Tomáš Mladějovský

OPERNÍ DOUŠKA

Protkán strojem času,
se sebežerů knihovnu,
chodíval sám se sebou každý večer
na dvě na tři,
díval se do očí Darmobohu
a v básních hledal spásu.


Četl, miloval a jedl, ale poskrovnu,
znovu a znovu překvapen
z devíti bran ženy
a z pláten mistrů
a také sám ze sebe. Pokoušel se opatrně
vstoupit do jejich prostoru, pootevřít vrátka,
ale cítil, že cesta je jaksi více nekonečná, než tak,
jak v historii psána.
Obracel se k Tóře, hospodě a k Bohu
tuše, že tempera a kvaš budou
stejně jednou pozřeny jak odpustky.
Pouštěl si žilou hodokvas, kakofonii barev,
dýchal pivo a maloval operu.
Naposledy, na Fibichově Pádu Arkunu
se potěšil, - o přestávce našel v loubí u hlavního vstupu do zlaté kapličky
znak zednářů
a pak také zděsil, - nad oponou „Národ sobě“
v reliéfu podobiznu indiána.
Všechno je jinak, Rudý bratr s pérem…
A hlavně,
ono příslovečné „Dílo“ se jaksi neplní,
olůvko se kymácí a kružidlo je v PC jen,
a tak se může stát, že ranní modlitba
bude časem ve jménu, dejme tomu,
ctihodného a svatého Dařbujána…

Snad jen špatný sen

DOBŘE UTAJOVANEJ MEJDAN

Sochy z Karlova mostu se chvatně oblékly do žulových rubášů
a tvářily se, tak jak se od nich už pár set let, vždy přes den,
ostatně čekalo, tedy opět procítěně barokně.
Bude to zas další perný den.

Teď však bylo teprve za tři minuty čtyři,
z Vltavy šla pára jako z pekla pod Bohem,
některé si před tím daly poslední víno nebo panáka
a v tom ranním chvatu se líbaly a zapomněly na meč,
zapomněly na škorně.
Ještě stále spalo svítání
a pomalu se vytrácela noc,
noc jako velký mejdan
a nebylo zbla vidět, která z nich je naštvaná a která se
po promilované noci možná i tak trochu pýří.
I socha se zamiluje a kámen se zapotí.
Bylo to neopakovatelné, v každém loubí jiné ženy,
v každém oblouku ojedinělost, skvost, medovina, víno
a hovory o umění,
všichni staří známí a žádný nezvaný host,
po půlnoci i z Kuksu přijely hříšné ženy
a jejich setry neřestné, měly nové, jak světlo průsvitné tóry
a pod nimi teplá ňadra z kamene.

Dychtiví turisté obklopeni mapou, měnou, časem a svými plány
zatím vrtkavě snídají, na vidličku, rukama nebo jen tak bez ní,
pak vyrážejí, jsou jich tu tisíce
a za chvilku si sošné sochy prohlížejí, vpíjejí se do nich,
a to že v noci zapařily, je vůbec nenapadne.

A Svatý Nepomuk jen nenápadně špitne:
„Tančit, popít a pomilovat se nebyl v baroku žádný hřích,
tak Santini, řekni Braunovi, a těšíme se opět za měsíc!“…

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další
DV 100/2019: Na kus řeči s paní S. a další