na další stranu
Ester Nowak
O PEŘÍ, O DOBROU KREV
Pf 2026
Jsme
na půl cesty
celou nohou.
Nevratný zpěv.
Na ruku zeleň.
Podvratná zátočina
o stejném znamení.
Neboť trvá-li to,
nic není vně.
A jsi to ty sám,
kdo přijímá, anebo
odmítá.
SVĚDECTVÍ GLORIE POLO
V hodinu – nehodinu
Nastaví čas
mrknutím oka
proti světlu.
Prostupná zář.
Okamžik smrti
podané ruce
zády světu...
Otázka, odkud
to všechno máš -
co nedal jsi...
kudy jsi unikl
tam dole pryč
od těla duše
v možnost záozvěny.
Kam jinam
pospícháš?
Kdo by to řekl.
Navěky poslední otázka.
OSTNY
Obcházíme.
Snad, abychom nerušili.
Nevejdeš, dobrá, nahlédneš...
Ale navždy
už v tobě zůstane
prostorný zvuk
světelné místnosti
kde jsi – zaskočen -
spatřil rámy namísto
obrazů.
Nijakost.
Ztracené barvy
zbylé hlasy?
Přímračné prohlédnutí.
I hřbitov je smutný
bez vlastních náhrobků.
Vpadlé tváře.
Trouchnivý jejich
vlezlý čas.
POVZDECH
Ptá se, zda
doletí.
Ale ona
postává u jedné
z volných chvil.
Kůl v plotě?
Mnoho jich nebylo.
Chodí levou nohou
v dešti.
Viklatý vzduch?
Chyba holí?
Nemá odpověď.
Porostou houby
zesílí kmen.
Křídla
ponorná tíhou
z blátivého štěstí.
ROZKUŘOVADLA
Zlatá růže.
Starý portál.
Asi zde nosili dívkám
květiny.
Na oknech píše mráz.
Bílou přesností
cosi promíjí
a neptáš se -
cože je nezištnost.
Půjdeme stopou
věž v hodinách
čas výšky
kamennou závrať odbíjí...
Modlíme se.
Srdce je
srdci napospas.
Kde bychom byli
kdybychom nebyli...
JÁDRO
Tma bez obalu.
Vrstvená, ruce
krade, a také ústa...
Ne, vítr ne.
Roznáší tichem
nezřené. Alespoň
cosi zbyde
a pohyb dozná.
Alespoň kdosi
nadechne se -
rukama nerukama
rozezná tu škvíru:
přivřené oči
pozdních znamení
a Hvězda, rozčísnouc pešinkou
hodinu temnou smutné oblohy
pro sebe nic
si ponechá.
Míjení?
Vpíjení.
CO POTOM
Chodníky spí
žijeme na zapřenou
vrůstáme do stopy
bdícího anděla.
Jednou nás stáhne.
Odcizí zářivkám
nádraží. Odnese
z čekáren nemocnic
z odběrů, rentgenů
z raněné chodby.
Domy a města
uletí v úzkost
jež světlem zarůstá.
Směněná víra
zásvětní květ.
Tryskne pramen
uprostřed zahrady.
|
