Tomáš Mladějovský

PRAŽSKÉ AJAVAJOVÁNÍ

Postarší lampář dopsal,
konečně dnes, a to zcela výjimečně po dlouhém čase,
krátkou báseň, kterou nesobecky věnoval sobě
a také tak trochu mihotavým světlům
a smutku, který mívá při každém rozednění
o trochu větší, než dřív, tedy
právě v této době.
Postupně zažehával dosud spící oči té své
staleté Matky měst,
mihot světel stínohravě kreslil imprese a zmatky
a zvídavé pohledy lačně,
jak v Kámásutře, popozvedávaly
sukně šantánů. Noc houpala se v bocích
a zvonkohra její blížící se moci, teď právě z Lorety,
teskně se mísila v reji jazyků
s pěnou kozla a bělistá čepice pěny
propouštěla pábitele do nahořklé chuti
onoho nepopsatelného genia loci.
Někteří si tu dokonce i četli! A činili tak dobrovolně,
s chutí a dlouze. O kousek níže, tam za zdmi Hradu,
nečetli a také nemysleli na nic. Jen jedli, pili
a když se pak probudili, tak jediné, co je napadlo,
že vlastně chtějí ještě, že chtějí víc. Brblali do poloprázdných
sklenic, zvolna spásali jed jak Guillaumovy krávy,
jen místo jarního ocúnu spásali čas a často hlasovali.
Dle hesla dnes sudí pro a liší proti, ono to vždycky nějak vyjde,
tak co, vždy to někdo vyhraje…a pak zase jedli, pili a spali.
Nikdo je nikdy neviděl, - nevycházeli, ale bylo lze tušit,
že kují svízel. Avšak, zdálo se, že je to jedno,
protože v podhradí, tam u Vltavy poblíž Karlových lázní,
hráli děvky karty se žebráky, žvýkali koku
a rety špulily do rytmu kastaněty, dokud lampář
nešel zase snít…A jinde, vlastně jen kousek odsud, před kostelem Salvátora
před první ranní mší bylo poloprázdno před Bohem
jak před zavíračkou. Jedeme rikšou do nebe.
Ačkoli, když je vše lhostejno, pak nedivu…
Už je více světla nežli tmy,
každýmu jde jen o sebe.
Noc trvá, i když svítá…

ROZTROJEN

Už delší dobu mám takový nejasný pocit,
tedy nejsem si tak zcela jist,
zda-li jsem já skutečně tím, za koho se považuji
nebo zda nejsem tím, kdo se jen tak vidí…
Možná nejsem ale ani tím, ale kýmsi třetím,
tedy tím, kým si přeje okolí, abych byl.

Takže vlastně trojjediný…

Tedy ten, kterého bych nazval identickým, prostě já,
pak ten, který je sice mnou, ale dívá se
na mne cize od druhého stolu
a zároveň ještě tím třetím, který není mnou,
ale ani tím druhým
a navíc nás oba úkosem pozoruje a chová se úplně
divně, prostě jinak, než my dva.

A tak, když jedu ráno rozpolcen metrem do centra,
dívám se na sebe zvědavě do skel oken vagónu
a nikdy si nejsem jist, koho vlastně uvidím…
Jednoho? Tři? Nikoho nebo dva?
Jsem slušně vychovaný a proto
zdravím postupně všechny:
/většinou to stíhám do stanice Staroměstská/

„Dobrý den, Tome…“
„Buď zdráv Doriane Greyi!“
„Vítej v pekle, synu a neboj se pokynout věrnému příteli Mefistovi!“

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další
DV 100/2019: Na kus řeči s paní S. a další