na další stranu
Tomáš Mladějovský
DOSTAL JSEM MODROU OBÁLKU Z RECYKLOVANÉHO PAPÍRU
Nenavoněnou a nadepsanou pravděpodobně
nervním svobodným intelektuálem středního věku.
Vím, že dnes to je velmi široký pojem,
takže ještě ani ne pětačtyřicátníkem,
který si svou hédonistickou touhu
krotí o víkendech mezi mladými
a oni s intelektuálem
v básnickém kroužku
Poets from Hanspaulka City Comfort Art,
ve volném překladu
„My básníci z Hanspaulky jsme jiní“…
Nejdřív Soft z Dejvic
a potom Žižkov - Hart…
Středoškolsky osvícené blondýny a brunety,
vždy jednou za měsíc,
juchaly do jeho vily na čtení,
pilo se víno,
do jambu špulily se rety,
na koníčka si vyskočily,
pilo se i Tokajské z Uherské nížiny.
Jo, prej jsou podivný,
skoro prapodivný
tyhle nespoutaný básnický večírky.
Dostal jsem modrou obálku z recyklovaného papíru,
a v ní výzvu od neznámého úřadu.
Měl jsem se dostavit sedmého března,
tedy na Tomáše ,
do šestnáctého podzemního podlaží,
/vezmu si baterku, black out nikdy nespí/
do ulice Široké,
tedy, pokud dopis nemlží.
V osm hodin večer
před domem dvacet tři.
Oblečen mám být tak,
abych prošel
jako baroví džentlmeni.
Prostě košer.
Mám jít chodbou tam,
kde zní hudba,
za zelenými dveřmi ji uslyším nejsilněji.
Mozarta,
Don Giovanni.
Šest sobě podobných mužů různého věku u kávy,
ležérně oblečeni.
„Posaďte se“ řekl nejstarší
„a prozraďte mi, čeho si nejvíc vážíte?“
Řekl jsem mu, že života.
„Bene, bene.“
„Znáte jedenácté přikázání?“
„Nezradit sám sebe.“
Pak jsem se jich zeptal kdo vlastně jsou.
„Jsme vlastně vy,
vždy po deseti letech,
zkouškou jste prošel a držte se!“
|
