literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

30.03.2024 - Petr Zemek vydal knížku Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte!

Petr Zemek je fascinován v celé své básnické tvorbě Václavem Hrabětem. Říká si, že je... Více »

16.03.2024 - 88. babybox jsme otevřeli v Ústavu pro péči o matku a dítě v den 70. narozenin ředitele doc. MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc.!

Blahopřeju doc. Feyereislovi.

Ústav je znám jako Podolská porodnice. Ročně tu přichází... Více »

06.03.2024 - Jiří Žáček zve na křest své nové knížky!

... Více »

Slovo úvodem

Věrní čtenáři Divokého vína již všichni vědí, že časopis vychází 19. března na počest narozenin mých dvou dcer Dorotky a Markétky. Tentokrát se navíc Dorotka postarala, abych vám, moji milí, mohl popsat mimořádné setkání se svým učitelem psychologie prof. PhDr. Milanem Nakonečným. Poznal jsem jej v roce 1965 na zvláštní škole Fakulta osvěty a novinářství, později přejmenované na Fakultu sociálních věd a publicistiky. Dorotka mi poslala rozhovor s Milanem Nakonečným, z něhož část si níže přečtěte:

ROZHOVOR S PROF. MILANEM NAKONEČNÝM U PŘÍLEŽITOSTI JEHO OSMDESÁTÝCH NAROZENIN
Lukáš Loužecký
V sobotu 6. října 2012 pozval doyen českého hermetismu pan prof. Milan Nakonečný na návštěvu malý kroužek přátel. Během tohoto setkání zároveň poskytl následující rozhovor pro sborník Logos.
V roce 1970 jste připravil k vydání Faustovu knihu Magia innaturalis v překladu Františka Kabeláka. Mohl byste říci, jak k tomu došlo?
To byla opravdu zajímavá událost, protože tato kniha klasické středověké magie vyšla v době tzv. normalizace, což byl komunistický termín pro perzekuci všech odpůrců komunismu po okupaci naší země Sověty. Vydání knihy předcházelo moje setkání s Františkem Kabelákem, jedním z trojice nejvěťších českých hermetiků (Kabelák byl totiž nejen vynikajícím kabalistou, ale skutečným hermetikem), jimiž byli vedle Kabeláka ještě Petr Kohout-Lasenic a Jan Kefer. Františka Kabeláka jsem hledal dlouho. PodařiIo se mi ho kontaktovat ale až po řadě let. Pamatuji si na naše první setkání: čekal na mne v budově Filosofické fakulty v Celetné ulici, opřen o okno, v tmavomodrém obleku, v němž potom jezdíval do Prahy na setkávání s kroužkem zájemců o hermetismus a tajné vědy vůbec. Byl to pro mne velký nezapomenutelný zážitek. František Kabelák přeložil danou verzi Magie innaturalis připisovanou Faustovi z německého rukopisného originálu z r. 1505 a vydal ji nejprve v “knihovně iniciací" společnosti Universalia v Praze roku 1940.
Já jsem měl v té době možnost vydat něco o magii a původně jsem zamýšlel vydat sbírku klasických magických grimoárů, dokonce byl za tímto účelem vytištěn zajímavý leták. Když jsem však potkal pana Kabeláka a získal jeho souhlas s vydáním, rozhodl jsem se vydat jeho překlad Faustovi připisované knihy.
Jak to bylo v té době možné? Psal jsem do Divokého vína nějaké články, které jinde pro svůj obsah vycházet nemohly. Časopis Divoké víno byl orgánem Klubu Mladé poesie, který vedl můj bývalý žák a velmi kultivovaný člověk Ludvík Hess, jehož otec byl členem Ústředního výboru KSČ. A tak to bylo ideově-politicky pojištěno.
Kniha vyšla v krásném vydání, celá přepsaná do středověké formy písma, vázaná v dřevěné fólii. Dlouho se pracovalo na přepisu textu a na grafické úpravě této vzácné knihy. Dnes stojí v antikvariátech několik tisíc korun. František Kabelák se vydání knihy bohužel nedožil, zemřel necelý rok před jejím vydáním.
Celý rozhovor (PDF, 2 MB)

V nedávné aktualitě jsem popsal, jak jsme se s panem profesorem sešli v jeho domě v jihočeském Táboře. Nezmínil jsem se ovšem ani slovem o svém otci, jehož Milan Nakonečný v rozhovoru zmiňuje jako člena ÚV KSČ a přičítá mu ideovou záštitu vydávání Divokého vína. Můj otec, nositel stejného jména Ludvík, to samozřejmě nebyl. Pracoval v n. p. Ergon v Papírenské ulici jako překladatel. Mimo jiné spolupracoval při prodeji českého vynálezu měkkých očních čoček profesora Otto Wichterle (1913 – 1998) za zlomek jeho hodnoty do Spojených států. V Ergonu se čočky začaly vyrábět v malém kamrlíku a já jsem se podílel na jejich reklamní kampani. Čočky šly na trh pod názvem Spofa lens a k jejich propagaci jsem vyfotografoval mimo jiné známého českého motocyklového závodníka a svého přítele Františka Šťastného a obrázek jsem doplnil sloganem „Abych rozeznal Aero Minor od Mercedesu Benz, používám kontaktní čočky Spofa Lens“. Pro mladší ročníky upřesňuji, že Aero Minor byl český poválečný lidový automobil opatřený dvoutaktním motorem. Slogan jsme vymysleli při láhvi tehdy oblíbeného bulharského koňaku Pliska na Františkově motorové jachtě zakotvené v libeňské „jablečné“ zátoce na Vltavě, ale možná to bylo na mém hausbótu, kotvícím vedle Františkovy lodi.
Pokusil jsem se zjistit, zda nějaký nositel mého příjmení skutečně byl členem ÚV KSČ. Oslovil jsem i svého kamaráda Luboše Jakeše, ten se poptal u svého otce Miloše Jakeše, ten zase u Jana Fojtíka. Nakonec si staříci vzpomněli. Muž zmiňovaný Milanem Nakonečným se ovšem psal pouze s jedním „s“ a jeho křestní jméno bylo Jaroslav. Tedy přihořívalo. Na internetu jsem našel jméno Jaroslava Hese v týdeníku Kulturní tvorba vydávaném ÚV KSČ v letech 1963 až 1968. Jaroslav Hes byl jeho hlavním redaktorem 1965 až 1967. Pracoval taky jako místopředseda ideologické komise, jejímž předsedou byl Čestmír Císař.
A tak jsem to všechno Milanu Nakonečnému při osobním setkání vysvětlil. Naše přátelství s mým profesorem psychologie se prohloubilo a slíbil, že brzy něco pro Divoké víno napíše.



Hvězdou Divokého vína 64 je grafik, kreslíř a malíř Jiří Anderle, jehož kniha vyšla nedávno ve spřáteleném Nakladatelství Libertas v grafické úpravě Šimona Blably, výtvarníka mých knížek, přítele babyboxů a snad i mého, a jeho přítelkyně a spolupracovnice Ilonky Málkové z Atelieru Degas. Na třech stovkách stran přináší umělcova díla z let 1950 až 2012 a fotografie sbírky kmenového umění Afriky. Knížku koupíte v knihkupectví, ale zcela jistě si ji můžete objednat na http://www.slovart.cz. U mě na stole leží i s osobním Mistrovým věnováním.
Divoké víno číslo 64 čítá čtyři desítky mladičkých autorů od necelé dvacítky k necelé devadesátce. Připomněl se básník Ladislav Koliáš vzpomínající, že v roce 1967 publikoval v tištěném Divokém víně, a tak jsem mu z nostalgie publikoval vše včetně dopisu. Nositeli tradic jsou Karel Sýs, Jarda Holoubek, Petr Cincibuch, Zora Wildová, Václav Bárta a přímo do úvodu přidám dvě básničky Jiřího Žáčka. Nejprve tu zcela současnou a pak připojím jednu starou dvacet let.
Nezbývá mi, než připsat
L. H.

Jiří Žáček

Amnestie po česku

Kolem Hradu plno smradu,
jak tam kují velezradu.

Ruka ruku pilně myje,
už se chystá amnestie.

Zpropadená amnestie!
Komu slouží? Kdo z ní tyje?

Tihle, tamti, ba i oni -
mocní čeští Corleoni.

Hodně kradou, málo řeční,
ale dovedou být vděční.

Je to všecko stejná firma -
jedni kradou všema čtyrma

a ty první druzí kryjí
generální amnestií.

Zvedněte už, ksakru, hlavy -
nahažte je do Vltavy!

Bajka volební

(napsaná před 20 lety,
a přece opět aktuální)

Stojí, stojí voli
na volebním poli,
hádají se, koho zvolit
na vedoucí roli.

Slyšelo je tele,
prohlásilo směle:
„Zvolíme si velevola,
ať nám kráčí v čele!“

Dle té moudré rady
všichni dohromady
zvolili si velevola
a teď hubnou hlady.

Každý vůl i kráva
přesto bučí: „Sláva!
Přišla éra prosperity,
pokroku a práva!“

V téhle bajce není
žádní naučení,
neboť tam, kde volí voli,
svět se sotva změní.