Tomáš Mladějovský

AŽ NÁM BUDE 117 ROKŮ, TO NÁM BUDE HEJ!

ilustrace autor

Hranice Velké Prahy byla umírněně oktrojována a táhla se povážlivě rozprostřeně,

tedy od Mělníka až za kotlinu jižně, pak zas úkosem až po Kersko a jen zdánlivě živě, avšak opatrně na západ, ale celkově to ušlo a mělo to podobu živořivého polotvůrčího blaženého fiaska a dál, tedy směrem jihojižním se zase mluvilo více maďarským jazykem, spřežky vzkvétaly k nebi jako rajky a Balaton se po zemětřeseních rozléval až po Malou Chuchli.



A tak se taky stalo, že pana Bohumila H. přivezli z Ďáblic do úžiny v centru matky měst, do ulice Široké,

tedy vlastně tam, kde kdysi býval za zdmi nejenom pražské Obce slaven den před sobotou jako svátost, pak reality nevzkvétaly, ale šlo to, nebylo vše košer, ale byl Šábes a rodina se sešla, tak tehdy slavný spisovatel jedl a koštoval v Krušovické pivnici z domova připravené šmakózní pomazánky a mazal si je nožíkem, se kterým chodil jinak na houby, a ty pomazánky udloubával opatrně a něžně na špičku toho nože z malých skleniček od kompotu povětšinou švestkového nebo ze skleniček baculatějších, kde se ještě nedávno pohupovaly lesklé hlavičky ostrých nakládaných cibulek, ty pomazánky měl tuze rád, zejména, byly-li trochu připaprikované a den odleželé a třeba navíc i darované a hlavně domácí, jen tak od něčí sestry a od srdce a od cesty, někdy je zase on sám, povětšinou, když je zapil pivem a už jíst dále nemohl, daroval jako putovní cukrkandle svým kamarádům, tedy jako svátost od srdce a od studentů si nechal psát na tácky od piva pokusy o pábení, fernetové básně, to ale bylo tehdy, když už nepsal žádné knihy, protože už napsal vše, co chtěl a pomalu se chystal vzlétnout mezi holuby, tam, do nebe, o němž dobře věděl, že je tam kout s pípou a se štamgasty…



dále vítáme ctěného a na vedlejšák amerického saxofonistu,

jářku, když si na to vzpomenu, tak mnou stoupá i jakési uzardění, či co, no prostě tenkrát padal jinej sníh, delší bylo léto a tužší zákazy, tenkrát byly delší zprávy a ještě více o ničem, občas i o Popradu a v tom Popradu, o tom se nemluvilo, tam prý byli věžníci a ženy si před ně klekaly a řičely, protože ti jinoši měli olbřímé lesklé fujary.



A aby tam nebylo tak prázdno, přišli někdy v neděli do toho hostince také iluzionisté, dojmologové, investigativní a přiopilí žurnalisti, soukromá očka, bývalí a současní okultisti, chudá americká děvčata s batohy umaštěnými od burgerů a neúspěšní studenti, ti tu učili pěkným češtin cokoli, dále sofistikované rychlokvašné a zcestovalé, přirozeně též domestikované manažerky s velkejma… a s notebooky, taky mongolský šlapky, ostravsky tvrdé hospodyně, neúspěšný herec, vědec a etnografka ze Znojma a konečně ornitoložka od karlínskýho viaduktu, to aby bylo plno a nikdo se necítil vedle…Říkat se mohlo cokoli a na kohokoli. Hlavně, že tu bylo švitořivo a že byla chuť si prostě popovídat.

Topoly byly přistřiženy a jedle, jako obvykle, ne tak zcela vedle. Rusové přejmenovali Karlovy Vary na „Báryšňov“, pan Havel chystal svou úvahu veskrze náročnou, tedy „Slovo o slově“, divadel bylo v Matce měst skoro a bezmála 700, v létě bylo přehorko a v zimě nezimno i vně. Kudy se dát a odkud pocházíme?



Lhostejno. Vyrvat, podědit, prodat či ukrást, nečervenat se a mluvit halasně.
V té době už se nečtlo a internet už zanikl, dětem se v patnácti na druhé straně zeměkoule nestýskalo po ničem. A zapomněly rychle, co viděly, ještě ne tak zcela dávno, za hlavou houpacího koně.


Nebyly hranice, nebyl jazyk, nebyl plot. Mnoho bylo fajn a něco špatně. A On řval z nebes do kostelů každé ráno: “Jsem vesel a nezničen…!“ Láska se vyznávala už bez básně, natož strof,
život končil bez závěti, avšak bez urážlivých slov. Pražský výběr 13 hrál pořád skvěle, ale málo, ostatní blbě a ještě víc než často. Evropská Unie číslo numero 7 podporovala těhotné a málo komunikující muže nad čtyřicet v tržní gramotnosti a velikosti ňader, kdo měl větší než dvojky, dostal zájezd do Tibetu a volňásek na fotbal „Španělsko versus junioři z Dolních Oužleb.

Ženy směřovaly z parlamentů s hadrem na prach zpět do domácností, neboť pochopily,
že politika je jako ten prach, chtěly žít většinou s masážní vanou a s kudlankou nebo se psem a nikoliv s muži a chtějí zase péci domácí chléb a mít více nejistoty a méně nudy a taky větší penis.



Chci se milovat s Diem!

Jenže bylo pozdě, protože nebyl nikdo, kdo by roztopil a ráno je pohladil nejenom hlubokým hlasem a tak tím stále víc a víc se muži věnovali výhradně sobě, svým hrám a nosili amulety smíru a plodnosti. V porodnici se sepisovala s kojenci rodičovská smlouva, souhlas s formulářem:“Já tobě vše, ty mně nic“, která zajišťovala bezpohlavní a nekonfliktní vývoj jedince s tím, že rodiče nemají nárok na kremaci – postupně se pohřbí samostatně a nebudou s tím nikoho uškemrávat.



Další krok vývoje, - úřední řečí světa a Antarktidy se stal zpěv a nedefinovatelný, na první poslech snad veselkavý hlahol. Byl do fis, ale to se nedá srovnávat.

Nikdo nikomu zcela přesně nerozuměl, ale ani to tak moc nevadilo. Politické strany byly zrušeny, a tak bylo několik miliard občanů bez práce…Jediný úkryt před pitomostí byl ve vesmíru, ale i tak tam pochopitelně vznikaly tajné spolky, navíc se proslýchalo, že jsou názorově jednotné a že tam jejich protagonisté chlastaj. Založili prý také soukromé rozhlasové stanice, lunární síť stupidity: „Nemluv, směj se a furt stejně hraj“, ale neměly valnou úroveň,
moderátoři tam moc mluvili a ne pouze o sportu a o spodním prádle. Neměli tudíž mnoho posluchačů. Kupodivu také, ve vzpouře slova a dechu, zrušili stupidní soutěže a také obsáhlé a nepřesné předpovědi počasí.

Jen jedno bylo podstatné. Všichni slevili ze svých ortodoxních zvyků – křesťanky se jim velice líbily. Křesťané konečně pochopili pravý smysl nápisu I.N.R.I. Byla zlevněna ropa, protože už žádná nebyla. A Češi, až na několik vlastenců, prodali své chalupy a šli lelkovat a chytat povětří do světa. Cestování se tedy, spolu s ranní nahodilou a inspirativní olejomalbou, stalo včetně neumělého početí a týdenní abstinence, jednoznačně největší rozkoší života…
Nepříjemné na tom bylo pouze to, že člověk občas nevěděl, s kým čeká dítě, co namaloval a kde se vlastně nachází. Mně už bylo 117 let a tušil jsem, že něco není dobře. Někteří vytrvalci na tyto skutečnosti nepřišli celý život. Poslouchal jsem cejlonskou hudbu, mapoval Kersko a začaly mi chutnat kořeněné pomazánky.

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další
DV 10/2001: Na kus řeči s paní S. a další