Lumír Slabý

TAIWAN - FILIPÍNY 2010

NETRADIČNĚ

Začnu netradičně. Potěšilo mě, že na palubě letadla do Frankfurtu jsem ve dvojjazyčném časopisu ČSA "Review" objevil profilový článek o své kamarádce, skladatelce, klávesistce a zpěvačce Beatě Hlavenkové. Zrovna tam bych takovou jazzůvku nečekal. No, občas se zadaří.
Ale k věci. Už jsem na Taiwanu, se zblázněným režimem spaní. Je tu strašně vedro, nejlacinější hotel tu stojí 25 dolarů za noc (na to, jako bagpacker nejsem zvyklý), ale mají tu skvělé laciné metro a už se těším na místní krásy. Takže to balím a jdu si užívat.
Taiwan, Taipei, 26. 9. 2010

BUDOVA 101

Když jsem byl kdysi v Malajsii, stály v Kuala Lumpur dvě spojené budovy společnosti Petronas, a byly největší ve světě.
Dnešní první odpoledne v Taipei jsem věnoval Budově 101, která byla největší ještě v roce 2003. Už sice není (mám pocit) ani druhá, ale její úctyhodné parametry stačí na stálé tlačenice u výtahu. Ten si světové prvenství udržel, během 45 vteřin vás vynese do 89. patra téhle chlouby techniky. Pak ještě můžete vystoupit do 90. patra a jste na otevřeném ochozu, z něhož byste na špičku ještě kamenem nedohodili (je v 508 metrech). Vstupné je 400 NT, tj. Taiwanských dolarů, to jde. Shora jsem si vytipoval vhodná místa, a když jsem si užil stejně rychlou cestu dolů, odešel jsem na takový poměrně vzdálený zelený plácek a udělal si nějaké fotky z osvícené strany. Po letním polehávání s bolavou rukou sice nejsem v nějaké oslnivé formě, ale když nebude nic lepšího, mohlo by z toho být zase nějaké PF na rukou. Po návratu jsem si ještě zajel metrem za 25 NT (USD je za 31 NT) do jednoho z vyhlášených čínských chrámů (Longshan) a do sousední večerně se rozjíždějící neuvěřitelné výrobně potravin na ulici - Snake Alley. Tam si asi každý z nás rozšíří znalosti o tom, co se nechá jíst :)
A ještě jeden dojem. Skoro nikdo tu nemluví anglicky. Běžný člověk si neporadí ani s tak vykřičeným slovem, jako je hotel. Ale jako by v nich bylo to ostrovní sebevědomí a nepoznamenanost zkušeností jejich příbuzných v krajině ovládané Pekingem s totalitně-komunistickým šílenstvím. Zdejší kapitalismus mi připadá jaksi klidný a vlídný. Nešlo by to nějak přenést k nám?
Taiwan, Taipei, 26. 9. 2010

NA VÁCLAVA

V autobusu z Taipei jsem si trochu přebíral své dojmy. Včera, když jsem sháněl nějakou fotoprodejnu (v hlavním městě neuvěřitelně složité), jsem si znovu vyzkoušel, jaké by to bylo neumět žádnou světovou řeč. No, moje chyba, že jsem se neučil mandarinsky. Pro většinu Taiwanců to světová řeč je. Zachránilo mě pár mladých prodavačů, dokonce mi dali papírek s názvem ve znacích, který jsem pak všude ukazoval. A nakonec jsem to našel a koupil... Ale taky se mi tu stalo, že jsem něco studoval v průvodci, a někdo se zastavil s anglickou otázkou, jestli něco nepotřebuji... Prostě přátelský svět. Takže, včera jsem navštívil ještě pár chrámů ze zdejší nabídky TOP objektů, a ještě jednou svůj oblíbený Longshan Temple (trochu pro meditaci). Fascinuje mě, jak jsou čínské chrámy při obřadech nacvakané věřícími všeho věku, včetně teenagerů. Jo, taky jsem vyměnil dolary, našel poštu, a v tom vedru znovu propotil tričko. Dnes, v úterý před odjezdem jsem sice chtěl absolvovat některé z muzeí, která včera měla zavírací den, ale pak jsem si to spočítal, a oslavil státní svátek psaním pohlednic. Byla by to i v tom skvělém metru přece jen honička. Kromě obligátního pohledu Václavu Havlovi (už dvacátého?) to tentokrát odnesli i další oblíbenci. Ostatním Václavům přeju takhle virtuálně :)
Ale už jsem v Tainanu, a na zítřek jsem si naordinoval další várku pamětihodností, tak se těšte.
Taiwan, Tainan, 28. 9. 2010

TAINAN

Včera, při příjezdu do Tainanu, mě můj Lonely Planet trochu zklamal. Značení na mapkách jaksi zastaralo, a předem vytipovaný hotel už nebyl. Ale zkusil jsem jiný a miloučká recepční mi nabídla pokojíček, sice skoro za tolik, jako v Taipei, zato se vším komfortem a snídaní. Z dvou variant snídaně jsem si vybral tu čínskou, a tak jsem dnes ráno trochu válčil s hůlkami. Nakonec se prsty rozpomněly na někdejší výcvik pod horou Fudji...
Pak jsem se rozběhl po chrámech. Tainan je dřívější hlavní město, a památek má na týden. Zkusil jsem pěší okružku na jeden den podle Lonely Planet, trochu ji ještě vyškrtal a stejně toho mám ažaž. Ještě, že se nevyznám v čínské mytologii, takhle jsem mohl fotit jen podle citu, a neřešit vynechání nějaké důležité figury. Ke konci jsem z toho měl stejně guláš a strašně uťapané nohy. O permanentním pocení ani nemluvím. Včera po setmění ukazoval světelný teploměr na jakési budově 29 stupňů, a do rána vzduch moc nevychladl. Na Filipínách zítra asi bude hůř, tak to beru jako subtropický trénink do tropů. No, nejdřív se musím dostat včas do Taipei k letadlu. Rychlík i autobus to dělají za pět hodin, ale já jsem si připlatil na rychlovlak, jenž to umí za dvě hodiny i méně. Dost se na ten zázrak těším. 220 km v hodině už jsem kdysi v Japonsku jel, ale 330? To bude cvrkot!!
Svou každoroční vázičku z broušeného skla, kterou vždycky vozím pro nějakou sympatickou ženu (jako oběť bohům cestování), jsem tentokrát nechal už na Taiwanu. Tušíte správně, ta recepční. Když zjistila, odkud jsem, řekla - aha tam máte to známé broušené sklo. To bylo znamení, ne?
Taiwan, Tainan, 29. 9. 2010

ABYCH NEZAPOMNĚL

- Všechny chrámy na Taiwanu jsou normálně provozované, pořád se tam někdo modlí a klaní se s kouřícími tyčinkami v ruce, ale nikomu kupodivu nevadí, když tam fotíte (i bleskem). Ještě se usmějí a ukloní se vám.
- THSR (Taiwan High Speed Railway) je něco mezi letadlem a metrem. Úrovňová nástupiště, na minutu přesný odjezd, aerodynamika, jezdí bez škubání a drncání (330 km v hodině), plynulé rozjíždění i přistávání (a bez hluku)... Rychlost si uvědomíte jen při míjení protijedoucí soupravy (lehký tlak z té strany). Polohovatelné prostorné sezení, na displeji běží zprávy o stanicích, přípojích, počasí a rychlosti, a tam, kde je stanice mimo centrum, mají zdarma svoz cestujících. Tedy, pro naše dráhy něco, jako let do vesmíru. Jediná výhoda našich vlaků je v tom, že je slyšíte přijíždět :D
- Nejznámější postavou poválečných dějin Taiwanu je generál Čankajšek, ale zdá se, že teď se tu jeho doba moc nepitvá. Možná jsou všichni rádi, že ten jejich ostrov zůstal stranou maoistických běsů i současného komunistického kapitalismu, jenž vládne na čínské pevnině.
- Hodně viditelný fenomén je péče o zdraví (roušky přes ústa, cvičení v parcích). Kuřáci jsou v menšině. Mládež s cigaretou v ruce jsem neviděl, a ani jednu ženu
Ale tyhle dodatky už píšu na Filipínách, možná i jako zprávu o úspěšném přesunu.
Filipíny, Manila, 30. 9. 2010

KULTURNÍ ŠOKY

"První noc v Guatemale jsem potkal prostitutku, krásnou, jak pověst o zrození strachu...", tedy promiňte, že vykrádám sám sebe, ale tuhle básničku jsem napsal v devadesátém roce, a za tím zážitkem jsem se musel toulat v noci hodně podezřelými místy. Včera jsem jen vyšel z hotelu v Manile, a sesypala se na mě smečka krásných Filipínek, o jejichž nabídkách nemohlo být žádných pochyb, a na druhé straně ulice další klan, a za rohem další. A pak tu byly noční lovkyně samotářky, jejichž půvaby nebyly o nic menší. Tak, jsem v takové čtvrti nebo je celá noční Manila podobná? To asi nezjistím. Ale v noci je půjdu zase trochu podráždit, je to zábavné. Včera jsem přijel večer v dešti, a musel jsem vzít dost hnusný pokoj, a tak jsem si večer v několika bližších hotelech dohodl možný přesun na druhý den. Má dusná kobka bez oken a se řvoucím ventilátorem byla sice relativně laciná, ale v noci se mi zprotivila ještě víc, protože se mi tam k ránu zdály zmatené sny, z nichž jsem se těžko probouzel, například, že jsem ženatý :-)
V poledne jsem naklusal s báglem na recepci, a jen tak pro formu jsem se zeptal, jestli nemají lepší pokoj. Měli, a tak jsem zůstal ve své "šlapkové" ulici.
Odpoledne jsem absolvoval hlavní turistický objekt Manily - INTRAMUROS. Španělštináři tuší, že je to staré městské jádro obklopené hradbami. Šel jsem tam pěšky podle zálivu, pak přes Rizal Park (José Rizal je na Filipínách něco jako José Martí na Kubě, tedy intelektuální vůdce z boje za nezávislost , koncem 19. století) a odmítl všechny dotěrné taxíky a ostatní vehikly. Typičtí jsou rikšové s postranním vozíčkem, občas jejich motorová varianta a pak dvoukolové bryčky tažené koněm. V Intramuros je zajímavá hlavně katedrála, a ještě lepší muzeum a kostel svatého Augustýna.
A kulturní šok? Ten tu prožívám celý den s povykujícími a pokřikujícími Filipínci. Proti taiwanské tichosti a slušnosti je to jako rána klackem do hlavy. Ale já si zvyknu, nebude to poprvé.
Filipíny, Manila, 1. 10. 2010

MANILY UŽ MÁM DOST

Filipínština bude asi pěkně tvárná. Když v autobusu zazní "para", řidič zastaví, pak vám starší dáma řekne "gracias", prodavač jablek nabízí "manzana", včera jsem slyšel úryvek rozhovoru s jasným "depende". Když se mluví o cestě, je to "trip" a z angličtiny se sem dostává mnoho výrazů z internetu a jiných technických oblastí. Takže chvíli máte pocit, že se tu mluví španělsky, pak anglicky, ale pak přijde kulometná pasáž, která se nepodobá ničemu povědomému. Prostě ta řeč historicky nasála kdeco. A výběr výrazů asi ještě hodně záleží na etnické skupině. Je prostě lepší zůstat u angličtiny, vyhnete se omylům.
Druhý den v Manile jsem vyzkoušel v městské dopravě "jeepneys" a metro, a když jsem tak navštívil lidové části města, začal mi nějak vadit ten smog a řev. A tak mě ráno v šest taxík odvezl k autobusu, po osmi hodinách cesty na sever jsem přesedl na hodinu a půl do toho zdejšího hybridu mezi autobusem a jeepem, a pak na další půl hodiny na střechu jiného, tentokrát plného jeepu. V těch serpentinách to byl dost riskantní nápad, ale udržel jsem se tam, a zato jsem si v zapadajícím slunci užil nádherných výhledů na okolní kopce a rýžové terasy v údolíčkách.
A jsem v Banaue, tedy 1200 metrů nad mořem. Než ráno vyměním hotel za lacinější, ještě se z terasy pokochám výhledem na krásné a světově uctívané Ifugao terasy. Ale o tom až příště.
Filipíny, Banaue, 3. 10. 2010

IFUGAO

Nevím, kdy lovci lebek Ifugao přestali s touto živností, ale když procházím jejich těžko dostupnými vesnicemi s tradičními domky na "muřích" nohách, říkám si: "To je pěkná stará hlava, ta by se vám hodila, co?" Ne, to měl být vtip, Ifugao se proslavili úžasnou inženýrskou sítí terasovitých rýžových políček, a zavlažovacích kanálů, jejichž architektura stará 2000 let je tak uchvacující, že se pět terasových komplexů ocitlo na seznamu UNESCO. Včera jsem si udělal ranní vyjížďku motorovou tříkolkou (pro celý sever ostrova Luzon hlavním prostředkem místní dopravy jednotlivců) na jednu vyhlášenou vyhlídku. Scenérie políček odtud byla fakt světová. Pak jsem si vyšel na podle Lonely Planet "kratší trek", takže jsem se proplahočil nahoru-dolů několika jen pěšky dostupnými Ifuago vesnicemi a vrátil se pozdě odpoledne hodně spokojen, a hodně utahán.
Na dnešek jsem si zaplatil tříkolku do další UNESCO vesnice - Batad. Po hodině jízdy mě taxikluk vysadil na křižovatce a dvě hodiny jsem šlapal přes takové sedlo do hlubokého údolí s překrásnými výhledy na terasová rýžoviště, a pak jsem si vyzkoušel rovnováhu na krkolomných hrázičkách políček až do vesnice. Protože jsem odmítl všechny vnucované průvodce, musel jsem se hodně ptát. Když správně zvolíte otázku, tak tu angličtina funguje. Cesta zpět do sedla byla v tom vedru a pálícím slunci fyzicky docela náročná, a v potu jsem se přímo koupal. Ale ujistil mě jeden místní človíček, že kdyby pršelo, vůbec bych se tam nedostal. Věřím tomu. Tricykl pro mě po osmi hodinách přijel na křižovatku, čímž jsem v Banaue ještě stihl místní muzeum dřevěných soch, kde jakýsi Američan shromáždil velikánskou sbírku sošek Bulola, tedy Ifuago bůžka ochraňujícího rýžoviště. Co vesnice, to jiná verze sošek, moc zajímavé. A zítra se posunu džípem ještě o sto metrů výš nad moře, do Sagady. Dnes jsem tu potkal dokonce dva Čechy (s jednou Slovenkou), a pěli na tu lokalitu ódy.
Filipíny, Banaue, 5. 10. 2010

STREJDA Z AUSTRÁLIE

65 let, oplešlý, vytahané tílko, šortky, pupek, plácal se první večer v Manile mezi šlapkami u hotelu, a když se mu nabídly, zavrtěl hlavou, jako že jde radši spát. Pak mě najednou oslovil v kavárně hotelu a vyklubal se z něj Australan, původem z Černé Hory. Napovídal mi toho spoustu, a ty příběhy byly vždy v hlavní roli s ním, a v pozadí nějaký vztah s Filipínkou. Postupně jsem začal mít toho žvatlání dost, a ještě víc toho stálého spekulování, jak něco udělat laciněji. Když zjistil, že jsem vyměnil pokoj v Manile za lepší a s velkou postelí, napadlo ho, že bychom mohli bydlet spolu, abychom ušetřili. To už bylo moc. Rychle jsem se tenkrát od něj vymanévroval :-)
A dnes, když jsem kráčel v Banaue s báglem k džípu, zčistajasna se u mě objevil, a že prý mám jet do Bontocu, kde to prostě miluje, protože tam kdysi vyhrál turnaj v tenisu a jedna Filipínka ho moc chtěla, a že má dopravu privátním autem, jen se musí naplnit pasažéry... Honem jsem mu popřál štěstí a zalezl do "svého" džípu. Oknem jsem ho viděl opruzovat u domorodců, kteří ho zčásti neposlouchali a zčásti se nuceně usmívali, a vzpomněl jsem si, jak mi ještě v Manile říkal, že sem jezdí, protože se tu cítí jako bílý muž. Tak nevím, strejdo :-)
Filipíny, Sagada, 6. 10. 2010

BATMAN

Sagada je ospalé městečko-vesnice na severu ostrova Luzon, 1477 metrů nad mořem. I tady jsou terasovitá políčka, ale kolem nich a na okolních svazích jsou skoro výhradně borovice. Mezi kopci se ježí vápencové útesy zpracované erozí na takové zuby. Na mnoha z nich jsou nahoře zavěšené rakve, do nichž se tu už před mnoha sty lety pohřbívali mumifikovaní předci dnešních horských kmenů. Ti bohatší byli pohřbíváni do jeskyní, jimiž jsou tu kopce prošpikovány. Nejsem speleolog, ale už jsem ve světě viděl pár jeskyní, kam stálo za to vejít, a třeba v nich i plavat k cíli. První, na niž jsem tu narazil, se přímo jmenuje Pohřební, a u vchodu je naskládáno víc než sto prastarých dřevěných rakví. Jinak veliká díra v hoře, ale počkal jsem si, až tam budu sám a zazpíval jsem si v té pěkné ozvěně. O kus dál po cestě je "Velká jeskyně". Když jsem zjistil, že uvnitř místo krápníků hnízdí netopýři, usoudil jsem, že tam běžnou dvouhodinovku s průvodcem absolvovat nechci. Jen jsem se, vybaven dobrou baterkou, vydal pár metrů do hloubky. Jeskyně byla obrovská. Na stropě jsem ve světle baterky viděl mihající se netopýry, a podle povyku, který dělali, jich musely být tisíce. No, a pak jsem se najednou octl po kotníky v jejich exkrementech, a při pokusu nějak uniknout jsem si do toho sedl a měl to na rukách. Kdo je jeskyňář nebo byl ve skalních chrámech Indie, zná ten puch, ale rozmazané na nohách, v sandálech, na kalhotách a na rukách, je to úděsné. Částečně jsem to venku umyl v loužích, ale bylo jasné, že to nestačí. Cestou zpátky jsem se vyhýbal lidem, ale psi se ze mne mohli zbláznit. Detoxikace na hotelu mi trvala hodinu, netopýři vyrábějí strašně agresivní hmotu.
Pokud jsem někoho titulkem naladil na hrdinské činy, tak se omlouvám. Někdy to prostě s netopýry dopadne takhle :-)
Filipíny, Sagada, 7. 10. 2010

10. 10. 10.

Takové hezké datum (trochu jak výsledky mistra světa ve střelbě) a já ho strávil v autobuse. Sever už mi taky dal, co mohl, a tak jsem si naordinoval 30 hodin přesunu na jižní cíp ostrova Luzon. Zdržet se v Manile, to jsem rozhodně nechtěl. Je to jedno z nejnepříjemnějších velkých měst, když putujete s velkým zavazadlem a máte vycestovat, přicestovat nebo tady přestoupit na jiný autobus. Různé směry obstarávají různé společnosti, a ke všemu některé z více nádraží rozesetých daleko od centra. Pokud se tedy nechcete draze přesunovat mezi nádražími taxíkem, musíte promýšlet dopředu, kterou společnosti můžete pokračovat z nádraží, kam přijedete. Můj Lonely Planet má spoustu užitečných informací ale často dochází od vydání té knihy ke změnám, a máte smůlu. Každá společnost zná jen svůj jízdní řád, takže občas vezmete zbytečně drahý autobus, a za rohem čeká výhodnější. Já jsem dneska taky improvizoval a cestu ze Sagady rozdrobil do pěti autobusů, přičemž na konci mělo být moře. Jenže u čtvrtého spoje se setmělo a to pak už nejezdí minibusy do Donsolu. Tak tam pojedu zítra dopoledne a šnorchlování bude asi o den později. Jestli ve společnosti žraloků velrybích, jak slibuje propagační materiál, to uvidíme.
Hmm, až bude druhé letošní hezké datum, tedy 20. 10. 2010, tak to už bych se měl vracet, a to vážně nebude nic k oslavě.
Filipíny, Legaspi, 10. 10. 2010

TAKOVÝ DĚTSKÝ ÚSMĚV

Stala se mi divná věc. Do Donsolu, v jihovýchodním cípu hlavního filipínského ostrova Luzon, jsem dorazil zcela mimo sezónu. Ta je tu diktovaná jakýmsi "tahem" žraloků obrovských (velrybích) a turisty sem láká možnost plavat a šnorchlovat s těmito obry. Z rybářské vesnice "na konci světa" se tak v několika měsících roku stává cirkus. Když mě v návštěvnickém centru ujistili, že žraloci tu teď nejsou, ani jsem nebyl bůhvíjak zklamaný. Kolem výjezdu člunů za "rybičkami" je docela nepříjemná administrativa. Co jsem ale nečekal, byl naprostý spánek celé turistické zóny. Na celém pobřeží nefungovala ani jedna restaurace a já jsem si právě sem naplánoval nějaký "seafood". Vypravil jsem se tedy ze svého hotelu na pláži do města, což jsou asi čtyři kilometry. Cestou jsem měl pocit, že jsem první běloch, kterého tu vidí. No, možná, že turisté do města vůbec nechodí, nebo se nechají dovézt mototříkolkou. Někteří na mě fakt koukali s otevřenou hubou. A pak se ke mně najednou připojila okatá, tak šestiletá holčička. Nic neříkala, nenatahovala ručičku, jen se na mě dívala a tak nějak spokojeně se usmívala. Dokud se mnou obcházela trh, vypadalo to, jako trochu větší zvědavost, jenže pak jsem se vydal zpátky a holčička stále se mnou. Občas jsem jí naznačil, že se mnou jít nemůže, ale pořád stejně odzbrojující úsměv. Pak už jsem hodně zrychlil, ale kdykoliv jsem se ohlédl, skřítek byl v závěsu nebo dobíhal ztrátu. Pro ty malé nožky to fakt musel být záhul. Zastavil jsem jednoho anglicky mluvícího kluka, aby se jí zeptal, proč se mnou jde, a ona mu prý řekla, že neví. Blížil jsem se k hotelu a začal jsem se děsit, co udělám tam. Tak jsem zastavil u skupinky mladíků očumujících u silnice a (hurá) jeden mluvil anglicky. Požádal jsem ho, aby ji poslal domů. Ona poslouchala, co jí říká, ale jakmile jsem se pohnul, zamířila za mnou. Řekl jsem, ať ji zastaví, a rychle odešel. Nevím, co se tam dělo, ale vedle úlevy jsem měl jakýsi pocit zrady. Takový dětský úsměv...
Filipíny, Legaspi, 11. 10. 2010

DVĚ HODINY ŠTĚSTÍ

Je to málo? Možná, ale mě to včerejší naplnilo až po okraj. Filipíny nejsou zemí, která by inzerovala skvělá místa pro šnorchlování. A ani v Donsolu to nebylo na předních místech, ta, jak známo, zabrali žraloci velrybí. Ale včera mě katamaran zavezl půl hodiny od pobřeží k jednomu ostrůvku, a tam byl nádherný útes plný života. Jsem v tomhle ohledu dost zmlsaný, zažil jsem vyhlášené reefy v Belize, na Ceylonu, v Indonésii i na Kubě, ale tady jsem potkal některé druhy korálů poprvé. A krásně šedé a modré hvězdice (taky trnovou korunu nebo jak se jmenuje ten nechvalně známý požírač korálů), sasanky, ryby a všechno bez turistů a na dosah z hladiny. Dvě hodiny jsem tam obdivoval a fotil, nořil se, podplavával, hrál si u dna se zévami....
Zbožňuju tropické moře!
Filipíny, Donsol, 13. 10. 2010

STŘÍPKY

"Karmu si nevylepšíš" aneb citování sebe sama, se mi tu nějak množí. Ale takhle začíná text jedné mé písničky z Indie, kde filosofie říkají, že dobrými skutky se vaše lidské kvality zvětšují. A včera na tržišti jsem, stejně jako v Indii, ignoroval všechny ataky žebrajících dětí a matek s dětmi. A že jich bylo! No, Filipíny jsou katolické, tak ani ta karma není na místě.
Ale to už mluvím o Legaspi. Ještě v Donsolu se do mého, jinak pustého hotelu přijelo školit asi dvacet domorodců. A já jsem v zákulisí viděl hocha, jak jim letlampou opékal nějaké svlečené zvíře k obědu, taky dobrý :-)
S místní angličtinou mám problém. Ne, že bych neměl problém s tou anglo-americkou, ale tohle se většinou originálu nepodobá. Kuře je např. "tykn", dvacet "tvejnty" (tedy hybrid mezi angličtinou a španělštinou). A i ta převzatá španělská slova mají divnou výslovnost. Odpadky jsou bazura, Santa Juliana "hulijana", Angeles "anheles". Beze změny zůstalo, jak jsem zjistil, nejprofláklejší slovo corazon (srdce). Ale včera mě překvapil řidič autobusu do Manily. Nejenže mi dobře poradil, ale orientoval se v historii a jeho angličtině jsem rozuměl.
V autobusu běžel na videu ruský film s anglickými titulky. Chvilku jsem to sledoval ale fakt to nějak nešlo dohromady, různé světy...
Jsem v Angeles. K obědu jsem měl zase úžasná manga. Pořádně se vyspím, po tom nočním kodrcání v autobusu, a zítra zkusím nějak vystoupat na sopku Mt Pinatubo. Sondování ve zdejších cestovkách se mi dnes vůbec nelíbilo, tak jsem na sebe zvědav :-)
Filipíny, Angeles, 15. 10. 2010

TAJ-FUJ

Své letošní zápisky jsem začal v Taipei, následoval Tainan, mohlo mě napadnout, že se TAJ objeví do třetice. Posledním bonbónkem programu měl být dvoudenní trek s přenocováním v kráteru sopky Mt Pinatubo. To je ta, co v roce 1991 zčistajasna explodovala a ztratila 300 m výšky. V kráteru bez vegetace je teď fotogenické jezero, a trek patří k turistickým ikonám Filipín. Krásně jsem si vymyslel transport, vyjel už v šest ráno, a když jsem tam po hodině a půl dorazil, řekla mi slečna v registraci návštěvníků, že treky jsou zavřené, protože je hlášen tajfun. Pěkná rána do zad. Nebe skoro bez mráčku, ale nahoru nikoho nepustili, zkoušel jsem to, fakt... Nabídli mi masáže :-) Otráveně jsem narychlo vymyslel alternativu - sopku Mt Arayat. Ta je o 400 m nižší a není pod kontrolou. Složitými přestupy z tricyklu na autobusy a jeepy jsem se k sopce dokodrcal v jedenáct, odrazil tvrzení kluků u vchodu do národního parku, že bez nich, jako průvodců, je to nebezpečné, a šel zdolat horu. Když jsem se vymotal z křovin a políček, pokrývajících úpatí, začala to být v tom vedru fakt makačka. Ale kolem byla hodně zajímavá příroda, obří stromy, ve větvích orchideje, opice, ptáci, kolem ještěrky, ozývali se gekoni... Stoupal jsem tři hodiny a vypotil tak polovinu tělesné váhy :-) Pak jsem usoudil z několika výhledů do tropicky zarostlého kráteru, že na vrchol nemám čas ani motivaci, snědl jsem na jednom skvostném výhledu zásoby, vyždímal šaty a vrátil se dolů. Naštěstí je pod sopkou park a v něm bazén. Vypral jsem tam tričko, kalhoty a sebe, abych byl zase nepáchnoucí Lumír, a odjel zpátky do Angeles.
Do tohoto města sexu jsem přijel kvůli Mt Pinatubo, což mi, jak vidíte, moc nevyšlo. Když tu byla americká základna, pracovalo tady prý kolem 100 tis. prostitutek. Pak holky dostaly školení a šanci na vzdělání, a dnešní stavy se odhadují na 10 tisíc. Většina hotelů na hlavní třídě k tomu slouží, vybral jsem si jeden doporučený svým průvodcem (Lonely Planet), ale i když byl na Filipíny hodně luxusní, hned jsem zjistil, že většina hostů je tam kvůli laciným holkám. Postarší pánové se vodili za ruku s Filipínkami, o jejichž zletilosti jsem měl pochybnosti, a můj pobyt bez ženské společnosti byl v hotelu úplnou výjimkou. A večer byla celá hlavní třída továrnou na sex. Pár hezkých dívek jsem tam taky viděl, ale jejich klienti byly dost odpudivé mužské typy, nějak mě to už ani nebavilo sledovat.
Jsem zpátky v Manile. Pokud ten tajfun přece jen nepřijde a nějak mi nenaboří plány, odlétám pozítří domů. Ach jo!
Filipíny, Manila, 17. 10. 2010

A JEŠTĚ NASUGBU

Tím, že jsem z Angeles odjel o den dříve, vznikl časový prostor pro koupání v moři. Jenže jsme na Filipínách, a nebylo náhodou, že jsem tady nedávno za potápěním jel až na jižní cíp ostrova Luzon. Pobřežní vody jsou hodně špinavé a Manila v tomhle kraluje. Nejbližší použitelná pláž je v městě Nasugbu, 3 až 4 hodiny autobusem na jih. Nicméně přitažlivost moře je velká, a tak jsem si naplánoval jízdu metrem k autobusu. Ani ranní zataženo a vítr mě neodradily. Jenže vrátný v hotelu mě poslal na jeepneys. Jízda touhle velkou řvoucí krabicí s kastlí jako z 30. let je zážitek. Řidič má mezi prsty levé ruky roztříděné bankovky, na palubní desce mince, a vedle kaskadérského řízení v tom dopravním zmatku stíhá i vybírat přes rameno jízdné, a když nemá zrovna vhodný obnos k vracení, pamatuje si, komu kolik dluží. Fantastické! Tentokrát jsem ale šlápl trochu vedle. Během cesty se mě řidič zeptal, kam potřebuju, a vysadil mě údajně v blízkosti zastávky autobusu. V určeném směru jsem pak našel takovou "lidovku", která jede, až když seženou pasažéry. A ještě nejela až tam, a musel jsem přesedat. Do Nasugbu jsem se dostal až před polednem. Je to tzv. hnědá pláž, a protože byly mraky, vítr a velké vlny, byl to takový čaj s navátými odpadky. No, zdechliny to nebyly, spíš všelijaké igeliťáky a papírové obaly od sušenek. Mám jakousi víru v léčivou moc mořské vody, a tak jsem se v tom střídavě koupal a vybíhal z vody, jakmile nějaký domorodý týpek zamířil ve směru mých věcí. Během těch dvou hodin párkrát na chvíli prosvitlo i slunce, ale ve dvě se zase přihnaly mraky, a tak jsem se rozloučil se skupinkou docela přítulných náctiletých holek, které jsem nějak zajímal :-), a sedl na první autobus do Manily.
Teď tady v ulicích běsní okraj tajfunu v podobě tropické bouřky s vichrem a já začínám mít strach, jak zítra odletím. No nějak to dopadne.
A už toho letošního psaní bylo dost, ne?
Filipíny, Manila, 18. 10. 2010

Ostatní tvorba Lumíra Slabého publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Fotografie - West Bengal a další
DV 98/2018: Vizionář, Z rozpaků a další
DV 97/2018: Odlesky beztíže, Vratkost
DV 96/2018: A to je tak všechno, Transfer
DV 95/2018: Metafora, Heartbeat
DV 94/2018: Pod kůži a další
DV 93/2018: San Salvádor a Nikaragua
DV 92/2017: Oko Irmy a další
DV 91/2017: V prostoru nad hvězdami a další
DV 90/2017: Daleko od extází a další
DV 89/2017: Naostřeným výškám a další
DV 88/2017: Maella, Space a další
DV 88/2017: Vietnam - Kambodža 2016
DV 81/2016: Mexiko - říjen 2015
DV 79/2015: No řekni lásko a další
DV 77/2015: Levitace, Nadoraz
DV 75/2015: Japonsko - říjen 2014
DV 73/2014: Chvění, Návyky a další
DV 69/2014: Kolumbie 2013 (září - říjen)
DV 66/2013: S vámi to ani nehne a další
DV 63/2013: Srí Lanka, říjen - listopad 2012
DV 61/2012: Zkouška sirén, Pírko pro pěší
DV 56/2011: Perseidy, Pohladit, Zlatovlásce a další
DV 55/2011: Škrtání o hladinu a další
DV 48/2010: Miráž
DV 45/2010: Bez nádechu
DV 41/2009: Nanovlákna
DV 38/2008: Indonésie (září - říjen 2008)
DV 32/2007: Čenichem vpřed, Ještě kousek Mexika a další
DV 31/2007: Litanie
DV 25/2006: Vůně Indie?, Třešničky na dortu. a další
DV 24/2006: Monolog s Bukowským
DV 22/2006: V každém tvém záhybu, Střemhlav
DV 20/2006: Mitad del Mundo (Střed světa), Zprávy od rovníku a další
DV 18/2005: Sólo pro přímotopy, Zásah a další
DV 15/2005: Skřípot v mezivrství, Něco divokého
DV 12/2004: Faethón
DV 101/2019: Neslyšná i páchnoucí a další
DV 10/2004: Yamdrok-tse, Tikot molekuly a další
DV 100/2019: Hola hej a další