na další stranu
Jiří Žáček
ŽIJU SI
Žiju si jako v pohádce,
v pohádce plné tiché hrůzy,
marně se učím nebát se
a vyhýbají se mi múzy.
Žiju si jako v románu,
kde věčně prchám před ostudou,
kde není nouze o ránu
a nehrozí, že umřu nudou.
Žiju si jako v sonetu
a těším se, jak rozkvetu,
a vyzvu k tanci všechny dámy,
v sonetu čili ve znělce,
kde přijdu mezi umělce
a budu šťastný mezi vámi.
SRDCE SVĚTA
V městě Praze ve dne v noci bije
srdce světa, srdce poezie,
ve tvé Praze, lásko, má svět střed,
tvými ulicemi se čas valí vpřed.
V městě nad Vltavou narozené děti
přicházejí z dávna, z nepaměti,
a když proti všem svou Prahu uhájí,
vracejí se zpátky do bájí.
A to srdce světa, jak čas běží,
zvoní všemi zvony pražských věží.
V našich srdcích, Praho, má svět střed,
jako řeka valíme se vpřed.
PŘEDJAŘÍ
Když zima už se zvolna blíží k jaru,
ožívám v jednom pohodovém baru;
chodí tam se mnou kamarádka Maru
a brnká na mě jako na kytaru…
|
