Lumír Slabý

KOLUMBIE 2013 (září-říjen)

1. mapa Kolumbie s vyznačenou trasou, 2. Bogota – lamy na Plaza Bolívar, 3. Bogota - indiánské zlato z Museo del Oro, 4. Bogota – zlatá soška pelikáa z Museo del Oro, 5. děti z autobusu do Cartageny, 6. Cartagena – pirátská loď (a já), 7. Cartagena – afrikánka, 8. Cartagena – Playa Blanca, 9. Santa Marta – leguán z haciendy, kde žil Simon Bolívar na konci života, 10. Karibské pobřeží - n.p. Tayrona, 11. Medellin – Sfinga podle Fernanda Botero, 12. Medellin – místní kráska, 13. Pacifické pobřeží - Bahia Solano – kolibřík na krmítku, 14. Pacifické pobřeží – kořeny mangrovníků v n.p. Ensenada de Utria, 15. San Augustín – indiánský autobus zvaný chivas, 16. San Augustín – soška z vulkanického kamene na náměstí, 17. Desierto de Tatacoa – erozní útvary zvané Cuzco, 18. Desierto de Tatacoa – já, kůň a poušť, 19. Desierto de Tatacoa – typické kaktusy
CESTOPIS...

obr. 1

náhled 1. obrázku

obr. 2

náhled 2. obrázku

obr. 3

náhled 3. obrázku

obr. 4

náhled 4. obrázku

obr. 5

náhled 5. obrázku

obr. 6

náhled 6. obrázku

obr. 7

náhled 7. obrázku

obr. 8

náhled 8. obrázku

obr. 9

náhled 9. obrázku

obr. 10

náhled 10. obrázku

Galerie obsahuje celkem 19 obrázků.
1-10   11-19  

BOGOTA
Moje první kolumbijské zážitky mi silně připomněly předloňské začátky v Buenos Aires. Nejspíš je ve mně touha být tam, kde to nepřipomíná naše podzimní podnebí. Bogota sice je v tropickém pásmu, ale jejích 2600 m nad mořem ty rovníkové poměry smaže, jakmile není jasno. Dnes ráno nebylo, a tam, kde se město škrábe do okolních kopců, byly vrcholky v mracích, z nichž občas krápalo. Šel jsem k srdci Bogoty, tedy na Plaza Bolívar. Náměstí bylo jaksi šedé,
s agresivními hejny holubů (jeden seděl i na hlavě Simonovy sochy). Kolem sochy byla nějaká propagační akce, pár indiánů tam nabízelo focení s lamami a všude intenzivně smrděla moč. Udělal jsem tam povinné dokumentační fotky, ale jak tak na ně teď koukám, nejsou v tom počasí nic moc. Vrátil jsem se ke zdejšímu nejlepšímu muzeu, ale to je v pondělí zavřené (špatně jsem si přečetl svého průvodce), tak jsem aspoň koupil v artesanátu pár pohlednic, a když jsem se ptal po poště, sdělili mi, že Kolumbie nemá funkční státní poštovní servis. Něco zajišťují privátní společnosti, ale mé pokusy najít je podle těch tipů, nějak nevyšly. Orientace v tomhle městě není jednoduchá, což si ověřil i taxikář, který mě včera přivezl z letiště.
Na to všechno se nechalo udělat jen to, co tenkrát v Argentině. Odjel jsem na terminál autobusu a koupil si na pozítří jízdenky do Cartageny. Ani to nebyla žádná brnkačka, a cestu městskými mikrobusy bych bez pomoci hodných lidí nezvládl. Naštěstí jich mezi těmi zdejšími 7,5 milióny obyvatelů metropole je fakt hodně. Ale zítra ještě určitě zvládnu nějaké zdejší hajlajty, než odjedu
k oceánu.
Bogota, Kolumbie, 23.9.2013

ZLATÝ DEN

Měl jsem dříve takovou práci, že jsem se při ní dostal dvakrát na exkurzi do České národní banky, a měl v ruce zlatou cihlu. Ale tolik uměleckých zlatých předmětů na jednom místě jsem do dneška neviděl nikde. Můj Lonely Planet suše konstatuje, že ve třech patrech slavného Museo del Oro je soustředěno 55000 převážně zlatých šperků, sošek, masek a rituálních předmětů z prehispánské éry národů Kolumbie. Kolekce jsou seřazeny velmi systematicky, s popisem ve španělštině a angličtině. Fotit se dá jen bez blesku, ale vitríny jsou slušně nasvícené, a tak všichni (já také) cvakají jak blázni. Je to vážně fascinující. Muzea Bogoty jsou hodně slavná. Zašel jsem ještě do kostela (a muzea) Santa Clara, a byl bych asi stihl i třetí nejdoporučovanější, kdyby úterý nebylo zavíracím dnem. Zítra si tedy ještě dám Museo Botero. Maji tam být i slavní impresionisté, a pak nějaký Picasso... Taky jsem už našel tu privátní poštu a poslal pár pohlednic svým tradičním abonentům. Cestou z pošty jsem potkal tmavou krásku, která jakoby z oka vypadla herečce Enuka Okuma (ze seriálu Sue Thomasová, agentka FBI). Google sice říká, že je Kanaďanka, ale bůhví, kde má předky.
Včera jsem referoval o městské dopravě, a zapomněl na bogotskou alternativu metra. Jsou to kloubové autobusy, které jezdí po větších avenidách, a na rozdíl od spousty mikrobusů stavějících podle přání, mají zastávky u takových vyvýšených krytých plošin, z nichž se do nich nastupuje skleněnými šoupacími dveřmi v obou směrech. Fakt se to podobá metru, ale povrchová doprava má své mouchy, zvlášť ve špičce. Na avenidě Juárez byly dnes ty kloubáky nastavené mezi semafory, jako nějaký dlouhý had. Myslím si, že pro domorodce je kombinace všech těch městských vozítek velmi funkční, ale pro turistu je to velký orientační problém. A tak se zítra nechám s báglem odvézt na nádraží taxíkem. Čeká mě osmnáctihodinový sešup o 2600 metrů níž, a na konci horký Karibik.
Bogota, Kolumbie, 24.9.2013

GRINGO, ESTO ES PARO COLOMBIANO!

To na mne se smíchem volali domorodci z mého autobusu, když jsme už šestou hodinu tvrdli v nějaké díře deset hodin od Bogoty a osm od mé cílové Cartageny. Abych vás ale uvedl do situace. Schválně jsem si vybral noční spoj, abych tam dorazil druhý den v příjemných jedenáct dopoledne. Autobus byl luxusní, pololůžkový, se spoustou prostoru před vámi. První zádrhel nastal asi dvě hodiny po startu, když jsme ještě v serpentinách z Bogoty, ale už ve tmě, píchli pneumatiku. No nic, za hodinu to spravili a jelo se dál. V šest ráno se rozednilo, a přišel další stop. Někde vpředu zablokovali stávkující horníci silnici, a v obou směrech všechno stálo. S těmi horníky mi to bylo nějak povědomé, ale nenapadlo mne, že tam budeme stát ještě v jednu. Ale když mi tam říkali tu větu z nadpisu, tedy, že takhle vypadá stávka v Kolumbii (toho gringa ani nepřekládám), odpovídal jsem, že to beru jako cestovatel, ale horníci se u nás bouří taky.
Zastavili jsme u takové jídelny, a protože já se na cestách radši lidovkám vyhýbám, kupoval jsem si tam nejdřív sušenky a vodu, prostě takové šizení žaludku. Ale když jsem zjistil, že v okolí 1 km je jediný krámek s ovocem a tam mají jen ty zasyrova nepoživatelné banány na vaření, vrátil jsem se zpocený zpátky a dal si aspoň polévku, mimochodem tak výbornou, že jsem radši nezkoumal, co do ní všechno hodili :D, a asi by došlo i na velká jídla, kdyby v odpoledních hodinách naši řidiči neusoudili, že to horníci ten den už neodpískají. Vymysleli objížďku, jenže to napadlo i jiné v obou směrech, a tak se to změnilo v jakousi bizarní safari luxusních autobusů a náklaďáků na polních a lesních cestách, kde se ty kolosy míjely o centimetry, a každé míjení byla vysoká škola brzdění, couvání, uhýbání do nezpevněných krajů. Občas ty hýčkané stroje tančily ve výmolech na hranici rizika, ale moji spolucestující si v pohodě zpívali písničky z rádia. Šnečí rychlostí jsme to nakonec projeli a nabrali obří skluz. Na začátku mi 18 hodin připadalo jako fakt hodně, ale teď se z toho vyklubaly dvě noci v autobusu, a po 36 hodinách jsem za svítání vypadl z autobusu v Cartageně. Počkal jsem, až se úplně rozední, nacpal se i s báglem do přeplněného městského autobusu, a ve zdejším ranním vedru šťastně dorazil do předem vybraného hotýlku, kde mám dokonce i vlastní záchod a sprchu. Cenu si tu poměříte docela lehce, vydělíte si místní pesa stem, a máte zhruba koruny. Takže můj hotel stojí 350 Kč za noc.
Cartagena, Kolumbie, 27. 9. 2013

ITINERARIO

Kolumbijští horníci mi možná vymazali jeden hezký bod programu, tedy v kooperaci s počasím. Včera jsem si obšlapával možnosti výletu na blízkou perlu mezi místními plážemi - Playa Blanca. Je pravděpodobné, že bych bez toho jejich zatarasení silnice přijel o den dříve, a koupání a šnorchlováni na korálech bych absolvoval za včerejšího tropického vedra. Jenže kdyby neplatí. V noci přišla bouřka a s ní mokrá fronta. Což o to, v Cartageně jsem s tím musel počítat, v říjnu tu srážky každoročně vyletí několikanásobně nad roční průměry, a říjen je za dveřmi. Horší je, že jsem si našel na internetu předpověď na další bod mého itineráře, také karibské město Santa Marta (kde by to mokro běžně být nemělo), a na týden dopředu je to stejná hrůza. 24 stupňů a přeháňky. A Santa Marta slibovala hlavně přírodní krásy.
Nezbývá mi, než tady dokončit městský program (muzea a kostely) a vymyslet nějaký programový kotrmelec, třeba se přesunout přechodně od Karibiku k Pacifiku.
Zatím drobně a vytrvale cedí. Cestou z internetové kavárny jsem se brodil kolem jedné restaurace a chtěl si dát pescado (tedy čerstvou rybu), když už jsem u moře. Jenže: "Rybáři v bouřce nevyjeli, čerstvé zatím nemáme". Tak jsem si na protest koupil v obchodu sardinky a šel si je sníst do svého romantického hotýlku Familiar. Jsem jim to nandal, co? Odpoledne jsem si prohlédl další Museo del Oro, tentokrát menší rozsahem, ale rovnocenné s tím bogotským uměleckou hodnotou zlatých předhispánských indiánských předmětů. Zašel jsem do katedrály, koupil další mango, a chystám se na večer. Zítra je neděle, tak uvidíme. Už moc neprší, ale je tak nízká oblačnost, že to žádné naděje na návrat slunce nedává. Holt, moje itinerario se mnou musí mít trpělivost. A vy, občasní čtenáři, taky.
Cartagena, Kolumbie, 28. 9. 2013

PLAYA BLANCA, DĚTI Z TEREZÍNA...

Že jsem před pár dny odepsal tu pláž z programu? Nojo, věřil jsem předpovědi počasí, ale včera jim naštěstí nevyšla. Od rána bylo hezky, a bylo jasné, že si domorodci tuhle neděli vyrazí na pláž taky. To se mi sice nelíbilo, ale riskovat, že v pondělí bude taky tak, nešlo. Zavrhl jsem cestu člunem, i když by byla pohodlňoučká, a zkusil tu, kterou 99% turistů nepoužívá. Dvěma autobusy jsem se dostal k přívozu, oddělujícímu veliký ostrov Baru od pevniny, odrazil jsem agresivní podvodníky, a za kanálem jsem si vzal mototaxi (tedy kluka na motorce), které mě za stovku odvezlo na druhou stranu ostrova, kde Playa Blanca leží. Tam už byl pěkný nátřesk. Modré vlny, bílý písek a všechny barvy pleti, a protože tady převládá lid vzešlý z černých otroků, bylo to všechno hodně hlučné. Našel jsem si volný přístřešek vedle dvou žen středního věku, které na Kolumbijky nevypadaly, zaplatil taxu a vybalil ploutve, brýle, šnorchl. Chvilku jsem se v tom mumraji o své věci bál, ale černý majitel té stříšky říkal, že on je Luis, a nic se nemůže ztratit. Haha!
Šel jsem na korálové útesy, které byly fakt blízko břehu. Jak se dalo čekat, většinou byly mrtvé, takový ten beton, ale byly tam docela hezké rybičky. Holt, asi jsem zmlsaný těmi zázraky minulých let v Belize, na Filipínách, Bali, Srí Lance... Ale slunce se do té pláže krásně opíralo, a když jsem rozmluvil stovkám černých masérek jejich nabídky, užíval jsem si tam pak jen tak v těch teploučkých vlnách.
Mé sousedky se bavily jazykem, který chvíli zněl jako italština, pak jako ruština, tak jsem se zeptal. Hmm, Brazilky, syn jedné si vzal dceru druhé, tak si holky vyrazily na příbuzenskou dovolenou. Jedna mluvila taky španělsky, tak jsme si popovídali o místech, která jsem v Brazílii viděl, lingvisticky jsme probrali rozdíly mezi portugalštinou a jejich brazilštinou, dokonce jsem si stihl ověřit, co znamená slovo NOSSA ve známém hitu posledních sezón, kterým Brazilec Michel Telo přivedl do diskoték zvuk harmoniky. V půl třetí jsem usoudil, že mám slunce dost a použil své ranní dopravní prostředky v opačném pořadí. Cestou do hotelu
v Cartageně, jsem si všiml, že slunce krásně osvětluje pevnost San Felipe obsypanou lidmi. Honem jsem si nalistoval v Lonely Planet, že je otevřena do šesti, a že poslední neděli v měsíci je vstup zdarma. Bylo to jasné, vojáci u vchodu sice zastavili skupinku přede mnou, že už je po páté a nikdo dovnitř nesmí, ale oni je umluvili a já předstíral, že k nim patřím...
Večer pořádal na takovém náměstíčku kousek od mého hotelu místní zumba klub cvičení pro lidi. V tom dusném vedru se tam zmítalo tak 200 lidí. Nevím, jak to ti místní mají s pocením, já bych se po pěti minutách rozpustil na molekuly.
V noci byla bouřka a liják, ale do rána se udělaly i nějaké trhliny v mracích, takže jsem potlačil chuť utéct jinam, a rozhodl se užít si tu poslední den. Dopoledne jsem zašel do dalšího muzea, které mě tu ještě zajímalo, a čekalo mě tam velké překvapení. Museo del Arte Moderno má v prvním patře expozici věnovanou osudu a umělecké tvorbě židovských děti z Terezína. S podrobným výkladem souvislostí to věnovalo kolumbijsko-české asociaci Židovské muzeum v Praze. Bylo mi divné, že vedle mě si to podrobně fotil ještě jeden třicátník. Řekl mi, že ho zajímá historie, a že ta výstava obrázků a básní je pro něj fascinující. Tak jsem měl takovou tichou radost. Ještě jsem navštívil kostel Santo Domingo a v Paláci inkvizice jsem dostal slevu pro lidí starší 60 let :) Odpoledne jsem se už jen tak flákal a koukal na oceán. Když jsem psal tyhle řádky, přijel mě na motorce zkontrolovat voják, jestli nemám drogy a tak. Neměl jsem, ale zklamaně ani moc nevypadal...
Cartagena, Kolumbie, 30. 9. 2013

BOLÍVAR

Na sklonku svého života prý unavený, nemocný a zklamaný, prohlásil: "V historii byli tři velcí blázni, Ježíš, Don Quijote a já". Jenže, i když poté, co po prvotní euforii z vyhraných bitev proti Španělům jeho obří projekt Velké Kolumbie ztroskotal na administrativě a všelijakých politických šmelinách, dnešní státy vzešlé z toho projektu, se o Simona Bolívara přetahují, jako o toho svého Osvoboditele. Někde po něm pojmenovali měnu, někde města, a proč o něm píšu tady? Ne kvůli jeho náměstí v každém městě, s příslušnou sochou, ale jsem na místě, kde svůj politický azyl dožil, a v roce 1830 umřel. Karibské město Santa Marta má jeho památník na haciendě, kde zklamaný Libertador žil své poslední dny, a najdete to pod jménem Quinta de San Pedro Alejandrino.
Po dnešní návštěvě už třetího kolumbijského Muzea zlata jsem si tam zajel.
Lonely Planet se sice v tomhle městě trochu plete v označení některých bodů, ale doptal jsem se :) Dneska je od rána krásně (na rozdíl od včerejšího příjezdu, kdy jsem si po lijácích připadal spíš jako v Benátkách, a někteří místní chytráci dokonce naházeli přes ulice dlouhá prkna a vybírali za přechod).
Když jsem si prošel historické objekty, včetně Bolívarova mlýna na cukrovou třtinu a destilerky, pak památník věnovaný vděčnými státy, a muzeum současného umění, nafotil jsem si u tamní kavárny moc pěkné stromové leguány.
No a na zítřek mi držte palce, chci si zajet do přírody (Národní park Tayrona). Severněji už letos asi nepojedu. Je tady sice ještě velký turistický trhák - pětidenní pěší výlet do Ztraceného města, ale to v tomto nejistém počasí vzdávám.
Santa Marta, Kolumbie, 2. 10. 2013

PARK TAYRONA

Je to vlastně takové zubaté pobřeží, a za každým zubem z obrovských oblých balvanů se schovává nějaká romantická pláž. Záda pláží tvoří terén zvedající se z mangrove do kopců porostlých tropickou vegetací s ojedinělými obřími stromy.
Hory, které se tyči nad těmi kopci, jsou zdejší Sierra Nevada, a právě zde sídlil národ Tayrona, který už dávno před španělskou invazí vynikal velkou zručností při zpracování zlata. Tady vznikla legenda o bájném Eldorádu, a místní indiány to stálo existenci. Někde v těch horách je i to "Ztracené město", k němuž se nabízí pětidenní trek. Po včerejších zkušenostech jsem rád, že jsem to nezkusil.
Park Tayrona má ideální terén pro trekové stezky. Akorát ze mne po pár metrech začal kapat pot, a i když jsem se na některých plážích vykoupal, potní orgie pokračovaly až do konce. Než jsem na konci svého výletu vlezl zpátky do auta, kyvadlově spojujícího první pláž s bránou parku, vypral jsem všechno, i sebe v potoce. S uznáním jsem si vzpomněl na ty zumbáky z Cartageny. Kromě zajímavého terénu a rostlin v parku potkáte většinou ještěrky, aguti, vodní ptáky, datly, supy, velké motýly a pak koně, respektive muly, které tu představují jedinou pozemní dopravu zboží i turistů. Myšlenku na koně jsem zamítl, protože z jeho hřbetu bych nemohl fotit své oblíbené detaily. Slunce a permanentní pocení udělalo své, takže jsem se vrátil do Santa Marty odsolený a utahaný.
Dnes si dám noční přepravu, tentokrát čtrnáctidenní do Medellinu. Je to druhé největší město v Kolumbii, bývalé centrum drogových machinací, a království kávy, ale já tam chci nějak vymyslet, jak se dostat k Pacifiku. Prý je tam v této době správný čas na pozorování velryb z pobřeží. Uvidíme.
Santa Marta, Kolumbie, 4. 10. 2013

MEZIDROBKY

Meziobratníkové tropické pásmo má tu výhodu, že ať je zima nebo léto, slunce vyjde kolem šesté a taky kolem šesté zapadne. Dneska jsem se probudil ve své šusťákové bundě a s kapucí na hlavě (bez oblečení byste v dálkových autobusech umrzli), a abych nemusel koukat na tu děsivou nekvalitu silnice, přivřel jsem oči a vzpomínal na různá zdejší setkání. První bylo ještě v letadle z Madridu, kdy jsem seděl vedle sympatické polské dívky pracující v Barceloně, takže jsme pokoušeli i mou oblíbenou polštinu. Viktoria jela do Bogoty pracovně.
Včera jsem na ulici v Santa Martě potkal dvě české potetované holky, které jsem nejdřív považoval za místní prostitutky, protože to byla zrovna taková vykřičená čtvrt. Naštěstí je prozradila čeština. Přijely na dva měsíce a jedna říkala, že umí perfektně anglicky, a tak by se do Jižní Ameriky mohli s jejím chlapem přestěhovat, a určitě by tu našla práci. No, nevím, jestli tu na Češky zrovna čekají...
V autobusu do Medellinu jsem seděl vedle šestadvacetiletého Michaela z Holandska, který tu je pracovně jako fotograf nějaké firmy, pro kterou teď čtrnáct dní strávil mezi Indiány Wayuu na nejzazším karibském poloostrově Guajira, a dělal tam o nich reportáž. Záviděl jsem mu tu skvělou španělštinu. Tak, už se dávno rozednilo, a z plánovaných čtrnácti hodin bylo samozřejmě šestnáct. Medellin na mě udělal dobrý dojem. Z nádraží jsme s Michaelem odjeli velmi přehledným metrem, a já tam vystoupil v centru, našel skvělý hotel za 280 korun, a už jsem si na místním vnitrostátním letišti zajistil letenku do Bahia Azul na bobřeží Pacifiku. Tam silnici nevedou. Na Medellin mám kromě dneška ještě neděli a pondělí. Vypadá to tu zajímavě.
Medellin, Kolumbie, 5. 10. 2013

MEDELLIN

Třímiliónové centrum kávové oblasti, je druhé nejvýznamnější město Kolumbie. Nadmořská výška 1494 m z něj v tropickém pásmu dělá klimaticky velmi příjemné místo, ale taky se tu díky obklopení horami dost drží smog. Aspoň v sobotu při příjezdu to tak zdálky vypadalo. Přijel jsem zrovna v sezóně granadillas, což je moje oblíbená pochoutka, a tak se tady tím cpu horem dolem. Pokud nevíte, je to oranžové ovoce velikosti citronu, a pod pevnou slupkou najdete takovou šedivou kaši ze semen obalených dužninou. Nechá se to snadno vyjíst lžičkou a chutná to trochu jako sladší angrešt. Mňam!
Celých čtrnáct dní jsem v Kolumbii ctil radu nevycházet příliš po setmění.
V sobotu mi ale zavřeli moc brzo internetové kavárny, a tak jsem za tmy vyrazil na místo doporučované Lonely Planet. Ulice v centru se po západu slunce proměnily v hlučnou směs hudby z barů, prostitutek (všech věkových skupin, barev pletí a kalibrů) a sobotních opilců. Dával jsem hodně pozor, abych měl své věci pořád pod kontrolou. Policie, která je ve dne všude, rázem zmizela. Přežil jsem to bez újmy na majetku.
V neděli jsem si dal zdejší hlavní atrakce. Připadá mi, že kolumbijský malíř a sochař Fernando Botero doslova zamořil celou zemi svými výtvory. Nejdřív jsem byl v jeho muzeu v Bogotě, nějaké sochy byly v Cartageně, a v Medellinu je jich plné Muzeum Antioquie a po celém městě jsou roztroušeny další sochy. Jeho rukopisem jsou obludné tvary. Ty obrovské otylé sochy lidí a zvířat ve městě jsou sice pro mnoho lidí vítané atrakce pro focení, ale mě tedy spíš odpuzují. Naštěstí v muzeu byly i jiné exponáty, mimo jiné zase jeden Picasso.
Odpoledne jsem odjel do botanické zahrady. No, spíš je to park, kam se lidí přišli plácnout na trávu a najíst. Chybí popisky stromů a rostlin, a tak asi nejzajímavější byla malá motýlí voliéra. Když jsem šel večer na internet, zastavil jsem se před západem slunce v parku Bolívar a v sousední katedrále Metropolitana. Víc mě zaujal ten park. Kolumbijská obliba holubů tady pokročila až v holubníky na kůlech. Ale hlavně tam byly skupinky starších pánů s kytarami. Staříci zpívali tklivé písně, zřejmě z mládí. U jedné skupiny jsem se zastavil a hned jsem pro ně byl atrakcí. Zazpívali mi jakousi speciální kantilénu. Byl bych se revanšoval, ale ten starý pan měl levorukou kytaru :)
Pod dráhou metra (to medellinské je nadzemní) je strašně špinavý a prašný bleší trh. Ve tmě se změnil v cosi šíleného. Uf!
V pondělí dopoledne jsem poodjel metrem trochu na jih a vyšlápl si na vršek Cerro Nutibara. Hmm, trochu je znát, že jsem z nížiny. Tady už je to výškově taková tropická Sněžka. Ale shora je moc pěkný rozhled po městě, a taky je krásně vidět, v jakém kotli je posazeno.
Tak, a pokud se nic zvláštního nestane, ozvu se až z pobřeží Pacifiku (pokud tam bude internet). Že bych se večer zapletl s některou ze zdejších prostitutek, zřejmě nehrozí.
Medellin, Kolumbie, 7. 10. 2013

FIDEL CASTRO

Pacifickému pobřeží se říká Choco (vyslovuj jako čokoláda), a je to v Kolumbii známý příměr pro velké mokro. Pozemní cesty sem nevedou, buď se sem létá nebo plaví. Jestli je to nejdeštivější místo na světě, to nevím, ale když jsem před třemi dny přiletěl malým letadélkem pro 18 lidí z Medellinu do Bahia Solano, bylo zamračeno, pak pršelo a v noci byla průtrž mračen. Až ráno se ukázalo slunce, ale já už jsem mezitím zjistil, že s dopravou je to tu víc než nejisté, a tak jsem odjel najatou Toyotou do El Valle (někdo to tady vyslovuje jako "badže"), místa, kudy každoročně v určitých měsících proplouvají velryby na konci své osm tisíc kilometrů dlouhé pouti z jihu. První velrybu jsem uviděl hned po příjezdu. Vystoupil jsem do druhého patra hotelu, a stačil první pohled z terasy na moře. I na tu dálku jsem rozeznal páru tryskající z velkého těla. Bleskově jsem vybalil, co bylo třeba, a upaloval k moři. Bylo zdejší dopolední vlhkovedro, a jediným člověkem na pláži Almejal byl stařík, vracející se za hlubokého odlivu z koupele. Zeptal jsem se na velryby. "Ale jsou, jen je třeba vylézt támhle na skálu a soustředěné pozorovat moře", řekl mi. Udělal jsem to, a za chvíli jsem skutečně objevil v dálce jednu rodinku hrající si ve vlnách. Kytovci mizeli a objevovali se, ale ta dálka byla nad možnosti mého foťáku.
Už cestou na pláž mě atakovali dva chlapíci s nabídkou výletu loďkou do národního parku Ensenada de Utria, oba za 700 korun. Vybral jsem si toho, který mi navíc nabídl šnorchlování na nějakém pěkném místě. Jenže jsme v Choco, a z krásného dne byla noční superbouřka, kdy mi při těch blescích nadskakovala postel. A tentokrát se bohužel nevyčasilo, a ráno slunce jakoby nevyšlo.
Nicméně jsme já a dalších šest lidí vyjeli ráno rychlým člunem na výlet s vidinou velryb povalujících se sto metrů od nás. Cestou do parku jsme všichni upřeně zírali na šedé moře.... ale nic. To ještě nepršelo. Park má krásnou divokou džungli zahrnující vegetaci od pobřežních mangrove až k neprostupným porostům na vršcích.
Zaplatili jsme vstupné, absolvovali výklad, krátkou procházku mangrovníky, a odjeli na ostrůvek Playa Blanca, kde se někdy velryby povalují pár metrů od břehu. Nebyly tam. Trochu jsem šnorchloval, ale nebylo slunce a korály byly dost ubohé. Zato se objevil černý mrak, a začalo pršet. Trochu zklamaně jsme v těžkém lijáku odjeli zpět. Mám z toho fotky moc pěkné džungle, a mokré věci, které tu vůbec nechtějí schnout. Jo, a proč mám tak divný nadpis? Ten týpek s loďkou se jmenoval Fidel Castro. Nekecám, a je to pravé jméno :D Tedy s ním na velryby radši nejezděte.
Tak jsem to v El Valle zabalil a dneska už jsem se zase přivítal s Bahia Solano. Tady je totiž jediný bankomat v oblasti, a mně trochu došly prachy. Směnárna není v žádném místě Choco a neoficiální směnárníci mají fakt hanebný kurz.
S plnou peněženkou těch jejich desetitisícovek jsem si naordinoval pláž Mecana. Zeptal jsem se policistů na možnosti, a oni mě odvezli až na kotviště loděk, a přede mnou se zeptali na cenu přepravy. Připojil jsem se k takové skupince výletníků, a za stovku a čtvrthodinu mě loďka vyklopila na pěkné pláži s mírným příbojem. A ještě mi řekli, kdy bude hluboký odliv, kdybych se odtud chtěl dostat pěšky. Chvíli jsem se houpal na vlnách a pak jsem si dal trek po té pětikilometrové úplně prázdné pláži až k takové indiánské botanické zahradě. Skupinky indiánů tu žijí většinou separované od afroevropského lidu. Ve vstupním areálu nebyl vůbec nikdo, ale vypadalo to jakoby připravené na samobsloužení. Mně se ale od vody v tom vedru nechtělo. Nafotil jsem jednu indiánskou rodinku (tedy maminku, syna a ochočeného tukana Pichina), a šlapal zpátky po té pláži lemované mangrovníky a kokosovými palmami. Přebrodil jsem pár říček, a za dvě hodiny jsem v dešti (Choco) došel do hotelu Bahia. Odsolil jsem sebe a plavky s vědomím, že to bylo moje letošní poslední koupání v moři. Byl to pěkný den.
Ale s Pacifikem se ještě neloučím. Zítra v poledne nasednu (doufám) na jednu nákladní loď, a popluju 24 hodin na jih do jednoho přístavu, kam vedou i silnice.
Bahia Solano, Kolumbie, 11. 10. 2013




CHOCO TIEMPO /trochu deníkově/

Sobota, 12.10.2013
12.00
V půl jedné jsem měl být na nákladním molu, jsem tam v poledne, loď nikde.
14.30
Loď Salo přirazila k molu, a lodní kuchař mi řekl, že se pojede v šest. Kéž by!
Nakládá se šrot, polystyrénové boxy, trouchnivé dříví, stovky přepravek s flaškami od piva, staré pneumatiky... a do toho střídavě leje a mrholí.
15.30
Auta a mototříkolky přivážejí další odpad, a zatím nikoho nezajímám já ani dva mladí Němci s koly ověšenými taškami, spacáky a vším, co je třeba k přežití.
Kluci jedou z Panamy a pokračují do Argentiny. Jsou v klidu, prý to už zažili, nákladní lodě se prostě řídí spíš přílivem a odlivem. Sedíme v takovém bufetu, a ta slečna vyhání repráky na maximum nějakou salsou, merengue nebo co to je...
Domorodci se narvali před repráky a vyřvávají s nimi místní hity. Mám sice slušnou průpravu z našich diskoték, ale radši jsem se uklidil stranou. Jeden místní strejda začal opilecky tančit s flaškou v ruce takového přešlapováka.
Nic nového, u nás na diskoškách mají ještě v druhé ruce cigaretu :D Kolem prošla indiánská rodinka, matka s dítětem v náručí a dvě děti za ní. Všichni si drží nad hlavou palmové listy proti dešti. Trochu se ostýchám je fotit. Chyba!
16.00
Němci sedli na svá ověšená kola a odjeli zpátky do města. To jsou frajeři, já bych se odtud nehnul. Přišli dva Francouzi a kouří, uvědomil jsem si, že jsem tu zatím nikoho kouřit neviděl, ani opilce. Těch přibývá, je sobota.
18.00
Stále se nakládá, ale už nás pustili po takovém kovovém klouzajícím žebříku dolů do lodi, a obsadil jsem jednu pryčnu v kajutě pro 6 lidí. Loď už je neuvěřitelně našlapaná všelijakými křápy a tím pivním sklem, a pořád se nakládá. Konverzují s jedním místním zubařem, konečně španělština, které rozumím. Takhle hezky jsem tu slyšel vyslovovat jedině indiány. U afrikánského obyvatelstva tomu možná brání ty silné rty. Zubař Francisco Javier hodně ví a zajímá se o Česko.
20.30
Příliv je na vrcholu, loď je skoro na úrovni mola, a tak tam ještě na přepravky s láhvemi najela střední dodávka. Nepřipadá mi, že je dostatečně upevněna, když je takové počasí. Loď Salo vyráží na jih. Zalézám na svou pryčnu (camarote). A pořád prší.

Neděle, 13. 10. 2013
06.10
Madrugada (svítání) neukazuje nic hezkého. Moře je šedé, někdy špinavě zelené, pevnina není vidět.
07.30
Volají nás na snídani. Kromě mě, Němců a francouzských manželů, je tu ještě asi šest místních. Všichni přemáháme nejistý žaludek a potácíme se k rozhoupané zádi, objemný černý kuchař, podává každému misku s rýží, míchanými vajíčky a odporným kusem vařeného plátano (banán na vaření). Pak zaloví hrnkem do něčeho zakaleného, co asi má být čaj. Kde jsou mé stravovací zásady. Máme všichni starosti, abychom se udrželi na kluzkých schůdcích a zadní palubě s tím vším v rukách. Rýže je moc, skoro každý jí tak půl vrací. Posádka má místo vajíček nevábně vyhlížející rybu. Břečku jsem vypil, ani jsem do ní nemohl pro jistotu nakapat svou jódovou tinkturu. Zaleháváme na camarote, protože mořská nemoc útočí, počasí se zhoršuje. Ležím v kajutě a upřeně pozoruju kymácející se horizont, jestli přece jen neuvidím velrybu (jsme v oblasti jejich tahu z jihu a kormidelník mi řekl, že tu občas bývají vidět). Jenže kdo by v takovém počasí vystrkoval nos do deště, zvlášť když průměrná doba ponoru na jeden nádech je 25 minut, a může být mnohem víc. Kormidelník říkal, že možná odpoledne...
11.30
Oběd - miska rýže, plátano a kousek masa. Němci už jist nechodí. K pití je ten čaj od rána, jen studený. Sním maso, trochu rýže a jdu zalehnout, žaludek to chce. Občas se přemůžu, vstanu a jdu konverzovat s Franciscem. O hudbě, o všem, vysvětluju mu klíčové pojmy, jako Pilsen, Budweiser, Škoda, Tatra, Jawa, Baťa, občas mu i něco zpívám... Počasí se pořád zhoršuje (choco tiempo). Kormidelník mi říká, že v devět večer jsme v cíli.
17.00
Nákladní kocábka skáče ve vlnách, a při jednom výkrutu se nějak uvolní ten náklaďáček na přídi, neříkal jsem to? Zastavujeme, trochu se to zajišťuje, a pak už pokračujeme nižší rychlostí. Francisco mě volá, že prý někdo vpředu viděl chorrito (gejzírek) velryby. Běžím tam s foťákem, ale nic.
18.00
Večeře, totéž co k obědu, jen místo čaje kafe. Nová informace je, že dojedeme až v půlnoci. Ptám se kapitána, jestli po dojezdu můžu zůstat v kajutě až do rána. No problema. Je tma, tak zalehávám.
24.00
V klidně vodě zálivu připlouváme s dvanáctihodinovým zpožděním k nákladnímu molu a kotvíme. Buenaventura je česky "šťastná náhoda". Jdu spát.

Pondělí, 14. 10. 2013
05.30
V ranním šeru se balím, loučím se s Franciscem a po jakémsi kluzkém a rozhoupaném prkně balancuji se svou zátěží na břeh.
06.00
Taxík mě odváží na autobus do vnitrozemí. Adios Choco Tiempo! Hasta la proxima Pacifico!
Buenaventura, Kolumbie 14. 10. 2013

POPAYAN

Včera taxík, dva autobusy, další taxík, a po sedmi hodinách jsem zase o kus blíž rovníku. Ale teplota tomu neodpovídá. Bílé Město, jak se Popayanu říká, je totiž 1760 m nad mořem. Ve dne je horko, večer vůbec ne. Zdejší kamenné koloniální budovy ze 16. a 17. století nepotřebují žádné chlazení, stačí si samy. A v noci hezky pod tlustou deku. Říjen je možná pro tuhle oblast nejhorší návštěvní měsíc, odpoledne a večer často prší, a ráno jsem to viděl taky šedě. Ale Popayan je po Cartageně nejoceňovanější koloniální město v Kolumbii, a skoro všechny budovy jsou tu skutečně bílé. V roce 1983 tu řádilo vražedné zemětřesení, kromě stovek lidí to odnesly i některé význačné památky. Ale je to tu moc pěkné. Dneska slunce svítilo. Prošel jsem si dvě muzea, hlavní kostel Sv. Františka, a nafotil indiány různých kmenů. Ve svém hostalu Familiar bydlím vlastně s rodinou, jsou příjemní, a mám k dispozici jejich kuchyni. Jeden den mi tu ale stačil. Zítra frčím zase blíž k rovníku a o sto metrů níž.
Popayan, Kolumbie, 15. 12. 2013

SAN AUGUSTIN

Moje letošní nejjižnější destinace v Kolumbii je navštěvována z jediného důvodu. Prehistorie se do krajiny podepsala kamennými hrobkami a sochami, jejichž datování se vrací do tisiciletí před Kristem. Jejich tvůrci neměli písmo, takže badatelé mají volný prostor pro fantazii. V každém případě se tím San Augustin řadí mezi archeologicky nejvýznamnější místa latinské Ameriky.
Už cesta z Popayanu byla zážitkem. Přejíždí se přes Kordillery, a v nejvyšším sedle se už stromy halí do mraků. Ale jsme u rovníku, takže změny nadmořské výšky se pořád pohybují v tropické vegetaci. Chvílemi jsem strašně trpěl, protože za okny autobusu bylo tolik krásy, že by se tam člověk se zájmem o přírodu musel fotograficky zbláznit. Jenže se jede po prašné, hrbolaté cestě (silnice se teprve staví) a fotit z drncajícího autobusu prostě nešlo. Po pětihodinovém drkotání jsme odpoledne sjeli do San Augustinu. Díky varování svého Lonely Planet jsem byl připraven na útoky cestovek, a po vystoupení jsem šel rovnou do předem vybraného hotelu El Jardin a pronajal si pokoj s vlastní záchodo-koupelnou, TV a teplou vodou, to vše za 200 Kč. V patiu je velká voliéra s množstvím tropických ptáčků, a po dvoře se volně pohybují čtyři papoušci, včetně velkého žlutomodrého ary. Nádhera. Jen ten déšť se mi vůbec nelíbil.
Ale po nočním poprchávání se to ráno nějak utišilo, a tak jsem odjel pár kilometrů do Archeologického parku, což je hlavní naleziště těch prehistorických soch a kamenných hrobů, rozmístěné v tropickém lese. Po kamenných chodníčcích tam můžete hodiny procházet, obdivovat umění té prastaré kultury, fantastická ztvárnění lidí a zvířat, a to všechno pod stromy plnými orchidejí, bromélií, tilandsií a jiných epifytů. Déšť úplně přestal, vylezlo sluníčko a moc jsem si to užíval. Jednu chvíli jsem ztratil svůj lístek, což bylo nepříjemné, a zeptal jsem se mladé kolumbijské dvojice, jestli ho nenašli. Hurá, našli, a hned se mě zeptali, jestli nepotřebuju koupit marjánku. Pokud si vzpomínám, nepotřeboval jsem. Zato jsem si tu užíval mangové a granadillové hody. Místní tržnice nabízí ovoce ve vysoké kvalitě a směšných cenách.
Dneska se San Augustin probudil do azurového nebe, a já jsem v devět hodin stál před kanceláří pana Humberta. Kancelář se tváří, jako turistické informace (to tady všechny), ale je to normální cestovka. Hned po příjezdu z Popayanu jsem si tam totiž zamluvil jednodenní výlet džípem po dalších zajímavých místech v okolí.
Jinak se to v jednom dní nedá zvládnout. Humberto je typický obchodník, kulatý, usměvavý, ochotný, a hodně ví. Uplatňuje osobní přístup, zeptá se na jméno, a pak si ho pamatuje, takže včera jsem ho tak pětkrát potkal a slyšel: "Lumir, como estas?" Humberto mě dnes šoupl do džípu ke klukovi, který jako kdyby z oka vypadl portugalskému fotbalistovi Ronaldovi, a kupodivu se také jmenoval Cristian. Já, dva Kolumbijci a dva Italové jsme s ním objeli tři další archeologická centra, zase s hrobkami a sochami (jedna že soch byla dokonce sedmimetrová), dalšími zastávkami byl kaňon řeky Magdalena a dva vodopády. V tom vedru to nebylo tak kouzelné, jako včerejší deštěm pokropený park, ale celkově mám ze San Augustinu dobrý pocit.
Zítra jedu po dlouhé době zase na sever, a čeká mě horká poušť.
San Augustin, 18. 10. 2013


DESIERTO DE TATACOA

Desierto je španělsky poušť. Kde se vzala v Kolumbii poušť? Sešly se tu mimořádné podmínky, rovníkové podnebí, planina kolem 600 metrů nad mořem, a kolem vysoké hory, které sem nepouštějí vlhkost. A máte místo, kde skoro vůbec neprší. Oficiálně je to semiaridní prostředí, kde se daří křovinám, akáciím a kaktusům. Nejviditelnější je sloupový mnohametrový cerreus, ale najdete tady ještě tak tři další hojné druhy. Můžete tu potkat typické pouštní hady, štíry.
A největším trhákem je takzvané Cuzco, kde větrná eroze, slunce a další tvořivé faktory vyhloubily v hlinitém terénu atraktivní labyrint, který při ranním i odpoledním šikmém slunci nabízí hru barev a stínů.

Přijel jsem ze San Augustinu, ale už tam mě ráno čekalo překvapení. „Autobus v osm nepojede, je rozbitý“, hlásila mi nesympatická pokladní z kanceláře Taxis Verde. Další v jednu. Otráveně jsem vyšel na ulici, a najednou se odněkud vynořil Humberto. "Lumír, que tal?" Vydechl jsem na něj svůj problém.
"To nevadí, támhle je kamioneta do Pitalita, a odtud pojedeš dál". A posadil mě vedle řidiče. Zlatej kluk! Za hodinu jsem byl v Pitalitu, pak jsem pokračoval mikrobusem pro 9 lidí, pak další dodávkou na korbě, a nakonec na motorce až do pouště. Hostal se jmenoval Dona Lilia, a paní Lilia mě přivítala, jako člena rodiny, divili se, proč jsem si je vybral, a musel jsem jim ukázat doporučení v Lonely Planet, a přeložit do španělštiny. Dřevěný pokoj za 250 korun s vlastním záchodem byl sice bez elektrické zásuvky, což trošku nabourává mou batůžkářskou rutinu, ale co bych vařil v poušti... Slunce bylo správně šikmé, tak jsem vybalil nutné věci a hned běžel 200 metrů k tomu bludišti. Pohled shora byl skutečně úchvatný, a po každém kroku se nabízely nové lákavé výhledy.
Pak jsem sestoupil dolů a procházel mezi těmi hliněnými zákrutami. Vrátil jsem se vrcholně spokojen, a těšil se na setmění. Pořád mám v paměti zážitek z chilské pouště Atacama, kde se po setmění absolutně vyčistil vzduch, a když vypnuli elektrocentrálu, hvězdy vám doslova padaly na hlavu. Jenže v Atakamě není v okruhu mnoha set kilometrů žádná civilizace. Tady blízké hory občas propustí nějaké mráčky nad poušť, a navíc byl úplněk, který pozorování hvězd příliš rušil. Místní astronomický nadšenec, který každý večer dělá na observatoři pozorování s výkladem pro zájemce, to věděl taky, a rovnou mě upozornil, že ten dvouhodinový večerní program bude většinou vysvětlovací. Tak jsem se vrátil s baterkou do hostalu, a zjistil jsem, že se tam v reflektorech auta staví stan. No, proč ne, jenže to auto pak nechali svítit a naplno z něj pouštěli tu vytuněnou kolumbijskou pop music. Nejdřív jsem byl vytočený, pak jsem si uvědomil, že jsem v zemi, kde hluk je základním lidským projevem, ale stejně mi pořád vrtalo v hlavě, že kvůli tomu jsem noc v poušti strávit nechtěl. Ti idioti to vypnuli až ve čtyři. Ráno mě rozesmála jedna holka z té rodiny. Viděla mě při józe stát na hlavě, a byla z toho tak popletená, že na mě volala chico, což je něco jako chlapče :)
V šest jsem byl v Cuzcu znovu a při ranním slunci to bylo opět senzační. Před devátou jsem si dal u paní Lilie snídani, pak jsem si půjčil koně, a vyjel jsem na čtyři kilometry vzdálené místo zvané Ventanas. V plánu byla ještě jedna vzdálenější lokalita, ale ukázalo se, že to není, jako půjčit si kolo nebo motorku. Měl jsem problém už při nasedání. Ukázalo se, že moje střevíce jsou moc široké pro jejich kovové třmeny, takže jsem v nich měl jen špičky, asi jako kdybych měl náprstek na palci u nohy. To samozřejmě dost znemožňovalo práci nohami. Koníkovi jsem se asi taky moc nelíbil, takže si zvolil svou rychlost, a ta byla pomalejší, než kdybych šel pěšky. Zkoušel jsem na něj všelijaké finty.
Bylo dopolední pouštní vedro (tady prý může být až 50 stupňů) a trpěli jsme oba. I při té pomalosti jsem měl pořád pocit, že jsem na něj moc těžký. Několikrát jsem ho dostal do klusu, jenže, když nemáte možnost trochu nadsedávat ve třmenech, odnáší to zadek. Těch osm kilometrů nám trvalo skoro tři hodiny, a vrátili jsme se značně dehydrovaní. Hezká zkušenost, ale v tom skoro poledním slunci byla ta lokalita ke všemu ještě málo fotogenická. Chtělo to ranní vycházku... a pěšky.
Když jsem se u paní Lilie zotavil konzumací její výborně polévky, přivezlo auto dvě holky, Němku a Rakušanku. Tak jsem je odpoledne doprovodil k bludišti a pak jsem se tam potloukal, fotil krásně dospělé kaktusy s červeným květenstvím.
Náhodou jsem přitom objevil další trochu jinak krásnou část Cuzca. Jestli jsem chtěl nakonec nějakou třešničku na dortu, tak tahle poušť byla hodně pěkná. Druhou noc už tam žádní rušitelé nebyli, ale do rána se zatáhlo a už to nebylo ono. Odjel jsem do Bogoty, a můj zadek vzpomíná na ty tři hodiny v sedle koně dost bolestivě. Zbývá mi obvyklé couvání k Evropě, a docela by se mi hodilo, kdyby to proběhlo bez mimořádností.
Tak nějakou chytrou větu na závěr, že? Kolumbie se mi představila jako barevná, fotbalová, hlučná, přátelská země se spoustou krás, ale taky sociálních problémů, a se všudypřítomnou policií. Zřejmě se zbavuje své narkohistorie stejně složitě, jako my té bolševické. Ale bylo mi tu moc dobře.
Bogota, Kolumbie, 21. 10. 2013

Ostatní tvorba Lumíra Slabého publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Fotografie - West Bengal a další
DV 98/2018: Vizionář, Z rozpaků a další
DV 97/2018: Odlesky beztíže, Vratkost
DV 96/2018: A to je tak všechno, Transfer
DV 95/2018: Metafora, Heartbeat
DV 94/2018: Pod kůži a další
DV 93/2018: San Salvádor a Nikaragua
DV 92/2017: Oko Irmy a další
DV 91/2017: V prostoru nad hvězdami a další
DV 90/2017: Daleko od extází a další
DV 89/2017: Naostřeným výškám a další
DV 88/2017: Maella, Space a další
DV 88/2017: Vietnam - Kambodža 2016
DV 81/2016: Mexiko - říjen 2015
DV 79/2015: No řekni lásko a další
DV 77/2015: Levitace, Nadoraz
DV 75/2015: Japonsko - říjen 2014
DV 73/2014: Chvění, Návyky a další
DV 66/2013: S vámi to ani nehne a další
DV 63/2013: Srí Lanka, říjen - listopad 2012
DV 61/2012: Zkouška sirén, Pírko pro pěší
DV 56/2011: Perseidy, Pohladit, Zlatovlásce a další
DV 55/2011: Škrtání o hladinu a další
DV 50/2010: Netradičně, Budova 101 a další
DV 48/2010: Miráž
DV 45/2010: Bez nádechu
DV 41/2009: Nanovlákna
DV 38/2008: Indonésie (září - říjen 2008)
DV 32/2007: Čenichem vpřed, Ještě kousek Mexika a další
DV 31/2007: Litanie
DV 25/2006: Vůně Indie?, Třešničky na dortu. a další
DV 24/2006: Monolog s Bukowským
DV 22/2006: V každém tvém záhybu, Střemhlav
DV 20/2006: Mitad del Mundo (Střed světa), Zprávy od rovníku a další
DV 18/2005: Sólo pro přímotopy, Zásah a další
DV 15/2005: Skřípot v mezivrství, Něco divokého
DV 12/2004: Faethón
DV 101/2019: Neslyšná i páchnoucí a další
DV 10/2004: Yamdrok-tse, Tikot molekuly a další
DV 100/2019: Hola hej a další