|
na další stranu
Lumír Slabý
VIETNAM – KAMBODŽA 2016
ULICÍM SAIGONU VLÁDNOU MOTORKY
Tak, odkud bude letos stojka? Tenhle základní slogan se mezi mými kamarády ustálil, a nutí mě šetřit si zápěstí, když mám odjíždět. Reakce na letošní Indočínu byly různé. U někoho údiv, do jaké divočiny to zase mířím, ale taky jsem zjistil, že tam v poslední době kdekdo byl. Asi oblíbená destinace. Já měl největší obavy z počasí, protože už jsem vlastnil dávno letenku a ještě jsem neměl moc nastudováno o zdejších deštících. V podstatě jsem si v tomto ohledu vybral největší vlhko, asi podle svého hesla, že móda a příroda se nám musí přizpůsobit. Včera v noci na mě dýchlo tropické vlhko, a najednou mi bylo jasné, že jsem tu skutečně ve správný čas. Je přece dobré poznat tu zemi v trochu složitějších chvílích, než jsou ty ideálně turistické.
Ho Či Minovo Město - elektroinstalace
Letištní orgie s úředníky včera proběhly nečekaně hladce, i špinavě zelený bágl dorazil bez újmy, takže jsem v té euforii trochu ztratil ostražitost a nechal se ošidit už při první výměně dolarů v letištní bance. Když mi před očima začala ta paní šustit miliony (jeden dolar je 22 tisíc dongů), lehce se jí povedlo zaměnit bankovky, a bylo to. Já jsem se sice snažil přepočítat si je tam sám, ale vždycky mi do toho šikovně vstoupila. Asi nacvičený fígl na nově příchozí. Vlastně jsem tak trochu spoléhal, že na letišti se tohle nedělá. Ale nebojte se, už se mi takových věcí na toulkách stalo víc, a pořád věřím, že lidé jsou dobří.
Ho Či Minovo Město - dopravní špička
Letos jsem byl měkkýš, a zajistil si přes internet už z domova aspoň tři první noci. Představa, že v noci po příletu běhám po osmimilionovém Saigonu se svými dvaceti kily na zádech a sháním nocleh se mi nelíbila. Ani jsem tentokrát z letiště nejel hromadnou dopravou, takhle pozdě už nic nejede. Ale taxík za deset dolarů byl docela fajn.
Po noci v letadle, kde jsem v podstatě nespal, jsem ráno musel použít budík. Těch pět hodin rozdílu je dost znát. Do ulic jsem vyrazil v době, kdy ještě je ranní špička, a dost jsem se divil. Žádná kola, která jsem vídal před lety v Hanoji, tady vládnou jednostopé motory. Jezdí všichni a všude. Auta a autobusy s tím počítají, nejvíc prohrávající je tu chodec. Na chodníku v protisměru, všude se vynořují, a vlastně se nic nedá předvídat, logika tu chybí. Když čekají na zelenou, můžete v té smečce najít bizarnost a vtip, ale když se rozjedou, musíte věřit ve svou šťastnou hvězdu. První den jsem ji měl. Prošel jsem bez úrazu zdejší turistické centrum, vyjel na 262 metrů vysokou věž (Bitexco Financial Tower), kde jsem dokonce využil seniorskou slevu, poseděl jsem u řeky Saigon, u toho strašného smetiště, navštívil městským autobusem jednu taoisticko-buddhistickou svatyni (Jade Emperor Pagoda), a pochopil, že Vietnam není socialistický jen názvem. Kult strýčka Ho, tu stále trvá, a snad proto tvrdošíjně říkám tomu městu postaru Saigon a ne Ho Chi Minh, jak to oficiálně zní. Během dne jsem na školačkách viděl pionýrské šátky, ale krásky pobíhající po turisticky vykřičené ulici kolem mého hotelu (je vtipné, že jsem si tak dobře našel hotel z domova po internetu), si už na nic podobného nehrají. Možná některé skutečně nabízejí jen masáže, ale ten cvrkot se až nápadně podobá tomu, co jsem kdysi v noci viděl na ulicích jedné bývalé americké základny na Filipínách.
Saigon, 29. 9. 2016
MISS SAIGON
Nebojte se, nevybíral jsem nejhezčí z nabízeček v naší vykřičené ulici, ale zdá se, že jsem tu zatím zanedbával focení lidí. A zajímavé figurky přece bývají vždy na vrcholku mého zájmového řetězce. Ta zdejší masa šílených zakuklenců na motorkách k nim má moc daleko. Tak jsem se dnes polepšil. Před místní verzí katedrály Notre Dame nacvičovaly nějaké missky před kamerou nástup nebo co, tak jsem se trochu fotograficky svezl. A kousek dál jsem před centrální poštou objevil fotografy s nevěstou, zřejmě už po obřadu. Ta pošta z francouzských dob zřejmě nebyla ideově dostačující, tak je dnes uvnitř dozdobena obřím portrétem zdejší nesmrtelné ikony – Ho Chi Minha. Ten je všude.
Ho Či Minovo Město - modelky
Pokud se vám zdá, že jsem se na začátku zase zbytečně otřel o motorkáře, tak musím říct, že jsem se v žádné jiné zemi necítil tolik ohrožen právě na ulici. Dnešní opakovaná situace v odpolední špičce – vedle homogenního proudu na ulici se po chodníku v mezerách mezi dalšími zaparkovanými stroji prohánějí další motorky, a jejich řidiči civí do mobilů. Věříte, že to všichni musí zvládnout? Já ne… Zlatá Indie!
Ho Či Minovo Město - Bitexco Financial Tower
No, už ráno jsem se rozhodl, že si od jednostopého socialismu na pár dnů odpočinu, a koupil si jízdenku do království, tedy do Kambodže. Zítra pojedu dvanáct hodin, možná víc. Cíl se jmenuje Siem Reap a je to základna pro navštěvování slavného chrámového komplexu Angkor. Před chvílí jsem si tam dokonce po internetu našel spaní. Tak uvidíme.
Saigon, 30. 9. 2016
TŘI DNY V SEDLE
Ne, že bych ty tři dny po příjezdu do Kambodže neměl přístup na internet, bez toho by dneska šlo leccos hůř. Můj tablet něco umí, a skoro všechny hotely lákají na WIFI zdarma. Ale ke psaní delších textů já (klasicky cvičený písař všemi deseti) prostě potřebuju velkou a hmatatelnou klávesnici, a ve městě Sien Reap internetové kavárny prakticky vymizely. Vlastně jsem první objevil až dnes. Ale aspoň vám tu třídenní chrámovou nálož můžu okomentovat v jednom souvětí. Chrámový komplex Angkor patří k největším turistickým lákadlům světa, a odpovídá tomu jak pozornost UNESCO, tak i kvantum turistů, kteří si sem odskočí při pobytu v kterékoliv sousední zemi. U mne to je Vietnam, a jak jsem se tam ošíval, když na mne dýchl socialismus, tak tady mě hned za hranicemi praštila do očí ta omezenost nabídky prodeje potravin, Jako kdybychom se ocitli v našich obchodech sedmdesátých let. Ale co, ubytování jsem si tu našel levné a dobré, a na výlety do 6 km vzdáleného Angkoru jsem si každý den půjčil za dva dolary kolo. Ano, dolarem se tu běžně platí, a když to nejsou jeho části, tak vám i vrátí v té měně. Kurz je 4000 Riálů. Aspoň tedy není třeba chodit do bank.
Kambodža - Angkor Wat
Perlou na seznamu UNESCO je slavný Angkor Wat, jenž má spoustu NEJ po stránce velikosti, stavební úrovně, umělecké výzdoby a historických souvislostí. Náboženskou etiketou je povolena délka kalhot (a sukní) ke kolenům, takže jsem musel dobře vybírat místo a dobu k provozování svých stojkových rituálů. Ale povedlo se, nevykázali mne, a péefková tradice může pokračovat. V obavě, aby se v dalších dvou dnech, na něž jsem měl taky vstupenku, nezhoršilo počasí, jsem si Angkor Wat prošel hned v neděli. To samozřejmě znamenalo největší boj s davy návštěvníků. Ale byla to nádhera. Chrámové areály jsou značně rozlehlé, takže kolo byla výborná varianta přepravy mezi stavbami, a mohl jsem se smát nabídkám řidičů zdejších mototříkolek (říká se jim tuk-tuk). I v dalších dnech jsem si krmil oči tou velkou krásou utopenou v džungli a poznamenanou nejen staletími, ale také řáděním Rudých Khmérů v sedmdesátých letech. Pořád si říkám, co asi v sobě nosí dnešní dospělá generace. Někteří v mládí možná zažili ten strašný teror i z pozice té vraždící a ničící strany, Musí to být hodně složité. Němci taková dilemata zažívali po válce a my tak trochu po pádu bolševiků. Jen pár lidí mělo to štěstí, že přežili a zůstali čistí.
Kambodža - Angkor Wat
Ale vraťme se ke chrámům. Hodně jich tu bojuje nerovnou válku s tropickou přírodou, a atrakcí jsou vlastně i výsledky, kdy jsou prastaré stavby pohlcovány kořeny obrovských stromů. Tropy jsou nemilosrdné i k turistům, já jsem tu v těch třech dnech vypil a vypotil desítky litrů. Dnes mi na zpocená řídítka usedl motýl, právě když jsem se definitivně rozhodl odjet z Angkoru. Najít v tom symboliku není problém.
Zítra už zůstanu v Siem Reap, abych taky nasál atmosféru toho městečka. A musím se připravit k celodenní cestě na jih. Moře volá.
Siem Reap, 4. 10. 2016
SIHANOUKVILLE
Hejno buddhistických mnichů, nebo spíš mnišské mládeže, se ráchalo v moři. Dva se ještě zdrželi na břehu a jeden tam druhému nakreslil do písku dvě srdce. Pak mě zblejskl, lekl se, a honem to smazal, zvláštní… Když Pol Pot ve svém ultramaoistickém běsnění nechal mnichy vraždit po desítkách, nezbylo jich po těch čtyřech letech mnoho. Ale už je to zase státní náboženství, a ty zlatě ornátované (docela hezký výraz z Lonely Planet) stavby to asi mají potvrzovat. Tady, na jihu, ve městě nesoucím jméno bývalého a téměř mytologického krále, jsem si včera přičichl k mnohem civilnější Kambodži. Přijel jsem pozdě večer, a když mě motorkář dovezl na rezervovaný hotel, a vybalil jsem, šel jsem se ještě projít do toho vlažného mrholení. Už tři metry od hotelu jsem mohl mít holku. To jsem řidičům tuk tuků rozuměl, a kousek dál se vystavovaly slečny, o nichž nebylo pochyb. Khmérské dívky jsou dost pohledné, což o to… Té další nabídce jsem nerozuměl, ale nejspíš šlo o drogy.
Kambodža - Angkor Wat
Do Sihanoukville se jezdí kvůli moři, jsou tu fakt hezké pláže. První den pobytu mne z té nejbližší smetl liják, ale jinak byl ten den zcela podle mých válecích úmyslů. Nějak jsem od příletu do Indočíny přestal brát vážně předpovědi počasí. Na internetu je to vždycky permanentní mizérie, ale to je tím, že my si ty obrázky kapek a blesků nějak automaticky spojujeme se zimou, a ta tady skutečně nehrozí. Když to klesne pod třicet, má člověk pocit, že s tou prádelnou něco není v pořádku.
Kambodža - Angkor Wat - basreliéfy
Dnes ráno hustě lilo, a když se to ani kolem půl deváté nelepšilo, spíš naopak, nastartoval jsem tablet. Prý možnost přeháněk a bouřek, jenže to tu byl ten akceptovatelný standard všech minulých dnů. Dnes byla realitou tma, šedivo na všech obzorech kolem, vítr hnal nízká kapající mračna. No, a já jsem si včera zaplatil celodenní výlet lodí na okolní ostrovy. Nicméně šel jsem k té agentuře, třeba to sami zruší. Naivní nápad. „Později bude hezky“, prohlásil baculatý šéf. To jsem ovšem netušil, jaké počasí je na moři. Vedle nástupního mola tančilo a poskakovalo na moři něco asi tak stabilního, jako kdybychom tam posadili obří maketu doubledeckeru. Vzpomněl jsem si, že Lonely Planet něco psal o převracení lodí v této oblasti. Lodníkům se nakonec asi po půlhodině krocení a lovení podařilo přichytit to tříposchoďové monstrum k molu aspoň tak, aby tam všech těch asi šedesát pasažérů mohli nastrkat a vyjet. Poučen svými galapážskými zážitky, pohrdl jsem dvěma horními palubami a zůstal dole uprostřed za kuchyní. Na to, co pak kolem dělo, se nejlépe hodí staré české mudrosloví – všichni blili, jen starosta a farář zvraceli. Mladí i staří Asiati kolem mne zelenali a postupně utápěli hlavy do igeliťáků roznášenými personálem. Některým nestačily ani dva. Mně bylo u kuchyně docela dobře. Po hodině a půl jsme se konečně dostali do závětří největšího z ostrovů – Koh Rong. Hladina se relativně uklidnila a anglicky mluvící steward mi přišel říct, že se asi půlhodinu může šnorchlovat, loď zakotvila nad korálovým útesem. Plavky jsem měl na sobě, masku a šnorchl s sebou, ploutve jsem si půjčil a ve vodě jsem byl jako první. Trochu dál od lodi a blíž ke skalám byly korály docela pěkné a živé. A všude veliké ježovky. Ke konci té půlhodiny jsem zjistil, že všichni nebyli úplně zdecimovaní chladem a zvracením. Asi čtyři mladí tam vlezli taky, ale protože lidé z Asie obvykle neplavou, šnorchlovali v plovacích vestách. Asi jako když na olympiádě hrály zahalené Egypťanky beach volejbal. Jak jsem celou dobu předtím seděl na dohled kuchařky, měl jsem z toho vizuální a hodně voňavý zážitek už při vaření. Vyrobila to formou švédského stolu, a ty vůně nelhaly. Skvělý oběd, a dal jsem si i nášup krevet. Mezitím jsme dopluli do hlubokého zálivu s bělostnou pláží. Paráda! Slunce sice jen tak prosvítalo zpoza mraků a voda byla mnohem teplejší než vzduch, ale po tom ranním martyriu to bylo jak zázrak. Zpáteční cesta už proběhla v úplně standardních podmínkách – trochu nuda. A zítra jedu do hlavního města. Sbohem, moře! Jo, a ještě jsem kuchařce pochválil jídlo. Vypadala potěšeně, asi se jí to nestává.
Sihanoukville, 8. 10. 2016
A PŮL JE HOTOVO…
… napadlo mě smutně, když jsem se podíval na svůj itinerář. Zítra se vracím do Vietnamu, a pro dnešek jsem si naordinoval jen dvě nejvýraznější místa v Phnom Penhu. Ranní liják, pravda, trochu zpochybňoval jejich naplnění, ale v devět už jen mrholilo, tak jsem sešel dolů, za deset dolarů koupil jízdenku do Saigonu a vyšel do ulic. Tady bych asi měl vysvětlit, že jsem včera do dvoumilionového hlavního města přijel autobusem společnosti Capitol, bydlím za šest dolarů ve stejnojmenném hotelu, a nádraží, z něhož zítra odfrčím z Kambodže, je hned u hotelových dveří. To se mi povedlo, s tím mým khaki zavazadlem na zádech se chodí ve zdejším zmatku blbě, navíc musíte do ulice, chodníky i tady fungují jako parkoviště. Na chodce tu prostě nejsou zvyklí, tuktukáře přivádím k šílenství. Ale zjistil jsem, že když odseknu v khmérštině, dají pokoj hned. Naučil jsem se jen to „ne“, aby bylo jasno.
Kambodža - Angkor Wat - apsary (vodní nymfy)
Mé dnešní hajlajty se jmenovaly královský palác a národní muzeum. Jsou vedle sebe, a od hotelu jen asi kilák. V paláci už měli tříhodinovou polední pauzu, tak jsem nejdřív šel k Mekongu, který tu má zhruba šířku Vltavy v Praze. Nojo, ale stačí víc deště a je to jinak. A špína je v něm jako v Saigonu, teď myslím tu řeku. Udělal jsem pár dokumentačních fotek a šel se schovat před poledním vedrem do muzea. Mají tam pěknou sbírku soch hinduistických božstev z doby před Angkorem a následných etap až do 20. století, a taky Buddhy, samozřejmě. Dost pěkně to tam mají popsané. Škoda, že se uvnitř nesmělo fotit. Když jsem si všechno dost užil, objevil jsem nedaleko kavárnu a v ní první kávu od příletu do Indočíny, kterou jsem si mohl vychutnat bez cukru. Trička personálu „Costa barista“ nelhala. Dobu do otvíračky paláce jsem pak ještě využil k vyfocení nedalekého památníku nezávislosti a bývalého krále Norodoma Sihanouka. U vchodu do Royal Palace jsem si spustil šortky až na kolena, jak velí zdejší nařízení, zaplatil šest a půl dolaru a vstoupil do nazdobeného areálu. Ty khmérské střechy jsou nadmíru fotogenické. Hlavními atrakcemi jsou trůnní sál, kam můžete jen nakouknout oknem, a pak Silver Pagoda. Stříbrné jméno dostala poté, co původně dřevěnou stavbu přebudovali a do podlahy zasadili stříbrné kilové dlaždice. Vešlo se jich tam pět tisíc. Kolem stěn je vystavena spousta sošek a jiných předmětů ze zlata, stříbra a drahých kamenů. Uprostřed sálu na nejvyšším oltáři je smaragdová socha Buddhy, a kousek před ní jiná, ve zlatě a v životní velikosti. Zlacený Buddha z roku 1907 váží 90 kilo, je posázený diamanty, těch jsou dva tisíce, a největší má 25 karátů. Ptáte se, jak to tu přežilo řádění Rudých Khmérů (tady se jim říká Khmer Rouge, a vyslovuje se to „kmaj růž“). Oni si právě tento objekt vybrali jako demonstraci okolnímu světu, že sledují jen národní tradice. Nicméně víc než polovina vzácných artefaktů se z chrámu stejně ztratila ve zmatcích při invazi Vietnamců. Co zbylo, to ovšem pořád bere dech.
Kambodža - Angkor Thom - Bayon
Tak jsem si to všechno prohlédl, a pak jsem uprostřed toho khmérského stavebního patosu napsal tyhle postřehy. Loučení s Kambodžou mělo dnes tečku hodně na úrovni. Zítra ve Vietnamu budu mít dost vymýšlení, co s tou druhou polovinou letošní mise. Aby to nevypadalo jako takový sesuv ke konci prázdnin. Tečku jsem vlastně udělal až tím, že jsem svůj tradiční kousek českého skla nechal sympatické dívce v obchůdku přes ulici. Cchaya se jmenovala.
Phnom Penh, 10. 10. 2016
DELTA MEKONGU
Někomu to možná ani tak mysticky nezní, ale já jsem to sousloví slýchal za mlada každý den ve dvou verzích. Hlas Ameriky mluvil o útočících povstaleckých bandách Vietkongu, zatímco náš totalitní rozhlas nadával zlým americkým imperialistům. Ale to je naštěstí historie, která se stále ještě shodne snad jen na tom, že válka ve Vietnamu byla hodně špinavá.
Moje dnešní setkání s Mekongem mělo být takové nadechovací, protože předpověď počasí zněla mizerně, a předpokládal jsem, že se jen podívám na tu veleřeku, sním nějaký banán a odfrčím zpátky těch 60 kiláků do Saigonu. Taky to tak nejdříve vypadalo. Ráno jsem trochu otálel s odchodem, pak hodinu trvalo, než městský autobus prokličkoval ranní špičkou na to správné nádraží (Saigon má asi čtyři), takže do My Tho, jak se jmenuje pomyslná brána do delty, jsme dojeli v poledne. Jeden stařík (tzn. ještě starší než já) mě odvezl na hondě k řece. Už jsem si na zdejší bláznivý provoz zvykl, ale když jste uprostřed toho zmatku na tandemu motorky, je ten pocit ještě děsivější.
Delta Mekongu - My Tho a já
Mekong měl zrovna vysoký příliv (high tide), a tady to dělá rozdíl v hladině dva metry. Ale i jinak je řeka natlakovaná tou hnědou břečkou nadoraz, je období dešťů. Jeden takový a hodně vydatný přišel skoro přesně podle předpovědi, zrovna když se na mne pověsil týpek, jenž mi vnucoval povození na loďce načerno za pět stovek (korun) na hodinu. Byla to ta samá částka, kterou bych zaplatil za dvě a půl hodiny v cestovce. Tak jsem si v klidu dal vietnamské kafe a protože zatím přestalo pršet, šel jsem si udělat fotky z nástupního mola. Taková milá paní mi nabídla sólový výlet lodí na dvě hodiny za 400 korun, a v pěti minutách jsme jeli. Já a dva místní kluci, takovou menší loďkou. Měl jsem dost hlad, a tak když mi na prvním ostrově se včelí farmou dali na talířek slazené pečené banány, zázvor, oříšky a medový čaj, pěkně jsem se nadlábl. Jo, a koupil jsem si tam skleničku mateří kašičky i s návodem v angličtině. Popošli jsme do velké jídelny z palmového dřeva, a tam mi slečna přinesla pohoštění z ovoce, jež jste si mohli namáčet do pikantní soli. Možná měli stejnou dávku připravenou pro každou skupinu, ale zbaštil jsem to taky, nedalo se odolat. Řízky z dračího ovoce, manga, melounu, papáji a zapote, to byly hody. A s tou solí – skvělé. Pak jsem o kus dál nasedl do takové menší džunky, a dívky s vesly, každá na jednom konci, mě vozily takovými kanály v palmovém porostu, vypadalo to skoro jako chinampy, tedy mexické plovoucí záhony. Na konci ostrova byla ještě výrobna kokosových cukrovinek.
Delta Mekongu - My Tho
A pak mě mí lodníci odvezli k ostrovu s farmou kajmanů a s tropickou zahradou. Moc hezký den. A teď jsem za tmy dorazil ke svému oblíbenému hotelu ve vykřičené uličce Saigonu. Doprovázela mě sympatická Vietnamka, s níž jsem se seznámil v městském autobusu, a nekecám, ona si začala. Až to napíšu a pošlu, bude čas zabalit na zítřejší první krůček směr sever. Už jsem si koupil jízdenku. Je dražší, ale na nádraží si mě odvezou skoro od hotelu. To jsou věci.
Saigon, 12. 10. 2016
CAT TIEN
Po pěti hodinách dost šíleného kodrcání v mikrobusu vyrobeném pro deset osob, do něhož narvali 22 pasažérů včetně nás pěti „velkých“ Evropanů (já, dvě Němky a dvě Dánky), mě díky nějakému tajemnému slůvku, jež pošeptal řidiči Luan, můj domácí v Cat Tien, protekčně vyklopili na kraji Dalatu u autobusáku meziměstské přepravy, na což bohužel Dánky nestačily zareagovat. Koupil jsem jízdenku na noční autobus, hodil bágl holkám za pokladnu, a šel o kousek výš nad nádražím do luxusní kavárny s proskleným výhledem na zamlžené, a po chvíli už deštivé údolí s borovicemi. Dal jsem si „dalprepo“, jak ve vietnamské výslovnosti zní dvojité espresso. Mají to v nabídce, ale stejně to nedokážou vyslovit. Mimochodem, zmíněné borovice znamenají změnu nadmořské výšky, a taky pokles teplot. Pro Francouze býval Dalat za doby jejich koloniální přítomnosti v Indočíně oblíbeným útočištěm před vlhkem a vedrem nížin. Já to tu mám naštěstí jen na přestup. Ten studený déšť se mi nelíbí, nápadně připomíná pozdně podzimní plískanice u nás.
Kambodža - Angkor - Ta Prohm
Dva minulé dny jsem si krásně odpočinul od hluku a zmatku měst, a to fantastické ubytování za osm dolarů na noc jsem si zajistil cestou ze Saigonu z paluby autobusu s poněkud bizarními lehátky uvnitř. WIFI na palubě zdejších dálkových autobusů skýtá dříve nepředstavitelné možnosti. Tady v dalatské kavárně jsem si stejným způsobem zarezervoval pokoj v cílovém Danangu, a hned u nádraží, takže zase nebude žádné pobíhání s dvaceti kily na zádech.
Ale vrátím se k titulku tohoto povídání. Cat Tien je nejoceňovanější nížinný národní park v této části jihovýchodní Asie. Za války byl strašně poničen masívním svrháváním amerických defoliantů, ale obří stromy to svinstvo zachytily a sekundární porost pod nimi nějak přežil. Můžete tu potkat 100 druhů savců, nejčastější jsou opičí tlupy, giboni vám ráno přes řeku vyzpěvují své hvízdavé árie, a taky se tu vyskytuje asi 400 druhů motýlů, 300 druhů ptáků a nepřeberné množství dalších tropických zázraků. Já jsem je tam objevoval na kole a pěšky, v obou případech s enormním potním výdejem, a nejvíc jsem si tam užil s motýly. Opice a ostatní zvířata jsem většinou viděl už prchající (tohle nejsou Galapágy). Krokodýl v jezeře neprchal, ale držel si odstup od břehu. Ovšem už jen ty motýlí orgie stály za to.
Kambodža - Angkor - Ta Prohm
V okolí parku jsem se stal dost profláklou hvězdou facebooku, když jsem tam jedné mladé dívce ze stánku s banány zazpíval na mobil vietnamskou písničku, kterou si pamatuju z první návštěvy Vietnamu před 33 roky. Než jsem došel od přívozu k hotelu, už si to tam pouštěla slečna Bich jako video. A druhý den už se na mne u přívozu smáli všichni, včetně kluka u kormidla. Tak jsem zase v tom lehátkovém Futabusu a těším se, že se za 15 hodin probudím u moře a bude tam zase to hnusné horké vlhko. Chacha.
A ještě tu mám vsuvku. Moje německá spolupasažérka Uli si dneska všimla, že i v neděli byly v ulicích děti v pionýrských šátcích. Tak jsme se dostali k tomu, že obě německé holky pocházejí z bývalé NDR. Uli jen konstatovala, že její rodiče ty pionýrské šátky taky museli nosit. Je to tu občas déja vu. Na mnoha budovách visí vedle vietnamské vlajky ještě sovětská (se srpem a kladivem). Jako kdyby Vietnamci nechtěli vzít na vědomí, že ten bolševický moloch oficiálně skončil. Že by sirotčí komplex? Některým Rusům se po tom velkopanství asi stýská taky. I některým jejich poskokům u nás.
Z autobusu Dalat-Danang, 16. 10. 2016
DANANG A LIDSKÁ PŘEKVÁPKA
Jednomilionový Danang má pověst města s velkým rozletem. Přijeli jsme tam na čas, tj. po sedmé ráno, a po té noci na nepohodlném a pro mne krátkém lehátku jsem asi moc čerstvě nevypadal. V minulých letech bych asi hledal cestu do centra nebo se rozhlížel po reklamách hotelů, jenže doba internetu mi hotel našla a zajistila už cestou sem, a rovnou u nádraží, kde jsem vystoupil a odkud zítra pojedu dál. Tak jsem si tam jen zjistil, kde se prodávají jízdenky, a šel odrážet útoky motorkářů, kteří se málem poprali, když viděli mě, jediného cizince na schůdkách autobusu. Nakonec to rito neměl nikdo. V hotelu jsem takhle brzo ráno nečekal žádné nadšené přijetí, ale ano, mohli mě hned ubytovat. Dost luxusní pokoj za deset dolarů. Když jsem se tam dal do pořádku, vydal jsem se hledat nějaký městský autobus do centra, což je tady vždycky aspoň tři kilometry od nádraží, ale domluvit se – nemožné. Jak se posunuju na sever, tak znalost, byť jen elementární angličtiny klesá. Nakonec mě nadirigovali do autobusku, a jak jsem dosedl, obrátil jsem se na inteligentně vyhlížejícího čínského mladíka (Danang je známý silnou čínskou komunitou) s otázkou, jestli jedeme do města. Nerozuměl, ale byl tak vzrušený pocitem, že může pomoci, až jsem o něj začal mít strach. On prostě nemohl pochopit, že když mám mapu, stačí mi vystoupit někde poblíž a hravě se zorientuju. Žhavil telefon, a dával mi k uchu nějakou anglicky mluvící slečnu. Jenže v tom hluku to bylo na nic. Rozhodl jsem se z té situace utéct a vystoupil jsem, hm, a on taky. Ukázal mi směr, a já jsem vyrazil. Ale za deset minut mě najednou dojel na motorce (nechápu, kde ji tak rychle vzal) a trval na tom, že mě tam odveze. S povzdechem jsem nasedl a za chvíli jsme byli u Dračího mostu. On šťastný, že pomohl, já z toho, že jsem volný.
Kambodža - Angkor - motýl na řídítkách
Most se stylizovaným zlatě vybarveným drakem po celé jeho délce mi připadal jaksi čínsky obludný. Ale hned vedle je muzeum se sochami z období Cham, tedy od 5. do 15. století. Většinou hinduistická božstva a Buddha. Hezky to Francouzi sestavili. Letos jsem zatím všude nakonec našel nějaký veřejný internet, tady ne. Ptal jsem se v turistických informacích, nachodil kilometry podle něčích zaručených rad… a nic. Nakonec jsem se rezignovaně a jen tak pro klid duše zeptal jednoho sympatického prodavače v obchodě s telefony. Mladík taky nevěděl, ale přinesl mi svůj notebook, ať si posloužím, jak dlouho chci. Neskutečné! Strávil jsem tam hodinu.
Pak jsem si ještě prošel další pamětihodnosti města, dal si kafe, a šel chytit nějaký městský autobus ke svému hotelu u nádraží. Trochu jsem ale zapomněl, že jsem v socialismu. Vybral jsem si místo na hlavní třídě, kde by malý autobus mohl krásně zastavit, kdyby chtěl. Místní mě ubezpečovali, že ano, tady zastaví, ale když mi tři s houkáním profrčely kolem, pochopil jsem, že tady boj o pasažéra neznají, a odešel 30 metrů zpátky před křižovatku. Tam byla zastávka, a tam mě taky hned první nabral, když jsem to navíc řekl vietnamsky. Bus station by třeba nestačilo. Takže hezky „ben xe“, a jedeme…
Kambodža - Phnom Penh - Stříbrná pagoda
Zprávy z domova v povolebních dnech byly všelijaké, ale ta o návštěvě dalajlámy, kde mu zazpívala Lenka Dusilová, a s ní Dorotka Barová a Aneta Langerová, mě potěšila moc. Ještě jsou u nás lidi, s nimiž nacházím společnou řeč, a naštěstí jsou někteří z nich mí přátelé. Až se za těch pár zbývajících dnů vrátím, bude se to hodit.
Danang, 18. 10. 2016
KDYŽ SE ŘEKNE HUE…
…tak to místní asi nepochopí. Musíte to vyslovit s potlačeným U, spíš jako HVI. Ale to jsou jen takové zdejší vychytávky. Výslovnost Vietnamců je bizarní, ať už jde u našich trhovců o češtinu, nebo tady o anglický, a vlastně i jejich jazyk.
Ze své někdejší návštěvy Hue jsem měl takovou temnou vzpomínku. Myslím, že lilo, a že jsme to s tou cestovkou nějak odflákli. Jen tmavé zdivo hrobek mi uvízlo v paměti, a tak jsem nevěděl, jestli se mám vůbec těšit. Za mostem přes řeku mě uvítaly mohutné hradby s vodním příkopem ohraničující čtverec o půlkilometrové straně. Říká se tomu Citadela. Mé pochybnosti zmizely hned za branou do vnitřního palácového komplexu. Objekty, které přežily válku s Francouzi a tu takzvanou americkou jsou postupně restaurovány, i s podporou UNESCO. Nejsou zas tak staré, sláva města začala až v roce 1802, kdy sem, do přirozeného středu země císař Gia Long přesunul z Hanoje hlavní město ve snaze přiblížit a sjednotit sever a jih Vietnamu. Datum zároveň odpovídá založení dynastie Nguyen. V Táboře máme taky Nguyeny, že by to byli potomci? Myšlenka na sjednocení byla nosná, město prosperovalo, jenže to asi nešlo dohromady s představami Francie, která si na tuto část Indočíny dělala tradičně koloniální nároky. Po jejím vojenském zásahu v roce 1885 se sice císařství v poničeném městě ještě udrželo, ale ztratilo celonárodní vliv. Další velkou ránu Citadela utrpěla v roce 1968, kdy při bojích mezi severem (respektive Sovětským svazem v pozadí) a jihem (s podporou USA) tady zemřelo asi 10 tisíc lidí, většinou civilistů. Na rozdíl od chmurných historických souvislostí působí architektura paláců svěže až vesele, radost pohledět. Možná to v těch osmdesátých letech ještě takové nebylo, je to fakt dávno.
Kambodža - Phnom Penh - Stříbrná pagoda
Když jsem si užil (i fotograficky) ty již hodně restaurované stavby, opustil jsem odpoledne vnitřní placený prostor a odjel na kole ještě pár kilometrů na západ podél řeky. Je tam jedna hodně atraktivní pagoda Thien Mu s 21 metrů vysokou osmihrannou věží, a za ní sympaticky působící chrám. Pěkné.
První den byl hodně výživný, a ještě jsem si na tom kole zajel do vzdálenějšího nádraží pro severní distance, abych si udělal větší jasno o svých možnostech. Tady internet vyloženě selhal. Cesta na kole v tom motorkářském moři mi začínala připadat nějak samozřejmá. Hned jsem si dal povel – dávej bacha, Lumíre!
V minulém článku jsem si stěžoval na chybějící veřejný internet. Tady jsem ho s pomocí hotelového kluka našel hned za rohem. A za 6 korun na hodinu – bláznivé. Je to plné kluků hrajících videohry, a jak mají na uších sluchátka, tak strašně řvou. Chlapík u pokladny si občas vzal do ruky kytaru a zabrnkal si nějakou klasiku, což tam všichni naprosto ignorovali. Chtěl jsem to nějak ocenit, a tak jsem mu tu hru při odchodu pochválil. A on mi strčil do ruky kytaru. Co myslíte, že jsem zazpíval? No jasně – Slavíky z Madridu, to zabralo ve Venezuele, v Indonésii… a tady taky. Kluci přerušili ty své hry, sundali sluchátka a fandili. Dík, pane Aufray, a hlavně dík, Waldemare, že jsi mi ukázal, jak se to má zpívat.
Vietnam - národní park Cat Tien - motýl
Druhý den jsem si půjčil (doufám, že ve Vietnamu naposled) opět to kolo a vyjel na západ, tentokrát po jižní straně řeky Song Huong, jíž se tady ovšem turisticky říká „Voňavá řeka“. Cílem byly královské hrobky. To moc atraktivně nezní, jenže oni si to ti Nguyenové stavěli normálně pro život hezké bydlení, hrobka byla jen takovou záminkou. Takže jsou to vlastně seskupení obytných budov a chrámků. Za nejatraktivnější, rozsahem i stavem rekonstrukcí, je považována hrobka, kterou si postavil císař Tu Duc. V letech 1864-1867 tam vznikly chrámy, jezírka, pavilony pro odpočinek císaře a jeho manželky, pavilony pro mandaríny, pro konkubíny, prostě všechno, co takový vládce potřeboval ke štěstí. A samozřejmě hrobka, do níž se ale po smrti nedostal. Kvůli vykradačům hrobů je místo jeho pohřbení utajeno. Koneckonců, užil si svůj luxus už dřív. Manželky a milenky v počtu 104? To mluví za vše.
Vietnam - Hue Citadela
Rekonstruované budovy vypadají krásně, ale pokud to tenkrát při mé první návštěvě vypadalo všechno jako ty části, na něž se zatím nedostalo, a ještě do toho pršelo, chápu své tehdejší dojmy. Usoudil jsem, že jedna „tomb“ v dnešním vedru stačí a vydal se zpátky. Cestou jsem se ještě zastavil v jedné pagodě, nebo spíš dvojchrámu ukrytém v krásně divokých a starých stromech. Sem se po pádu Citadely uchýlili palácoví eunuši. Dnes tam ale nebyla ani noha, kromě babičky, která u cesty za 6 korun dělala samozvanou hlídačku parkoviště, tedy i mého kola. Řeknu vám, že jsem si dost oddechl, když jsem pak ten vehikl po divokém průjezdu centrem zaparkoval u hotelu. Vypadá to, že jako cyklista tu už nezahynu. Ovšem chodec je další velice riziková varianta.
Hue, 20. 10. 2016
S TABLETEM KROK ZA KROKEM
Tak, mám sbaleno na poslední dva transfery (když nepočítám cestu na letiště a domů), batoh jsem nechal důvěřivě v recepci. Tam sedí hodně mladý kluk, věčně mastící videohry, a tím, jak je malý, není za pultem vůbec vidět. Kdyby někdo odnášel tu mou khaki věc, viděl by asi kulový. Ale ono se tu snad nekrade. Tašku s tabletem jsem mu radši strčil přímo do jeho skrýše.
Vietnam - Hue Citadela
Ten tablet byl letos vůbec nejvíc žhavená věc. Ženě, která mi ho darovala, bych měl děkovat denně, že mi otevřela oči. Ta věcička už mi změnila styl cestování v Japonsku, a tady, i když jsem to zrovna od Vietnamu nečekal, hrála v ubytovacích rituálech absolutní roli. Využívání WIFI tady úplně vymazalo moje dřívější pochodování s těmi dvaceti kily na zádech a s pohledem skenujícím nápisy na zdech. Taky si přes něj zálohuju fotky, upravuju je, posílám, komunikuju… Kdyby nebylo těchto cestospisků, vlastně bych internetové kavárny taky nepotřeboval. Chápu, že mizí. V podstatě jediné, co se nezměnilo, a doufám, že nezmění, je postupná tvorba mého itineráře. Tady by to možná nikomu divné nepřišlo, ale vzpomínám si na údiv svých japonských přátel, když jsem přesně nevěděl, kde budu další dny, další týden. Jejich vteřinově naprogramovanou duši to dost vytáčelo. Můj letošní itinerář už ale plný je. Dnes v noci dojedu do Haiphongu, a tam se časně ráno nějak musím dopravit (nejspíš zase na motorce) na jiné nádraží, abych mohl pokračovat do zátoky Halong. Nejsem si moc jistý, jak hladce to půjde. Haiphong je čtvrté největší město Vietnamu (800 tis. obyvatel), a kdybych se tam nějak zasekl, ten den už v cílovém městě moc nenadělám. Tak jsem si zarezervoval v Halongu dvě noci, čímž tu jistotu jednoho celého dne mám. Na Hanoj mi zbyl jeden den. Vytipoval jsem si asi tři objekty, které mě zajímají. Muzeum strýčka Ho to určitě nebude.
Vietnam - Hue pagoda Thien Mu
Právě mi dopsala propiska, to bude asi znamení. Jdu vám to poslat ze své oblíbené internetové kavárny se řvoucí mládeží, jak to, že nejsou ve škole? A pak seženu nějakého motorkáře k přepravě na daleké nádraží, odkud mi ten noční autobus (doufám) pojede.
Hue, 21. 10. 2016
DRAČÍ ZÁTOKA
Tak pěkný titulek si musím šetřit, takže se ještě vrátím na chvíli do Hue. Když jsem si přišel pro zavazadlo ponechané u kluka v recepci, bylo tam, i to menší, co jsem mu strčil do kukaně, ale jinak nikdo. Nejspíš mu ani nebude vrtat hlavou, kam to všechno zmizelo. Motorka mě dovezla na to primitivní nádraží, ale s koupí lístku jsem musel čekat na autobus. Naštěstí přijel. Pomocník řidiče mi hodit batoh dozadu, a ukázal mi, ať si vyberu lehátko. Bylo to tam o fous lepší než ve futabusech z jihu, ale ještě neklimatizovali, takže než jsem si v té odpolední výhni našel jedno s funkčním opěradlem na východní straně (pojedeme na sever), byl jsem úplně promočený potem. Ten týpek mezitím popíjel ve stínu, a pokřikoval na mě opakovaně některé z pěti anglických slov, která znal. Prostě inteligent. Přemýšlel jsem, jak s takhle propoceným trikem pojedu 16 hodin, už teď mě svědilo tělo, ale pak jsem to vyřešil na první pumpě, kde jsem vyběhl k záchodům, vypral to v umývadle, vyždímal a umyl se. Takže jsem aspoň nepáchl, jen jsem musel počkat s opřením až uschnu.
Vietnam - Hue - lotos
Za patnáct hodin jsem byl v Haiphongu. Bylo sobotní ráno, a řidič motorky si vybral zkratku přes tržnici, asi abych zažil tu klasickou jednostopou dopravní zácpu, kdy motorky a kola neustále vyjíždějí nečekanými směry, všichni houkají, ale nikdo nenadává, nezvedá obočí. Prostě si tenhle motorkářský svět musel ta běžná pravidla pozměnit. Když jsem se svými dvěma taškami přes rameno seděl na tandemu, a motorkář měl můj velký osmnáctikilový bágl mezi rukama, těžko mohl dávat přednost a stavět na červenou. Než by zastavil a riskoval pád, radši nějak projel. Nikdo se nedivil. Dojeli jsme skoro k tomu druhému nádraží, autobus do Bai Chay zrovna vyjížděl, tak mě naložili. Napověděl jsem průvodčímu vietnamsky cenu jízdenky. Nadšeně přitakal, spokojený, že mi nemusí nic vysvětlovat. Nádraží v Bai Chay, jak se jmenuje západní část Halongu, je mimo město, a turista má jediné dvě možnosti, jak se dostat k hotelu. Taxi já nerad, tak jsem jel zase na motorce. Moje rezervace fungovala a mohl jsem jít hned bydlet. Jen můj plán, že si zajdu do kanceláře u odjezdového mola a koupím si výlet lodí na příští den, vzal za své hned po prvních slovech paní v recepci. Molo se přestěhovalo o 15 kilometrů dál na západ, na takový ostrov, tady se staví něco jiného. Můj Lonely Planet to nevěděl a hotelová informace na internetu to taky tajila. Buch! Chvíli mi trvalo, než jsem rozdýchal skutečnost, že budu muset absolvovat tu turistickou opičárnu, tedy tour organizovanou hotelem. Ale pak jsem to vzal jako fakt, a kývl na nabídku hotelu 660 korun.
Vietnam - Hue pagoda Tu Hieu
Dal jsem se na pokoji do pořádku a vyšel znovu k recepci. Chlapík, co tam teď seděl, mi dal tip na odpoledne. Plánek druhé části Halongu, tedy Hongay, s popisky v angličtině a vietnamštině. Taky tam byla prosba o ukázání cesty, kudy se šplhá na jednu z mogot, nazvanou „Hora básně“. Ta věta se pak ukázala jako klíčová. Městský autobus mě vysadil na vyznačeném místě, a na třetí pokus vietnamská prosba zafungovala. Hodná paní mě zavedla k takové mezeře mezi zdmi, kam bych jinak dobrovolně ani nenakukoval, a ejhle, byly tam schody. Na prvním odpočívadle se odkudsi vynořila nějaká teta a natáhla ruku pro 11 korun. Pak už jsem nerušeně lezl vzhůru, nejdřív po souvislých schodech, pak už jen po balvanech, hodně ochozených, takže jsem byl ve střehu, protože uklouznout by znamenalo velký problém. Hodně propocený jsem se konečně vyhrabal ke stožáru s vietnamskou vlajkou, a nějakou pro mne nesrozumitelnou pamětní deskou. Ale byla to „básnivá hora“, tak jsem bez vrcholového selfie odejít nemohl. A samozřejmě odtud mám i spoustu fotek zálivu. Mogotám to v odpoledním slunci hodně slušelo. Kvůli nim se vlastně do Dračí zátoky jezdí. Jsou to krasové útvary bizarně homolovitého tvaru, vzniklé propadáním okolní měkké horniny. Jsou ještě na Kubě (Viňales) a v Číně. Ale tady jsou v moři, a to je zvláště atraktivní. Když jsem slezl dolů a našel dobrou kavárnu doporučenou panem recepčním, musel jsem se zase dojít vyprat na záchod. Letos jsem si tedy potního režimu užil. Zpáteční cestu do Bai Chay jsem nezvládl. Autobus mě vyklopil zase na tom mimoměstském nádraží. Bylo tam hodně lidí ochotných pomoci, ale ani jedno anglické slovo neznali, ani hotel. Nakonec jsem rezignoval a potupně odjel na motorce, ten den už podruhé.
Vietnam - Halong - zátoka Hongay
Dnes ráno mě v sedm u recepce vyzvedl svozový autobus a dopravil do toho turistického maxistroje. V osm třicet byly ty davy turistů konečně shromážděny a roztříděny, a odjeli jsme jednou z flotily lodí do jiné zóny mogot. Když si odmyslím ten nával všude, byly tam krásné věci. Obrovská krasová jeskyně s trochu přehnanými světelnými efekty. Skvělý oběd s mnoha chody. Mí spolustolovníci pohrdli rybou, chobotničkami a škeblemi, takže já jsem ohrnul nos nad rýží a snědl všechny tyhle mořské dobroty. Pěkná nálož. Mezitím loď kličkovala mezi mogotami a kolem se neustále objevovaly výhledy na atraktivní seskupení a scenérie těch vápencových skal porostlých tropickou vegetací. V jednom místě jste si mohli půjčit kajak a zajet si mezi mogoty. Nakonec jsme dorazili na ostrov s pláží. Z možných činností jsem si vybral koupání v teploučkém zálivu. Samozřejmě mě taky napadlo, že by tam byla hezká stojka se skalami v pozadí. Požádal jsem svého nového španělského známého o vyfocení a šel na to. Mezi ostatními lidmi na pláži moje počínání vzbudilo takový zájem, že chtěli, abych to zopakoval pro jejich foťáky, a aspoň na chvíli všichni přestali zírat na skutečně krásné plavky krásné blondýnky z Kanady, jež na výlet přijela z mého hotelu. Té jsem pak u stolu velmi rád vysvětlil své novoročenkové rituály. A to je z Dračí zátoky všechno. Zítra brzy ráno jedu do Hanoje. A to skoro zavání koncem.
Bai Chay, 23. 10. 2016
PRAVÁ BLONDÝNKA
Docela by mě zajímalo, jak mluvili Amíci (a teď nemyslím gangstery a pasáky) v éře němého filmu. Nějak mi připadá, že ti dnešní týpci jsou tvarováni desetiletími Hollywoodu k takovému žoviálnímu halasení podle svých hvězd. Včera to tu v Hanoji na mne vybalil takový černoch samý úsměv, ale z celé jeho tirády jsem nerozuměl ani slovo. Tak jsem se aspoň taky usmál. S ledabylou úvodní větou na mě ještě v Bai Chay vyrukovala i ta krásná blondýnka z Kanady, tak jsem chvíli myslel, že to nebude nic pro mne. Pak jsme spolu (a s jejím přítelem) trávili nějaký čas na lodi, a bylo to stále příjemnější. A to jsem ještě netušil, že může vypadat tak dobře v těch bikinkách. Úžasné. Hm, my prostí chlapci to máme holt takhle jednoduché.
Vietnam - Halong - zátoka Bay Chay
Takže to bychom měli tak trochu lingvisticko-erotický úvod k Hanoji, pravda poněkud kostrbatý. Jsem tu jen na jeden a půl dne, zítřek nepočítám, to už budu balit, abych v poledne znovu a naposledy sedl na motorku k dalšímu šílenci a nechal se odkličkovat ten kilometr k letištnímu autobusu. Ze svého programu v sedmimilionovém hlavním městě jsem vyhnal všechny závany socialismu. Zbyly dva chrámy, jedno muzeum a vyhlídková věž. V ní jsem chvíli seděl, psal a koukal z té výšky na Jezero navráceného meče (Hoan Kiem). Když jsem tu byl v osmdesátých, byly kolem jezera domy s hliněnou podlahou a z romantiky mě vyléčili obyvatelé Hanoje, kteří navečer chodili do jezera čurat a kadit, a to velmi masově. Předpokládám, že dnes už mají záchody a kanalizaci, ale radši jsem to včera večer nekontroloval. Jen jsem si odpoledne zašel do chrámku Ngoc Son (na ostrůvku v jezeře) a dal si opodál vietnamské kafe. Hanoj se pyšní svou kávovou tradicí a kulturou, tak si to jejich dávám taky. Na espresso si zajdu hned po návratu v Táboře. Vím, kde je tam nejlepší – taková moje oblíbená Kávová zastávka.
Vietnam - Hanoj - Avalokiteswara v Muzeu umění
Když mě včera dopoledne vezl mladý kluk na motorce těch pár kilometrů od autobusu do hotelu, zaklínal jsem se, že už tu na nic takového nesednu. Tak jsem se bál. Ale dneska už zase jezdím na tandemu, i když jen s příručním zavazadlem. Je to prostě rychlé a laciné, když se nebojíte smlouvat. Dneska jsem takhle navštívil Chrám literatury věnovaný Konfuciovi. Je tam i jeho socha. Ke chrámu Bach Ma, nejstaršímu v Hanoji jsem si předtím došel pěšky z hotelu, když zrovna vypadl v celé čtvrti proud. A z Chrámu literatury jsem taky pěšky přešel do Muzea umění s krásnými sochami od 10. století. K vyhlídkové věži Lotta Tower mě dovezla zase motorka. Vstupné jsem tam měl (podruhé ve Vietnamu) se seniorskou slevou. Bylo zataženo, ale ono by slunce tomu celkovému dojmu zas tolik nepomohlo. Město z výšky je dost fádní. Jeho výškové budovy tu asi vyrostly až po mé první návštěvě, a všechny vypadají panelákovitě. Nejzajímavější vychytávkou vyhlídky je takový výstupek do prostoru, kde je skleněná podlaha, a pod nohama máte těch 65 pater volného pádu. To jsem si radši odpustil a sjel dolů výtahem. Nerad bych si před odletem natloukl koleno, nebo tak něco…
Vietnam - s novou vietnamskou kamarádkou při odletu Lumír
Kdyby byla Hanoj pravá blondýnka, kdyby měla na těle ty jemňoučké zlatavé chloupky (promiňte mi to zasnění), odpustil bych jí i ten liják, jenž mi znepříjemnil cestu zpátky do hotelu, i ten výpadek proudu, který trval ještě dvě hodiny po mém návratu (už jsem si začal chystat čelovou svítilnu na balení). Ale já to odpustím stejně. Výlet, kde by všechno klapalo a fungovalo, to prostě nikdy nebyl můj styl ani cíl. Takže sbohem, Indočíno, užil jsem si tě.
Hanoj, 25. 10. 2016
|
