literární časopis založený v roce 1964

Františka Vrbenská

O POKLADECH NA KAŠPERKU

Pán Bůh ráčil bláznovstvím potrefit Matouše Wastla, že se vydal o filipojakubské noci z domu! Jako by se Šumavou jindy netoulalo dost strašidel… Hvozdům vládly stromové bytosti, šediví mlžní mužíčci, divoženky i přízračná lesní matka - vražedkyně mladých dřevařů. Běda pocestnému, jenž potkal divokou noční honbu, tajemné škrtiče či krvelačná světýlka! V močálech se skrývaly vodnice a bahenní netvor, hltající zbloudilý dobytek. Létající červi, podobní ohnivým dráčkům, a trpaslíci skotoplaši děsili stáda i pastevce.

Opuštěný hrad Kašperk navíc obcházel černý pes s ohnivou tlamou. Rozsápal, koho potkal: tak chránil poklady v podzemí. A přece se tam Wastl s podvečerem odvážil. Když stoupal do svahu nad městem, vyjel na něj vskutku černočerný hafan, řval o přítrž. Wastl jen uplivl, pak se pokřižoval. Chlupaty drant byl z masa a kostí, patřil sousedu Havlíkovi. Neměl rád kolemjdoucí, přesvědčen, že kradou jeho pánu obilí a jemu šrot z misky.

Matouš se prosmýkl kolem humna a upaloval k zříceninám. Supal vedle polí, hustým lesem, podle hradby a horního hradu na skalnatém bradle až na západní konec Kašperka, do předhradí obrostlého lesními stromy. Stihl to podle zaklínačského předpisu, zrovna co vyšla večernice. Na východním konci předhradí u příkopu, pod zbytky stavení, zel vchod do sklepů jako tlama obludy. Wastl si odevzdaně povzdychl. Přivolal anděla strážného, rozkřesal ohníček. S modlitbičkou a rozžatou smolnicí vlezl do podzemí.

Sklepení vypadalo ještě pochmurněji a hrůzyplněji, než si představoval. Nejhůř, že mu z hlavy dočista vypadlo, jak se vlastně horní skřítci přivolávají...

„Ťuky tuk, pozdrav Bůh!“ zaječel v zoufalství.

„Zticha bud!“ prskl vztekle mužíček v kožené pidizástěře, praštil ho kladívkem do nohy. Skřítek louč nepotřeboval, svítil si očima. Žhnuly jak sváteční voskovice.

„Líběj prominout,“ děl Wastl pokorně a třel si kotník. Nebyl jist, má-li skřítku zdvořile onikat a jaký má permoník vztah ke křesťanskému Bohu. Doufal, že kladný, i spustil znovu: „Já du jen poprosit vo pomoc, pro Ježíše Krista, poněvač běží vo lidský životy. Za sebe bych nechodil.“

Skřítek výhružně zacvičil kladívkem. „Člověčí verbež! Rozebíráte mi hrad kámen po kameni!“

„To mí páni, jako město, Kašperky,“ upřesnil Matouš. „Já jsem jen poddanej z Červenýho, podruh - ani nemám na co šutry brát. Koza a slípky bydlej s náma v kolně.“

„Stříbro mi loupíte, a zlato! Kolem Zlatého a Řetězového potoka jste všechno vybrali!“ zavřeštěl mužík. Oči mu blýskaly sírově žlutými plameny.

„Já žádný zlato nemám,“ řekl váhavě Matouš, „a ani ho nechci. Nosí trable... Vony ani kouzelný mocnosti nejsou všemocný, dyž Pán-bůh nedopustí, zdraví ani život nevrátěj...“

„Koho chceš oživovat?“ zasykl skřítek podezíravě.

„Moh bych nebožku ženu,“ zauvažoval Matouš. „Uhořela při sušení Inu. Nebo staršího syna toho zabil strom v lese. Nebo voba mladší: umřeli na neštovice. Třeba…“

Skřítek vycenil špičaté kuní zoubky. Lidské trápení ho z mnoha důvodů rozčilovalo. Trochu z bezmocného soucitu, a víc pro tupost, jíž si ho sami zaviňovali.

„Nic takovýho nežádám,“ vyhrkl rychle Wastl. „Já du kvůlivá tomu uteklýmu soldátovi, co pytlačí kolem Vysokejch Lávek jídlo po staveních.“

„Chceš se pomstít?“ napadlo pohotově skřítka. Znal lidské plemeno.

„Potřebuju mu pomoct,“ zavzdychl Matouš. „Von se menuje Jakub, je z Hůrky, já ho znal eště jako mrňavýho kluka... Bílej kabát dostal - teda, náš pan císař Josef ho dal vodvýst k vojsku -na takovou hrůzu let... Začal by šedivět, než se vrátí domů, jestli by přežil - von bojoval proti Turkům, s píseckým plukem, vědí, u „Krvavýho Kamene“... Moje dcerka by na něj čekala - ale jemu byly kasárna ouzký... holt si zvyk na horský lesy... Utek, už loňský jaro. V zimě ho lidi málem utloukli, že jim dobal špek a uzený... a...“

Skřítek vzteky kousl do perlíku. „Zemské poklady nechceš, křísit choré nechceš, co chceš?!“

„Trošku štěstí,“ pravil Wastl. „On by Jakub pašoval, nebo se usadil na bavorský straně, mou holku by si vzal, dobře by bylo, a já bych jim do začátku pučil a pak moh podstrkávat, kdyby se mi dařilo... jenže s tou dlaňkou políčka se nevede. Mít pár grošů, najmu poustku, jakože vopuštěnou usedlost na Červený, a kdyby Pánbůh dal, dobytek byl zdravej, pole rodilo erteple...“

„Cože?“ křísl ostře permoník a zajiskřil.

„Erteple - teda, zemčata - brambory,“ objasnil Matouš.

Skřítek na něj poulil ohnivé oči.

Chudák v malej, pomyslel Wastl, nos nevystrčí, ani neví, co se mu novýho za léta nad kebulkou sází! Ruče vylovil z kapsáře šátek s několika pečenými brambůrky, jak mu je starostlivá dcera zabalila k večeři.

„Se solí sou nejlepší,“ vybídl skřítka a nastrčil mu rozloupnutou hlízu, „jestli jim sůl nevadí,“ dodal v matném povědomí, že některé nadpřirozené bytosti se té přísadě vyhýbají jako kočka studené vodě.

Skřítek opatrně natáhl šedivou myší tlapičku a lehounce se dotkl sousta.

„Nejprv je smažili na másle s cukrem a skořicí,“ hlaholil bodře Wastl a srdce se v něm tetelilo úzkostí, „ani prasata to nechtěly, ale takle, pečený v popelu...“

Brambor zmizel. Permoník růžově svítil.

Kdoví, co tu dlabe, přemítal soustrastně Wastl. Možná hraboše, netopejry - nebo ponravy jako krtek. Nejspíš zemní žoužel, chuděrka!

„Dej ještě,“ zapípal skřítek. V bílém plátně ležely čtyři, hnědou slupkou svůdně probleskovalo žluté, vláčné maso. „Tyhle jsou moje, ty tvé. O novoluní dones další!“ pískl, popadl dva kousky a zmizel.

Podzemí se zdálo pusté a prázdné jako hrob, Wastl trčel pod pavučinatou klenbou a v ztuhlé ruce třímal zbylé brambory.

* **

Zajisté, že je vděčný skřítek zaklel. První se změnil ve zlatý valoun, a za něj koupil Wastl poustku na Červené. Náramně se mu tam dařilo, mléko, máslo i brambory by mohl rozdávat. Ten druhý brambor zakouzlený permoníkem násobil dary pole: množil mléko, zrní, zemčata i slámu. Každé novoluní chodíval Matouš na Kašperk, sytil skřítka pečenými bramborami a novinkami ze světa.

Když Matouše odnesl vysoký věk, živila permoníka jeho vnoučata. Byli v tom rodě písmáci a snílkové, a když pak v rušném roce osmačtyřicátém odešel mladý hospodář bojovat na pražské barikády a nevrátil se, zapomněla vdova na skřítka v hradních rozvalinách. Od těch časů rodilo pole na Červené špatné brambory.

Skřítka ani nepotěšilo, že o řádku let později pořádali na kašperském hradě slavnosti, schody dali vystavět... Dodnes se mu stýská po chuti pečených brambor a čerstvých zprávách…