Pavel Šach

Penzista

Vytrhl skobu ze zdi
jako zadřenou třísku
na níž si průvan z nudy
věší rez
Shýbl se pro uzávěr z láhve
do kapsy strčil
ulomený klíč
jímž kdosi odemknout chtěl lásku
nebo smůlu
na tři západy
anebo možná
jenom uhlí do sklepa
Kdo ví

Jde
a v hrsti něco rezavého hýčká
děravý hrnec
jako v závoji
sbírá hřeby z ulice
ty časované miny bodající auta
A to už ho hrbí revma
a ruce má
zrzavé

A když ho potkáte
jak se šourá
jako zvráščitělé slunce
mezi poledníky
je za ním ulice
jak čisté plátno pro malíře
a vám
rozmáchnutá noha
nad plechovkou od zavařeniny
zaručeně
ztuhne

(publikováno ve čtvrtém čísle Divokého vína, 1964)