Štěpán Kučera

Mirek

Jsem zmatený jako kus kamene, zpíval Filip Topol v písni, kterou jsem pouštěl své platonické lásce. Jak zmatený je kus kamene? zeptala se. Jak to mám vědět? No měl bys to vědět, když se ti to líbí, řekla a vytáhla cédéčko z přehrávače. Byla neodolatelná, ačkoli mě v podstatě právě obvinila z pozérství. Tělesná touha se vlastně vylučuje s pojmem platonická láska. Měl jsem na mysli platonickou lásku spíš ve smyslu nenaplněná. Byl jsem zmatený. Jednou zase Mirka Irma obvinila, že má svůj život dopředu naplánovaný. Že vystuduje s přijatelným prospěchem, najde si práci na nějakém úřadě, že už ho vidí spokojeně stárnout ve fádní konstelaci žena děti auto pes. Každý pátek bude chodit do té samé hospody na dvě piva, v mezích obecného vkusu si zanadává na politiku, možná začne chodit na ryby. Bylo to v létě na schodech před Zrzavou Mary, kdy se jí Mirek přiznal, že ještě nepřemýšlel o tom, jestli chce mít děti nebo ne. Až mi bude tak pětadvacet, tak potom o tom začnu… A ty o věcech nikdy nepřemýšlíš napřeskáčku? řekla. Hospoda U zrzavé Mary byla plná kraválu a kouře, tam na schodech se Mirek s Irmou pustili do šílené debaty a dostali se od banalit až k smyslu lidské existence. Byla půvabná, když poskakovala po schodech, divoce gestikulovala a kouřila jednu startku za druhou. Hnací silou života není intelekt, ale lidská vůle, touha, slepý instinkt, citovala zrovna Irma Schopenhauera. Mirek se slyšel, jak hájí materialistický způsob myšlení, a přitom vší silou svého intelektu potlačoval touhu milovat se s ní přímo tady na těch schodech pod ostravským nebem.

Když se v neděli vracel do Jablonce zpoceným a přecpaným vlakem, uvědomil si, že jeho občasné víkendové výlety k přátelům jsou vlastně útěky z maloměstského stereotypu. Už nejmíň dva roky chodil každý pátek do té samé hospody, vypil čtyři pět piv, vykouřil pár cigaret a mluvil s těmi samými lidmi o těch samých věcech. Kdo kde s kým, kdo s kým už ne a veselé příhody na téma alkohol a zvracení. Možná Irma měla pravdu, možná je jeho život vážně nalinkovaný bezpečně bezbarvou čarou. Irmin život, to byly deprese, anorexie, pak pobyt v léčebně, jeden lesbický vztah, divadlo, poezie, au-pair v Anglii, a když na chvíli přijela do Česka, stihla natočit krátký film k přijímačkám na FAMU a obvinit Mirka, že si plánuje už i to, kdy bude o čem přemýšlet… Cestou z nádraží potkal Mirek dva kamarády. Zašel s nimi na pivo, a zatímco jeden vyprávěl nejnovější příhodu na téma alkohol a zvracení, druhý rutinními pohyby balil jointa.

Hulení. Výlet? Trip? Spíš jiná forma útěku.

Hospoda už zavírala, tak pozvali na špeka i mladou hezkou číšnici. Šla s nimi, ale s sebou vzala i pět přátel, kteří na ni čekali před vchodem. Lukáš radši ubalil ještě jednoho jointa. Číšnice a její přátelé si zlehka bafli a udělalo se jim špatně, tak to všechno zůstalo na Mirkovi a jeho dvou kamarádech. Pak se jelo do jiné hospody, která přes noc nezavírala. Naskákali do Lukášovy škodárny a Mirek se po pár stech metrů sesul se sedačky, dneska to s tím hulením vážně přehnal. Nemohl sedět, jak zůstal chvíli v klidu, měl pocit, že zevnitř shoří, že kouři je v jeho těle k uzoufání těsno, že každou chvílí musí explodovat a zaneřádit celé auto jako v tom filmu s Travoltou a černochem. Nechal si zastavit a několik hodin se procházel nočním městem.

Hlavou se mu honila úžasná změť pocitů, myšlenek, emocí, hlasů, nebyly to halucinace, ale něco hodně podobného. Rozpáleným čelem mu jak divoká řeka prolétl celý svět, bylo mu, jakoby znal odpověď na všechny zásadní otázky, bylo to tak jednoduché a nadosah. Viděl obrovské věci, ale nedokázal to nikomu sdělit, nedokázal je zprostředkovat ani vlastnímu mozku, protože když se je snažil uchopit, zformulovat, nestíhal nic. Z toho šíleně rychle rostoucího stromu se mu podařilo utrhnout seschlý lísteček a zatímco jej zmateně žmoulal v dlani, větve s nejsladšími plody už byly dávno kdesi v nedohlednu. Nicméně člověk TO v sobě má, zjistil. Člověk v sobě má všechnu moudrost vesmíru, ale racionalita, taková jako malá síťka na motýly, mu dovolí zachytit a vstřebat jenom nepatrnou část, protože jinak by se musel zbláznit. Mirek se zhluboka nadechl, aby svou pravdu vykřičel do celého světa, a pak se chytil klandru a vyzvracel se; vrátil se domů, toho dne už podruhé.

To léto měl Mirek brigádu v nemocniční lékárně. Celá nemocnice najela přes prázdniny na mírnější, klidnější provoz, takže všechny svoje povinnosti si Mirek odbyl během pár hodin a zbytek pracovní doby mohl nerušeně číst knihy. Když do nemocnice přivezli nějaký pikantní případ, letěla vždycky ta zpráva po personálu jako blesk a tak se Mirek ráno od laborantek dozvěděl, že v noci přivezli borce, co měl řídit embéčko úplně zhulenej… jeli prej do nějaký hospody ještě s jedním klukem, pročesali živej plot v parku a nakonec — zní to jak vejmysl — nakonec nabořili policejní auto. Jen ho prej škrábli, ale policajti samozřejmě hned vyběhli a pozatýkali je, no a ten zhulenej nebyl vůbec schopnej nějak komunikovat, tak ho odvezli sem na jipku a na kapačky, měl předtím vypít ještě pár piv nebo co, a když se mu k ránu začlo chtít na záchod, vytahal si ty kapačky a na chodbě tam málem vykrvácel. Mirek za Lukášem na jipku ani nešel, ovládla ho zvláštní směsice apatického sobectví a lhostejnosti, ze všeho nejvíc cítil, že si potřebuje dát někde pivo. O polední přestávce vyběhl z nemocnice a zamířil k nádražnímu bufetu, který byl nejblíž.

Seděl jsem v tom bufetu na zahrádce, na ulepeném ubrusu psal povídku o svých zmatcích, přede mnou větralo pivo. „Co to tvoříš,“ zeptal se Mirek a nabídl si moji spartu. „Takovou jako povídku,“ řekl jsem naoko otráveně, ale přitom jsem cítil, že bych někomu rád sdělil, co se mi právě honí hlavou. „Zkouším spontánní prózu, něco jako Kerouac. Vylít všecko na papír bez literárních parádiček. Těch pár věcí, co jsem zatím napsal, to byly odosobněné formální hříčky… teď chci všechno obnažit do morku kostí…“

„Tak to dávej bacha, hranice mezi upřímnou otevřeností a prázdným exhibicionismem nebejvá často úplně zřetelná,“ řekl Mirek. Od té doby, co v lékárně začal číst, překvapí mě občas větou jako je tahle. Servírka mu donesla pivo a Mirek pokračoval. „Literatura jako osobní terapie má málokdy smysl pro víc lidí než pro samotnýho autora… Nezapomeň, že lidi chtěj číst o sobě a ne o tobě.“

„No právě. Každej, kdo píše, otupuje hrany, aby to bylo přijatelný pro lidi, a tím se musí vytvářet určitej společenskej stereotyp, ne? Každej jsme jedinečnej, jenže nikdo nenapíše svůj stoprocentní příběh, ale relativizuje to kvůli čtenářům, aby si všichni mohli říct Jo, je to fajn. Já chci napsat něco, o čem si půlka lidí řekne Proboha, co je to za blábol, ovšem druhá půlka se s tím třeba stoprocentně ztotožní, chápeš… No ale nakonec stejně zjišťuju, že nedokážu bejt upřímnej a otupuju hrany… popisuju víceméně pravdivý věci, ale překrucuju časovou souslednost, aby ten text byl hutnější, takže věc, co se stala před půl rokem, líčim jako nejnovější zážitek…“

„… třeba jako to s tou Lukášovou bouračkou… to se stalo už někdy vloni, ne?“

„Jo, jak to víš?“

„Nezapomínej, že jsem tvoje literární alter ego,“ řekl Mirek. „No a zatím mám z tebe docela depresi… Nechceš začít psát trochu veselejc?“ Neměl jsem si dávat ty piva nalačno, stává se ze mě schizofrenik. Objednal jsem si kafe a s mým postupujícím střízlivěním mluvil Mirek čím dál opileji a pak už jsem nebyl schopný vůbec ho vnímat. Slíbil jsem nám oběma, že druhá půlka bude optimističtější.

Nemiluju Tě, napsala Mirkovi Irma z Anglie.

Mirek po práci zašel k Lukášovi na pokoj, bylo teplé červencové odpoledne, na nemocniční zahradě si zapalovala cigaretu cikánská babička v erárním županu. Lukáš v nemocnici začal číst nějakou náboženskou knihu, vysvětloval Mirkovi, že pravděpodobnost, aby celý svět držel pohromadě jenom náhodou bez přičinění nějaké vyšší síly, se rovná pravděpodobnosti, aby popsané listy papíru, když je člověk vyhodí z letadla, dopadly přesně jeden na druhý a spojily se v román. Mirek ho nevnímal, koukal z okna skrz tu kouřící babičku a myslel na ten jeden popsaný list papíru, který na něj dopadl, jakoby ho někdo vyhodil z letadla a ještě zatěžkal dlažební kostkou. Podrobila jsem se přísnému průzkumu a nemiluju Tě. Neumím to říkat šetrně, napsala. Bůh je láska, řekl Lukáš. Už aby ho pustili domů.

Irma napsala něco, co v podstatě věděl, nebo aspoň tušil, ovšem něco úplně jiného je vidět to černé na bílém. Bylo mu mizerně. Jitku zbalil ze sportu, aby přišel na jiné myšlenky, aby si dokázal, jaký chlap se v něm skrývá. Šlo to celkem snadno, pár letmých pohledů, pozvání na kafe, vyprávěl jí o knihách a o umění, pak procházka lesem a už mu šeptala do ucha, že si přeje, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Hladil ji po vlasech a přemýšlel, jak by to vypadalo na papíře. (Vzpomněl si na loňský Štědrý večer a na tu zfetovanou holku s havraními vlasy. Seděla na schodech před hospodou jenom v tričku, hlavu mezi koleny, nemluvila, nehýbala se, dokonce se ani netřásla zimou. Stmívalo se a lidi chodili z procházek a otáčeli hlavy jinam, radši se dívali do výloh obchodů, na plakáty, kde se americký Ježíšek laskal s limonádou, a ta holka tam seděla a sněhové vločky padaly do těch jejích černých vlasů. Mirek sledoval ty vlasy a přemýšlel, jak by to vypadalo na papíře. Pak o tom napsal vánoční fejeton, který se každému líbil.) Cynik.

Jitka dělala pedagogickou školu a na praxi byla v dětském domově. Jednou vzala Mirka s sebou, sledoval, jak se k ní ty děti seběhly, cikánský chlapeček, co si zvykl říkat jí maminko, jí skočil okolo krku, holčičky si začly hrát s jejími náramky. Byla tam tlustá dívka s lehkou prý mozkovou dysfunkcí a ta vzala Jitku za ruce a šeptem jí začla vyprávět, jak byla o prázdninách u rodičů a maminka pořád bere ty sračky. Byl tam i kluk s rašícím knírkem, co se nikomu nedíval do očí, a když postarší vychovatelka odešla, kouřil cigarety bez filtru. Životní příběh každého z těch dětí byl na román nebo aspoň na depresi a Jitka říkala té tlusté dívce, že se hlavně musí dobře učit, aby maminka viděla, a byla úžasná a milá a bezprostřední. Tohle není žádná naivka, na který by sis mohl léčit svoje mindráky, ty pako, říkal si Mirek. Začínal si Jitky vážit, začínal ji dokonce obdivovat, proto se s ní rozešel.

Když se Mirek koncem prázdnin vracel od přátel zpoceným a přecpaným vlakem, zjistil, že tenhle jeho poslední útěk z maloměstského stereotypu byl vlastně obyčejný víkendový výlet. Doma pak vybaloval z batohu poslední zbytky léta a uvědomil si, že už se nebojí vracet domů. Uvědomil si, že myslí na Jitku. Potkali se náhodou za pár týdnů na koncertě jedné regionální kapely, o které měl Mirek psát článek do novin. Tam v tom křiku mutujícího zpěváka, v té změti těl, tančících po rozšlapaných krabičkách od cigaret, v tom oblaku lidského potu a voňavek si řekli, že spolu budou. Teď už normálně a doopravdy. Rozpáleným čelem Mirkovi jak divoká řeka prolétl celý svět, bylo mu, jakoby znal odpověď na všechny zásadní otázky, tak to všechno bylo jednoduché a nadosah. Tančili a racionalitu, tu malou železnou síťku na motýly, odložil Mirek na pokladně v předsálí. Připadal si šťastný a bylo mu úplně jedno, jak by to vypadalo na papíře.

Možná to nebylo štěstí v pravém slova smyslu, nevím. Snad to bylo štěstí zředěné tím divným světem kolem… Třeba to dneska ani nejde, dosáhnout pocitu opravdového a trvalého štěstí… ale to jsou akorát fráze, proč hned všechno svádět na svět. Mirek měl Jitku fakt rád, doufal, že jednou to bude láska. Věřil. Irmu měl moc hluboko pod kůží, ale bolavé škrábance kočičích drápků se začly hojit chladivou mastí příjemných vzpomínek. Chvílemi jsem si přál, být zase vedený tou bezpečně bezbarvou čarou. Docela jsem v tom plaval. Houpal jsem se na vlnách svého vnitřního neklidu, občas jsem dostával mořskou nemoc, ale občas jsem nad hladinou zahlédl překrásně barevné létající ryby… a uprostřed té rozbouřené slané vody jsem konečně cítil, že žiju. Jsem zmatený jako kus kamene.

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Štěpána Kučery publikovaná v Divokém víně:
DV 19/2005: Gladiátor
DV 15/2005: I. Život, II. Dílo a další
DV 14/2005: Úsměv Mony Lisy
DV 13/2004: Adventní rozhovor s Bohem o Vánocích a malování obrazů
DV 12/2004: Krátký výlet pana Broučka do 21. století
DV 11/2004: Venuše
DV 10/2004: Jezdec z neznáma (čtení pro pravé muže)
DV 10/2004: rozhovor s Karlem Miličkou
DV 9/2004: Kronika Rychlých šípů…
DV 8/2004: O chrabrém Alonzovi a krásné Veronice, Třísky z červené knihovny
DV 7/2003: Jóbova žena
DV 6/2003: Pan Neruda a paní Karolína (podpovídka malostranská)
DV 5/2003: Olympijské hry aneb Sokratův kohout