literární časopis založený v roce 1964

Jiří Žáček

PRIMA KAMARÁDKA

Mám jednu prima kamarádku,
ne pro sex, ale pro snění.
Prý to tak není v nepořádku,
snění mě také odmění.

Náhoda to tak prostě chtěla,
sblížit nám duše a ne těla.

Píše mi: „Buď rád, že ti píšu,
a buď rád, že mi můžeš psát.
Hlavně si nemoř tu svou šíšu,
no prostě buď rád, že jsi rád.“

Není to skvělé, když se duše
domlouvají tak jednoduše?

Píše mi: „Ve mně máš svůj azyl,
spi ve mně jako v pokoji.
Sex by to snění jenom zkazil,
tak se drž při zdi, Bivoji!“

Jak to tak vidím – žádná šance,
aby se Bivoj změnil v kance.

ROZINKA

Z malého psího miminka
vyrostla fenka Rozinka.
S každým se brzy spřátelí,
rozdává smích a veselí.
A kdyby létat uměla,
změnila by se v anděla.

Z NEMOCNICE 2025

Začátkem června jsem skončil v Thomayerce se zápalem plic. To se dalo čekat dřív nebo později, ale že začnu šokem, to by předvídal jen pesimista. Praštil jsem sebou v koupelně tak, že jsem nevěděl, kde mi hlava stojí. A jestli tu hlavu vůbec mám.
Z okna mám pěkný výhled na několik mohutných třešní, rodiče s dětmi na nich sbírají plody a hodují. Ještě lepší představení vypuká při pravidelných manévrech stáda muflonů, které volně pobíhá po celém pozemku Thomayerovy nemocnice. Nejdivočejší jsou noční průjezdy autobusů MHD po okolní silnici – jsou jako raketoplány a představa, že je někdo naplní trhavinou a nechá vybuchnout v každodenním blázinci, je hrůzostrašná.
Ale hned mě napadá, že zabývat se mračny nad světem ve chvíli, kdy se stahují mračna nade mnou, by byl nemístný luxus.
Dobrodružství těla bývají stejně krutá jako ta duchovní. Rád bych přežil tu nehodu, ale strach nemám. Možná s námi naše bytosti hrají nějakou nepochopitelnou hru a v jediném okamžiku v nás cosi zásadního změní. Možná to mají v popisu práce – změnit nás zevnitř. Počkám, co to se mnou udělá. Buď mě čeká změna myšlení, při němž vůbec nejde o texty, jež „zpracováváme“, anebo pouhé jazykové okouzlení uživatele, kreativní třeštění bez cíle. Zažívat tohle běsnění je úžasné, jako bychom zvedli rukavici hozenou umělou inteligencí, abychom předvedli světu, v čem jsme výteční zase my. V schopnosti rozlišovat a hodnotit, hledat příčiny a souvislosti, v debatách o hodnotách, které nás činí lepšími, a také v umění milovat, které dává smysl životu. Toho není AI schopna. Nebo se mýlím? Ale ani to, v čem se mýlím, nás nezastaví. Milujme sami sebe, své mozky, jež dávají smysl celému kosmu.
Tak do toho. Neber se příliš vážně. Věř těm, jež miluješ, a miluj ty, jimž věříš.

ŘÍKADLA ZE ŠPITÁLU

Chutná mi řízek vepřový
a hnusí se mi šoulet,
a kdo má rozum, dávno ví,
Jak se má život skoulet.
Dáme si štěstí k snídani
a bude nám zas blaze.
Ty budeš bydlet v Kodani
a já se nudit v Praze.

Učili jsme se azbuku,
teď se zas učím rapu.
Náš život nám šel na ruku,
a už je někde v trapu.

Hledáme věčnost, jaká je,
aby nám neutekla,
A naše cesta do ráje,
ta vede kolem pekla.

Armády andělů dál myslí na zbraně.
Úspěšní pitomci už nikdy nevyhynou.
Evropa svolává své věrné k obraně.
A bůh se nad námi rozmáchl širočinou.

Pošeptala mně TV porucha:
Člověk je dvounohá cvičená ropucha.

Život je jen smutná story
pro venkovský inspektory.

Vítr fouká, voda teče,
člověk živí povaleče.

Za okny se herci mění
jen tak trochu pro zpestření.
Není tu však žádný chrám,
je to život, život sám.

Injekce do ruky, injekce do břicha –
já vám tu rozkvetu jak stará řeřicha!

Kamzíci nejsou mufloni,
bylo to tak už předloni.
Je ovšem třeba doříci:
Mufloni nejsou kamzíci.

Možná že se myslí vraždí víc než slovy.
Zabásnou mě za ty všecky vdovy?
Poví vám to Michal Pešek z Novy,
ale trochu vzletnějšími slovy.

Včera večer dole v Michli
předběhl jsem jednu krychli.
Zato meloun s kokosem
utekly mi před nosem.

Kdo má mysl hravou,
myslí přímo hlavou.
Komu mysl nevelí,
myslí přímo prdelí.

Strana In a strana Out
vyhlásily Coming out.

Těžko bych byl s vámi, holky, chodil,
kdybych se byl nikdy nenarodil.
Hezký holky z knížecího rodu,
nepoznat vás bral bych jako škodu.
Ještě že jsem tu byl spolu s vámi,
bývaly to velkolepý flámy.
Teď už se mi ale můj čas krátí,
budeme se scházet s mojí mátí.

Kdo má smysl pro legraci,
ať nastoupí rekreaci,
i ten Voskovec a Werich,
ba i Tony Paci.
Když si týden odpočinou,
zaručeně nevyhynou.

Tam, kde velí mozky khaki,
zapomeňte na zázraky!

Zlato a bronz a bílé květy,
které nám sněží ze stromu –
býval jsem šťastný jako yeti…
Měl jsem být vděčný někomu?

Ať máš hřívu, nebo pleš,
všecko bere royal flash!