literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

30.03.2024 - Petr Zemek vydal knížku Naposledy jsem si vysnil Václava Hraběte!

Petr Zemek je fascinován v celé své básnické tvorbě Václavem Hrabětem. Říká si, že je... Více »

16.03.2024 - 88. babybox jsme otevřeli v Ústavu pro péči o matku a dítě v den 70. narozenin ředitele doc. MUDr. Jaroslava Feyereisla, CSc.!

Blahopřeju doc. Feyereislovi.

Ústav je znám jako Podolská porodnice. Ročně tu přichází... Více »

06.03.2024 - Jiří Žáček zve na křest své nové knížky!

... Více »

Slovo úvodem

L. H.

Několik kapitol z knížky Stařec a Kuře

KLISNY A HŘÍBATA. 132. hříbě se jmenuje Marg Acc

Koně hrají v Jaroslavově životě významnou roli od dětství. Čtyři desítky let je s nimi v denním kontaktu, v jeho chovu se narodilo více než 130 hříbat. Koně se prolínají do všech jeho knížek. Jejich historie končí v Romancích o klisničkách v roce 2010 připouštěním klisny Shapely Love, při němž se hřebec Access to Java spletl a pokusil se připustit chovatele. Prostě mu skočil na záda. Chovatelská historie popisuje dramatické znásilnění Manorky a Manily, dvou klisen, které hřebce nechtěly, přestože jim na vaječníku seděl naducnutý folikul.
První porody roku 2011 měly Jaroslavovy klisny Margaretka a Bonnie’s Froňka naplánovány shodně na 22. únor. Otcem všech hříbat ročníku je plemeník Access to Java z Pavlina Dvora u Mimoně, odchovanec Kateřiny Brettové a Milana Picka. Hřebec zvítězil v roce 2001 v našem nejvýznamnějším dostihu Velké ceně českého turfu na 2400 metrů a celkově za svoji dostihovou kariéru vyběhal takřka jeden a půl miliónu korun.
Jako první se pokusila bez dozoru porodit Margaretka 18. února v půl deváté ráno. Chovatel klisnu přistihl a hřebečka jí pomohl vybavit. Hříbě nese pořadové číslo 132, pakliže se ovšem chovatel nespletl. Margaretka je vnučka Jaroslavovy nejmilejší a nejznámější klisny Margarety, matky klasického vítěze Marca Pola. Narodil se tedy pravnuk Margarety. Zákonitě dostal jméno podle svých rodičů – Marg Acc. Jméno navíc podle chovatelových zvyklostí musí – pokud možno – čítat sedm písmen. Marg Acc se měl čile k světu, vstal s malou pomocí a brzy se sám napil mateřského mléka.

OPERACE. 133. hříbě se jmenuje Bonn Acc

Bonnie’s Froňka si dala na čas a své hříbě přenášela čtrnáct dní. Hříbě se začalo rodit kolem desáté hodiny večer ve středu 9. března. V Jaroslavově domě se zrovna poprvé četl s herci a s režisérem Tomášem Krejčím a s jeho kolegy Jiří Košťálem a Lenkou Vrťátkovou filmový scénář podle knížky Čtyřúhelník. Takže se prostě nedočetl.
Malý hnědáček vážil po narození jen 40 kg a o to byl šikovnější. Rychle vstal a hrnul se k matčinu vemeni. Přesto mu chovatel podle svých tradic aplikoval dvě injekční stříkačky parafinového oleje per os, aby se uvolnilo mekonium, česky smolka. Hřebeček takřka automaticky dostal jméno Bonn Acc a nese pořadové číslo 133.
Druhý den dopoledne čerstvě narozeného hřebečka bolelo břicho. Válel se, převaloval na hřbet a tlačil. Chovateli bylo jasné, že se smolka neuvolnila všechna. Sáhnul hříběti prstem do konečníku a narazil na barikádu z kaučukových bobků. Pokusil se je uvolnit klystýrem. Kdysi si pořídil speciálně pro hříbata šikovnou hadičku s kulatým koncem, z níž tekutina ústí bokem. Opatrně ji zasouval hříběti do rekta a z padesátimililitrové stříkačky aplikoval parafinový olej s teplou vodou. Mezitím klisnu s hříbětem prováděl po zahradě. Zadržení smolky u hříběte zažil mnohokrát, takže se zpočátku ani příliš nezneklidňoval. Hodiny utíkaly a bolení nepřestávalo.
Odpoledne chovatel zavolal docentce Janě Mezerové na veterinární kliniku v Heřmanově Městci. Požádal ji, zda může hříbě přivézt. Od spřátelené jezdkyně z Netluk si zapůjčil přívěs a přivolal vnučku Martinu, aby mu pomohla hříbě i s klisnou převézt na kliniku. Martina přijela taxíkem. Naložili nejdřív hříbě a klisně nezbývalo, než nastoupit za ním.
Cesta do Heřmanova Městce představuje 85 km, ale tahle byla dramatická. Martina se na vozíku zoufale snažila udržet hříbě stojící. Bonnie’s Froňka pár kilometrů před klinikou v rychle projeté zatáčce ve vozíku upadla. Martina volala mobilem. Chovatel zastavil, otevřel vozík a klisnu postavil.
Docentka Mezerová hříběti vypustila trokarem plyny z tlustého střeva a snažila se infuzemi střevo zavodnit a přispět k rozpuštění smolky. Druhý den ráno se rozhodla, že bude hříbě operovat. Bylo třeba uvolnit ucpaný kus střeva v délce asi dvaceti centimetrů. Při operaci zjistila, že hříbě má perforovaný močový měchýř. Ostatně i toho se Jaroslav obával, protože hříbě vůbec neviděl močit.
Stal se zázrak, na jaký se donedávna nevěřilo. Hříběcí střeva jsou velice tenká, a proto se vůbec neoperovala. Bonn Acc operaci přežil a rychle se uzdravoval. V pátek 18. března si starý chovatel odvezl klisnu i hřebečka domů.
Narozené plnokrevné hříbě má v současné době hodnotu jednoznačně nulovou. Hřebeček šel po operaci se svou cenou do mínusu, ale Jaroslav si zachoval chovatelskou čest. Chov koní je v každém případě prodělečný, u anglických plnokrevníků to platí ještě ve větší míře než u ostatních plemen koní.
Proč tedy Jaroslav koně chová? Říká, že je to jeho životní úděl. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století ho koně živili, teď živí on je. Aby se udržela rovnováha.

MERT ACC NESE ČÍSLO 134

Merthea měla předpokládaný termín porodu 3. března. Přenášela šestnáct dní. Unavený a nevyspalý chovatel ji hlídal každou noc. Ohřebila se v Jaroslavův šťastný den – 19. března. Ten den se narodily i dvě jeho dcery – Dora a Markéta. Ten den vydává pravidelně i svůj literární časopis Divoké víno.
Vnuk matky klasického vítěze Margarety a syn vítěze Velké ceny českého turfu plemeníka Access tu Java se narodil před šestou hodinou ráno. Šestnácti dní přenášení využil k tomu, aby řádně narostl. Přesto se za necelou hodinku po narození s malou pomocí postavil a celkem šikovně hledal vemínko. Velikost uší prozrazovala hřebečkovu rodinnou příslušnost. Prababička Margareta byla ušatá taky. Merthea je vzorná matka a nespustila z něj oči. Jaroslav jej pojmenoval Mert Acc. Je to jeho 134. hříbě.

135. HŘÍBĚ JE KONEČNĚ KLISNIČKA

Frimana po půlnoci z apríla na 2. dubna spontánně porodila. Jaroslav na lavici u svého strážního okénka usnul a probudil se, když hříbě bylo na světě a plodové obaly se válely v podestýlce.
Hříbě leželo celkem spořádaně v boxu, a tak je Jaroslav chvíli jen pozoroval, protože žádnou první pomoc zjevně nepotřebovalo. Byl si navíc takřka jist, že se narodila klisnička. Frimana měla termín až 7. dubna a ze zkušenosti věděl, že zatímco hřebečci se nechávají přenášet, klisničky se rodí dřív.
Přesto chovatelův první kontakt s hříbětem směřoval pod ocásek. „Je tam!“ uklidnil se. Po třech letošních hřebečcích, kteří se mu do dalšího chovu vůbec nehodili, bylo narození klisničky jistou satisfakcí. Navíc to bylo druhé hříbě Frimany s plemeníkem Access to Java; první, loňské, byl samozřejmě hřebeček.
Z minulého ročníku měl po otci Access to Java dvě nádherné klisničky – Bon Acce od Bonnie’s Froňky a Mar Acce od Margaretky. Obě klisny letos porodily hřebečky, takže jakási chovatelská rovnováha zůstala zachovaná. Schází jen klisnička od Merthey, ale pokračovatelkou rodiny je její vnučka Mar Acce.
Jméno pro klisničku bylo nasnadě, po svém zvyku ji Jaroslav pojmenoval složeninou jména matky a otce na sedm písmen. Bude se jmenovat Frim Ace.
Hnědka se zadními spěnkami bílými a s velkou srdcovitou lysinou na čele s malou chovatelovou pomocí vstala a po chvíli se vydala správným směrem – k naducnutému vemínku. Hodinku trvalo, než se chytila struku a začala si mlaskavě užívat mateřského mléka. Mezitím inkasovala první rány od života – injekci se sérem proti ochromě, tři dvacetikubíkové stříkačky s parafinovým olejem perorálně a jednu padesátimililitrovou s olejem a teplou vodou rektálně. Chovatel nechtěl v žádném případě riskovat ucpání mekoniem, které nedávno postihlo hřebečka Bonn Acc.
Loňský pravý bratr klisničky se připravuje na dostihovou dráhu u trenéra Ladislava Pohanky a jmenuje se velmi podobně – Frim Acc, tak si to nepopleťte.
„Stejně už není nikdo, kdo by si moje hříbata popletl, nikoho nezajímají.“ Tahle bezútěšná slova, smutný fakt, nejsou pouhým nářkem starého chovatele, je to tragická realita.
Byly asi čtyři hodiny ráno, když si Jaroslav všiml, že Bonnie’s Froňku bolí břicho. Unavený a nevyspalý aplikoval klisně intravenózně Buscopan a Vetalgin, oblékl ji do deky a šel provádět po zahradě.

SOCIÁLNÍ PRACOVNICE

Pozorný čtenář si vzpomene, že při otvírání babyboxu v Litoměřicích zaujala Jaroslava štíhlounká postavička mladé sociální pracovnice. A že na ni myslel ještě druhý den ráno. Psali si oblíbené maily, zavolali si, sešli se. Navázání komunikace se vyvíjelo příznivě. Leč…
Dívenka se odmlčela. Zdá se, že ji Jaroslav čímsi vyděsil. Buď svým stářím, šedivými chlupy na lysé hlavě a na bradě či na krku. Nebo se choval příliš důvěrně. Dívenka nevolala, neposílala standardní sms ani maily. A Jaroslav, pamětliv svých zásad, nenaléhal. Ještě by mě poslala zpátky do hrobu, říkal si.
Pak přišla sms: „Na tomto čísle už nebudu, končím v práci…“ A nové telefonní číslo. Jaroslav ponechal krátký odstup, aby se neřeklo, a pak odpověděl taky sms: „My si budeme volat?“
Odpověď přišla vzápětí: „Ty.“
„Opravdu Ti mám volat?“ položil formou sms pro jistotu ještě jednou v podstatě tu samou otázku.
„Je tomu tak…“ odpověděla dívenka.
Starý muž vytočil číslo mladé ženy. Rozhovor plynul jako voda v letní řece. Dívenka byla nešťastná, že přišla o místo vedoucí sociálního odboru na městském úřadu. Zřejmě se nepohodla s vedoucími městskými politiky. Nebo jinak..?
Jaroslav jí slíbil pomoc při hledání zaměstnání a dívenka mu poslala svůj životopis. A tak se dozvěděl i leccos nového. Nedávno získala titul magistr v sociálních oborech. Poznamenal si do svého diáře především datum jejích narozenin. Překvapilo ho, že není zas tak mimořádně mladá. Je ve věku žen, které mu imponují, on sám však jim už nikoli.
Zjišťoval pravidelně, že komunikovat s ním jsou ochotny buď dívky velmi mladé, anebo spíše dámy starší. Ty ženy, které jsou ještě mladé, ale nejsou to už holky, počítají zřejmě častěji a lépe.
Chápal je, i on si vybíral. Mají plné právo starého dědka zahnat, zatímco ty mladé holky mají zase nárok prožít nečekané exotické dobrodružství, které se jistě zásadně nepodepíše na jejich duších a určitě jim nezpůsobí celoživotní duševní trauma.
Sešli se na náměstí starobylého a romantického městečka, v němž dívenka žije, a sedli si do maloměstské restaurace. Slova plynula zase jako voda v pomalé a teplé řece.
Asi je tak smutná, že vyhledává útěchu u mohutného a starého muže, vysvětloval si Jaroslav dívčinu ochotu komunikovat.
„Musím si tě vyfotografovat, abych nezapomněl, jak vypadáš,“ žadonil, když vyšli na náměstí.
„Nemám ráda focení,“ odpověděla a Jaroslav jí věřil.
Večer přišel mailem hezký obrázek její smutné tváře. „To je podle mě nejlepší fotka, kterou mám,“ připsala.
„Zrovna o tobě píšu. Už jsem Tě zařadil do své nové knížky,“ odpověděl Jaroslav. „Přeješ si, abych Ti zavolal?“
Vzápětí dostal mailem odpověď:

Doufám, že tu knížku pak jednou budu mít do sbírky a ten odstavec o sobě tam najdu… když budeš mít chvilku, ráda Tě uslyším…

Když se dívčina dozvěděla, že v prvním babyboxu zřízeném v hloubětínském GynCentru v roce 2005 bylo nalezeno už sedmnácté odložené děťátko, velmi se to dotklo její citlivé duše. Napsala o svém smutku a pocitech Jaroslavovi.
Zakladatel babyboxů jí odpověděl. Je si jist, že se odloženému děťátku bude žít v náhradní rodině určitě líp.
Dívčina odpověď zněla:

Doufejme… na tomto světě byl jediný muž, s kterým jsem chtěla mít dítě. Dokonce dnes jsem o něm dostala nechtěně zprávu a já si vzpomněla. Zajímavé náhody…
Drž se, musíš být hodně znaven.

Chovatelovu únavu přepokládala, protože už několik nocí nespal a hlídal klisnu před porodem. Víc ho překvapila zmínkou o dítěti. Jaroslava by nikdy nenapadlo, že myšlenky sociální pracovnice směřují k mateřství.

Ludvík Hess