|
na další stranu
Martin Frouz
GALERIE
obr. 1 |
obr. 2 |
obr. 3 |
obr. 4 |
obr. 5 |
obr. 6 |
obr. 7 |
obr. 8 |
obr. 9 |
obr. 10 |
Galerie obsahuje celkem 57 obrázků.
1-10 11-20 21-30 31-40 41-50 51-57
(ZACYKLENÝ) IKAROS
Báseň napsal Martin Frouz, když dělal zkoušku z fyziky na strojárně (ČVUT), asi v roce 1989-91
Na břehu moře, ve stesku,
stojí dvě postavy v ranním rozbřesku,
ohlíží se za sebe, na stezku.
Tam, kde za kameny hradeb mladší zanechal svou komtesku.
Ten starší, s bílou kšticí,
rozpráví o krásné zemi.
Oči planou jednou svící,
o oblázcích cest, které tak známy.
Kdesi v dáli se slavík svou krásou zajíká…
Ohlédli se znovu a sňali hrubou látku
z balíčku, jenž jediný si vzali v ranním zmatku.
Je klid, jen osel kdesi zahýká.
A pomalu si jedna i druhá postava
k tělu šat z peří přikládá.
Ten starý, Daidalos, pyšný na svého syna…
Mají stejná křídla a přece jiná.
Syn pro svá brka dral se až do orlího domu.
Nejednou při tom spadl…
A úpony z lesklého, lehkého kovu,
ty potajmu lučebníkům (alchymistům) kradl.
Ikaros otci nabízel ty novoty,
když už prý mění křídla za boty.
Otec odmítl vše spoře: „Své už mám,
nevěřím tomu, co nestvořím si sám.“
„Pojď, synu, už je čas.
Drž se pevně při mém boku.“
Tak zašeptal jeho rozechvělý hlas:
„Vyvaruj se mladických výtržností a skoků.“
Kotouč slunce vyhoupl se nad hladinu moře.
Pevně opřeli se do vzduchu hmoty,
odtrhli se od svého žaláře a hoře,
už nepotřebují boty.
„Synu, naslouchej otci svému.
Radím ti dle svého svědomí,
nelétej příliš vzhůru.“ A pohlédl k němu,
ke kotouči mdlému, jenž v tu chvíli se v žár přelomí.
Ikaros, poslušen otce, drží se mu u křídel.
Však náhle máchnul více v hravém rozmaru,
máchnul podruhé a znovu, více světla zřel…
Zdálo se, že zahlédl útesy korálu.
Vznesl se k prvnímu oblaku,
však necítil slunce žár,
nervou jej spáry ohnivých ptáků.„Kde jsi ptáku ohniváku?“
Netrefují ho Heliovy šípy, jež mají přinést zmar.
Jeho hlavu sklonil žal.
Že by mu snad otec podle lhal?
Spatřil vlny, ne vlnky moře,
jež pohupují se, až rozehnaly jeho hoře.
Pohlédl na obzor, na pevninu, jež se tu vzedmula
a k jeho zraku bílá Lilie vzletěla…
To dvě sestry lotosových květů
odřekly se na břehu svých šatů.
Jedna havraní vlas, jenž snoubí se s nocí,
druhá zlatou vlečkou zaleskla se v slunci.
Obě krásnou hrudí vlají,
když ve vodách svá těla kolébají.
To vzbudilo Ikarovu zvědavost.
Vyletěl výš, by poznal více krásna.
Ne! To nebyla chamtivost.
„Snad není sama, královna jasná!“
Ochutnal poznání, poznal, jak poznávat,
vzal střípek vědění a na dlaň položil.
Kdo jednou pozná, má po vědění hlad.
Ze střípků obrázek vytvořil.
Pohlédl dolů z království oblaků,
dohlédl až daleko, za hranice majáků,
spatřil tam rozpadlé chýše hladových
a mezi nimi kráčí potulný mnich.
Mezi páchnoucími otroky v železech,
Mezi rolníky, co nemají ani nitku na šatech…
Rozkládá o brouku, jenž drží je v klepetech,
o svobodě, jež v křeči zmírá, slyšet je jen její dech.
Mnich býval otrokem,teď sedl na ztrouchnivělý trám,
vyprávění se oddal, vzpomínkám…
Zjevily se v jeho slovech náhle
hlavy plné vědění, jež oddělí se od těla, špalku…
Těla zohavená pro rozkoš duše padlé.
Břicháč, jenž koupil si za zlaťák neposkvrněnou holku
a…
Ikaros zavřel oči plné krve.
Ne, už nechtěl vědět víc!
Krev, v níž slova brodila se prve…
Máchnul znovu křídly, víc a víc.
Zasněně zahleděl se na meze u vinic,
kam lehají k hrátkám mladí do dvojic
a četl…
Četl zápisy v knihách klášterů.
Četl vzkazy dýkou ryté v šeru.
Četl je na kmenech borovic.
Četl jizvy po úderech sukovic.
Četl účty seschlé dámy z nevěstince.
Četl čpící síru Vesuvu.
Četl vítr, jenž nese choleru.
Četl jed v plném poháru.
Četl písně zpívané ve zmaru.
Četl v očích chladnou dýku.
Četl oči plné díků.
Četl.
Četl oči.
Četl oči plné.
Četl oči plné chladu.
Četl oči plné chladu člověka.
Četl oči plné chladu člověka, jenž nezná.
Četl oči plné chladu člověka, jenž nezná přítele.
Poznával.
Poznával zlobu.
Poznával zlobu, která ničí.
Poznával zlobu, která ničí dobu.
Poznal.
Poznal člověka.
Poznal člověka, jenž žije.
Poznal člověka, jenž žije životem.
Poznal člověka, jenž žije životem plným.
Poznal člověka, jenž žije životem plným nenávisti.
Poznával lásku.
Třesk
mu strhl z očí pásku.
A rychlý blesk,
v tu chvíli nevydal ani hlásku.
Spatřil vlny.
Snad tsunami,
jež proletěla vlnami.
Oddělily se od kýlu Atény.
Lodě, jež rozervaly plamen.
Vznítil se střelný prach.
Nikdo nestačil ani amen,
pak už jen praskot a strach…
Voda vzedmula se k výkřiku.
Ikaros propadl v paniku,
vrhl se k otci střemhlav,
zasvištěl ptákům kolem hlav.
Nad hladinou se soužil,
marně den a noc kroužil.
Nic nespatřil jeho zrak.
Jen cáry vlajky, zbytečný znak.
Snesl se blíže k hladině,
jež lákala ho vábivě.
A tam vidí tvář! Strnul v úžasu,
až kapky potu kapou po vlasu.
Hlavu zdobí kštice šedá,
vráska k vrásce, jak vrána sedá.
Ta tvář je stará, jak tvář starce!
Toť podoba mého otce!
Vždyť přeci…
Za jediný den?
To musí být sen!
Chtěl říci…
… však neměl slova.
Poznání i starce zdolá.
Chlapec v tom okamžiku
chtěl by snad políbit i dýku
Neměl ji
naštěstí…
Neštěstí?
Vzlétl zas výš a klouzal v tichu závoji.
Ticho nejednu ránu zahojí.
Ticho, jež vyplněno myšlenkou.
Někdy i myšlenka duši zabíjí,
sevře ji a promění v minci malinkou.
V minci, kterou rum zaplatí
a pak se domů odklátí.
Však Ikaros myslel na svého otce,
létajíc nad hladinou, jež víkem k jeho hrobce.
Snad…
Snad kdyby…
Kdyby letěl níž?
Kdyby, kdyby… teď už víš?
„Mohl jsem přece letět níž,
otce přesvědčit letět výš.“
Ale letěl by? Co ty víš?
Třeba opravdu nevěděl to, co ty víš!
Ctil pravdu svých otců,
jak repliky z úst herců,
Že vosk pojící perutí
slunce roztát donutí…
Kdyby jen o málo výš vzlétnuli,
vlny by jej minuly…
„Letěl-li bych níž, snad méně bych teď věděl.
Však rychlejší byl by spěch mých křídel.
Teď snesl jsem se dolů málo bystře!
Ó proč, otče, učiteli, mistře!“
Jak Ikaros drtí se a souží,
křídla jeho větrem klouží,
Nad blankytnou vodní hladinou,
větrem jemně zčeřenou.
V dáli se cosi bělá…
To voda rozbíjí se o útes.
Na břeh vyvržena troska Helenina těla.
Zbraně chvatně hledá skupina, jež opustila les.
Ikaros v hanbě, bojí se teď svého jména,
nechce už vědět, chce jen spát.
Všechna tvář světa už je známa…
Za smrt svého otce Daidalem se teď musí stát.
Vzpomínal ve spánku na svou komtesku,
jak spolu pluli tajně zlatou lučinou,
pokaždé jinudy, nemysleli na stezku,
poslechli vůni jara vábivou.
Jak hlavu jí položil, vedle petrklíč,
a duši její sebou zatížil,
aby neulétla, jak heliový míč…
Tak všechno…, znovu a znovu snil.
Ikaros náš mladý, Daidalos teď on,
když probudil se v nuzné chýši,
poznal venku divný shon.
I ženám z očí cosi čiší…
On však, jenž spatřil světa běh,
ví, co rychle vzplane.
Rychle shoří řeči plané.
A složil svou hlavu znovu v mech.
Až k polednímu rozepjal své perutě,
vzlétl nad útesy a spatřil hrad,
v němž pán s potulným mnichem mluví nadutě.
Pak blýsklo se cosi… a pán pad.
Na hrudi, možná nechal se ošálit?
Spatřit se zdálo…
Světla v šeru málo.
Vymalovaný znakem Athény, hrdý štít.
Jeho oči slepě třeští
na mnicha, jenž dříve moudrý, teď na své poddané vřeští:
„Národ jsem vedl směle!
Tak teď ať pracuje na mě skvěle!“
Práci má zas kat.
„Ty ses vzpouzel? Co? Pravda?“ Křach!
„Hlad?“ Křach!
„Snad nechcete, abych svá slova za vzor duši klad!“
A tak, člověk či pták?
Neví Ikaros zase nikterak,
zda poznání jeho u zrodu,
či u skonu.
Však chce se mu křičet:
„tady se už nedá mlčet!“
Pak vzal brk a dlouze psal…
Vše, co pravdou shledal, pergamenu dal.
V okně však stín zahlédl mnich,
a domyslel si, že má svědky.
Strachem poté zjih…
Nechtěl trpět žádné pletky.
Sám vládce směřoval v chýši nuznou.
Poznal ji, sám zde kdysi žil.
Bořil vše, mlátil i ženu tu svou,
o pravdě pustě láteřil.
Pergamen nesnášel, spěch,
šílel a za pravdou hnal ho strach.
Pátrání nemělo však úspěch.
Ne poznat, ale zničit ji.„Pravda je krach!“
Ten okřídlený list zvedl zpěvák,
se svou loutnou světem šel
a hrál, ať byl to král či žebrák,
za kus chleba písně pěl.
Zpěvák negramotný, jménem Démonus,
neuměl číst. V tu chvíli, smělý
přemýšlel, komu vyvede zas jaký kus,
našel smotek zvlhlý celý.
Však pergamen ho tížil,
tak do učení liter těch se pustil.
Po tom, jenž dávno nežil,
litery jeho pomalu luštil.
Mnoho zvěděl, mnoho pochopil.
Ne vše, toť se ví.
Ale věděl, co v ruku čas mu položil.
Každý však pěvci nevěří.
Vše musí předat dále.
„Když každý bude znát světa běh,
vraždy budou už jen v divadelním sále,
práci už nebude mít vrah a špeh.“
Věty, co pochopil, všem vykládal,
a doufal, že přijdou jiní.
To další jim jen předával:
„Snad pochopí…, pak vztyčí se a skloní.“
Však zaslechl to vládce lidu
a zděsili se všichni vládci,
co šířili jen strach a bídu.
Svrhli stejné, jako oni a teď lidu svého zrádci.
Vyslali ihned své lidi:
„Vše přece nemusí znát lid.
Jen ať špehové rychle slídí.
Bude zas v zemi naší klid.“
Zpěvák ukryl se na polorozbořenou věž,
slézají se sem, kolegové v řemeslu,
vyměňujíce své znalosti v důmyslu,
jak nejlépe pravdou obléci lež.
Z východu, západu, severu i jihu
buší sekyrami. Divně učili se vrata otvírat.
Sešli se tam jak kdyby všichni četli jednu knihu.
Zpěvák pochopil pergamen náhle, vše rozhodl se vyzpívat.
Křičel pergamen,
zpíval sám sebe.
Tak padla hlava na kámen
a jeho slova rozběsnila vládce. Třásli se, jak když zima zebe.
Spálit chtěli pergamenu kus,
však moudrost spálit zkus!
Chytrost byla silnější než jejich vytrvalost,
tak polapila je prudká zlost.
Rozsekali pergamen a svrhli dolů z věže.
Malé děcko si zde hrálo.
To je konec? Kdeže,
lístky do hrsti poskládalo.
Kousky popsané, divné znaky nechápalo.
Z děcka vyrostl statný chlapec.
Do dlaně to hezky hřálo,
číst neuměl, ale když zazdál se mu nějaký stařec,
tak kousek lístku na dlaň položil,
nebo do klína, když byla švarná dívčina.
Ve městech, když se k spánku uložil,
usínal při loutně. Píseň, jež na kameni pošla a stala se z ní kamenná.
Lid má svoje báje,
jež zněly z věže přes husté háje.
Mnoho z nich má zas
v pergamenu zakletý čas.
Každý vlastní jej, každému čas ho podal,
dědí se tak moudro rodu.
Někdo jej předá zase dál…
Moudro a lásku, jež neplodí škodu.
Mnoho teď bádá šedých hlav, proč člověk člověka raní,
i proč člověk člověka má rád a jeho sebou chrání.
Věda skládá z těch střípků obrázek na své dlani.
Skládá z něho světa mozaiku.
Co je to život zaplněný poznáním zla a dobra?
Co je láska?
?
Co?
Co je…
Je to…
To život.
Život zaplněný.
Zaplněný poznáním.
Poznáním zla.
Zla a dobra.
Dobrá.
Kde a kdo je Daidalos? Ikare!
|
