na další stranu
Slovo úvodem
V Divokém vínu 3/2003 si vydavatel zavzpomíná na čísla 3 a 4/1964, jež vyšla v listopadu a prosinci toho roku. A přidává k nim jako konfrontaci po takřka čtyřech desítkách let verše a texty současných mladých autorů. Vytvořili volnou skupinu a říkají si Literaturisté — mladí turisté putující za literaturou po oblastech českých. Dali se dohromady v červenci 2001 v Luhačovicích na semináři KČS. Jakousi manažerkou skupiny je básnířka Petra Nováková (1982) z Ostravy. Kromě jejích básniček najdete na našich stránkách texty Štěpána Kučery (1985) z Jablonce, Petra Zemka (1980) z Brna, Adély Chudobové (1982) z Kladna, Adély Miencilové (1981) z Ostravy a Sarah Marie Schwarzové (1985) z Moravského Krumlova. Taky vám to jméno, milí čtenáři, přijde odjinud? A v příštím čísle budou další Literaturisté, slibuju. Jako prémii čísla 3/2003 přidávám patnáctiletou Editu Zeithammerovou, osmnáctiletou Nelu Zapletalovou a daleko staršího studenta psychologie v Olomouci Martina Plotze. Výtvarnicí čísla je akademická malířka Naďa Radvanová.
Tři dny poté, co jsme s Vítkem Novákem dotlačili na internet třetí novodobé číslo Divokého vína, v sobotu po poledni, svítilo sluníčko a jaro vystrkovalo růžky, zavolal mi Jiří Žáček. Že prý by vnučkám ukázal koně — víte, že chovám koně? — a že by mi přivezl nějaké básničky. A tak jsem za chvíli uvítal vnučky Terezku a Johanku, babičku Evu a dědečka Jiřího. A hned jsem se rozhodl, že se s vámi, milí čtenáři, o básničky podělím. Jsou nové a dosud nepublikované. Nejprve jsem je přepsal, protože básník Jiří Žáček má — jak známo — strach, aby mu počítač nesežral duši. Jsou to verše k jaru a o kraji, líbí se mi o to víc, že mám českou zemi rád. Básničky Jiřího Žáčka, jež byly publikovány v čísle 2/2003 Divokého vína, mezitím vyšly knižně v nakladatelství Šulc a spol. Knížka se jmenuje Zákony schválnosti a já už jednu doma mám…
L. H.
(došlo po uzávěrce)
Přišel Petr Cincibuch
a Ladislav Landa
Divoká vína číslo 3 a 4 vyšla v listopadu a v prosinci 1964. Zachoval se formát nudle na výšku, oproti předchozím dvěma číslům se změnila obálka. Provizorium v čísle tři nahradila definitiva v čísle čtyři — logo Divokého vína. Dnes už si nepamatuju, kdo logo vytvořil. Vzpomínám si jenom, že jeho pozdější negativní podobu mu dal Pavel Jasanský. Obálka obou čísel Divokého vína byla černobílá, tentýž vzhled má tedy i jeho současná internetová verze.
text doprovázejí obrazy
Nadi Radvanové
Do redakční rady Divokého vína přibyla na krátkou dobu dvě jména — Miloslav Polcar a Jiří Osers. Nechci je opominout, ač další podobu časopisu neovlivnili. Ti dva přišli do sklepa v Krejčího ulici a naši „procítěnou recitaci“ vesele ironizovali. Byli jsme s Mílou Machálkem už tenkrát tak demokratičtí, že jsme je přizvali ke spolupráci. Po pravdě řečeno — nikam nevedla a oba zase zmizeli. Uvádím to především proto, aby bylo faktům učiněno zadost.
Grafickou úpravu Divokého vína 3/1964 obstaral F. Kukal, ale ani jeho dnes nedokážu zařadit. Pod grafickou úpravou čísla 4/1964 je podepsán Petr Cincibuch, leč na stránky časopisu vstoupil především jako básník. Při záměrně velmi jednoduché úpravě internetových stránek Divokého vína použil Vítek Novák několik kresbiček z historických čísel roku 1964, autorem většiny z nich je Petr. Když už jsem pracně přepsal jeho historické básničky, požádal jsem jej o nějakou současnou. Dnes v noci z 18. na 19. března 2003 mi poslal faxem kratinkou básničku Láska až do hrobu. Myslím, že je to jedna z jeho nejlepších. A připsal svoji vzpomínku:
Divoké víno jsem viděl poprvé ve Viole — na každém stole ležela taková vysoká nudle plná básniček. Přečetl jsem si vydavatele: Klub poezie v Krejčího ulici. Při nejbližším text-appealu jsem sklep v Libni, kde se studenti libeňského gymnázia scházeli, navštívil. Byla to nádherná atmosféra dívek a čtenářského a autorského nadšení z poezie. Trvalo to jen pár dnů a viděl jsem otištěné vlastní básničky. Poprvé a nejkrásněji. Dodnes se pamatuju na některé verše a některé básnířky…
Poznámka vydavatele Ludvíka Hesse: Divoké víno ve Viole distribuoval Václav Hrabě. Básnířky, které si Petr pamatuje, jsou Oldřiška Svobodová a Helena Pěkná. Pěkné byly obě.
Ve sklepě v Krejčího ulici docházelo ke střetům s nájemníky, z nichž nejbrutálnější se jmenoval Kladivo. Asi z jejich hlediska nebyly schůzky až sedmdesáti mladých básníků a básnířek nejklidnější. Setkání se proto na krátkou dobu stěhovala nejprve do Městské lidové knihovny v Praze 1, pak do Divadla Stanislava Kostky Neumanna v Libni. Azyl nám tu poskytl především jeho tehdejší ředitel Václav Lohniský, krátce byl naším patronem herec Antonín Molčík. Centrem dění ovšem stále zůstával sklep v Krejčího 4.
Zrovna včera jsem se byl s jednou mladou básnířkou v Krejčího ulici podívat. Ve sklepě je dnes prodejna dětských kočárků. Ale to je milé… Pak jsem básnířce chtěl ukázat libeňskou hospodu U Karla IV. Scházel se tam Bohumil Hrabal s Vladimírem Boudníkem a s pivními kamarády. Nikdo z nich tam nebyl, zato jsem celý večer nevěděl kam s očima. Obsluhovala nás servírka nahoře bez. Básnířka se nestyděla tolik jako já, takže mi popsala, že servírka je nahoře bez jenom zepředu, zezadu že má svetr, aby jí netáhlo na záda. Jak se básnířka jmenovala nepovím, ale její básničky jsou na stránkách internetového Divokého vína. A jsou opravdu dobré. Ach, ach, historie se opakuje…
Třetí i čtvrté číslo DV 1964
otisklo básničky Daniely Hodrové, a tak jsem je pro vás, milí čtenáři, přepsal. Daniela Hodrová-Milotová je DrSc. a v červnu jí vyjde nový román Komedie. Kupte si jej! Své verše v třetím čísle publikovali Antonín Svoboda, Karel Makoň, Lenka Maralíková, Petr Zázvorka, Helena Pěkná, A. Eliášková a Václav Hlásek. Pár otištěných textů bylo od Jiřího Oserse a Miloslava Polcara, dvě básničky mladých německých autorů přeložila pro DV Věra Provazníková a Dagmar Hilarová. Článek o současném švýcarském malířství, jenž vyšel na pokračování ještě v čísle 4/64, napsal Urs Mächler. Jeden z švýcarských obrázků je použit jako ilustrace. Prostřední skládačku DV 3/64 jsme věnovali sochaři Františku Štorkovi a malířce Jaroslavě Pešincové a fotografiím a reprodukcím jejich děl.
Z čísla 4/64 jsem vám, čtenáři rozmilí, vybral pro zasmání dvě básničky svoje. Opravdu ale jen pro zasmání. První z nich jsem napsal k fotografii krásné dívky. Jmenovala se Marta Adámková, dnes je nejen proslulou pražskou advokátkou JUDr. Martou Ehlovou, ale i autorkou několika knížek. Ve svých vzpomínkách nemohu vynechat, že Martička se jako mladá advokátní koncipientka zúčastnila v roce 1972 jednoho mého výslechu ve věznici v Ruzyni. Vzpomínám si, že jsem se před ní tehdy deklasoval svým nemožným oblečením — měl jsem na sobě hnědé plandavé tepláky a na nohou trepky… Nedávno jsme se s doktorkou Ehlovou sešli před řeznictvím na Bělehradské. Ona na nákupu s igelitkou a já ukusoval z náramného kusu teplé sekané, kterou si tam chodím s oblibou kupovat. Zprvu jsem se lekl, že se zase znemožním, ale Martě to nějak ani nepřišlo…
Nejdůležitější v čísle 4/64 je jistě poezie Ladislava Landy Balada Magdaleně a kratinká básnička Vzpomínky. Publikování básniček Ladislava Landy dnes — po 39 letech — považuju za jeden z největších edičních počinů Divokého vína. Bylo tomu klukovi šestnáct, když přišel poprvé do Klubu Divokého vína, doprovázel jej kamarád Petr Rezek. Moc dlouho tam ale Ladislav Landa nechodil…
Z DV 4/64 jsem přepsal básničku Pavla Šacha Penzista, Emila Machálka Na kolotoči…, Daniely Hodrové Baladu o dětství, Naděždy Vašíčkové Mládí a Karla Makoně Předpověď. Neopsal jsem — především z lenosti — básničky Miloslava Kupsy a Sofie Holovacké. Na prostřední skládačce jsme v čísle 4/64 otiskli pět kreseb Míly Uhra a jednu z nich pro vaši představu, milí čtenáři, Vítek Novák oskenoval.
Připomeňme si, že k poslednímu čtení vlastních básniček v roce 1964 se mladí básníci s krásnými básnířkami sešli před Vánoci 19. prosince. Představme si, jak asi mladí redaktoři Divokého vína vypadali. Bylo zima, nosili teplé silonové prošívané bundy. Míla Machálek černou v kombinaci s tyrkysovou zelenou, já červenou s černými koženými náševky na ramenou. Kalhoty štruksáky, módní vzor odvozený z pracovních kalhot. Na nohou oba pohorky s traktorovými podrážkami. A nesmím zapomenout na svetry. Čím vytahanější, tím lepší…
Ludvík Hess
|
