na další stranu
Martin Honzák
HRABĚ EGO
Čtyřspřeží
řítí se hlubokou
nocí
nerovnou lesní
cestou
Z kočáru zní hlasitá
emočně nabitá
slova
hraběte
opilého mocí
Křičí
na kočího:
„Rychleji, rychleji!“
Ten
bledý strachy
z možného trestu
za neposlušnost
že upadne kolo
každým dalším
výmolem
že uštve koně
či se převrhnou
v tomhle vražedném
tempu
zatíná zuby
ostří zrak do deště
a větrem nese se
divoké práskání
biče
Hřebci hrůzou
z výprasku
s vypětím sil
ženou se za hranici
únavy
s pěnou u huby
nevnímají už
nic jiného
touží než utéct
a dělají to
dokud nepadnou
Šlechtic
uvnitř
barvitě líčí
svůj výklad
každého zvuku
zvenčí
bez ustání žvaní
o včerejšku
a zítřcích
díky kterým
se cítí jedinečný
a oddělený
od ostatních
Kdekdo
mu to ve zdech
panského dvora
věří!
Tady ale sedí
jen jeden posluchač
jenž si je vědomý
co se teď
děje
a klidný
navzdory situaci
Všem jde
v téhle jízdě
o život:
První jej bere
jako prostředek
k dosažení
cílů
a když není
podle jeho představ
rád ho nemá
druhý jej miluje
a přijímá
jako takový
Vozka
věnuje pozornost
jen křiku
a neslyší onen
tichý
hlas
neboť o jeho
přítomnosti
ani neví
Dokud však hraběte
neumlčíme
budeme dál ujíždět
dnešku
jedinému prostoru
existence
bez jakýchkoli
iluzí
PŘÍPRAVA VEČEŘE
Losos
bublá a prská
na pánvi
koření voní
jsi v pohybu
tady
a najednou
jinde
žmoulám cigáro
a váhám
zda zapálit
v opojení
Cosi otvíráš
přenášíš
připravuješ
nosíš na stůl
sedím na zemi
v kuchyni
popíjím
sešlapuješ plastovou
lahev
usměješ se na mě
projdeš kolem
výhled mi zkrášlí
tvůj fascinující
zadek
dáš vařit vodu
na čaj
Zapaluju si
a potáhnu
usrknu Jägra
voda dobublá
„Tak co dáme?“
Připravíš seriál
zaliješ čaj
hříva tvých zrzavých
vlasů
zakryje na chvíli
tvé zelené
oči
pak si sedneš
vedle mě
a vychutnáváme
přítomnost
v jaké je mi
příjemně
Zasměješ se:
„Vypadá to,
jako bys psal
o mně,
že na mě tak
čučíš!“
Stíháš toho
nějak hodně
divím se
říkáš
nějaké rýmy
abys mi usnadnila
pointu
a mohli jsme
jít jíst
„Jak jsi
na tom?“
ptáš se
starostlivě
Vstávám
koneckonců
chtěl jsem napsat
pár veršů
a tak se cítím
spokojen
SPOLUAUTOR
Ty píšeš
báseň?
zeptala se mě
má pětiletá
dcera
Jo jo
A můžeš napsat
jednu se mnou?
Jasně
Tak povídej
Spustila:
Jeden medvěd
šel lesem
potkal žížalu
říká:
to je ale nějaká
divná rozmazaná
barva
a šel dál
A udělej tam
tečku!
Dopsal jsem!
Udělal jsi tečku?
Ne
Už?
Pořád ne
To je ale
dlouhý…
Už?
Jo
Dokonce tři!
Tak dobře
A teď druhou
Byla jedna myš
Máš?
Mišmaš?
A potkala
prase
Narazili do sebe
A odešli zase
pryč
A pořád dokola
se naráželi
Tečka
A teď už
co chceš
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE
Dozněly zvuky
dramatických
veršů
strhující hudby
a uvolňujících záchvatů
smíchu
Nastalo ticho
Jen tikot hodin
v pravidelném
rytmu
krájí kyvadlem
pomyslnou iluzi
času
v níž ze zvyku
žijeme smyšlenou
verzi
reality
neboť nám tyto
chvíle
podobně jako
mnohé jiné
připadají
zbytečně prázdné
LOVE STRORY
Říká se jim tak
v mnoha filmech
i knihách
které odrážejí cosi
z našich zkušeností
ale přitom jsou nám
v nich
ukazovány
jen příběhy
o závislosti
touze
po uspokojení
jakýchsi potřeb
nedostatku ega
vrtkavých
a fungujících
pouze dokud jsou
naplňovány
Namísto lásky
přijetí
jen za určitých
podmínek
které nesplněné
vytvářejí pole
nenávisti
vzteku
zklamání
i odporu
ve zbytečných dramatech
a rozporuplných
dvojsečných
emocích
kdy se hledá viník
celé téhle
mizérie
protkané
ubližováním
sobě nebo druhému
v tvrdých
manipulativních bojích
o převahu
Je to podivné
nesmyslné
poselství
pokřivující
skutečnost
jestliže mu
uvěříme
TO DALŠÍ
Zdály se mi
takové divné sny
plné bouřlivých
dějových zvratů
dramatických okolností
a rozrušujících
detailů
vyvolávajících
rozmanité emoce
podle toho
jak jsem si cokoli
v tu chvíli
vykládal
Neklidně jsem se hnal
za čímsi
asi jen
abych se hýbal:
ani si nevybavím
co jsem získával
ihned totiž bylo
důležitější
to další
co jsem zrovna kde
viděl
Jako pes
když mu ukážou
kost
nutně jsem ji
musel mít
jenže jen zdánlivě
protože ani to
mě netěšilo
a rychle jsem se řítil
za příští
zbytečností
Toužil jsem se
probudit
ale došlo mi
že vlastně vůbec
nespím
O MUŽI KTERÝ SE ZAPOMNĚL SMÁT
Pozoroval jsem
dlouhé týdny
jak ho opustila
bezstarostnost
a veselý smích
kterými se vyznačoval
po léta
co jej znám
Pátral jsem tedy
po příčinách
a když mu nakonec
únava
oslabila schopnost
sebeklamu
povzdechl si
a vyprávěl mi
takový smutný
příběh:
Cítím se v zajetí
nejrůznějších pastí
dluhových
vztahových
pracovních
a jiných
do kterých se dostávám
svou nevědomostí
a tím
jak se každému
snažím vyhovět
až ani nevím
po čem toužím
já sám
jen utrácím peníze
které nemám
za věci
které nepotřebuju
a věřím všem
svým myšlenkám
pořád stejným
proměněným léty
opakování
téměř v jistotu:
O vlastní nedostatečnosti
a jak je to všechno
na hovno
Chvíle
kdy jsem nad věcí
překryjí vzápětí
ty druhé
kterých je
pořád víc
a trvají děsivě
dlouho
Čím jsem starší
tím silněji cítím
že není úniku:
Uvázané kotvy
na nohou
ruce v okovech
a mříže místo
nebe s hvězdami
nad hlavou
Čtu o tom různé
zvěsti
a říkám si:
‚Tenhle chytrák
napsal knížku
a tamten zase
jinou…‘
Jak ale dojít
ke klidu
když navzdory
tomu
co z nich vím
o přítomnosti
lásce
a vědomí
ničemu z toho
nedám prostor
protože se bojím
že by se celý
můj svět
zhroutil?
Vždyť na mně leží
zodpovědnost
za životy
mých blízkých
a nemůžu jim přeci
udělat
tak hroznou věc
abych se cítil
dobře!
DEN NÁŠLAPNÝCH MIN
Explodovala tehdy
jedna za druhou
až jsem měl sežehlá
i oční víčka
zevnitř
Na cosi hloupého
jsem zareagoval
neboť to připomnělo
strašáky z minula
a pak jich bylo
víc a víc
Navlékl jsem starou
vestu
a žongloval
s dýkami
ostrými a dlouhými
jako děsivé
sny
Ještě dlouho
jsem cítil řezné
rány
na dlaních
a pár bodných
kdesi hluboko
a čím déle
jsem je v mysli
udržoval
tím byly
bolavější
Pak jsem je
pustil
vdechl zhluboka
opojné vůně
čajových lístků
dneška
a plně vnímal
pod zčeřenou
hladinou
myšlenek
jeho nekonečný
a všeprostupující
klid
|
