na další stranu
Martin Honzák
ZLODĚJ
Jsem zloděj
okamžiků
Vezmu vám každý z nich:
Patřil vám
teď je můj
a vy si jej prohlížíte
Zpozorníte ale až
po ztrátě
To už je můj
a vy se za ním stále díváte
a litujete
a vymýšlíte si
co by kdyby
A já vyhrávám
hned dvakrát:
Patří mi tím totiž
i všechny vaše
současné okamžiky
strávíte je se mnou
za krkem
a já se směju
baví mě
jak jste myslí
úplně jinde
jako když kočce
hodím papírek:
Běhá se za ním
hází jej do vzduchu
a pohrává si s ním
dokud ji to baví
zrovna tak vy
se ženete za minulými
papírovými přízraky
a pořád vás to baví
Ani vás nenapadne
dívat se na ty
které máte!
Získal jsem vaši
pozornost
a proto bezpečně
patříte mně
PROTIKLADY
Zavolal mi
kamarád
s kterým jsme včera
večer hráli
parádní džem
je mu pětašedesát
a potřeboval mi
sdělit
že na dnešní
meditaci
se mu otevřely
mnohé čakry
dýchal prý přitom
jak potřeboval
a já četl
v jeho hlase
takovou radost
že jsem ji měl
také
Pak toho dne
se na mě podíval
můj otec
jen o dva roky starší
nežli on
jenže toužící asi
zemřít vsedě
protože nemůže dýchat
aby mohl chodit
a když nechodí
tak dost přibral
a příliš nevidí
většinu světa
za obrysem
své lebky
až mu to oči
přiznaly
a tak jen pije
kouří na balkóně
a sedí
před televizí
nadává
a pije
a moc dobře vaří
když přijedu
s dcerou
Díval se dlouze
celý zadýchaný
a pak mi povídá
jak se mu otevřela
díra v noze
Seděl tam a ukazoval
a mně bylo teskno
že nevidí příčiny
a skuhrá nad důsledky
že nechce rady
a ani neslyší
cokoli říkám
a že nepůjde
na léčení
a nevezme do ruky
šamanský buben
a veškerý svůj volný
čas
nestráví poznáním
svého nitra
Tuhle jsem se ho
zeptal
jestli vůbec ještě
chce žít
řekl
že jo
ale že je hrozně
línej
a ať prý pro sebe
něco udělám
a přestanu
chlastat
DIDGERIDOO
Je tolik signálů
jasných až k zbláznění,
že mě to mate jen,
s úzkostí spojuje!
Jdu velmi pomalu
bažinou blouznění,
krok, který míří ven,
ke dnu mě stahuje…
Hnije tu živý květ,
listy a stromy též,
doteky mokřiny
slizké jsou, děsivé.
Rozpadá se mi svět?
Lež plodí další lež,
kostlivci ve skříni
tlučou tu rytmy své
ponuré, absurdní
a také směšné dnes,
kdy pryč je matoucí
ústupků období.
Jenomže v toku dní
tu a tam černý les
zastíní to, co chci.
Pak stesk mě ozdobí
jak řezby totemu.
Šamana nehledám,
kol ohně hustý dým
a stíny kruté jsou.
Jen dřevu dutému
svůj dech pak s láskou dám:
oddám se vibracím…
Vše zlé pryč odnesou.
NEŽ ZAPOMENU
Napsat tak veršů pár,
než zapomenu,
než tukem oteču,
v hlavě mi přeskočí,
než budu příliš stár
na každou změnu,
a už neuteču
tomu, co útočí
uvnitř snad každý den
na rozum, na city
v myšlenkách ponurých,
jež radost rozdrtí
a mění ve zlý sen
i čas v ní prožitý...
Hlas její hrůzou ztich´,
jak byl by po smrti.
Bolest mi křiví hřbet
a břicho roste mi
jak houby po dešti
těhotné úzkostí…
Žít den jak naposled
se svými blízkými
v lásce a bez zášti!
Ani pak nezhostí
duše se prostý klid...
Veršů pár chybí mi
niterně, bolestně,
a v toku běžných dní
oněmím. Hovořit
jen slovy němými
je smutné dost vlastně
a nic v nich nevyzní.
NÁŘKY
Vypsat své nářky na zeď!
Vykřičet je v hudbě!
Není to ještě
výraz radosti
ale už je to první
velký krok
jiným směrem
Během něj
náhle vpadnu
do prostoru
neznámého světa
beze strachu
a oddám se
harmonii
Ponořen v ní
prožívám
o čem jsem jen slýchal
Jenže tehdy
ta slova ztrpkla
pod jazykem
z nedůvěry
v existenci takových
chvil
až jsem vždy jen polkl
odplivnutí
na tu lež
na tu mrchu
co ve své bohorovnosti
vypadá
jako že se má
lépe
Byla taková
nějaká rozzářená
v podivné róbě
bosa
a s květy
ve vlasech
zeptala se
zda si smí zahrát
a pak rozezvučela
brumli
a já věděl
úplně jasně
že to je ono
co chci slýchat
Vše se proměnilo
Prožívám
o čem jsem jen slýchal
avšak nové kulisy
spolu s některými
starými
někdy drhnou tak
že píšu
a křičím
dlouhé hodiny
než opilý vpadnu
do náruče spánku
a ráno se probudím
pořezaný
o střepy snů
PARALÝZA
Někdy se to
úplně pomotá
jak se to opakuje
stále dokola:
Všechna ta moudra
o sebezdokonalování
o změně
o souladu s duší
prožitku okamžiku
i o laskavosti
k sobě a ostatním
a k tomu ty návody
na spokojené žití
v nejrozmanitějších formách
i všechna ta lákavá
blýskání ega
a jeho postupné
utlumování
Jde z toho
hlava kolem
a v jeden okamžik
přestaneme být pozorní
a vše nám začne připadat
jakoby stejné
až se to stane
odpovědí
na otázky známých
jak že se máme:
„Ale to víš
pořád stejně…“
Často nechceme
vidět to nové
bojíme se změny
jsme rádi ve známých
divadelních kulisách:
Hrajeme osvědčenou hru
a diváci chodí
smějí se
mají nás rádi
Ale najednou
je čas
na další roli
Bráníme se
a hrajeme tu svou
o to usilovněji
stále dokola
dokud nezjistíme
že už to nejde:
Nic uvnitř
nereaguje
Vše živé
zaduseno…
Proces likvidace
zakončen
SOUDCE
Na ostrých hranách a na třecích plochách
směšně se kroutím a nejapně žvaním,
když vidím nicotu, k níž jsem to dotáh´,
a marnost dalších snah… Až se jich straním.
Vše bídné, prázdné je, a taky špatné,
ať už jsem rozehrál tu kterou hru!
Opravdu všechno? Nu, říkám si: „Snad né!“
Hledám jak Eskymák pro žití kru…
Mrzne a vichr tu do tváře šlehá,
nehezkou optikou dívám se zas
a stavím iglú si s vypětím sil.
A přitom kolem je láska a něha
a v rytmech úchvatných plyne mi čas.
Cos zde mne vyzývá, abych jen byl.
KONTINUITA
Dobré zprávy
o věcech
které se dějí někomu jinému
nás zajímají
jen velmi málo
zato špatné
které se dějí někomu jinému
se nás týkají
úplně osobně
a jsme schopni jimi žít
dlouhé hodiny
Kontinuita dobra
a lásky
je tím
zeslabena
a zbývá než život
v dramatech
|
