na další stranu
Martin Honzák
STŘEDNÍ VĚK
Brouci mi z hlavy už lezou i krkem,
cestu si dělají kol mého světa
a husí kůže mi na té mé vzkvétá,
že snad i obrůstám tím jejím brkem…
Konopná kravata pod hlavou svírá
a tanec na špičkách jen tak tak stíhám;
Snadné je propadnout tlakům a tíhám!
Když radost smutná je, rozdíl se stírá…
V pasti jsem? Nemocen? Vypadá takhle snad
pověstný střední věk a vrchol blaha?
Jen tupě civím a kudy jít, netuším…
Možná to přeháním a pálím dobrý sad,
jenž nese jablka krásná a drahá…
Zdá se, že obraz je zralý na retuši.
VČELY
Ulétla mi spousta včel,
mnohé vzaly úl.
Já kvůli nim nebrečel,
nezbylo mě půl!
Některým jsem popřál hned
šťastnou, pěknou cestu
a byl rád, že naposled
viděl jsem je dnes tu.
Jedny mě dost bodaly,
jiné vlažně dlely,
já na ně jak otrok dřel.
Teď mám prostor! Tak zdali
zvolím zase včely,
ač jsem na ně zanevřel?
BLÍZKO
Zapnul jsem úsporný režim,
snad je to sněhem, snad mrazem,
že svoje síly tak střežím,
jak bych měl upadnout na zem,
a tam se do jámy zahrabat,
kámen co polštář a peřinou hlína.
To místo, odkud lze stěží vstát,
chladné je, vlhké a uvnitř jen špína.
Kruté je ticho, jež v uších tone,
opuštěn, či jen sám, oči mi tlejí
a chroupu v zubech než brouky a červy.
Chce se mi upadnout? Inu, to ne…
Jen zvuky hrany tak blízko už znějí
a kdeco mě bolí, až ztrácím nervy.
DENNĚ SVŮJ
Všechno je tady a teď!
Odhodím šílenou změť
iluzí a sebeklamů!
Čert je vem! Stejně však zklamu,
zavřu se do hradu z bludů
a dlouho tam asi budu…
Srdce tu úzkostí trne,
místnosti známé jsou plné
všelijak barevných brýlí,
strašáků, co hrůzou kvílí
a rány zprava i zleva
dávají a nic jim neva.
Hned potom mi řádně nasolí
do krve, do masa. To bolí.
Jak jenom opustit tenhle svět,
když příštím krokem jsem zase zpět,
připraven prožít své neštěstí,
připoután provazy k pelesti:
Už s bičem krutá se párty chystá…
Asi holt v jádru jsem masochista.
ZÁVISLÝ NA MÉDIÍCH
Nechci si vyndat
ty špunty z uší
v kterých se hovoří
o katastrofách!
Toužím si o nich číst
na internetu
a zapojovat se
do diskusí
Potřebuju je ale
hlavně vidět
sledovat
na velké ploše
televizoru
co chtějí někteří
abych viděl
jak špatné věci se
dějí
denně
a hodně
Ukazují tam
právě to
co zajímá
jen hrstku z nás
těch nejsilnějších
my díky tomu
přeci víme
co se děje
a můžeme se o tom pak
bavit
a šířit
ty energie
tu špínu
to přesvědčení
o prohnilém světě
plném násilí
a zločinů
tuposti
a očůrávání druhých
Sílu vědění
jsme však jen hloupě
sjednotili s tímto proudem:
Věříme tomu všemu
a právě proto
to existuje
Svůj nejcennější
zdroj prožitků
pozornost
tím maříme
a opájíme
a bijeme
do němoty
Jdeme za mrkví
na provázku
a ti
co na oslech jedou
se smějí
jak jim krásně vychází
ten plán
proměny peněz
v moc
a ovládání světa
nástrojem
do nějž vpustili
čiré zlo
živící strach
protože právě on
poutá pozornost
nejsilněji
JSEM DÍTĚ ŠTĚSTĚNY
Jsem dítě Štěstěny!
Měla mě se svým bratrem.
Hlas jeho znectěný
už dere se mi patrem,
mráz běhá po zádech,
když slyším jeho zvuk,
a tají se mi dech,
jak byl bych malý kluk.
Otec byl bolestín,
já vídal ho plakat,
až z něho zbyl jen stín,
slaboučký jak plakát,
který zve v podchodu
na akce, jež byly.
Po jeho odchodu
jen slzy tu zbyly.
Derou se do očí,
štkám tiše: „Matko!“,
panenky protočí,
hned je jí sladko,
asi holt nevidí,
jak těžké že je žít,
nebo se nestydí,
prostě jen šťastná být.
Potom mě pohladí:
„Vždyť i ty můžeš též!“
Moc mi to neladí
a zní to jako lež!
Když ale odložím
náhled svůj pochmurný
a když se nesnažím
vlézt otci do urny,
kde najdu beztak jen
popel a šeď,
tak začne hezký den,
tady a teď.
ŽIVOT
(napsala má sedmiletá dcera Kristýnka)
Někteří jsou hodní
Někteří zase zlí
Někteří se propadaj do tmy
Někteří zase do života
Vždyť život je boží
Život je zázračný
Tak pojď do snu krásného
Vstaň z postele
A nadýchej se toho života
Jdi ven
zavři oči
a dýchej
Večer jdi spát
a užij si další den!
DALŠÍ DEN!
|
