na další stranu
Tomáš Mladějovský
NEPOLAPITELNĚ SVÁ
Duhověčerchovaná prapodivná paví paryba
skoro vyplouvá ze špatně osvíceného obrazu
výstavy ve Valdštejnské jízdárně.
Asi by byla chyba
myslet si, že je to laskavý mořský tvor
a věřit té parybě,
že nemá nic za lubem.
Pološero jí vyhovuje,
tlumené zvuky vln, hříšný chór,
kakofónie úniku.
Má výraz staré záludné ženy,
co vždy bere za kliku,
avšak nikdy neodchází
a když, tak určitě číhá někde za rohem.
Je jiná, nezařaditelná.
A už vůbec se u ní nedá vsadit na první dojem.
Londýny, Paříže, Montmartrer
a stovky prázdných ležících lahví v ateliéru
u nedohřátých nebo zase chladných kamen.
Všude jen barvy, náčrtky, zbytky salámu a vajgly,
není vidět z okna, není vidět zem,
není ani jasné kolik je hodin a jaký je vlastně den…
Lásky, chudoba, tvorba, výstavy,
pak zase trochu prachy,
třeba na víno a na olej
a čupřiny mladých milenců…
Naděje je v nejistotě a smrt číhá
jen v klidném nočním spánkupojištěných pitomců….
Praha v noci vždycky pije
a v Mánesu se debatuje
nejenom s Nezvalem.
/už zase mu došly cigarety/.
Taková byla tvůrkyně paryby.
Trochu bohém, trochu puntičkář
Coco Chanel v kostýmu
a s odvážným kloboukem.
Toyen.
Trochu srdečná a trochu lhář.
S básníky chodila do nevěstince,
/sbírala tu orgasmy na asambláž
plnou barev
jako rozkvetlý Smíchov pod Petřínem,
jako melancholický Montparnasse
nebo podzimní odstín
pálivé hořčice a la Dijon/.
A když vyklouzli ráno se svítáním ven,
/falusní úředníci v tu dobu ještě tvrdě spali/
tak si Seifert plašešeptl jen:
„Ach, takhle Toyen…,
Vždyť TO JE ON!“
|
