Adam El Chaar

(Text byl redigován jen sporadicky)

CELÝ VESMÍR MOŽNOSTÍ

jsme v téhle hře náhod a osudu zranitelnější, než mravenci a stejně rutinovaně udržujeme v chodu kolosy měst a lítáme z jednoho do druhého, i když nás to otravuje, v atmosférické kukani dýcháme neviditelný vzduch a sajeme mateřské mléko vody, v hrozivé absolutní nule vesmíru dychtíme po neviditelném teple, které jen občas ucítíme jako tep vlastního srdce

žijeme
v lechtivém úžasu nad blízkostí cizího těla, náhle mluvících očí, náhle vidících rukou, nepoznané dokonalosti, jež se rozplyne stejnou rychlostí jako se stvořila

žijeme
žlutý čas dnů a modrý čas nocí

žijeme
rychleji a rychleji, zatímco skutečný čas je pomalejší a pomalejší a lidi zfetovaní luxusem čím dál vzteklejší, valíme materiální Vánoce, zatímco uvnitř voláme po opravdové štědrosti sebe i ostatních a hroutíme se pod náporem strachu a deprese, celé noci nadějí protoužené pohledem na hvězdy, měsíc, stromy, prázdnotu, těžké, špatně padnoucí ticho v myšlenkách na pohádkové bytosti, anděly, kteří slétnou, něco, něco, něco jiného, než nic
povědomý hlas náhle promlouvá do ticha, je v něm tep vesmíru i smutek vrby,
velikost vody i křehkost květiny, mohl by říct cokoli, ale on navíc řekne něco zajímavého,
vyřkne vlastně tebe, vysvobodí toužebně známá slova z ticha nevědomí, jako by připlavala rybka a ty na ni ohromeně civíš, neschopný slov a neschopný myšlenky, nevíš, jak ses tam octnul, co se dělo předtím, ani co bude dál, napadne tě jen něco o bohu, o těle, užs to zažil, ale není to déja vu, jako když se rozpíná nekonečný vesmír, protože tady jsme všichni kulatí a ty jsi tak krásně kulatá, nebezpečná šelma z pohádky a všechny symboly, náhody, následky, vzestup i pád vesmíru jsou ve tvých rukách, vůbec tě neznám, vím jen, jak na mě působíš a to mi stačí, není to dobré ani špatné, lesklé ani matné, cool ani trapné, jen začátek, který možná ani nezačne, možná jen vzlétne a odletí, možná vzlétne a poletí příjemně podél vilových čtvrtí starého baťovského Zlína, splachtí z Jižních Svahů bez mávnutí křídly
za oknem triliony aut ve vlnách, krásné ženy a zajímaví muži a někteří lidé jenom tak zdánliví a radost vzbuzující děti, uvnitř zesiluje a houstne dým, jazzová trumpeta pase ovečky a mně stále nepřichází hovor z pět sedmičky

než pocit vychřadne, zbude v noci spousta místa pro vesmír, plný vesmír času, blýskavého jasu supernov, jež přesvítí mnohé galaxie i celý vesmír z jednoho konce na druhý, auta myšlenek a za oknem končí další díl seriálu Lidé na přechodu, luny lustrů, svůdně blikající náměstí, muži se ženou se ženou i bez ženy, někteří se jen šinou, někteří jsou opilí a nesou role balících papírů, někteří jsou zamilovaní a smějou se sami sobě, že je samou zamilovaností málem zajelo auto, ale zůstali v téhle době

ČAS JE TADY

Noc je tady. Nereálná surreálná. Země se otáčí 20 kilometrů za sekundu a teď zrovna na naše místečko na téhle kulaté ploše nedopadá sluneční světlo a tak je tma, tma a zima, protože se krátce netěšíme přízni fyzického boha a měli bychom spát, ale já nemůžu, jsem deprimovaný až to bolí ze samoty svého pokoje, vydýchaného vzduchu, poletujícího neviditelného prachu strachu, z propásnutých vzpomínek na dětství, na lidi, ze ztracené energie, která mě každý den pohání zpět a z odpadu, který plodím a který se hromadí v mém mozku i v tomto počítači. Deprimován zjištěním, že jsem opravdu deprimován a neschopný se přelít do své formy, která by dala vyniknout aspoň trochu obsahu, který se ve mně skrývá, nemůžu usnout, ač celý den zívám a těším se do mdlob extatického úniku. Jen klid, to přejde, zase se dostaví vlna vinoucí se vinou, cestička zemí nehostinnou vedoucí do hostince s veselou hudbou, s teplými barvami, dobrými chutěmi, s lidmi, co nechtějí ubližovat. Myslím na tebe, linky mých snů opisují tvé tělo, vítám tvou vůni, již mi přinesl krém na ruce, blázním po tvých bílých prsech a bradavkách, jejichž něžný voňavý pohyb obsahuje celou mou touhu, hraje si s ní, když je mám v puse a jazykem je škádlím, když je moje prsty nešetrně mačkají, když se v mých prstech pyšní svou bezbrannou nezranitelností jako ty, když vzdycháš a na chvíli přijdeš o svou hrdost, mám ji já, jsem vládce vesmíru, princ z planety Země, který tě zaslepil. Sám ve svém pokoji, mám trochu hlad a už jsem předurčený k zániku, zmáhá mě úzkost jako upřímná dýka, která trčí z mé paže místo dlaně a když se chci pohladit, tak mě bodne. Za oknem stromy už dotančily, auta na silnici šumí jako nějaké mořské vlny, vzdálený křik kráčí kolejí, pouliční lampy září skrz okno a záclonu na stěnu a tvoří stínovou pavučinu jako síť spánku, do níž ne a ne se zamotat a i ostatní stíny jsou v neodolatelné konstelaci a lichotí věcem, které je vrhají, dávají jim zvláštní smysl nesmysl v mých kulisách. Reflektory na stadionu vysoké jako losangeleské palmy, které jsem nikdy neviděl, symbolizují veniceskou nirvánu. Symboly mnohdy silnější než skutečné věci, neboť působí silou univerzální naší osobní imaginace. Krotké kroky mysli, než zůstane stát, stojí léta, dlouhé hodiny, a pak zase jde, aniž by si cokoli pamatovala. Židle si povídají. Ruce natažené směrem k nebi, stéká po nich uklidňující oranžové světlo zvenku, topení chlácholivě hřeje. Myslím na tebe, myslím na znamínko na tvém krku, které je jako slza hořké čokolády, co tam skápla z dortu o tvých prvních narozeninách. Na tvou nahotu, tu vteřinu pravdy, když se převlíkáš do noční košile a na chvíli zůstaneš nahá. Na tvé oči, když chtějí spát. Na tvé rty, když se našpulí k polibku a já si ten polibek přivlastním navždycky, a pak ho nemám a chci ho znova a mám ho jen v té chvíli, kdy mi ho dáš nebo kdy si ho vezmu. Čas stále odcejpá, odtéká řekou, uzounkou řekou, v níž je ho dost pro všechny. Čas je postel pro nevidomé, čas je záminka k běhu pro ty nedočkavé, čas je jistota pro ty, kteří se loudají, čas je útěcha pro ty, kteří čekají.

NIKDY

konečně skončit v tom okamžiku
splynout se sebou v jiných očích
v jiné hlavě, v jiné vaně
a ta tenze, jíž je strach
bude zapovězena a zrazena

žena je změna
pro změnu dýchat jiný dech
a dusit a zabíjet
duši někoho jiného
či balancovat, tančit a udržovat oheň

chci se s tebou milovat a zároveň ti přeju štěstí
aniž bych věřil, že to jde dohromady
z těchto slov vyprchává smysl jako z mé krve alkohol
bůh je to, co neuvidíš v zrcadle

ovládáš mě, vidíš to na mě a já na tobě vidím, že to vidíš
je to naše malé tajemství
víš to jen ty a já a ten, co spravuje naši komunikaci na facebooku

zabíjíš čas a říkáš tomu básně
příliš voníš a toužíš
po lese a po moři
po lesku zmrzlinových čepiček vln
v nich plavat a bát se žraloků
zakoušet rozkoš z houpání a z tvého strachu
potopit se dolů a hloub
zase se vynořit a nadechnout
zamžourat do slunce a těšit se do rozpáleného písku
na pocit tvého mokrého těla

zušlechťuji ve vaně včerejší kalbu hledáním magických souvislostí
ale teď se tu hřeju ve tvém teple, jež mi ani ve snu nemůže nikdy patřit
dokonalost bolí a nejvíc se mi na tobě líbí
žes mi nic neřekla na moje básně

dveře do tvého života se zdají otevřené
zároveň je na tobě něco nesmírně zdánlivého
snažím se na to přijít a dýchám dým baru
do mé periferie přicházejí všichni ti lidé

D

rotující blahosklonně blikající v tropických barvách

sedím a čekám na nicotu, která jediná přichází, přestože už dávno zmizela

žádná změna se už nikdy konat nebude, nohy jsou svázané a chůze nemožná

ukrajinská věž se halí do mlhy a parkoviště snů je do posledního místa plné

záchvěvy ztracené energie z posledních sil vibrují v autobusových setkáních, v slunečných dnech plných světla a modré oblohy, zelené trávy a svobody, která náhodně sestupuje do našich útrob, aby se zjevila v rychle míjejících vteřinách oddaných bohu- Času, který se klidně a namyšleně producíruje po nebeských kolejích a ví, že jej nikdo a nic nemůže ohrozit a my jsme odpadlíci, distinktní vyděděnci věčného ducha, parazitujeme na periferii nirvány jako pološílení partyzáni a čekáme na chvilku klidu nebo jen spásnou ideu, jež přichází z materiálního pekla této samasáry, abychom ji vykreslili v těch nejpravdivějších- nejkrásnějších barvách. Samovolně roztančení a z hlavy se vytrácí poslední zbytek soudnosti, když jsme konečně dosáhli toho čeho jsme chtěli a všechno zhmotnili nejvíc jak to bylo možné, jsme nuceni všechno zase zničit a lopotit se těmi nejtemnějšímí vizemi za tikání hrozných vteřin, jež nás přibližují smrti

v neviditelném těle

půlměsíc boří hranice mýtů, září do tmy vesmíru jako alchymistův kříž

radost se spálí v ohni dřív, než se u ní stihneš ohřát tak jako slunce spálí ty, co se odváží moc blízko

vyleť co nejvýš a padej dlouho a bolestně, ale nesnaž se zachytit ten pohled z vrchu. Letěl jsem a padal a zavřel oči a jestli jsem žil, tak žiju dodnes a jestli ne, tak tohle je něco jiného, něco ne- skutečného.

Nemůžu se dívat, jak sníh přikrývá první jarní pupeny a halí znova svěží barvy do prvotního mrazivého zmaru. Lampa pouličního osvětlení prozrazuje zuřivé sněžení a připomíná, že zima ještě neskončila, naopak je tady v plné síle jako všechno, co pomíjí, když dostane šanci, řádí v plné síle. V poslední době mám pocit, že umírám, je to zvláštní pocit, žádná pustá dekadence, je to něco jako složité rozhodnutí, které v sobě má smrt, touhu a nedočkavý problém, který se snaží být vyřknut, aniž by o to doopravdy stál. Láhev vína mě dostává někam pryč. Cítím plané uspokojení z toho, že za oknem je taková slota. Mokro a sníh, přitom všichni už čekali jenom teplo a rozkoš. Láhev vína ještě plná mě plní intenzitou pocitu, jestli až ji vypiju, budu jiný než teď. Jestli budu silnější, plnější nebo naopak prázdnější. Necítím se nijak, takže nevím, zda lze tento stav nějak vystupňovat. Cítím trochu strach z toho, že to, co tady píšu jsou jen pusté kecy, jelikož buňky v mém mozku příliš nespolupracují. Svádím to taky na svou lenost, na svou zběsilou ustrašenou lenost, která si bere vládu nad vším, co potká jako černá díra. Nejsem nic, než otrok své lenivosti, která zatemňuje mou mysl jako černý mrak, ze kterého ale neprší, je to archetypální mrak, který zatemňuje rozkoš ze slunce. Soustavný rytmus, mé srdce je vibrafon a nesouhlasí. Jsem tady zastřen ve svém kolejním pokoji a poslouchám jazz, dunivý rytmus, vznáším se na rytmu, který stylově ejakuluje a zpěvačka se ještě nerozpomněla na to, jak to vlastně umí. Ta zpěvačka jsem vlastně já. Můj kamarád, jeho modré oči neskutečně roztěkané, jedna z obětí téhle společnosti, která přináší tolik podnětů, že to nejde reálně zvládnout. Jenže ví, co je jazz a ví, co jsem chtěl. Ví to víc než já, ale pouhá slova nestačí. Odešla a vzala si s sebou mou hrdost a čekala, jestli se ve mně nakumuluje tolik moudrosti, která spustí tu lavinu ztracené energie a osvobodí mě. Nestalo se, ale láhev vína se postarala o jednoduché prozření.

NEPOŽIJU

Naplňte kožený váček mincemi a vyražte na pivo, na slívu, na ženy
Pryč čas, přežít čas
Od rána do večera

Dost už bylo povrchových vztahů
Hloub! kam mohou jen ostří vrahů či ti obdaření vnitřním zrakem
Křižuji ženy nočním vlakem
Blažím svou kůži ledovým blatem, ta vzpoura, bouře, je zase blíž

Řídká tichá samota, celota tvých tváří
Hvězdy kapek na papíře brzdí propisku
Kola z mekáče, prd, Stáří
Voda z mekáče a hukot večerní špičky
Pouliční tyčky obrácenými baňkami svítí do ticha
Motory se přeřvávají a do deště se vkrádá sníh stih

V zahradě zla zela od rána do noci, v prázdnotě páchala věci i nevěci
Je tak šílená, až je zelená, rozkošná, až je bez myšlenek, viditelná, až přestává vidět
Odhodlaná už nikam nespěchat, nikam nečekat, nikdy neplakat

Padá plechový přeplesk noci, lokny mraků sytí dívky měsíčního svitu
Žiju svá těžce vymyšlená slova, žiju je z hlubin prázdnoty svého myšlení
Abych ho pochopil, a pak je žiju, abych pochopil život
Ale nikdy nepochopím obojí dohromady

STROMY ZA OKNEM

Stromy tančí ve větru staré a holé, jejich větve slepě oddané vztahují se jako lidské paže směrem, který je jim dán, jako by se chtěly naučit slepé svobodě, která jim byla pudově odepřena.

Přijdeš, zase mě utěšit, nastolíš vládu své vůně a připravíš mě o hlas. Pak odejdeš a necháš mě tady, abych se zase hledal a našel a očistil se od tvé přítomnosti, naučil se žít.

Čekám, učím se čekat, učím se svobodně čekat, učím se čekat a nevnímat, že čekám, učím se čekat a nevšímat si času, který plyne jen, když na něj zapomenu.

Učím se prostoru, učím se v něm chodit, učím se orientovat a nezapomínat se v končinách, odkud se těžko dostávám. Učím se být silný, být nad věcí, nenechat se strhnout slabostí ani tvou ani svou a každým nádechem i výdechem být připravený na život i na smrt.

Horko těžko poznávám své pohnutky a činy, bázlivě je stavím na roveň myšlenek a myslím na pohádku o tom, jak mávnutí motýlích křídel přimělo mladíka někde jinde odhodlat se k polibku a nevidomý hmyz tak zaplavil konkvistadora téměř nesnesitelnou vlnou adrenalinu. Vzpomínám na afekt, co pro mě znamenal v romantických časech a co znamená teď. Přemýšlím o krizi pojmů- afekt se normálně pojí s agresivitou, nervozitou, frustrací, což jsou jen eufemismy pro nenaplněnou touhu, pro mě je význam toho slova však jiný- znamená to protrhnutí hráze, mírumilovný akt odhalení a odvážně bezbranného vstupu do bezmezného prostoru, který byl dosud vnímán jen jaksi za sklem.

Je mi líto stromů a obdivuji jejich bohorovnost. Obdivuji jejich zakořeněnou moudrost a je mi líto, že tak musí stát na jednom místě od začátku až do konce. Je mi jich líto, až jimi pohrdám a znova poklekám před živou masou emocí a let nashromážděných do jednoho organismu. Může být strom sexy? Ano. Energie, kterou předává naplňuje naše životy. Sexy nemusí být jen něco, co představuje lákavou možnost sebeukojení. Může to být i něco, co představuje možnost sebenaplnění, jedná se tedy opět o jakousi formu přijímání. Sexuální moc stromů je v moci jejich rozhodnutí. Jediné nekonečně originální rozhodnutí o místě jejich života, stejně jako o jejich obrazném nenahraditelném místě v přírodě. Člověk je většinou nejistý, ztrácí se ve svých metaforách, ve svých neexistujících jistotách, propadá se a létá, usíná a probouzí se, jen v některých chvílích, kdy jeho chování připomíná naprosto originální jistotu, je sexy. Ve chvílích, kdy je schopen se rozhodnout a toto rozhodnutí, rozhodnutí pro život bez ohledu na krutou moc stárnoucího těla. Těchto chvílí si je málokdy vědom, činí tak nevědomě, ale druzí lidé tyto věci vnímají. Proto se tak navzájem potřebujeme, dokazovat si svou nesmrtelnost v sexuálních afektech, oddávat se vzpouře proti všednosti třením genitálií, kterážto činnost skýtá úžasný uspokojivý, ač chvilkový, únik. Strom jako sexuální symbol? Nejvíce sexy mužem vyhlásila prestižní anketa časopisu Time pro rok 2007 strom!

Hukot větru ve větvích připomíná starý hřích.

ROTOKLADY LÁSKY

metalurgie minulosti
ona - myslím, kůži a kosti
pozdní noc, jsme sprostí

panák na kuráž
panák na zahřátí
panák na náladu
panák na zázrak
cigárko
prdík
vytuhnutí
svými stesky křísím tmu v rytmu svých svádění noci (Rimbaudovi)

diktát vlastně času
kaskády dechu dioptricky rozprostřeně do doufavých vln

láska je ponor stejnojiný
prodlevy při ratifikaci viny
vilný
vlivný
vonný
balzám
z Číny

všem na očích je zapomnění
nebetyčný hřích, a proto míjíme první

čeřila vibrace úplňku systematickým se nořením sama do sebe
unavená cestou tam a zpět
kal a vhled
moře a břeh
bez komentáře slov, jmen, metafor či siluet
potřeba ohraničení
tvoření a ničení
oproštění a uzamčení
oslepen a zasoplen
světlem, na které potřebuješ oční plíny
porušený
pochopený
psát a pak spánek
čau
a je pryč
styl
strop
stud

TLUSTÁ ČÁRA (ZEMANOVI)

Tlustá čára v čase za nocí plnou tmy, za myšlenkovou linkou, která zorala pole, kde už bylo zaseto pro příští sklizeň. Tlustá čára za snem, co způsobil válku a zakalil oči dětí krví, může proniknout i za kamenný výraz, který léta zpevňuje mou- tvou tvář. Tlustá čára za dobou, kdy nezbývalo mnoho z toho, co ještě bylo a nebylo možné pokračovat. Tlustá čára za tebou s tvým úsměvem, slunce nad tebou zní mořskými vlnami a září, odráží se ve tvé tváři a to, co bylo vzpomínkou bolestnou tě teď žene dál ve tvé iluzi, která se s realitou v hlubokosvobodomyslném aktu páří.

Tlustá čára za vesnickou aférou, ve které hrály pole, lesy, lány, stáda krav bučely svůj vesmírný hukot a my zfialovělí a zfetovaní uháněli k dalekému domovu ve městě. Tlustá čára za námi jako silnice plná aut, po které jdeme v dešti a hádáme, zda nás někdo z lidí pozná. Tlustá čára za zjištěním, že nemáme domov, že žijeme ve lži a uháníme dál fialoví láskou a vztekem a obdivem ke všemu živému, čeho jsme přestali být součástí. Tlustá čára za vizí, která se kdysi zjevila ve zhuleném tripu tak jasně v pavilonů snů ve zlínském parku, stromy náhle přinesly teplo a útulnou skrýš a my na chvíli unikli chaosu každodennosti. Tlustá čára za bezstarostným rytmem chůze a vnímáním vůní, jak vystupují z oparu výfukových plynů a my se opět vrtáme každý do své samoty nepříliš vzdáleného lesa.

Tlustá čára v čase, který se nikdy nevrátí, protože se odehrává a realizuje právě ve svém dění a my žijeme minulostí, abychom vytvořili alibi svým svévolným mozkům, které žijí vlastním životem. Tlustá čára za studem, který jsem pociťoval ve tvé blízkosti. Tlustá čára protíná mě jako samurajská dýka při harakiri a ty, můj příteli, nevíš nic než nic, tak jako já. Tlustá čára v největším srabu opuštěnosti, kdy odmítáš vše, co by ti mohlo vzít samotu, protože ta depka je tvůj jediný přítel. Tlustá čára za jistotami, které přinášel život v rutině. Tlustá čára za možnostmi, které jsme tušili z obrysů v mlze. Tlustá čára za strachem, že skončí, co ještě nezačalo, za prostitucí ve stínu cedru, za existenciálním puzení k pokračování v destrukci. Tlustá čára za touhou po celistvosti, po vyvlastnění nenarozené samsáry. Tlustá čára za systémovou svobodou, kterous obdivovala a pak tě opíchaly včely. Tlustá čára za zmateným otáčením se po hlasech, po postavách a nádherných siluetách, za hledáním vděčného ucha a věčného ducha, neb všichni jsou připravení na pravdu a odevzdat se do rukou naší věci. Tlustá čára za statečným statickým postojem, ve kteréms mě našla hnít a odešla milovat se s úsvitem, který mi bodl dýku do srdce. Tlustá čára za propastí mezi našimi postelemi, které už páchly tělními sekrety jako rajský kompost. Tlustá čára za touhou jít a dojít, dojít dál a vybrat si, vybrat si dobře neb všechno je všude a čas je sebeuskutečnitelný.

Tlustá čára a sladký úsměv nebo jen klidná tvář nebo svatozář a nový strach, který vykrade sen a zrodí nový den, hektický chvat na pozadí vyklidněné noci, ve které jsem seděl na schodech pod palmou a kouřil marlborku, přemýšlel o štěstí, a jak snadno přišlo. Tlustá čára za ztrátou boha, který se odporoučel s prvními závany povědomého kouře a byl udupán vrstevníky i autoritami, aby dodnes broukal smutné blues a pískal na holky, co jdou kolem a čuměl jim pod sukně. Tlustá čára za dekadencí, která tak často přichází a asi ještě mnohokrát přijde, když zabředneme do kýčovité vzpomínky a pak se zjeví pravda jako tlustá čára, po které se sklouzneš do své krve, která bublá a dusí tě svou cizostí.

LETNÍ LÍTOST VPŮLENÍ

její oči
mírně přivřené, lhostejně odpočívající
nenaplněné dny nutného žití
myšlenky jemně i drsně proplouvají vědomím
soustavné srdceryvné loučení v minusu smrti
kroky na chodbě tikají sekundy ticha
trpělivého trčení do tirád nadějí
blyskot blaženosti chemických náhod
ticho tajuplné bezbrannosti při vstupu do světa krutě krystalických emocí
řev postav předstírajících necítění
oddělenost lepých lotosových kurev
po ránu snů do bezesných dnů
moták černých stop ve sněhu
zkroucená postava nekonečně libovolné pózy
pátravě se odvrací od naděje
bezpříčinné oči poplatně pláčí
navždy dovnitř navždy ven
kontinuita geometrických sadů září vzadu
sirény zvou k porušení řádu
svlečené za úsvitu
k ochutnání plodu
ke koitu za pět litrů krve
šarmantní nuda znavených údů
neonová kunda zve k průletu propastí
k masturbaci vesmírného napětí
vše pulzuje, koluje, osciluje a koliduje
historie ejakuluje do našich tváří
v energetických proudech žoviálního archetypu těla
sitáry směrů hrají satirickou mantru
vyzývavé stesky vyslyší děvky
ztrápené samotou poskytnou útočiště údu
útočně chřadnoucímu dělu v sociálním studu
sinusoida sakrálních snů
sypu se v přesýpacích hodinách prchavých chvil
přesypu se do sila prcavých víl
které odněžní astrální nic
planá rozhodnutí navždy, z nichž jsme souzení
momenty prchavého souznění a drobné rány osudu
snad vykoupí tu vesmírnou ostudu
vidíme v dálce vodní prozření nebo si jen vytíráme z očí prach komety zběsile až jsme ztratili vědomí?
síť symbolů, jež pošla sama ze sebe
z nedostatku prosté mezilidské komunikace
která se může tak nesnesitelně zeskutečnit za mřížemi deprese
všemi barvami září půlměsíc když svým jemným svitem odhaluje hvězdy snů
prchliví v touze po zážitku, který by udal tón, rytmus, noc
dne
naplnil a ukončil dílčí soužení
starání se o sebe samé i o sebe ostatních
nedal nám ukolébávat se večer falešným úsměvem či horoucím pláčem vypůjčených slz
ani sápat se po plápolajících chimérách mládí
ale aby nám dal těžce zkoušeným sílu sami do sebe se pohltit
utopit
rozzářit zítřejšími slunci, která přesvítí spojnice
dají spát zcizeným zárukám účasti, v nichž se zrcadlíme
aby byla hora hoře poctivě zdolána každý den
v neurosynaptických vláknech přímou čarou osudu

OTEVŘEL JSEM PRÁNU

kouřit jak orel kolem kanálu
provléknout lano okem monstra
jet železnicí na jih

ztrácíš má slova a já ztrácím tebe
lásku, co hřeje tak moc, že zebe

sněží síra z fosforek
popel z marlborek
sperma do borek

svítá sedmé ráno
stvoření
svítáš ty sama

dýchám, tedy dychtím
poznat svůj osud

tam u té propasti
slibuji lásku a vzdávám se ochrany
když slunce teď není
bude zítra

tím mírem, v němž jsme tím
tím mírem, v němž je mír
když sedne prach
čas protočí se
v hodinách
vzdálené vzdechy nedolehnou
řekni mi, co mám říct, abys mi dala
řekni, kde je upřímnost
v budoucnosti či v minulosti

smějeme se radosti
i bohu do oken
tak pěkné je to
je to zen

došla mi nit
a to je šit
plížím se smrtí
a nechci žít
čím víc to cítím
tím víc jsem šťastný
svět mi ukazuje vlídnou tvář
svatozář
propast
píst
podej mi pac
prosím
please

JSEM PLNÝ SEBE

zalévám svou formu
svírám ji sám sebou
sám v sobě
kolem sebe
jako ostatní
nebo jsem to jen já?

znásilňuju tě pohledem
jsem u tebe
v tobě
aniž bych tě znal

díky Šivovi za ticho, které se v jeho dreadech hemží jako mraveniště myšlenek
díky nesčetným nesmrtelným bohům, neb bez nich by nebylo koho znát
dlouhá chvíle by byla delší a delší, až by byla věčná
v nouzovém výlevu gayové nabízejí gin a destruktivní děvky kokainové mandarinky

jen úsměv zůstává stejný
či ještě lepší

KAŽDÁ JEDNA HLAVA

zář mobilu se odráží v mé sklenici
a dívka kouřící
s tetováží
pomalu se pohupuje
v ústech kůra dna
v očích perly bělostných sviní
lehkost kostí drcených něžným příbojem

přál bych si být mrtvý
obživlou figurínou v chaosu přírodních sil
které fungují mechanicky přesně
nahodile stvořené akutním Velkým třeskem

časové kontinuum nás smílá jako ty vlny
tam a sem a sem a tam
snažíme se uvědomit si sebe v jednom okamžiku
v mžiku distinkce, kdy bychom splynuli s vlastním
časoprostorem

abychom se mohli oddat tomu skutečnému
vlnobití a hromobití
probuzení každého rána
do nervózního přítmí novin
televizních či počítačových obrazovek
mobilních displejů
dopravních prostředků
plytké petroleje potulných
okouzlených výrazů

svítí na cestu jako anonymní reflektory aut

chceme to změnit a zároveň nechceme, protože to tak kurevsky dobře funguje

civilizace citoslovců centralizovaných do tajících ledovců

pořád něco nového

dodržuješ řád, který se samovolně zrozuje ve tvé hlavě
vleče tě dál a dál ať chceš nebo ne

mimo čas
v přerodu
mimo city i pocity
když ten týpek se tak pěkně usmíval

čekání
na procitnutí
fascinace
pnutím vesmíru

mimo svou mimiku
mimo svou logiku
mimo cyniku pindíků
cítím jen rytmiku

zásek
momentu hledání
tápavé zhroucení

čekání
na zázrak
ve smogové kukani
se závany blahodárné modři
v jedovatých plynech naší nenasytnosti

kýčovitost
houbový háj, do kterého prší melodramatická Skácelova slíva

autem po dálnici
na kolenou před budoucností
starousedlíci žasnou závistí

neschopnost
trefit se do času

vysvětlit či nechat v nevědomosti?
hrajeme si na bohy a sami čekáme na zázrak
který přijde až to řekneme
tohle je tohle a tohle tohle
tohle znamená tohle
nebo si to aspoň myslím baby
věřím

strachy pomíjejí jako vznikly
moucha vletí do oka
zrychlíš chůzi i krok
láska, ten sladký mok

hloubavě mi hledí do očí
jiné oči, vzdálené světy, jež vrostly mi do očí
hlasy mluví k mému mozku
můj hlas vibruje z krku
hladí ji
rozehřívá a uklidňuje jako oheň v krbu
který tam taky plane

kopilot za kniplem je pořád vzhůru
ale palubní počítač marně hledá stará data
a tak není s čím porovnat to, co se děje
teď

stále nové struny souladu
v nekonečném sledu
který ale jednou skončí

rozkoš z iracionálna
povědomé večery
moc umělého světla
setniny skutečnosti zachycené v paměti
to zvíře musí i spát
nicotná duše kvůli které to vše děláš
oči reflexivně upřené do vzdálené svíčky
čas se tříští o skály a vrací se v ozvěnách
v mechu

za nohu tě téměř neznatelně tahá poslední nitka reality
jako bys byl balonek napuštěný heliem a zároveň dítětem, které ho drží
a zároveň holkou, která jde kolem
s vlasy volně vlajícími přes tvář
nutkavě ji toužíš spatřit
jako bys hledal konkrétní obličej
tak tam jdeš a najdeš něco tak zvláštně jiného
jako kopec zmrzliny na Sahaře
tak jí dáš ten balonek a pozveš ji na svůj balkonek
a máš pocit dobře vykonané práce
dokud ten balonek nepozorně neupustí

budeš hledět do nepoddajné přítomnosti
tak přeplněné tebou a jinými prapodivnými tvory
najdeš čas v sobě samém potom cos ho
naprojektoval do někoho jiného
odsuneš ji na mrtvý profil
sám zůstaneš na živu

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další