na další stranu
Martin Honzák
RYTÍŘSKÝ SÁL
Plný zbraní:
meče jednoruční
i obouruč
halapartny
kopí
řemdihy
Samé ostré
hrany
a špičaté hroty
a jedno brnění
„Tohle měli na sobě
a tím ostatním
bodali
a sekali
do druhých
aby jim co nejvíc
ublížili
nebo je zabili,“
řekl jsem na závěr
když jsem předtím
u každé zbraně
popisoval
jak se používala
Má šestiletá
dcera
na mě zírala
skoro nevěřícně
a pronesla:
„Tati,
proč byli rytíři tak
zlí?“
Pokrčil jsem rameny:
„To se asi takhle
nedá říct…
Dělali to
protože věřili
že mají pravdu
a druzí ne…“
pokusil jsem se
o chabou
obhajobu
ale vnímal jsem
při tom
její trhliny
a navíc mě
napadlo
že svět se
v tomhle ohledu
dnes moc
neliší:
Proměnily se
leda kulisy
a zbraně
ale ve jménu
kterékoli
obvykle silně
překroucené
ideje
umožňující ovládání
druhých
jsme stále schopni
zlegalizovat
sebekrutější
násilí
a hájit ho
spoustou hloupých
a prázdných
slov
ŠAMAN
„Cítím v tobě
obrovský potenciál!“
povídá mi tuhle
místní šaman
Zasmál jsem se:
„To jistě říkáš
každému!“
Ale stejně mě to
zaujalo:
koneckonců
kdo by tohle
nechtěl slyšet…
Nenechal se zviklat:
„Jen ho
nevyužíváš
a ubíjíš jej
vším tím,
čím utrácíš
čas,“
rozmáchl rukou
kolem mě
„Jsem nějakej
vyšťavenej…“
připustil jsem
i sám sobě
že na to jde
docela dobře
„A taky vidím
obrovskou záři
kdesi hluboko
v tobě,“
odhaloval mě
vrstvu po vrstvě
„je však utlumená,
jak se pohybuješ
v bludných kruzích
zbytečných
myšlenek…“
Inu
léta v tmách
občasné záblesky
třpytu hvězd
nespasí
věděl jsem i já
a rád bych se
rozzářil…
Upřel na mě
své pronikavé
oči:
„Najdi ten zdroj!
Má mnoho
jmen:
Někteří mu říkají
duše,
jiní život,
láska
či Bůh.
Je to energie,
která ví,
kudy proudit,
abys cítil
radost z bytí.
Každou vteřinou
se na ni lze
napojit
a jenom
v ní
se odehrává
to opravdové.“
KONÍČEK
Můj kamarád
pravděpodobně
zbožňuje hovna
neboť je sbírá
kdekoli je vidí
mazlí se s nimi
a vtírá
do vlasů
aby se vsákly
úplně dovnitř
Je unešený
když do nějakého
šlápne:
otírá si pak botu
do nohavice
a sleduje
nakolik barví
nejen ji
ale i celou jeho
duši
do typického
odstínu
který už spatřuje
téměř všude
Fascinovaně zírá
na fekálporno
a ani moc nemusí
přemlouvat svou
ženu
aby na něho
skutečně dost
srala
protože ona je
zvrácených obsahů
plná
Vypráví mi
co všechno se
odehrává
když od rána
do večera
jezdí hovnocucem
a říká: Představ si
tolik hodin
denně!
Jen tu a tam
když odloží
myšlenky
zahnědlé
a rozkládající
všechno uvnitř
i masku
za níž se schovává
z pohodlnosti
a strachu ze změny
upře na mě
své smutné
a podivně prázdné
oči
a přizná
že mu život
zrovna nevoní
V ČAJOVNĚ
Román
byl nominován
spousta slov
rozbíhají se
splétají
vytvářejí obrazce
úzkosti i naděje
na tenké hranici
mezi tajemstvím
a láskou
Prostor se naplní
ťukáním
a odleskem
brýlí:
„Máte halvu?
Oříškovou?
Čokoládovou?
To je to samý, ne?
Já bych chtěl!“
hluboký hlas
plný barvy
a hudby
opírá se o berle
a štrachá se sednout si
zpátky k čaji
je to milé
Bublá voda
v konvici
i dýmce
vzduch voní
po ovoci
a nesou se jím
hlasy přátelských
rozhovorů
a smíchu
cinká nádobí
a občas zvoneček
Venku tma
a zdejší tlumené
světlo
rozlévá klid
mezi tóny
uvnitř
dopíjím čaj
halím se dýmem
a sleduju
hřívu tvých vlasů
utíráš kalíšky
usměješ se na mě
a já se těším
do tvé náruče
NAPŘÍMO
Sledoval jsem
poselství
pana Tolleho
o přítomném
okamžiku
když tu za mnou
přišla má šestiletá
dcera:
„Co to děláš?“
„Dívám se
na pána,
který mluví
o tom,
jak žijeme
v myšlenkách
a pořád jsme
kvůli tomu
v minulosti
nebo budoucnosti,
ale ne tady,“
povzdechl jsem si
protože jsem cítil
že i já
nepříjemně často
Upřela na mě
své modré oči
a elegantně
zastavila výmluvy
mé mysli
slovy plnými
údivu:
„Ale vždyť ty jsi
tady!“
FABULACE
Víš co je to
fabulace
že jo?
podíval se na mě
zkoumavě
můj novej kámoš
co hodně píše
Jak by ne!
rozhodil jsem
rukama
a pomyslel si
že nedělám
skoro nic jinýho
Kdysi jsem měl
období
kdy jsem vrhal
na papír
ostré nože
slov
a šípy z kuše
do jablka
v hlavě
jak pomatenej
Vilém Tell
jindy vznikaly
články
jak tasemnice
rozmazával jsem je
po stěnách
a maloval si
podivné kulisy
Zkusil jsem i
psaní románu
moc to nedopadlo
nějak se vytratila
pointa
a děj
vystydnul
uprostřed křečovité
snahy
o cosi
co v obrysech
dávalo
hlubší smysl
asi jenom
mně
Po letech putování
krajinami textů
v otrhaných šatech
a se žralokem
na botě
tu a tam zastavím
zahraju si
na brumli
strhující melodii
čajoven
setřesu prach
z cest
a houštin
a poskládám z něj
pár slov
o tom
co vidím
či zaslechnu
zapadne to
do sebe
a žije vlastním
životem
V noci se dívám
na hvězdy
a vnímám
čeho jsme
součástí
aniž o tom
cokoli víme
ačkoli se domníváme
ledacos
Ráno zapnu
gramofon myšlenek
jako každý
druhý
abych si připomínal
kdo jsem
a v čem žiju
a že to nejde
jinak
a občas
se tomu vězení
zasměju
opustím jej
a skoro bych si
zpíval
ještě to tak
umět
ale možná
na tom
až tak nezáleží
|
