na další stranu
 Slovo úvodemBříška kolem nás, slovensky brušká, neb Divoké víno je i pro Slováky, anglicky tummies, abychom byli světoví. Co říkáte bříškům, milí čtenáři, především vy pohlaví mužského? Jsou všude kolem nás, vykukují z nahoře ustřižených kalhot a dole ustřižených triček. Bříška, brušká, tummies zvýšila nehodovost na silnicích, rozvodovost v rodinách, snad se zvýší i natalita, kéž by! Jsme jimi obklopeni, od těch nejhezčích, hladkých, pevných, opálených, až po ty poněkud přetékající, do nichž se nahoře ustřižené kalhoty zařezávají jak obruč do sudu. Šatičky se v dobách minulých krátily střídavě nahoře či dole. Teď se šatičky přestřihly uprostřed. Nahá bříška vystřídala obnažená kolena i stehna, vystřídala odhalené krky, ramena i horní nadňadří. Trička mívala dostatečnou délku, aby držela v kalhotech nebo právě naopak, aby zakryla často nedokonalý přechod mezi horní a dolní půlkou těla. Ne tak dnes. Jezdím si tak po městě a koukám po chodnících, jaká bříška potkám. Zajel jsem i do Karlína navštívit svoji stařičkou maminku, nicméně stále šouně levým okem po chodníku levém, pravým po pravém. Levé oko hlásí: Dvě bříška na levém chodníku! Zpomalím, pravé oko se přidá k levému a dopřávám si stařeckých rozkoší. Výhledů, jež jsou nejen zdarma, ale zřejmě i s úmyslem nabízeny. A ejhle! Z jednoho trička se zvedá ruka a mává mi, jakoby mě chtěla zastavit. Neodolám, zastavím a bříško se ke mně skutečně rozbíhá, mává oběma rukama a něco volá. Přiběhne, naklání se ke mně do auta a líbá mě: „Dědečku…!“ …moje patnáctiletá vnučka Martina!
Za pár dní po památném setkáni, jako každoročně, vykvetly na Hájku jabloně. Neodolal jsem, jako každoročně, vzal foťák a snažil se zvěčnit rozkvetlou zahradu. Abyste z toho něco měli, posílám vám jednu fotku. Na třech koních jsou tři mí vnuci — Martina sedí na prvním — plemeníkovi Horesti, na prostřední Manorce je Filip, na poslední Shapely Love Adélka. Zbylí dva vnuci — Samuel a Kryštof — na koni ještě nejezdí, neb jsou teprve čtyřletí.
K fotografii rozkvetlých jabloní kolem domu na Hájku, vydavatelství, kde se rodí Divoké víno, přidám fotku klisničky Fragasi, jež má hezké a poetické datum narození — 1. května 2004. Její matka Fragrance — česky Vůně — se narodila v mém chovu před čtrnácti lety klisně Frize z Ruska dovezené. Dovézt si plnokrevného koně z Ruska bylo před dvaceti lety terno, dnes si bohatí majitelé dostihových stájí vozí koně z Irska. Tak do Čech přijel i Horesti, syn legendárního hřebce Nijinsky, vnuk asi nejdražšího plemeníka všech dob Northern Dancer. A panáček Horesti působí jako plemeník právě v mém chovu na Hájku. Jeho předci se asi obracejí v hrobě. Kdyby mi před deseti lety někdo tvrdil, že budu mít ve stáji vnuka Northern Dancer, smál bych se a bral to jako vtip. Když hřebce Horesti dnes kovám, mám posvátný pocit úcty…
A nabízím ještě jednu fotku. Přijel mě na Hájek navštívit Jiří Žáček. A s ním manželka, dcera, zeť a obě vnučky. Posuďte sami, jaký je dědeček. Přečetl jsem si první část úvodníčku a jistím, že v něm není slůvko o poezii. Tak tedy! Novodobé Divoké víno číslo 10 vychází i jako vzpomínka na Divoké víno číslo 9 z roku 1965. Ale přináší samozřejmě i básničky a prózu současnou. Jiří Žáček vám z chalupy, kde prožívá s manželkou, psem a kocourem jarní dny, posílá básničku, jak řekl „májovou — Měsíc sebevrahů, fungl novou, ještě ji nikdo nečetl“. Nepřehlédněte tři autory publikující v Divokém víně poprvé — Eduarda Veselého, Lumíra Slabého a Jakuba Čermáka. Dozajista nepřehlédnete současnou fotografickou tvorbu Pavla Jasanského. Třemi desítkami fotografií mapuje Prahu podél Botiče, pražského potoka, na jehož březích jsem začal v Michli chodit do školy a na jehož levém břehu na Fantově mlýně poblíž Křeslic jsem prožil patnáct let života. Přijde mi významné, že jsem pak přesídlil do povodí Rokytky, z jejíhož horního toku vám, milí čtenáři, posílám i Divoké víno, jež se před čtyřiceti lety zrodilo v pražské Libni na jejím toku dolním. Internetoví mágové Aleš Vašák a Vítek Novák, kteří Divoké víno vkládají na internet, pro vás připravili rubriku diskuze. Takže můžete mně i autorům vynadat do sytosti. Vymínil jsem si jedinou podmínku. Když budete příliš velcí sprosťáci, program vás automaticky vymaže. Ba ne, žertuju, naopak se na největší sprosťárnu těším! Autoři naši nejmilejší, odpusťte mi, že ve vašich verších občas dělám pořádek, především v interpunkci. A prosím vás — pakliže si nepřejete, abych do vašich děl zasahoval, používejte tečky a čárky buď v celé básničce nebo nikde. Nebo to nechte na mně! Autoři naši budoucí a dosud neznámí! Neváhejte a posílejte Divokému vínu verše i prózu. Nebudete litovat, od desátého čísla jsou vyšší honoráře! Přistoupil Pavel Jasanský
Sešli jsem se s Pavlem v módním snacku ve Vodičkově ulici, usedli na červenou koženku elegantních židlí, popíjeli kávu a vybírali fotky. Je o deset let starší, bylo mu tehdy dvacet osm oproti mým tehdejším osmnácti, pravděpodobně jsem jej respektoval a ctil. A nelituju, protože Divoké víno číslo 9 z roku 1965 se mi líbí dodnes. Vybral jsem z Divokého vína 9/65 dvanáct autorů českých a dvě básničky přeložené. Vlaky Sergeje Polikarpova přeložil Luboš Svoboda, já pak mám na svědomí šest veršů Rainera Maria Rilkeho. Světe, div se, dodnes se za ně nestydím. Číslu kralovaly a dodnes kralují básničky Ladislava Landy, tehdy již rok nebožtíka. Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí… Láďa jej prý napsal ve třinácti! A co teprve Sonet o smrti…? Z básní nebožtíka Hraběte vyšly v Divokém víně 9/65 A na místě oltáře bude telefon, Kdybych měl dospat všechny svoje nedospánky a moje oblíbená Září Dlouhonohé září. Kolika holkám jsem tuhle básničku recitoval…?
Mladé čtenářky se dočkaly, Petr Cincibuch napsal a dnem 23. 9. 1965 datoval svoji snad nejznámější básničku Medový kámen. Konečně bylo zas co nového psát do památníčků. Kuriózní je, že básnička při svém historicky prvním otištění vyšla s chybou hned v první řádce. Místo správného „Hladil jsem se tvou rukou“ otisklo Divoké víno „Hladil jsem tvou ruku“. Medový kámen později dal název výboru z poezie Petra Cincibucha. Dvě básničky publikoval Karel Hvížďala, dnešní novinářská hvězda. A dvě otiskl Zdeněk Rytíř, mladý muzikant a básník snící o hraní na harmoničce připevněné na drátěné konstrukci, a můj spolučekatel v parku před Střední umělecko-průmyslovou školou na Žižkově. Pozorní čtenáři si pamatují — Zdeněk se těšil na Valérii Chmelovou, já na Helenu Pěknou. Básničky a povídání o divadle Kapsa jsem otiskl svému spolužákovi z Fakulty osvěty a novinářství karlovarskému Petru Jandlovi. Dodnes obdivuju básnické obrazy Jindřicha Háska — „Kaspicky hustá noc a u říms tlamky jeseteří…“ A zvláštní pozornost chci teď věnovat kratinké básničce Bedřicha Steinice, jediné, která byla z jeho díla v Divokém víně otištěna. Jmenuje se „Sebe“.
Ne-u-nikla Bedřich Steinic byl vrátným v Pionýrském domě v Karlíně. Seděl v dřevěné prosklené kukani vpravo za hlavním vchodem, pokuřoval některou ze svých několika desítek dýmek — byl funkcionářem klubu kuřáků dýmek — a měl na starosti rozmnožovací stroj, rozesílání pošty, přepojování telefonů, vydával klíče od pracoven, sálů a kluboven a samozřejmě měl i perfektní přehled o tom, kdo a s kým v Pionýrském domě přespal. On vlastně byl nejen vrátným, byl takovým zástupcem ředitele nebo snad dokonce ředitelem. A tak jsem mu básničku otiskl a dej mu Pán Bůh věčnou slávu.
Opravdovým ředitelem byl Ota Maget. Umožnil nám, abychom Pionýrský dům užívali ku prospěchu poezie, umění a mladických radostí vůbec, na účet pionýrů se časopis rozesílal, žhavily se telefonní linky, množily pozvánky… A nikdy mi neúčtoval ani nevyčetl noci strávené na žíněnce pod obrovským křídlem Petrof. Současně s mladými básníky si v Pionýrském domě s kytarou zpíval Jirka Korn, zkoušeli bráchové Honza a Petr Spálený, natáčel filmy Vít Olmer, americké melodie pěli Greenhorni a divadlo Škleble provozoval Petr Novotný. Báječná šedesátá léta… A zlatý Ota Maget! Kromě autorů čísla 9/65 převzatých současným internetovým Divokým vínem, otiskl svoje básničky Miroslav Hurych. V redakční radě se v tiráži objevil Jan Čech, bledý mladý básník, očekávající tragický osud. S údivem zjišťuju, že zmizelo jméno Johana Vondřejcová-Kohnová, a sám si to nedovedu vysvětlit proč. Vím ale zcela jistě, že Johana se znovu objeví a že bude o čem vyprávět.
Tohle číslo Divokého vína je věnováno Pavlu Jasanskému. Tak vám ještě povím, jak hned v příštím roce poznamenal běh mého života znovu — koupil jsem od něj svůj první automobil — kabriolet Aero 662 z roku 1932, dvousedadlový sporťáček s kufrem, do nějž bylo možno natlačit další dvě osoby. Plátěná střecha ovšem kryla pouze dva pasažéry v kabině, cestující v kufru měli smůlu. Aerovka měla volant vpravo, tři rychlosti, mechanické brzdy a drátěná kola. Podnikal jsem s ní dobrodružné výpravy po českých krajích, na místě spolujezdce seděla má první žena Naďa, vysouvajíc z kabiny hezké nohy a opalujíc si za jízdy v otevřeném sporťáku nahá malá prsa, zatímco za mnou vlály dlouhé vousy a vlasy. Nutno poznamenat, že jsem autíčkem jezdil dlouho bez řidičáku, možná ještě další tři roky mi připadal jako zbytečná formalita. |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
text doprovázejí fotografie 
