literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

Černý lístek dubu

ČERVEN 1893, MĚSTYS PAMPILHOSA DA SERRA

„Ajude-me! Pomozte mi! Pomozte mi! Pomozte mi!“

Dança vyje už celé hodiny. Zní jako lidské bědování, jako slova žalostně volající o záchranu. Marisel se postaví na špičky a zkusí vyhlédnout z okna. Nářek slepé feny doléhá k dívence z houštin jen kousek za humny. Zraněné zvíře schované pod jejich klenbou by jistě potřebovalo napít, snad i kousek něčeho k snědku. Ale jak vzít misku na vodu a žvanec do hladového psího žaludku?

V kuchyni sedí stará Adalgisa, škrábe tuřín, brambory a mrkev na sopa de nabos a hlídá své knížectví hrnců a pánví jako sup. A jak se vůbec dostat ven? Kdyby se dozvěděla teta Florbela, že Marisel vyklouzla ze dveří sama, na svou pěst! Holčička nesmí udělat nic nepovoleného; paní Florbela jen tak něco své svěřenkyni neschválí. Marisel si připadá v jejím kamenném domě s pavlačí jako přízrak, co jej každý mine anebo překročí.

Teta by jí pomalu odpírala i suché kůrky. Raději je předá Adalgise, aby tvrdý chleba máčela nejméně den a z něho, kapusty a česneku připravila úsporný migas. Teď odpoledne Florbela spí, v bílé nabírané spodničce a černých prolamovaných punčochách, připomíná převelikého sněhuláka. Obličej si přikryla hedvábným šátkem, který se nadzvedává jejím pochrupováním. Až k ní dopluje vůně pórku z polévky, probudí se a důstojně přidusá do jídelny.

Holčička dostane nápad. Proklouzne do salonu, kde je chladno jako v kostele i za srpnových vedřin. Hodiny na stěně zmlkly už dávno; podomek Vincento se pošklebuje, že jsou nejdokonalejší v Portugalsku. Ukazují čas naprosto přesně – dvakrát za den. Stínové portrétní siluety bez rysů přehlížejí Marisel. Bojí se i odtažitých a přísných i miniatur na porcelánových destičkách. Myslela si, když byla mrně, že jedna z těch vážných dam na obrázcích je její maminka.

Byla tak hloupoučká! Teď už není, ví, kde paní Florbela schovává klíč od památečního pokoje, vlastně salonu. Adalgisa mu pohrdavě říká Síň špatných vzpomínek. Marisel z tetiny schránky na šití vysvobodí klíč. V duchu se modlí, aby nezaskřípěl v zámku, jenž se odemyká jen několikrát do roka. O Velikonocích a Vánocích, na dny svatého Antonia, Joaa a Pedra, také o svátku Panenky Marie.

Maličko, maličko to škrábne, jak se klíč sveze po kování zámku. Marisel zavane vstříc podivná vůně, navlhlá a maličko zatuchlá, jako když vyliješ pár kapek levné voňavky a necháš ji olíznout časem. Děvčátko vrhne omluvný pohled na rodinu galerii podobizen. Kolem rozměrného svátečního stolu se prosmýkne k prosklené skřínce. Vzdala by to, neslyšet z venku zběsile úpěnlivé: „Ajude-me!“

Otočí dalším klíčkem, malým a ozdobným, který trčí ze dvířek skleníku. Vybere hrneček. Co nejhezčí, nízký a široký koflík ozdobený malbou růžových květů. Pozamyká, pozavírá, uklidí tak, aby nikoho nenapadalo, že tu byla. Teta nahoře ve svém budoáru stále podřimuje, tíha jejího obřího snění ochromuje dům. Ještě vodu…

Adalgisa si polohlasem pobrukuje, má dobrou náladu, ale kuchyně je zapovězená. Prádelna? Tam služebná Eduarda zápasí s pravidelným dnem velkého prádla, obklopená chuchvalci páry jako drak v jeskyni. Marisel využije příležitost: na stolku v předsíni voní zlaté lilie ve váze. Odlije z nich vodu do koflíku. Šup do svého pokoje, přistaví si židli k oknu a vyhoupne se na parapet.

Odtud sleze ven, opatrně, aby nevyšplíchl obsah šálku. Je horko, den svatého Joaa právě minul. Žhnou střechy z břidlice, co stále vypadají jako rozcuchané větrem. Marisel se přikrčí, aby ji kuchařka nezahlédla z okna. Přes cestu hrká na kole brusič nožů, dílničku v bedýnce na předním nosiči. Zacinká na Marisel a volá:

„Vyřiď milostpaní Florbele, že se u vás zítra zastaví reverendo padre!“

Holčička skoro nevnímá, oběma dlaněmi obemyká hrneček s vodou. Dům senhory Florbely stojí ve svahu na okraji města. Les a lidé se tu přetahují o prostor, houštiny prostoupené odkvétající planou růží výhružně napřahují špičaté větve a trnité šlahouny. Na pažitu před valem z křoví přešlapuje hlouček místních.

„Chudinka,“ povzdychne dívka v červené sukni a spravované blůzce. „Nevyleze odtud, bojí se… Vzala bych si ji, ale mezi šípkoví se nedostanu.“

„Che, to by vás obě hospodyně uvítala! Louco!“ ťukne si na čelo hubeňour ze sousedství, zakroucené kníry a čepice se štítkem. „Raději zavolat Campose, má brokovnici. A bude ticho.“

„Tak,“ vmísí se postarší kmotra, přitáhne uzel květovaného šátku. „Je mi jí líto, ale co s ní? Budí mi vnouče.“

Marisel zahlédne ve spleti výhružných haluzí chodbičku, průlez používaný tvory, kteří hledají útočiště. Spustí se na kolena, opře se o levou dlaň a prolézá do nitra houštiny. Nářek, jenž odtud proniká, neustává. Jde za ním, nedbá na zástěrku a šaty, co zdědila po bůhvíkteré sestřence, ani na krajku nažehlených dlouhých kalhotek – stejně je levná, kupovaná v hokynářství. Pes kvílí, ale zalézá před ní, svou zachránkyní, stále hlouběji.

Teď už jej Marisel zahlédne. Drobná, černá Dança se v šeru houštiny skoro ztrácí. Dívenka přisune koflík mezi kořeny a doufá, že zvíře se napije a přestane volat o pomoc. Ví, že musí být trpělivá, promlouvá konejšivě, ale srdce se jí svírá hořem. Pláč ustane. Fenka se přiblíží, skloní zmrzačenou hlavu a natáhne ji k vodě. Suchá půda povolí, dno nádoby se zakymácí a šálek sklouzne, zakutálí se mezi šípkové pruty. Jen křaplavě cinkne, jak se jemný porcelán kdesi dál zastaví o kámen.

V děvčeti se zadrhne dech. Jak teď vrátí koflík, aby si teta nepovšimla té škody, až bude podávat panu faráři sváteční kávu? Nejde přece o nějakou pečovanou tretku! Marisel bojuje o záchranu nešťastného tvora. Zlý vozka Dançe ublížil, nedbal na její stáří a pomalost, nenechal ji vyhnout se kolům… Tatínek by to nikdy nevzdal, ani teď v Africe, odkud se za trest nesmí vrátit, neztrácí odvahu. Je voják, ví, za co je třeba se bít, a Marisel se zachová přesně tak, jak by si její otec přál.

Hbitě napřáhne paži a chňapne psíka za šíji. Dança zavřískne, ožene se a zuby udeří dívenku do poškrábaného předloktí; nekousne však. Marisel ji drží pevně, pozpátku se souká z pasti ježatých prutů. Kadeře se dítěti zamotají do kartáče z trní. Nerozpláče se, ovine Dançu zástěrkou a uvolněnou rukou se osvobodí. Chomáč vlasů nechá místo výkupného.

Jsou venku, děvče hrdě nesoucí odznaky své války s křovím a bědující pes v jejím náručí, srst slepenou a plnou prachu. Všichni sousedé jsou pryč, z kostela nad městem doznívá zvonění k modlitbě Anděl Páně. Co teď? Bitva je vyhraná, ale tažení pokračuje. Kam se s Dançou vrtne? Je ničí, pobíhala po městě, loudila zbytky a zdravila kolemjdoucí.

Teta by rozkázala Vincentovi, ať strčí čubu do slepičí kukaně uvázané na provaz a hodí ji do proudu řeky Unhais, dokud se neutopí. Marisel a Dança se musejí schovat v lesích, které kolem Pampilhosy da Serra porůstají kopce, zprohýbané jako čapky.

Děvčátko se svou živou starostí šlape končícím dnem k proudu, k písčitým výběžkům pod olšemi. Dança utichla, jenom občas zaběduje. Z dětské dlaně přijme trochu říční vody; napije se i holčička. Všechno ji bolí a pálí, točí se jí hlava a čelo hoří. Hned by se schoulila pod keříky divoké levandule a rozmarýnu. Je přece statečná po tatínkovi, půjde dál! Ozvěny města se vzdalují, sílí brumlání rychlé Unhais a klapot mlýnů na druhém břehu.

Připlíží se soumrak, spolkne i ptačí hlasy ve větvích borovic, pod nimiž dívenka putuje. Stoupá svahem kopce, až dorazí k rozcestí lesní stezky s úzkou, tmavou pěšinou. Vede ke staré hornické osadě Signo-Samo, kterou pěticípá pečeť krále kouzelníka chrání před čerty a zlými duchy. Prý je uložena ve zdejší kapličce… Kdyby Marisel poprosila a pomodlila se, vrátí se psíku zrak?

Na chvíli zaváhá. Chladný vítr noci se zvedl z trsů vřesovce a mate myšlenky. Kdyby se vydala na opačnou stranu cesty do Signo-Samo, mohla by na ní potkat Zlý den a Laskavý den – mátohy antracitovou a bílou, které věští budoucnost, ale samy nikomu neškodí. Poprosila by je, ať se ujmou Dançy. Ach, určitě by odpověděly: „Máme starosti, nemůžeme se o ni postarat!“

Ne, Marisel si poradí i bez nich! Než se rozhodne, kterou z cest zamířit, stojí před ní tři staré ženy, od obočí k bradě zamotané v černých šálách. Dança kňučí úzkostí, ale ony se smějí hlučněji než o dožínkách.

„Kampak ses vypravila, děvenko? Jsi cítit městem a dobrými věcmi a kávou! Doveď nás k sobě domů, ať přivoníme k politurám a kolínské z pomerančových květů, ke skříni z cedrového dřeva a spíži plné uzenek! Máme hlad – dej nám, co neseš!“

Marisel utíká a klopýtá po stezičce. Nesmí upadnout! Dança by si natloukla, čarodějnice by je dohonily, rozsápaly by je, třeba…obětovaly? Řehot jako chřestění střepů zaniká ve tmě. Holčička tápe dál, paže jí tuhnu a zdá se jí, že nenese hubeného starého psa, ale velký pytel s kukuřicí. Bojí se.

„Anjo da Guarda, minha companhia, guarda a minha alma de noite e de dia…“ Anděli Strážný, druhu můj, duši mou dnem nocí ochraňuj…


Záře hvězd proniká korunami a vítr jí napovídá vůní i zvuky, kudy prochází. Tatínek ji naučil naslouchat jeho znamením. Tehdy s ním směla volně bloudit po svazích a říčních březích kolem Pampilhosy… Borový hvozd posykává, jak mu větrné prsty pročesávají dlouhé jehlice, ševelí a šumí. Doubravy hovoří temným a plným hlasem, šustí a pleskají listím. Teď… teď došla doprostřed dubiny. Kmeny stojí řidčeji, větvoví doširoka rozestřené.

O kousek vpředu se rozestoupily do světliny a nastavují listoví stříbřitému jasu nebe. Sem čarodějnice nedorazí: je tu ticho a klidno, měkká tráva mezi stromy. Děvčátko a psík si mohou lehnout a odpočívat, možná i spát. Třeba pod nízkým pokrouceným dubem, co jej tlustě porostl mech a ozdobilo spadané listí. Dlouhé tenké větve ochranitelsky ohýbá nad kapradím. Zahýbá s nimi jako s pažemi, prohne se, narovná trup do výšky větší než zeď farské zahrady. Otřepe lesní prsť ze šlapek a rázuje k Marisel.

Zpola protáhlá lidská bytost, půlkou hubené dubisko. V místech, kde bývá obličej, zírají z lišejníků oči jako dvě zlaté mandarinky. Huhlá. Zní to, jako když nesměle pobublává hrachová kaše na plotně. Pomalu natáhne křivé údy, jejich kornaté konečky se prosebně pohybují. Děvčátko nedokáže ustoupit… Tenké haluze prstů se zlehka dotknou psího hřbetu. Dança vzdychne, chvost se vstřícně zakývá.

„Prosím, pohlídej mi ji,“ hlesne Marisel.

Vysokánský, vyzáblý tvor skloní temeno krášlené rašícími semenáčky. Ze vzpažených rukou holčičky vezme Dançu, uloží ji do ohybí svého lokte vystlaného mechovým povlakem. Na okamžik zachytí hákem druhého ukazováku dívčin rukáv. Povrzává dřevěným, rozviklaným hlasem. Zatřepe netvárnou kebulí a do Mariseliny dlaně krouživě slétne list – ve hvězdné záři leskle temný, mělce vrubovaný dubový lupen.

Lesní muž odchází kolébavými kroky, vrže, ohlíží se. Ještě zasvítí kukadly z mlází. Vojáci nebrečí. Ani Marisel nebude fňukat. Bojová výprava skončila. Nemůže se ztratit, třebaže tmu zvolna nahrazuje mlha. Stačí sestupovat a naslouchat, jestli se už neozývá proud Unhais.

Dívenka jde pomaličku, krůček za krůčkem, nejen pro krkolomné tápání podrostem. Tak se odsouzenec plouží k popravišti. Teta ji zavře do sklepa, vezme na ni rákosku, zabaví jí poslední a jedinou panenku - tu s růžovou tváří z papírmašé. Nedovolí jí číst. Možná ji dokonce pošle k jeptiškám...? Ale tatínek říkal, že už široko daleko žádné nejsou.

List dubu holčička pečlivě ukryje pod výstřihem košilky. Je chladný a hladký a utěšuje. Možná, že Marisel narazí znovu na tři ježibaby, co budou mámit kávu. Z mlžných závěsů zaduní kopyta válečného bělouše, na němž jezdí iberský hrdina v přílbě a s křivým ostřím. Mezi řekou a prvními staveními Pampilhosy se jistě mihnou duše krvežíznivých loupežníků… Buďsi.

Nic už jí nenažene strach. Ani teta Florbela, tlustá jako díže a nafouklá zlostí jako kohoutí hřebínek!

Ani Velká válka, která jí sebere manžela, ani chřipka, co jí odvede dcerku, ani tajná policie, která jí odvleče syna, ani oceán, co ji s vnučkou odnese až za obzor, do Sao Paula.

Dubový list, vykrojený z temnoty srpkem měsíce, Marisel neopustí…