|
na další stranu
Tomáš Mladějovský
POZVOLNA OVÍVÁN JARNÍMI DEŠTI
Jdu z města ven, slyším svůj hlas, ale zní kupodivu kdesi v dáli,
odkudsi od Vltavy doléhá tlumeně lomoz školy, předeherní
štěbetání ještěrčích a i jinak mrštných žen,
pod listnáči se poflakují umolousané zatoulané děti a psi,
rozvedené matky s kočárky popíjejí červené a dívají se vlevo, -
rozcestník ukazuje nápis: „Jsem sama, ale už nikdy,
ale opravdu nikdy, nebude ti odpuštěno,“
tu a tam prokluše kamsi spěchající kůň
a všude to voní po smaženici.
Opilý lesník jódluje, milenci listují těly, žalmují biblí
a sedmiramenní, obtěžkáni svazky Tóry
a vizitkami z realitních kanceláří,
degustují svačinově a jen tajně a potichoučku,
tady někde v houští, lahodné vepřové kolínko…
Je libo ještě hořčici? Ano, ale hlavně křen
a potom už jenom hodně orgasmů.
A co pak, co bude potom, můj milý sedmilháři,
stihnem ještě pivo?
Starci chodí polonazí, jejich pohledy jsou jasné a do mlhy.
Trochu se stmívá, není teplo ani chladno,
nic není zcela jasné, nic zcela zahaleno.
Nikdo se nestydí, Bůh sedí v plédu na rozvrzaném otomanu,
má po dlouhym tejdnu, popíjí a pokuřuje, hledí dolů
a konečně si našel čas, aby pohladil svou ženu
a namočil si unavené nohy do lavoru s karlovarskou solí.
Pábí a nechápe, co je to to „retro“ a co s tím všichni mají.
Za několik tisíciletí je zase hotov, co dole, dává nahoru a pak zase naopak,
co bylo hořem, je k pousmání
a tak rozesmívá se do hořkosti znovu.
Podivný lesík zmizel, voda v kov a kámen ve vodu se mění.
Zůstal jen kouř a trochu vlhkosti jak po páření
několika druhů v Babylonské věži,
tu a tam bodlák myšlenky a němé turistické značení
ukazující cestu odnikud nikam…
Hřešíme s rozkoší
a není cesta zpátky
QUO VADIS, ĆESKÝ PIEROTE?
Proutím, jak voda košem,
protéká bohnickým lesním praporostem,
ještě snad stále české kotliny,
ta naše narůžovělá a zhýčkaná
demokracie. Ach, ty davy pestře
oblečených mužů,
/proč zatím stále bez klobouků/
a cílevědomé shluky věčně neukojených
a silně navoněných žen,
postávají na náměstích
vlastně už jen z tradice. Ono už totiž
dnes skoro vůbec nic není košer,
ani davy, ani šikovné ruce, natož pak řemeslo
s tím zlatým dnem…Dnes je v kurzu
veselkavý „Homo Debetus“,
vytváří smělé plány, a protože
je duševně jura, tak sleduje svou váhu,
hladinu cholesterolu,
náladu golfisty, tedy svého šéfa,
podezíravé pohledy vlastní třetí ženy,
pivo pije zásadně s kámošema a pouze z tanku,
má jasné cíle a smělé vize.
Je moderní, jak o sobě rád a často říká,
a proto prý nemá rád změny.
Secesní šašek Schelle Rauch sedí v kavárně
Domu U Černé matky Boží,
popíjí silné preso, nohy má křížem, vypadá spokojeně
a je vidět, že se trochu pousmívá,
vyfukuje kouř, koštne absint
a za chvíli se nahlas a pobaveně směje.
On jediný totiž ví,
krom Trojjediného a INRI,
že ještě zdaleka není konec všem hrátkám šálivým,
protože nás,
a to už celkem drahnou dobu,
někdo velice soustředěně pozoruje…
|
