřít hlavu
vroucně prosit
můžem si rozbít hlavu
stát k ní čelem
zády
hádat se
kamarádit…

HLAVNÍ NÁDRAŽÍ BEZ TEBE

Chvěji se o tebe jako papírový lístek…
(komu a čemu mává
jediný
sám
mezi mobily?)

KDE POŘÁD JSEM?

Zkouším si v kabince
jak mi padne
aby to nebylo dlouhý ani krátký
vysoko nad kolena
od krku ke kotníkům
(jako ty červený šaty
co se ti tak líbily
a smáli jsme se i slibovali do nich
a nikde nejsou
a nebudou k sehnání)
zkouším si
značkovej pláč…

NÁHON

Letos nikdo
nesedí na lavičce u náhonu
píše bez nás a sama
že všechno kolem
plyne dál
čas trhnul udicí
(svět se sesypal…)

PŘEDPÍRKA SLZ

Dojetí
nad naším objetím

RODNÉ MĚSTO

Kostelec…
(provždy přistavený u dveří
kufr básní
k snídani i k večeři)

CHTĚL BYS BÝT PŘECE VENKU!

A zatím sedíš doma u stolu
(ťukáš si s nemocí
co vnutila ti navštívenku…)

OKRUŽKA NA ŽVAHOV

Tam a zpátky
beznaděj s lístkem naděje
na zadním sedadle
jezdí tu s námi
tesknými serpentinami

JEDNADVACET LET S VÝHLEDEM NA ŘEKU

Lípy odkvetly
ptáci dozpívali
pěšina zarostla
v pokoji možná ještě kdosi najde
háček čárku otazník
z loňských básní
rybí šupinu z tvojí zatoulané peněženky
a na balkóně
plavky
pruhované kraťasy…
(Orlice
také pohled odvrací)

KDYŽ NEJSI

Nevidím
neslyším
bráním se rozednění
v noci mne smutky črtaly
teď se mnou propíší…

DRUHÁ ADRESA

Nepište prosím
nejsem doma
a když tak
do Beztebe
ulice Studánková!

VZPOMÍNKY NA PŘESKÁČKU

POD KAŠTANY

Zahradní restaurace, ve stínu letních kaštanů. Básník se rozplakal: „Já vím, že se sem nehodím, že sem nepatřím, že jsem blázen, copak lidi, kteří normálně žijí stále něco píší do notýsku, já vím, že sem nepatřím…“ Plakali jsme začátkem srpna 2017 spolu. V zahradní restauraci v Braníku…

ZÁZRAK V KOSTELCI

Sedíme s Karlem v zahradní restauraci. O její zídku je opřené jízdní kolo. Sedíme – já zády ke kolu, on čelem. Řeč se točí kolem případné koupě elektrického kola. Najednou básník vykřikne: Otoč se, otoč se! Rychle se otočím. Kolo se pohybuje sem a tam, jede podél zídky, o nic se neopírá, jede několikrát tam i zpět. Jakoby na něm někdo jel. Karel těch „jízd“ viděl více, protože seděl čelem ke kolu, já zachytila dvě jízdy tam i zpět. Nakonec se kolo opřelo o zídku a stálo na stejném místě jako před chvílí. Nikdo z hostů v zahradní restauraci to neviděl, jen my dva. Za chvíli přišel majitel kola. „Vy máte nějaké zvláštní kolo, jezdilo před chvílí samo, jelo samo, ne, v blízké kuchyni nenaklepávali řízky, a i kdyby, kolo by nejspíše spadlo, neudrželo by přece rovnováhu, nemohlo by jet podél zdi, a pak by se také samo nemohlo postavit a opřít o zeď, neváže se k vašemu kolu nějaká zvláštní příhoda?“ ptám se mladíka. „Ne, je to jen obyčejné kolo, tohle má minulost jako ostatní kola…“ krčí rameny,
zatímco my – svědci zázraku – civíme dál na prázdnou zeď.

SÍLA

Jednou jsme navštívili v Opočně Vladimíra Brandejse. Měl krásnou zahradu. Zrovna zrály meruňky. Karel fotil básníka u starého psacího stroje – že dá fotku do Kmene k jeho narozeninám. Vladimír Brandejs nám zapomněl nabídnout již připravené párky – to mu básník nemohl léta odpustit. A snad také proto nás cosi neznámého, nějaká síla, zastavila na příští návštěvě uprostřed silnice tak, že jsme autem do Opočna nedojeli a obrátili se nazpátek, něco nám řeklo Ne a my jsme se vraceli. V tu dobu Vladimír Brandejs básník umíral.

PSANÍ POD LÍPOU

Jsou místa, kde básně jen prší, místa, která verš přitahují, místa rodná i místa, kde jsme cizáci, jsou roční doby, které přejí básním, jsou letní básníci, básníci pondělní i nedělní, jsou básníci zim, jen bílých zim a také šustivých podzimů, básníci mlh, měst a kaváren, básníci lesů a cest, básníci jednotlivých stromů, modřínů a lip… Lípy jsme objevili na Podorlicku, ve vesničce Doudleby. Stojí tam v kruhu a drží se kolem pasů, kolem věkovitých kořenů i korun. „Sedni si, vytáhni notýsek, básně tu jdou samy!“ šeptal mi něčí hlas a já si sedla na lavičku. A opravdu – tady, v tichém šumu lipového kvarteta psali jsme čtyřverší i dvouverší, tady nám štěstí vedlo ruku na stránkách linkovaných zápisníčků… A večer – už v Kostelci nad Orlicí – četli jsme si nahlas…

KARLOVA TVÁŘ

Když jsem vyjela výtahem do čtvrtého patra, spatřila jsem na chodbě tvář. Takovou, kterou jsem nikdy před tím neviděla. Byla to tvář jak diamant. Leskla se. Čekala. Měla v sobě cosi, cosi co patří k dítěti, kterému se celý život vyhnou vrásky. Tvář na chodbě žhnula v podzimní podvečer. „Nejraději bych vás tu dnes zavřel a už nikdy nepustil.“ Hlas, který patřil tváři, nebyl obyčejným hlasem. Utíkej, utíkej, napadlo mne, zachraň se! U věšáku, tam před šedivými kabáty, které se dosud hýbou, prvně naše tváře zavadily o sebe. Jako dva verše patřící do jediné básně. Kdo by řekl, že se po sobě budou otáčet i za čtyřicet a devět let?

NEJVYŠŠÍ BOD

Byl podzim roku 1975. Den, kdy se všechno tropicky chvělo. Třásly se vám v devatenácti letech ruce? Možná mne někdo viděl na rohu, tam u trafiky. Rozevírám číslo Tvorby a čtu prvně sama sebe, čtu na rohu Máchové a Francouzské ulice báseň Po rozvodu… Kolem spěchají lidé na tramvaj. Tváře jak šedé trhací kalendáře. S jinými úkoly, jinými starostmi. Já jdu pomalu – s rozevřenými novinami před očima – k domovu. Nejdu. Pluji. Motám se. Vzlétám. Zastavuji se. Srdce jak otevřená klec v které se prohánějí motýli… Vpíjím se do písmen básně, já, která nemám o rozvodu ani páru, já, která psala o komsi neznámém, který zůstal ve městě sám a sám… Mám na sobě cosi obyčejného, ale cítím se jak v bílé nažehlené košili, která mne škrtí u krku. Vůbec nevím, co na sobě mám. Ale na zádech cítím bílou košili a na zápěstí nové manžety a pod nimi vypouklé sklíčko hodinek Prim. Čichám k papíru a tiskařské barvě. Lehám si na postel a civím do stropu. Nevěřím. Pak vezmu noviny do rukou, zas a zas. Houslové pouzdro v rohu pokoje mlčí, zmlklo navěky. Mám strašně horké rozpukané rty. Co bude dál? Není to nebezpečné? Dívám se do zrcadla. Uhodil do mne náhle stesk a už se nešlo schovat. Maminko, tati, babičko, dědo, teto! Proč nikdo nezavolal: K zemi?

TO DÍTĚ

Karel byl vždycky dítětem. Když jsme na něho čekala na zastávce tramvaje – vystoupil, ale tvář si kryl černou plátěnou aktovkou, obloukem pro šel kolem mě, potom se vrátil a objali jsme se. Jindy – opět na pražské zastávce autobusu do Kostelce nad Orlicí, kam jsem ráno přicházela, vyskakoval z hloučku čekajících: „Paní učitelko, tady, paní učitelko tady jsem!“ Anebo v tramvaji: „Jé paní učitelko, kdy vás pustili?“ K vánocům nikdy nezapomněl pokreslit obal dárku spoustou hvězdiček. Jednou mi k nim dal i pytlík pomerančů, na něm visela cedulka s nápisem 2,30. Tolik Vážil Karel po narození…V Novém Zvolání u Vejprt, kde bydlel náš kamarád a kam jsme za ním jezdili, odběhla jsem ráno do koupelny. Když jsem se vrátila, Karel ležel ještě v posteli – v zimní čepici a s lyžemi na nohou, které trčely ke stropu. Večer se rozplakal, když mi vyprávěl o Zlatém řetězu Alexandra Grina, knížce, která ho ve třinácti letech ovlivnilaa která končí slovy: Nebuďte už smutný…“ V Josefově Dole, místě mých krásných prázdnin, které chtěl také poznat, rozhodovalo se v cukrárně o druhu zmrzliny, kterou si dáme. „ Vás tipuji na šmoulu!“, vybrala modrou zmrzlinu za Karla prodavačka. V Kostelci nad Orlicí, v hale penzionu U splavu, kde bylo velké zrcadlo vždy mě chtěl „brát na záda“ a já se tomu vzpírala. Na „Stezce básníků“ – tak jsme pojmenovali pěšinu vedoucí ke kostelecké lesní studánce, kde jsme psali – vyskakoval přede mnou za chůze v pruhovaných kraťasech. Ráno – tvář plnou pěny na holení – přibíhal ke mně: „pusu!“ Přibíhal ke mně i Máchovou ulicí v Praze, kde bydlím – už na cestě k tramvaji se obrátil a běžel zpátky k našim dveřím, kde jsem ještě stála: „pusu!“ Když jsme se vracela z četných cest po Izraeli, vždycky jsem doma našla v posteli zastlaného plyšového medvěda z dětství a na koberci rozložené noviny. Na jedné z těch cest – té společné na jaře v roce 2004 – našel kdesi v hostelu nový kartáč na koště bez násady a vešel s ním do pokoje – jako s přichyceným knírem pod nosem! Na cestě po Kubě v roce 2003, kde mne přepadla krátká indispozice, chodil za mnou tři týdny s několika ruličkami papíru a bavil naše hostitele. Nesnesl rozházený pár bačkor – věřil, že tu druhou bačkoru to musí bolet. Tak je rovnal. V jizerské chatě Lučanka, kde jsme slavili tatínkův svátek – Václava – mazal si ráno u snídaně ovocnou koblihu ze všech stran ještě marmeládou a snědl několik vrchovatých talířů. Táta jen kroutil hlavou: „A tohle všechno sníš?“ „Já hlad neměl, já chtěl tátovi udělat radost…“ Když zvonil u mých dveří a já otevřela, spatřila jsem nejdříve na rohožce košík jahod – Karel se schoval za rohem…Znal některá má tajemství a často mne škádlil: „já o tom taky včera lidem říkal a každý se divil a nemohl tomu uvěřit…“ Často imitoval zajíkavý hlas svého strýce Rudolfa, který za Karlova dětství jezdíval do Písku na dovolenou. Celé dny prý ležel na gauči, občas i patřičně odhalen. Karel s kamarádem mu zpívali: „Proč ten ptáček jarabáček…“A když mu šli pro pivo výčepní poznamenal: „Zas jsou tu ti dva zrzaví kocouři…“ Na našich četných výletech za Prahu (přistoupili jsme někdy ve vlakové stanici, kde nebyla pokladna) volal: „Tady ta paní nemá lístek pane průvodčí!“ Na křest mé kuchařky Pod pokličkou, který zahajoval, si oblékl krajkový bílý čepec, dlouhou dámskou zástěru a v ruce měl vařečku…Zkoušel volat z čokoládového mobilu. V peněžence nosil kapří šupinu a modré skleněné očko, které jsem mu přivezla z Izraele. Na pracovním stole u počítače ležely dva čtyřlístky – samolepky, na zadní straně s vybledlým nápisem Samolepící symbol štěstíčka. A vyprávěl mi o úžasu v redakci Tvorby. „Co bys chtěl, zlatej telefon?“ – oblíbená věta jeho tehdejšího šéfredaktora. Na jeho narozeniny Karel vytáhl ze šuplíku k úžasu všech – pozlacený telefon.

POSLEDNÍ ČERVENCOVÝ BUDÍČEK

Ještě před deseti dny se rozezněl můj mobil a znělo z něj Kájovo obvyklé: „Budíček!“ Několik desítek let. Po zazvonění začal můj den – vždy a všude nadějný – a bylo proč. Psát, jít spolu na Výtoni na přívoz, v Kostelci nad Orlicí pěšinou spěchat ke studánce, kde jsme si „házeli“ nápady a psali si je do notýsků na slovíčka, jít k řece Orlici nebo až k lipám do Doudleb, kde mi často vyprávěl o svém dětství a o babičce, která z něj udělala básníka. Nebo do Seykorova parku: „Tady na tomhle místě jsem psal Kapsu…“ Žili a viděli jsme spolu zázraky a často mluvili o tom „co bude potom.“ V těch chvílích jednou Karel řekl: „A nejhorší je, že se to brzo dozvíme.“ V Karlův poslední den jsem byla s ním a byla poslední, kdo ho držel za ruku, zemřel dvacet minut po mém odchodu. Smutek si nepřál: „Chtěl bych, aby mi nakonec hráli něco veselého, třeba předehru z Lazebníka…“
Odešel velký český básník a člověk. V pondělí 29. Července 2024.

LÉTAJÍCÍ KIPA

Nevím už kdy, nevím už jak, ocitli jsme se jedno odpoledne na nějakém pořadu v domově Židovské obce – na Hagiboru. Pamatuji si jen to, že jsme s Karlem vstoupili po skončení programu do jídelny, která sloužila také jako kavárna, pamatuji si jen to, že v místnosti nebyl žádný průvan, sebemenší závan větru, že okna byla (v zimě) zavřená, že jsme nestáli u dveří, ale v rohu, že bylo tedy naprosté a jisté bezvětří…Přesto se kipa na Karlově hlavě pohnula a vznesla, vznesla se tak, že ji musel Karel v letu zachytit rukou. „Ucítil jsem náhlý závan větru, něco nevysvětlitelného, jakoby něčí dech, dech, který mi dýchal i do tváře, záhadu, kterou si nikdy nevysvětlím, snad je to posila, že něco existuje…“ Dlouho jsme nad tím přemýšleli, nad oním neznámých dechem, nad létající kipou…

ANDĚLSKÁ KŘÍDLA

Domek na rohu kostelecké ulice. „Tady vyrostla moje maminka, tady si hrála na zahradě, tady bydlela také babička, děda a strejda Růda…“, ukazoval mi Karel nízký rohový domek poblíž školy. Byl horký letní den. A jak jsme se dívali spolu na stěnu domku, na tu obrácenou ke slunci, spatřili jsme obrysy - dvě vyšisovaná křídla na omítce. „To je děda než ho odvezli do Terezína, než ho tam hodil Rojko do ohně…“, řekl Karel. Křídla už nikdy nezmizela!

ŠKVÍRA VE DVEŘÍCH V RYBÁŘSKÉ ULICI

„Tady všechno začalo, odtud je ta fotka jak mě maminka drží a pláču…“ – Karel nikdy nezapomněl podívat se škvírou ve dveřích v kostelecké Rybářské ulici na zahradu. Sjížděli se sem příbuzní, pěvkyně a herečka Miládka, která recitovala Erbenovu Polednici a zpívala Rusalku, chodilo se odtud na Lipovou stráň i „do polí“ a na nedaleký Mírov, kde se optal Karel jednoho strýčka – s mikrofonem v ruce -: „A kdy hodláte umřít?“ Smál se prý na celé kolo…

Ostatní tvorba Evy Frantinové publikovaná v Divokém víně:
DV 132/2024: Brzo ráno v desítce a další
DV 131/2024: Brzo ráno v Desítce a další
DV 130/2024: Bez inspirace a další
DV 129/2024: Zarámované ticho a další
DV 128/2023: Zády k sobě a další
DV 127/2023: Sólo na slovo a další
DV 126/2023: Za chvíli, Lesní cesta a další
DV 125/2023: Otázky moří a další
DV 124/2023: Je 8.00 a další
DV 123/2023: Kosoř, Co kdyby a další
DV 122/2022: Nábřeží 25. 2. 2021
DV 121/2022: Poledne štědrého dne a další
DV 120/2022: Ani šum, Plápolej a další
DV 119/2022: Vzkaz, Test a další
DV 118/2022: Báseň tkaná na nouzovém stavu a další
DV 117/2022: Génius, Povětrnostní mapa básně a další
DV 116/2021: Co si dáš až přisednou léta? a další
DV 115/2021: Nemusím, Portrét a další
DV 114/2021: Z oslovské lavice a další
DV 113/2021: Jsi, Nakup se mnou ještě jednou a další
DV 112/2021: Jak peníz, Lávka a další
DV 111/2021: Adresa, Vzněty a další
DV 110/2020: Oleandry, Schody a další
DV 109/2020: Oleandry, Schody a další
DV 108/2020: Přímluva a další
DV 107/2020: Nádraží, Dítě o bohatých a další
DV 106/2020: Vesta, Kouřim a další
DV 105/2020: Pomatené názvy, Jsem a další
DV 104/2019: Sen, Požární kniha mládí a další
DV 103/2019: Zpětný chod
DV 102/2019: XXX
DV 101/2019: Z volební síně a předsíně
DV 100/2019: Než nastaly kleště
DV 99/2019: Básně na čísla a další
DV 98/2018: xxx a další
DV 97/2018: Loňské sněhy, Dvouletka a další
DV 96/2018: Ještě na cestě a další
DV 95/2018: Pojďte dál, Pokrok a další
DV 94/2018: Opaky, Úkoly a další
DV 93/2018: Vzkazy vedle sgrafitti a další
DV 92/2017: Měsíce
DV 91/2017: Prstem po mapě těla
DV 90/2017: Noci bez krajnic
DV 89/2017: Pyžamo, Adélce a další
DV 88/2017: Jen otázka, Listopadová a další
DV 87/2017: ***
DV 85/2016: Možná, Básně jdou na dračku a další
DV 84/2016: Možná, Básně jdou na dračku a další
DV 83/2016: Péče pece a další
DV 82/2016: ***
DV 81/2016: Pod pilou a další
DV 80/2015: Rozsudek v lese a další
DV 79/2015: Ulička, Pozdní drink a další
DV 78/2015: Hřbitovní kvítí 2010 a další
DV 77/2015: Klaviatura v dur a další
DV 76/2015: Suk, Když kvete a další
DV 75/2015: Časovaná růže II. část
DV 74/2014: Časovaná růže II. část
DV 73/2014: Divokému vínu k 50 létům a další
DV 72/2014: Časovaná růže
DV 71/2014: Na poslední chvíli a další
DV 70/2014: Připuštění v Edenu a další
DV 69/2014: Šeříky, Naplnění a další
DV 68/2013: Drtichod
DV 67/2013: Vlajka, Ostruhy a další
DV 66/2013: Sen o třech králích a další
DV 65/2013: Předvánoční sestřih a další
DV 64/2013: Pošta, Lis, Rtěnka a housle a další
DV 63/2013: Burgundská sonáta a další
DV 62/2012: Stanice Jeruzalémská zahrada a další
DV 61/2012: Zákon na telavivské ulici a další
DV 60/2012: Máj, Mít Máchův plášť a další
DV 59/2012: Zpověď vinaře, Ze života vína a další
DV 58/2012: Ozvěna, Vyprávění prodavačky a další
DV 56/2011: Po roce, Terasa, Zařízení a další
DV 55/2011: Sen po bělehradsku a další
DV 54/2011: Přání, Inventura a další
DV 53/2011: Jelen nese desatero
DV 50/2010: Hodinky po tátovi a další
DV 32/2007: Srdce k mání, Hráli jsme Beethovena a další
DV 0/20: