na další stranu
Tomáš Mladějovský

PO BOUŘI NA NÁPLAVCE
Když koštnu sklenku lahodného Portského,
lhostejno, zda červeného nebo bílého.
tak vidím v odstínu nachově růžové
křehce se pohupující
třetinkové titěrné kružnice
bárek pana Zrzavého.
Křepce se střídají
světlo a stín,
kvapně se míhají
od vln vzhůru,
šplhají jak zakázané sny,
do nebe a ještě dál,
do neznáma,
trochu nahoru
a krapet dolů,
ve dne jak v noci spí,
v noci zas skrze své dny bdí,
napůl Jang a napůl Jin,
vzdouvají se kamsi středem očky
něžných pavučin
až ke špici,
až ke kůru
melodií strun vetchého ráhnoví…
Tvé polibky prapodivně berou mi dech,
staré plachty
větrem tiše praskají,
avšak kampak mají namířeno,
to se nikdy nikdo nedoví…
Slova uvízlá na tvých rtech,
odpověď nevyřčena,
jak láska krásné ženy,
takže nejistota
vlastně jistota je malá.
Na Náplavce jsou rána vínem zaplavena.
Z Hradu sem problikávají líná světla
smolou nažloutlých loučí
z oken ložnic a Lóží,
pravda a láska už prý zvítězily.
Vida!
Z Vltavy mi prapodivně černá ryba mává.
Prý ne každý to ví…
Sirény už dozpívaly.
Své jednodenní uláskované
a zmámené muže
pomaloučku, ale jistě
ke slastné smrti pod jez plaví.
Jedna z těch krasavic se však zamilovala.
V hlavě mi zněl Cohen
a jeho „I´m your man“.
I to se někdy stává…

|