DIVOKÁ VINICE, aktuálně

19.11.2017 - Zavěšuji na přání Jiřího Žáčka. L. H.

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.
<... Více »

19.11.2017 - Píše mi RSDr. Jaromír Pelc

P. S. PRO LUDVÍKA HESSE

Jen pro přesnost – poprvé jsme se setkali v roce 1971 V Jirchářích, když jsem tam dělal s Cincibuchem rozhovor o Divokém vínu pro Svět práce. Byl jsem fanda DV od roku tuším 1966, kdy mi ho moje máma, která učila na gymnáziu v Kollárově ulici ... Více »

17.11.2017 - Divoké víno - babybox pro pětatřicátníky

Karel Sýs mi věnoval knihu Byla jednou jedna básnická generace takzvaných pětatřicátníků. Do jaké role mě postavil její autor, uvádí titulek. Jiří Žáček, Michal Černík, Karel Sýs a Petr Cincibuch opravdu v Divokém víně publikovali a píší pro ně i dnes. Vyplašilo mě, když jsem při list... Více »

16.11.2017 - „Pětatřicátníci“ mají monografii!

Dějiny – i dějiny literatury – se vždycky nějak vykládaly, jak to v téhle nebo v jiné... Více »

Slovo úvodem

Jak dobří holoubci se vracejí praotcové básníci Divokého vína. V čísle 69 uvádím na pokračování verše z knížky Karla Sýse Apokalypsa podle Joba. Svoje zcela nové básničky mi poslali Jiří Žáček, Jaroslav Holoubek a Dušan Spáčil. Nepodařilo se mi přesvědčit Petra Cincibucha, přestože jsem mu první tři slova básničky nadepsal: zima, láska, hrob…
Celým číslem vás provázejí obrázky Milana Kuzici, jehož tvorbu rozdělím podle výtvarných oborů na malby, světlografie a sochařství, kterého si odjakživa vážím nejvíce. Navíc je zcela jednoznačné, že s Milanem Kuzicou nás spojuje stejná vize žen – co nejhubenějších a s co nejdelšími končetinami.



Těsně před uzávěrkou čísla mi přišlo smuteční oznámení o smrti JUDr. Karola Stome. Abych zůstal věren tradici, napíšu mu nekrolog, přestože Karol nikdy žádné básničky nepsal a obrázky nemaloval. Do historie Divokého vína se zapsal v roce 1972, kdy mne zastupoval ve chvíli osudového konce tištěného Divokého vína (1964 – 1972). Zatímco já jsem trávil noc v cele předběžného zadržení v Bartolomějské ulici, Karol byl přítomen domovní prohlídce v mém bytě. Policie se rozhodla, že s sebou odnese celý archiv, a Karol pedantsky trval na tom, aby každý papír, tedy i každá básnička, byly uvedeny do seznamu zabavených písemností. Potvrdil tím svoji pověst advokáta – přitěžující okolnosti, protože archiv čítal desítky kilogramů papíru. K ránu se advokát přitěžující okolnost Karol Stome a k smrti znavení policisté dohodli na kompromisu – básně budou zabaleny do balíků, balíky zapečetěny a policie potvrdila pouze jejich počet odvezený z mého bytu.
Karol Stome se původně jmenoval Štěpánek. Bláhově se domníval, že přijme-li příjmení své mladé krásné ženy, podaří se mu vymanit se ze středu zájmů československé policie. Dokonce opustil hlavní město Prahu a usadil se v Domažlicích, kde nadále provozoval advokacii pod jménem Stome.
Karol rád zdůrazňoval, že jeho Alena má oči jako srna. Po desítkách let přiznávám, že jsem měl možnost do očí srny nahlédnout zblízka.
Proč to všechno píšu..? Přece abych Karolovi zajistil, že tenhle nestandardní nekrolog zůstane uložen v archivu Národní knihovny Praha. Jinak se obávám, že mu nesmrtelnost nezajistím.

Váš L. H.