na další stranu
Martin Honzák
V ATRIU HOTELU
Ploutev mořské panny
„Čekej!“
projde dvojice
ta hezčí má pěkný zadek
„Na tu kartičku!“
cupity cup
a projde zástup
každý míří
k suchým šatům
sprše
a těší se na večeři
rád bych byl
přítomen
té poslední
a přitom jediné pravé
která zodpoví
podivné otázky:
kde být spojený
a kde je to iluze
co je volání nitra
a kdy duše pláče
Jak to rozpoznat
Všechno zapřu
jako Petr kdysi
ve snaze uchránit
Cupity cup
proběhne dítě
půl metru nad schody
pantofle klapou
každý třetí
zasažen
a tlustá paní
s huhňavým synkem
nastupují do výtahu
další po jednom
schody zdolávají
s hekáním a výrazem
přílišné námahy
tak či tak
výtah je zpátky
a z něj vypluje
prsatá dívka
následovaná almarou
hranatého týpka
a prázdná židle
naproti
stejně jako místo
vedle mě na gauči
jako by cosi
signalizovaly
Pajda vytře sál
slimáčí stopou
jak táhne chromou nohu
a slintá skrze
dřevorubecký plnovous
cosi do mobilu
Tangáč se vrací
na scénu
a držen maminkou
za ruku
je ve svých čtyřiceti
důkazem zoufalství
Úsměvy
vrzání pantoflí
pohyb
paní nese fén
a jedna holka
jde chlapeckou chůzí
výhružně odvážně
a asi lituje
že se jí úchvatně
pohupují nemalé přednosti
v horním dílu sportovních
stahujících
plavek
Někdy bych chtěl být
mužně vypadající
lesba
VORVAŇ
Potkal jsem dnes vorvaně
vypadal dost vorvaně:
Život prý že se mu příčí,
když na něho stará křičí
že zas ztratil špunt k vaně
a ona že vyprat musí
v moři a to se jí hnusí
Pokyvuju, že to chápu
má zas prudí když moc chrápu:
„Reagují přehnaně!“
Tak s vorvaněm notujem si:
„Jó, to snášet jejich hemzy,
když se tvářej naštvaně,
není snadný, dá to práci!“
Jenže stejně pro legraci
špunt mi vrazí do dlaně
a mě vzbudí ze spaní
mojí ženy mlaskání…
ZACYKLENÝ
Rozšklebené domy
Polykají
Žvýkají
A sají
Z vlastních obrysů
Nádech stínu
Pohneš rukou
Zdali tvůj
Zamává
A nevíš
Kdo z vás
Je opravdový
A roky nestrávené
Semelou pravdu
Do hořkých zrnek
Druhořadé kávy
Zpražené na uhel
Domy zešednou
Sežvýkán
Vstaneš jdeš lehneš
Léta ne víc než
krmivem
Vydal jsi to nejlepší
Přesto ani zlomkem
To pravé
Staronové výzvy
Knuta v cukrové polevě
Reflektor do očí
Vztyčený prst
Očekávání
A nůžky na nitkách
V téhle loutkohře
Vše v úhledném balíčku
Jakýchsi jistot:
Pozvolna z tebe
Nenápadně vysávají
Životní sílu
Apatický
Třeš si otisky zubů
Na hlavě bocích i zadku
A stejně tam jdeš
Co jiného
Bys dělal
PO LETECH
V sedmnácti
jsem skočil
do víru žití
rovnýma nohama
a změnil kulisy
i lidi kolem sebe
a věci se rozeběhly
různými směry
Setkání
po dvaceti letech
s těmi
s nimiž jsem vyrůstal
byl silný zážitek
„Víš, byls tu novej,
neznal jsi mě ještě
a bylo mi tě líto,“
pronesl jeden
díky němuž bylo
povinné přistěhování
do neznámého prostředí
v devíti letech
příjemným zážitkem
„Měl jsi vlastní svět
a byls takovej vyděšenej,“
řekl druhý
vždycky vůdce smečky
lev
co rád zastrašoval
aby utekl
vlastním démonům
s nimiž se srovnal
teprve nedávno
aby přišli noví
protože tak to chodí
abychom prozřeli
Oba dělali chyby
a rostli díky nim
zatímco já jinde
našlapoval opatrně
a myslel si spoustu věcí
jen mnohé neřešil
až jsem se trochu
ztratil
Tváří v tvář
světu dospívání
jsem měl chvílemi pocit
že jsem během uplynulých let
cosi docela nepochopil
a zapřel kus sebe
Po dlouhém spánku
teď vše objevuji
nově
věčně na začátku
a na nule
současně ale
o to víc
nechci minout
to krásné
a cítím potřebu
změny
„Žádnej velkej příběh
nezačíná slovy:
‚To jsem takhle zase
seděl s kámošema v hospodě,‘“
prohlásil pak lev
a když jsem omlouval
svou komfortní zónu
zpříma mi pohlédl do očí:
„Přeci nejsi takovej
přizdisráč!“
Lev ve mně
zařval nadšením
z nové odvahy
kterou člověk
prostě potřebuje
aby změnil kulisy
a lidi kolem sebe
protože život je krátký
dvacet let uteče
jako nic
a místo tvorby a radosti
se věčně plácat
v čemsi neurčitém
příšerně vysiluje
DARY
Tu a tam ztratím cestu
Směr
Energii
Víru
Lásku
Sebeúctu
A k ledasčemu klíč
Ale jen málokdy
I poslední drobáky
Obvykle je totiž dám
Nějaké ztracené
Existenci
S lahváčem na schodech
Je nás většina
Průměrných
A podprůměrných
A oceníme
Když nám někdo
Umožní poznat vlastní cestu
Směr
Energii
Víru
Lásku
Sebeúctu
Či daruje k čemukoli klíč
Anebo alespoň
Pár drobných
UVĚŘIT
Vracet se
ochutnáváš
známá koření
odvanulá kdysi
Štěstí i smutek
těch chvil
zatrne na jazyku
Rituály dneška
udrží v současnosti
ač z propasti
zamlčených let
mluví známé hlasy
jako bych je nikdy
neopustil
Měl jsem je rád
a mám
přesto bych znovu vyrazil
Představy o sobě:
Předvčerejší
rohlíky
sušící se na radiátoru
aby se pak pod tlakem
mlýnku na strouhanku
rozsypaly
v šupinky
sucha
Nelze nic zachovat
v časech proměn:
Semínko v rostlinku
Květ v plod
Housenka v motýla
Vajíčko v živého
tvora
Už jen kousek
už jen procitnout
už jen odvahu
uvěřit v život
|
