|
na další stranu
Františka Vrbenská
Poslední prázdniny
„HRAD, CHRÁNÍCÍ ZLATOU STEZKU, NÁLEŽEL MIKULÁŠI Z HUSI, VĚRNÉMU PŘÍTELI HUSOVU.“
„...v obou řadech vozových proti Uhrům zableskly se rudé plameny, vyvalily se mraky bílého dýmu; rány z houfnic a tarasnic vybouchly. Mnoho koní a jezdců se válelo na zemi. Nad nimi se vzpínali poplašení koně, a divě se obraceli; jezdci trhali divoce uzdou... ‚Běží, běží!' volali jízdní bratří. Vedeni Mikulášem z Husi, již nepřítele dostihli...“
Lepší čtení, než „Maryna jede rekod“, nebo „Táňa z naší oktávy“. Věrka ležela v plátěné sukni na půdě, ulizovala šumák z pivní sklenice a hltala historické příběhy. Jiráska, Svátka, taky Vančuru. Novou zásobu přivážel strýc Robert z Plzně i s tabulkou čokolády a dalším číslem „Punti“. Neptal se, jak se co líbilo, jen se pokaždé usmíval a cukalo mu v koutcích. Až dnes... mračil se.
Zaklapla knížku a sešplhala k podkrovnímu bytu na chodbu vonící jablky, sušenými houbami a starým zdivem.
Před pěti lety zemřel Věrčin otec na tuberkulózu. Maminka zůstala bez prostředků, práci v Praze nesehnala, dcerka postonávala... Rozhodla se odejet na venkov: levnější živobytí, čerstvý vzduch a kozí mléko, aby malá Věra také nedostala souchotiny. Příbuzný jí nedaleko Prachatic opatřil místo pomocnice v lázních sv. Markéty. Léčili tam revmatismus a nervová onemocnění: „vanové, parní, stříkací a sedacílázně, velmi dobrá strava, ceny přiměřené“. Navzdory krizi lázničky přežívaly.
První dobu bydlely ve Volarech, vedle hostince u Spitterů, až maminka našla laciný podnájem v Křišťanovicích. Místo biografů, divadel, hlučných ulic s tramvajemi a pestrými výkladními skříněmi studené mokré podzimy, mlhy a bláto. Dřímavé zimy dlouhé jak století. Žlutě omítnutá škola, skřípání lavice a kaštan pod okny. Matka usínající únavou, uchozené nohy v umyvadle s bezinkovým odvarem, zatímco Věrka kuchtí lívance a matlá na ně domácí zavařeninu. Zvykaly si.
Jak vyrůstala, podnikala Věra stále delší samostatné výlety. Na libínskou horu, k poutní kapli sv. Filipa z Neri a vyhlídkové věži, do hlubokých okolních lesů, lučinatým údolím Živného potoka, po divokých březích Blanice.
Nejraději se vydávala do zřícenin Husi, stíněných smrkovím. Deště vymývaly z půdy úlomky kachlů, rezavé kousky železa, lupínky mincí. K soukromé muzeální sbírce přidávala Věra pohádkově krásné střípky skla ze skládky lenorské huti.
Posledním rokem občas přistávala ve vsi nová škodovka Rapid, stříbrná a krásná jako koráb z dalekých krajů. Patřila strýci Robertovi; začal podnikat se střelivem, firma se rychle vzmáhala. Těšil neteř a sestru drobnými dárky, brával je na vyjížďky, obědy v Prachaticích a v Sušici.
Ten svět navždycky končil.
Válčilo se v Habeši, pak přišlo Španělsko a Čína. Uprchlíci z Německa. Zvěsti o lágrech. Anšlus Rakouska, dýchalo se hůř. Superpevné bunkry u hranic, ze speciálního betonu, jak prohlašoval strýc. Šarvátky na pomezí. Na Šumavě vyčkávali Němci zásahu Říše v nepřístupné, výhružné zamlklosti. Pomyslná hraniční čára vedla kolem obcí, některých natolik uzavřených do sebe, až si vytvořily vlastní germánské nářečí. Národnosti se tu neprostoupily tak těsně, napětí se obešlo bez krvavých bitek jako na severu. Nebylo však o nic méně tísnivé, o nic méně nebezpečné.
Věrka stála za dveřmi maličkého bytu a poslouchala, třebaže se to nemá. Zevnitř se ozývaly vzrušené hlasy, matka a strýc Robert se dohadovali. Nezažila, aby se strýčkův pomalý hlas a dobrá nálada tak změnily.
„Weiss všechno prodal, tvrdí, že už tady nikdy nebude dobře. Říkám ti, Heleno, jedeme do Anglie! Až dojde k válce, bude těžší uchytit se. Máti se nedá přesvědčit, nezměním to. Ale ty jsi moje sestra, nenechám tě tady! Naučíš se jazyk, malá se přizpůsobí. Pár kousků domácího vybavení můžeš vzít s sebou. Mám najatý vagón, naložíme... Ty maliny už nezavařuj. Zítra vás odvezu.“
Matčiny námitky, roztřesený, uplakaný tón - jako když umřel táta.
„Heleno, uvědom si... Židy likvidují nejdřív, pokaždé... Vím, hodně nás tady zůstává. Já čekat nebudu!“
Co četla v knížce? „Před Antikristem dobrý křesťan neustoupí...“ Ale oni nejsou křesťané, prý Židi... Nikdy o tom doma nemluvili. Věru jakživo nenapadlo, že se nějak liší, že nepatří mezi ostatní děti, že... Někdo otevřel třináctou komnatu, ze tmy vyskočilo zakletí a ukázalo na ni černým prstem. Utečou... Ujedou hrůze někam za moře s maminčiným šicím strojem a chrastivou underwoodkou po tatínkovi. Víc se sem nevrátí... nikdy. Šedým obzorem pluly smrtné lodě, hořkoslaně čpěly kovem a zatuchlinou.
Vytratila se rozloučit se s Husí. Příkopy, náspy, zbytky bašt a hradeb, stromky zachycené na starém zdivu, zlaté terčíky vratiče a šlahouny ostružin. Byla druhá půle srpna, kdy se zaťukáním ohlašuje předzvěst podzimu. Nebe se zkalilo, slunce překryl chladný závoj. Tráva žloutla, ptáci a hmyz se odmlčeli. Větve smrků povlekla prašná únava. Věra cítila strašlivou úzkost a smutek, jako by jí přízrak zaryl do krku ledové pařáty a škrtil ji.
Utíkala dolů. Dnes se nevydá kolem Blatničky, místy kdysi zvanými Zlatá stezka k Soumarskému mostu. Půjde do Volar na vlak, za babičkou do Plzně. Ať si je zkusí odsunout někam do ciziny! Jenže před válkou se neschová. Neodstraní ji, nezadrží, nic nezmění, jako mravenec neodčaruje bouřku.
„Vidíš to veliké mraveniště? Hemží se, bude pršet...“ prohodil kočí vozu, který zastavil vedle ní. Určitě měl nehlučná bantamová kola. „Chceš se svézt?“
Kývla. Sivý koník v chomoutu obíjeném mosazí stál tiše, potřepával bledou hřívou: šimraly ho mouchy. Vypadal jako uhnětený z večerního jíní. Vozka měl přes široká ramena přehozený beztvarý tmavý plášť z hrubého sukna, vysoké kožené boty... husté vousy a kupodivu dlouhé rozpuštěné vlasy, hnědé a dotýkané šedinami. Usmíval se. Ještě neviděla podobné oči, jasné, ostré a vlídné, modré jako květy barvínku.
„Podrž mi ji,“ vyzval Věrku.
Vztáhl k ní ruku a podal jí živou zmiji. Držel ji za ocas, dlouhou a štíhle krásnou. S paží trčící co nejdál do prostoru dívenka sevřela konec hada v dlani, špička ocásku se jí ovinula k zápěstí. Vnímala hedvábně hladkou, šupinatou kůži na oblém těle. Zmije se mírně pohnula, kmitla jazýčkem: přesun ji vůbec nevzrušil.
Vozka se sehnul na kozlíku, uchopil Věru v pase a vyzvedl ji na sedátko vedle sebe. Sebral zmiji, zastrčil ji pod plášť, chytil opratě a mlaskl na koníka. Vůz měkce a tiše klouzal po cestě.
„Byla jsem na hradě,“ špitla, aby učinila zadost společenskému hovoru.
„Já vím,“ kývl. „Chodíš tam často. Jsi Prahy?“
Položil otázku, poslouchal, prohodil slovíčko. Povídala skoro sama. Přála si mu vyprávět o svém strachu a tísni - uvědomila si, že mizely. Schovala se před neviditelným deštěm do jistoty, tepla a bezpečné síly…
Čas a prostor ztratily význam, barvu, rozměr. Mlhou bloudily stíny okamžiků. Potkávala cizí poutníky a věděla, kým jsou. Spatřila neznámé stavby a znala je. Sledovala bitvu a předem chápala, kdo zvítězí, proč, co se stane dál. Nebála se a ničemu nedivila. Děje plynuly jako řeka, zběsile kolem útesů, mezi měkkými rameny niv, dál...
„Všechno jednou přebolí a všechno skončí,“ řekl nečekaně vozka. „A nic tak docela nezmiz a neztratí se... Ani ten hrad. Vrať se domů,“ vybídl ji zlehka.
Rozhlédla se. Stáli před první křišťanovickou chalupou. Pomohl jí seskočit, usmál se, pokynul. Vůz odšuměl temným odpolednem.
***
Na Hus a do Křišťanovic se vrátila po letech, jen na několik výletních dní se svým britským snoubencem. Pocházel z Bristolu a zdejší krajina se mu neobyčejně líbila. Bylo jim spolu dobře. Poškorpili se jen docela maličko, pro hlouposti... Kvůli kytičce vřesu pro její přítelkyni Ditu Sachsovou – „Zbytečně ji rozrušíš!“ - a kvůli zmiji, kterou Věrka nechtěla nechat odstranit klackem. Tvrdila, že možná někomu patří.
„Hlupáčku,“ řekl jí něžně anglicky, a na tom zůstalo.
Některé věci se těžko vysvětlují - třeba, jak tu kdysi potkala Mikuláše z Husi…
|
