literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

NÝTY USILOVNÝCH SLOV

Moje metoda tkví v a automatickém psaní na malé listy, které pak pomíchám, opíšu a výsledek pošlu člověku, na kterého jsem při psaní absolutně nemyslel. Obepínám své možnosti. Skoro jsem zaponěměl v nemilém pohodlí nejlepšího světla, ale tajemná tma beze jména se přihlásila o své potulné slovo a náhle zase plavu. Předejal jsem budoucnost v planých pochybách a letěl proti proudu Dřevnice ke svému nákupu jako dychtivý démon ryzího rozpuku - snít, předat iluze barev, scén, zatmění a nebývalých rozednění, vše ztratit a nic neztratit v tresti kolektivní samoty a naděje, vždyť dnes se to smí. Uprostřed pouště nového roku pít čaj a žvýkat koku v červáncích věčného jazzu, který málo bolí na to, aby stvořil něco opravdu pěkného.
V beztvaré hmotě myšlenek se obdivuju světu, kde nic není zadarmo - láska, peníze ani rozhodnutí - snad jen když zestárneš a dotkneš se věčnosti - tento moment tedy musí nastat, co nejdříve. Jsem teď pro změnu střízlivý a skoro přírodní v iluzi čistoty. Píše se mi špatně v procitech, nejasných prosvitech pochybné družnosti a naděje, v černobílé chemické hříčce svých náklonností, ve filmu pro pamětníky svých závislostí, padám do všedním strachem prosmáté reality, než se ke mně ze shluku par v jedné kapce snese přání chaotického chtíče. V plápolání uzřel květ, na vše zanevřel a jen si pro něj šel.
Živý sen roztříštěný básníkem, jenž je bohem, když dává sbohem, tyje ze svých ztracených světů, dohromady dává větu z elektřiny své nevybouřenosti. Znova se učí mávat křídly, mává vší silou, vší vůlí a celý svět se svými šémy pro golemy a vjemy mizí přímo do božího srdce, ale jeho šípy jen obkreslují kruhy přitažlivosti, zatímco neonová poselství se rozsvěcují a slunce hubne.
Itálie - invence věčného pohybu, již víří intence nadšených souloží, poživačně se předvádějí ve vodním baletu života. Na chvíli rozdmýchaný písek mořského dna, na zrnkách písku si hraje světlo, rozličné zvuky z pradávných dálek, žraločí touha, jež čichem uzří kapku krve jako živou planetu v mrazivé temnotě.
Nezávislí guruové každodenního shonu, konstelace ksichtů zapomenutého snu, variace na vroucně vzývané štěstí, jež přece nespí, ale věstí. V ledovém kruhu hučí motor ledoborce, v kajutě kapitána hraje free jazz a na stěně visí rozmazaná fotka múzy. U flašky oprašuje důvěru v přísloví, znovu užasle zlý, s radostí platící a trousící dýžka prokvetlou dřevnatou pramicí plující pralesem pičích plotů. Lascivní podněty nechává podlehnout své síle, než se polopovolně ztratí v klimatické lžíci hodin svého chtíče, v popelavých večerech, kdy zapomíná dýchat, protože to sdělení bere příliš vážně.
Vážnost je temnota, temnota je příroda, světlo je zázrak a mezi temnotou a světlem leží on v naději úplňku. Radši se rochní v bahně a rýžuje zlato, než aby na bělostném lehátku u chlórovaného bazénu popíjel koktejly a honosil se sluncem, které mu nepatří, ani luxus, v němž se ztrácí jeho aura a démon alkohol se mu směje zpoza prokouřených úsvitů.
Rajcovní múza projde kolem jeho narcisistní núzy, její stopy zahladí vlny automobilů, jež v rytmu semaforů dělí nás na mobilní a skutečné a ty, co se na to dívají z kavárny na pozadí vlastního odrazu v okně, v ukřivděných polibcích prvopolypů života, kteří stvořili kolektivní paměť nepamatující si nic, v mediální frašce zbavující lidi aury, propůjčující jim dočasnou nesmrtelnost, bezdotykovou hmatatelnost, trému důvěry extrémního Kundery.
Didaktické detoxy, kdy šlapeš nahoru a sjíždíš se dolů, máváš ptákem a plachtíš do piči, nepřítomně příchylný k archetypu tvoření a ničení, americký a český film, umělost a realita a teď si vyber, teď, mezi sebou a ženou, která si hraje na člověka - večerní vření očekávání, když čeká, protože moment tenze nepomíjí či pomíjí, ale zdá se tak skutečný a trvalý jako EVERGREEN, snad to právě tak chceme, protože to tak má být, má to beat a my chceme tančit, splynout, srdce nám tluče v extaticky zhroucených grimasách.
Svět nepřichází k těm, kteří jej přetvářejí ve svět vět, ale k těm, kteří bohorovně mlčí, k nebi trčí a ani neví, že neví. Padám dolů a ty nahoru - do časoprostoru.
Ještě cítím tvou vůni ulpělou mezi chlupy v nose, než skočím do prapohody vody a všechno vyžere sůl. Pak při troše štěstí vyšplhám zpět na trosky prakontinentu. Opravdové štěstí se zove pět stěn a bazén. Připozdívající se strach ze ztráty citů k sobě v jiné duši, když se to v tobě snad již děje - ta bezprecedentnost hroucení hradů z písku při poryvech z oceánu, ty slité tvary způsobily, že teď v naději se skrývá smrt a naopak.
Nejlepší kunda přichází na konec a dvě kundy stojí na přechodu. Rozsvítí se zelená a ony stojí dál. Nechají semafor blikat a postarší kunda u protějšího stolu mi dá pocítit kousek Prahy v prahnoucím Zlíně pohrouženém do lednové vlhkosti. Kundy přejdou, pohoda, a já mám chuť ji sbalit přirozeným stylem, tedy bázlivě, protože je starší než já a nemusím hrát Casanovu. Jako vrána slétla z velkého světa do poklidné klece lednové noci a povytáhla si podprsenku. Každým slovem se k ní nabližuju v neopětované intimitě přenáhodného setkání.
Chytám její pohledy ve skle kavárny. Ukusuje zákusek a upíjí kávu. Z její velkorysé čtivosti se mi do duše rozlil úsměv, který kazí jen tiky mého nezájmu. Sleduju linku mezi jejími vlasy, když na mě pohlédne. Zatvářím se, že víc než běžně takto opisuju těla dam v kavárnách.
Je osvěžující jako jaro, jako shovívavý úsměv a místností se náhle rozhostí vůně, oči se jí roztáhnou vlastní slušností, kterou neopětovala blonďatá kozatá servírka. Přináší mi vodový čaj, nejradši bych ji za to ošukal. Je snesitelná jen díky svému tělu, jež ve věčném paradoxu pohlcuje básníkovy myšlenky jako černá díra a temným světlem podněcuje jeho představivost za sexuálních nocí ve vizuální extázi.
Vyhrabat lásku z prachu pod postelí a vrátit ji na bělostný daylight, čenžnout ji za strach, zčekovat cit, pochmurně žít, pít a vědět, vědět, že nejlepší přichází na konec, na konec.
Stmívá se pomalu a plamenně, odhalují se některé kontury současnosti, sypké sitáry setkávající se minulosti a budoucnosti, obligátní oči koukají kolující dýchatelnou zemi, obkreslit mrtvolnou prázdnotu vesmíru na zdi galerie lásky a psych.
Čte časopis, píchá vidličkou do dortu a mezi tím si mě prohlíží. Zamyšleně polyká vlastní sladkost. Má kůži bílou jako papír, na který píše inkoust vlasů a náhod, rameno vykukuje zpod svetru, ramínko podprsenky schované ve větru těch vlasů. Jsem teď ledově voskový a kreslím krásu, zvěčňuju ji na úkor jejího uchopení v čase a ona se tváří jako vlažná vana, která nechladne, ale místo toho se pomalu ohřívá, její vroucnost odpustí až otvor mezi přečervenými rty - dva lístky padlé z květu růže - iluze, iluze, iluze.
Dívá se na mě a za sklem na zelenou prochází kunda. Bere do ruky telefon a ne, není ze Zlína, zrovna přijela z Olomouce. Domlouvá si schůzku.