na další stranu
Martin Honzák
REALITA
Žijeme v prostoru
nekonečného
vesmíru
nynějšího okamžiku
a jsme
jeho dokonalou
součástí
právě teď
Je v něm skutečná
jen zářivá
realita
avšak zahalovaná
vrstvami iluzí
o ní
v nichž snadno
uniká
nahá pravda
třebaže dělá
co může
už jen svým
přístupem
a tím
jak skvěle vypadá
To jen my o ní
máme často
jiné představy
a neshledáváme ji
krásnou
a proto si jí
mnohdy
ani nevšimneme
Lež potom
zkreslená
líčidly
je jako
obrázek
po němž
toužíme
a platíme
příliš
neboť jej
chceme mít
za každou
cenu
ODPUŠTĚNÍ
Za okny tma
a kdesi v ní
ukrývá se
veškerý strach
Vystrkuje drápky
a hraje si
se mnou
jako kotě
s klubkem vlny:
zasekne
do různě citlivých
míst
a prohání mě
soustředěně
ode zdi ke zdi
Narážím do ní
hlavou
která spustí
další příšerné
scénáře
V jejich zajetí
cítím než
bezmoc
a intenzivní
nápory depresivních
nálad
„Proč vlastně
lpím
na pocitech viny,
sebelítosti
nebo zášti?“
zeptal jsem se
Mistra
když jsem si stíral
krev ze rtu
„Protože jsi
neodpustil.
Možná sobě,
druhému člověku,
nebo situaci
jež byla,
je či bude,
a tvá mysl
ji odmítá
přijmout.“
podíval se na mě
vážně
„Posiluješ tím
své falešné
agónii milující
já,“
vysvětloval mi
jak jsem se stal
hračkou
svého nevědomí
a dodal:
„Bráníš-li životu
žít skrze tebe,
vede to k bolesti,
utrpení
i nemoci.“
Cítil jsem
jak se mnohému
z toho blížím
a rozpačitě
jsem pokrčil
rameny:
„Co s tím?“
Usmál se:
„Ego nedokáže
existovat
bez konfliktu,
a odpustit
proto neumí.
To můžeš
jenom ty.“
ZRCADLO
Čekal jsem
na dětském hřišti
až si má dcera
dostatečně vyhraje
když tu na mě
z pískoviště
zavolal asi čtyřletý
kluk:
„Hele,
jakou tady kopeme
díru!“
Byla fakt veliká
ale než jsem ji
stihl obdivovat
chytl lopatu
neviděl neslyšel
a říkal
stále dokola:
„Mám práci,“
jako nějakou
mantru
Opakují-li děti
chování dospělých
je pozoruhodné
co tím vlastně
zrcadlí:
Jako by si
zkoušeli
co že na tom
rodiče mají
když je to
pro ně
důležitější
než čas
věnovaný jim
MYŠLENKY
Rozběhnou se
hned po ránu
jako zdivočelí
psi
Na všechno
štěkají
a vrčí
trhají
co jim přijde
do cesty
kálejí
po loukách
přítomného okamžiku
předhánějí
jedna druhou
a rvou se
o pozornost
s nadšením
sobě vlastním
Jakmile je
sleduju
jsem loutkou
na jejich
pevném vodítku
kterým mě tahají
kam jen chtějí
Nestačím se pak
divit
kolik se toho
odehraje
a do jakých
nálad
mě okamžitě
uvrhnou
aniž se stihnu
ohradit
Cítím ty bolestivé
kousance
na rukách
i v srdci
a přitom stojím
u zrcadla
holím se
a vůbec nic
jiného
se v tuhle chvíli
neděje
ZAHRADA
Drkotavé rachocení
vlaku
a skřípání plastů
uvnitř vagónu
mi nedovolí
usnout
a navázat
na dobrodružství
noci
v desítkách
snů
Jeden byl o jakési
Rusce
šli jsme zahradou
ke skupince
známých
a ona se vrátila
chtěla jinudy
i když jsem znal
tuhle cestu
Že prý ji nyní
ti lidé
musí přijmout
a já nechápal
proč tehdy ne
a teď ano
co je jinak
mlčela
ale tvářila se
jako by taková
změna
byla možná
Zajímalo by mě
jak je to dál
ve spánku
jsou ty příběhy
živé a zcela
srozumitelné
jenže nastoupili
další cestující
a šance to zjistit
byla pryč
VNITŘNÍ KOMPAS
Většinu míst
kde se cítím
příjemně
najdu náhodně
a nečekaně
Žádné zběsilé
pobíhání
ani intenzivní
hledání
jen tak to
plyne
pak se cosi
změní
a otevře
v prostoru
V tu chvíli pak
prostě vím
že je to ono
jako by to
čekalo
než prozřu
neboť to vidím
až když začnu
být pozorný
a vnímám
své pocity
náhle tak jiné
namísto pochyb
a konfliktů
uklidňující
a láskyplné
Člověk zřejmě
musí trpět
aby si vůbec
všiml
že vlastně
nemusí
|
