Soňa Štulová

TRAMAL NEBO LYSOHLÁVKA?

Je brzy ráno a Amálka se mi snaží nacpat jazyk srolovaný do ruličky do nosní dírky, aby mě probudila. Když projevím nelibost a zakroutím hlavou, ví, že má vyhráno, položí mi packy na krk a dožaduje se mého vstání z postele:
„Hrrmf, hrrmf,“ povrčuje a to už i já ji objímám rukama a hladím předlouhé hebké tělíčko a tisknu ho k sobě. Blaženě mrská ocasem a naklepává peřinu stále rostoucím tempem.
Tak jo. Vstávám.
Šátrám po teplácích a bundě, obouvám se a vyrážíme na každoranní procházku. Teprve se rozednívá a kohout po kohoutovi posílají tuto zprávu do světa. Myslím, že patrně na západ, až do jiného časového pásma, kde se k rozednění teprve chystá.
Jdeme naší obvyklou trasou kolem luk vonících čerstvou mlhou, kterou pomalu odkopávají jako peřinku a také se protahují a vstávají. „Krásné ráno, louky...“
Amálka hbitě rejdí čumákem ve spadaném listí, nožky jí jen kmitají, občas se zanoří do vysoké trávy pro nějaký obzvlášť chutný čuch a já poznám, kde je jen podle vztyčeného černého ocásku. Připomíná mi kosatku lovící u pobřeží, které kouká nad hladinu taky jen vztyčená hřbetní ploutev.
Musím se pro sebe usmát a taky s požitkem nasaju pachy lesa.
„Amálko, pojď, koukneme se po houbách.“ Zda ještě vůbec rostou. Můj jezevčík přifrčí, tentokrát točí ocasem dokolečka, a zalezeme hlouběji do lesa. Je to naše místo. Den co den po ránu tu nějaké nacházíme.
Hledám hnědé tvrdé hlavičky hříbků, žíhané nohy kozáků a svraštělou kůži babek. Nic. Jdeme vzhůru do hájku a já už zdálky vidím tři krásné růžovky. S rozkoší je seberu a vedle se krčí ještě jedna malá, nedospělá, s dosud uzavřeným kloboučkem. Ani závojíček kolem nožky ještě nemá. Seberu ji taky.
Vracíme se domů, a když se vyplazím do třetího patra s Amálkou a houbami v náručí, cítím, jak se vrací stará bolest kyčelního kloubu.
Doma poklidím, a protože mám po stěhování ještě polovinu věcí v krabicích, teprve asi dvoje ponožky a tři trička ve skříni a zbytek ve starém bytě, začnu krabice vybalovat a třídit. Musím si najít oblečení do práce.
V další krabici je zabalené nádobí, tak vybalím i je a šplhám po kuchyňské lince a hledám, jak ho uspořádat. Zároveň umyju linku seshora, kde ještě zůstaly bílé kapky čerstvé malby, a když chci seskočit dolů, zjistím, že to nejde. Kde jsou ty časy, kdy jsem šplhala jak kamzík po skalách, blaženě zacvakávala karabiny na záchytné lano a z třítisícové výšky si prohlížela zasněžené vršky Alp.

Ach jo. Splazím se dolů po lince po způsobu plže a začnu hledat v své zásobárně jedů ten pravý. Otevřu obrovský šuplík plný barevných kostiček a oválků a kuliček, a kdybych necítila takovou bolest, smála bych se jako blázen při vzpomínce na to, jak mi doktorka nechtěla napsat dvojité balení léků na spaní:
„No jo, paní Štulová, ale co když to sníte najednou a otrávíte se?“ Vyprskla jsem smíchy. Kdybyste jen věděla, paní doktorko, že mám doma prášků na otrávení dobrých deseti lidí... klokotalo to ve mně veselím.
Prášky na bolest nejím. Požírám své povinné pilulky proti depresi, která na mě jednou za čas drze vleze a nechce se pustit. Naposledy se mě držela víc jak dva roky a nechtěla se nechat sklepat žádným způsobem. Seděla, potvora, zakouslá jako klíště a sála moji energii. Zřejmě sála i antidepresiva a zdálo se, že jí náramně chutnaly. Nakonec jsem se na ni vykašlala a nechala ji, ať si dělá, co chce. To ji naštvalo tak, že najednou zmizela bůhvíkam. Asi se zakousnout pro změnu do někoho jiného.
Navečer se ještě umrtvuju prášky na spaní, ale ostatním se pečlivě vyhýbám. Stejně nepomáhají. Celé léto jsem měla uskřinutý sedací nerv, trpěla jsem ve dne v noci, pohybovala se jako gejša, protože jsem nemohla natáhnout nohu k delšímu kroku, žádné opichy, léky, cvičení, magnety ani elektrická léčba nepomáhaly. Lékaři si mě přehazovali jak horký brambor a nakonec se mě zbavili odesláním na neurologii.

Na objednání jsem musela čekat tři měsíce a nezbývalo mi nic jiného. I léčitel mě vyhnal. Dokud prý budu brát antidepresiva, ani se mě nedotkne. Dokonce mi vrátil tři tisíce, za které se mě dotýkat chtěl.

Když jsem se na neurologii konečně dostala a seděla v čekárně s radostným očekáváním konce svého utrpení, hned po vlezení do ordinace jsem utrpěla šok. Snaživě jsem popsala své potíže lékařce tvrdé a nepřístupné jako skála, taky tak staré a šedivé, která nehnutě seděla a civěla z okna. Když sáhnete na skálu a chvíli na ní podržíte ruku, cítíte, že tepe, že dýchá, sice neznatelně, ale žije. Tahle „skála“ nedělala nic. Měla jsem chuť vstát a položit na ni ruku, schválně, jestli bych se dočkala sebemenšího tlukotu tepu, známky živosti. Nemohla jsem ale vstát ze židle a působit si další bolest, tak jsem to nechala být. Stále se nic nedělo, tak jsem jí začala s úlisným úsměvem podstrkovat výsledky posledních rentgenů a hlásila, že jsem objednaná ještě na magnetickou rezonanci.
„Svlékněte se do spodního prádla a lehněte si,“ najednou oživle přikázala. Čmárala mi špičkou tužky po nohou, a přestože na levé jsem nic necítila, nejevila známky znepokojení. Pak jsem se měla posadit, což jsem s námahou učinila, a klepala mi kladívkem do kolen. Pravá noha okamžitě vystřelila, div nevyrazila doktorce zuby, zatímco levá visela nehnutě k zemi.
To se opakovalo několikrát. Ani to ji neznepokojilo.
„Vstaňte a oblékněte se,“ zaskřehotala. Zatímco jsem se sunula z lehátka dolů, zasedla za počítač a něco do něj klofala. Vyptávala jsem se jí na spoustu věcí a vysvětlovala a popisovala všechna svá předchozí vyšetření a útrapy od dvanácti let, kdy mi vyhřezla plotýnka. Když už jsem se k ní konečně dostala, chtěla jsem z návštěvy vytěžit co nejvíc. Mlčela jako ryba. A klofala a klofala.
Zmlkla jsem taky.
Zhruba po dvaceti minutách psát přestala a promluvila. Cítila jsem se jak v indiánské vesnici na sezení s náčelníkem, který také pečlivě váží každé slovo a než řekne své konečné howgh, trvá mu to zhruba stejně dlouhou dobu.
Promluvila, aniž se na mě podívala:
„Máte poškozenou páteř. Poškozená páteř bolí. Co jiného čekáte?“
„No víte, já jsem zvyklá s bolestí žít. S větší či menší, ale stále. Tato bolest je ale nesnesitelná, bolí to při chůzi, při sezení, i když si lehnu a vůbec se nehýbu.“
„Na operaci to nevidím. Nechápu, co u mě hledáte.“
„No přece nějakou pomoc, zmírnění té bolesti, snažím se cvičit, nebo naopak odpočívat, žádné léky na bolest nezabírají... a...“
„Tsss, to, co vám napsali, by nezabralo nikomu,“ opovržlivě odfrkne.
„...a taky víte, mám strach, co když ten uskřinutý nerv odumře, co se stane pak?“
„Zatím odumřelý není,“ praví sfinga. Zatím. No, to se mi teda ulevilo.
„Co berete za léky?“
Nadiktuju výčet svých jedů a ona připíše recept na další.
„Už sem nechoďte, bylo by to zbytečné, zprávu odevzdejte své obvodní lékařce,“ podá mi přeloženou A4 a zase civí do neznáma. Zajímalo by mě, co tam asi vidí.

Sestřička se na mě PODÍVÁ, napíše recept, vyžádá si 30 Kč a nashledanou.
„Nashledanou,“ myslím si, jak je směšné, když už sem v životě nepáchnu.

….....

Zaldiar, čtu si na krabičce, 1 – 4 tablety 1x – 3x denně. Blíží se můj odchod do práce, loupnu do sebe dvě tabletky, to pro jistotu, a jdu si připravit snídaňo-oběd.
Nakrájím a podusím růžovky, vhodím na ně jedno vajíčko a s kouskem chleba v ruce a pobíháním po bytě poobědvám. Umyju talíř, vyvenčím Amálku, obléknu se a jdu se namalovat.
Obyčejně si jen přejedu tužkou přes víčko a přibarvím řasy, ale tentokrát se rozhodnu namalovat důkladně. Připravím si tekutou oční linku a voděodolnou řasenku a přiblížím se k zrcadlu.
Zírám na černý flek.
Zamotá se mi hlava, znovu se kouknu do zrcadla a znovu vidím jenom černý flek.
„Otrava houbami!“ okamžitě mě napadá. Vybaví se mi kapitola z knížky „Co život dal a vzal“ od Betty McDonaldové, jak popisuje:
„Houby nebyly nijak zvlášť chutné, přesto jsem jich snědla celý talíř a najednou přede mnou všechno zčernalo.“
Odhodlaně si kleknu ke své nablýskané záchodové míse a odvážně strčím prst do krku.

Vstanu, umyju se a v přestávkách mezi černými fleky v zrcadle si namaluju obě oči. Tlustou černou linkou a hojnou vrstvou řasenky.
Najednou je mi všechno k smíchu, poletuju po bytě jako blázen právě propuštěný z léčebny a cítím se mírně „sjetě“.
Sahám po telefonu a volám Petrovi:
„Ať dělám, co dělám, nemůžu najít klíče od auta, (a už se zase hihňám – ať děláme, co děláme, s volaným Vvás nemůžeme spojit) přijeď pro mě, prosím, ať nepřijdu pozdě do práce,“ žadoním.
„No co mám s tebou dělat,“ dí můj miláček, kterého miluju a nenávidím, vážím si ho a opovrhuju jím a vlastně nevím, co nás stále k sobě poutá.
„Péťo, vypadám sjetě?“ ptám se ho v autě. Pootočí se, trošku si mě prohlédne a vrátí se očima na silnici před sebou. „Ani ne, jen trochu divně mluvíš.“
„Snědla jsem nějakou divnou houbu, asi to byla lysohlávka,“ cpu se střídavě jablkem a salátovou okurkou, protože jsem dostala neuvěřitelný hlad.

….....

„Dobrý den,“ zdravím v práci, „kdybych vám připadala trošku sjetá, tak je to asi smaženicí, co jsem měla k obědu, byla v ní houba, co se tvářila jako růžovka a růžovkou zřejmě nebyla,“ sichruju si své závratě a zamlžené vidění. V duchu doufám, že mě tento stav každou chvilku přejde, musím přece prodávat a obsluhovat lidi, ne se přitrouble usmívat a vidět růžové oslíky.
Stojím stranou od pokladny a s velkou chutí se chystám napít právě uvařené horké kávy, když mi ruka s hrnkem poklesne k boku a zároveň i nohy v kolenou.
„Vůbec nevypadáš dobře,“ říká Ilonka, „nechceš si skočit tady do lékárny poradit se?“ Ne, chci být v práci.
Když mi ovšem nohy podklesnou podruhé a skoro omdlím, souhlasím. „Tak jo, hned jsem zpátky,“ a s vířícím barevným kolotočem v hlavě vyjdu na ulici.

„Dobrý den, já bych se jen ráda zeptala na takovou věc,“ a už líčím své podezření lékárnici. Seběhnou se i všechny ostatní, nakukují do databáze počítače, rozmlouvají mezi sebou, dokonce někam volají a jedna z nich mi pak říká:
„Víte, otrava houbami se projevuje úplně jinak, zaprvé ne tak rychle, zadruhé bolestmi – bolí vás břicho?“
„Ne, vůbec,“ nutí mě slézt z mého kolotoče, „spíš je mi na omdlení,“ což hned potvrzuji sesunutím se k zemi.
„Haló,“ volá na mě někdo, „ kolik jste si vzala toho Zaldiaru?“
„Dvě tabletky,“ probouzím se.
„Měla jste ho poprvé?“
„Ano.“
„Víte, obsahuje látku tramal, někteří lidé po ní takhle reagují,“ sděluje mi, zatímco se mě houf magister pokouší posadit na lavičku. Okamžitě cítím, jak kloužu dolů a potom přestávám reagovat.
Vnímám shon kolem sebe, ale mé vědomí se noří do krásných obrazů, prohlížím si hnědavou kraječku na zlatavém podkladě, potom vidím zářící kouli nacpanou v nějakém kornoutu – že by to bylo to pověstné světlo na konci tunelu – nechce se mi věřit, v každém případě chci blíž k němu a pěkně zblízka se podívat. Nebo je to moje křišťálová koule, kterou jsem při stěhování z opatrnosti vložila do úzké vázy? Nevím a je mi to jedno, objevují se další a další obrazy a já jsem uvolněná, tak uvolněná jako snad ještě nikdy v životě, je to krásné, nádherné, uvědomuju si, že mi bezděky cukají ruce i nohy, ale nic mě nebolí, cítím jen klid, vytoužený klid...
„Podívejte se na mě,“ třese se mnou kdosi a nutí mě otevřít oči. Nechci. „No tak, otevřete oči,“ znovu se mnou zatřese a já se donutím, protože jsem odmalička zvyklá poslouchat. S překvapením vidím chumel krátkých chlupů – co to asi je..? A když se ke mně přibližuje blíž a blíž, uvědomím si, že je to třídenní strniště nějakého muže. Třídenní strniště se mi u mužů obvykle líbí, ale nelíbí se mi, že se na něj musím dívat zrovna teď. Zase zavírám oči a propadám se do své slasti. Znovu mě donutí vrátit se k němu a důrazně mi říká:
„Teď pojedeme do nemocnice, zkolabovala jste, musíme vás posadit na vozík a převézt do sanitky.“
Jo? To se mi ale vůbec nelíbí, protože se na vozíku nemůžu udržet a kloužu dolů, slyším něco o dokladech a tu najednou jasně vidím Ilonku, jak mi podává kabelku - „koho máme informovat?“ - koho? No asi Petra... „ zavolej Petrovi, Petr.... “ můj spolehlivý kdo? Přítel? Kamarád? Milenec? Muž..? Nevím.
Ještě vidím shluk lidí, který pozoruje, jak mě jako vyvrženou velrybu zvedají na lehátko v sanitce. Tak a už můžu zase usnout... propadám se opět do svých snových obrazů. Něco do mě píchají, něco na mě lepí, pak mi mávají před nosem kabelkou a něčeho se dožadují – vemte si, co chcete, je mi to jedno a pak už jen cítím, jak drncáme a mé tělo je úplně, ale úplně bezvládné. Je to tak příjemné.... také slyším houkání jako by zabalené do vaty.... a pak už neslyším nic...

….....

„Musíte si sednout, nemáme postele...“
Co? Jak? Kde?
„Kolik váží, proboha?“ mluví někdo na někoho.
„94“ hlásím nahlas, přestože před pár lety jsem se styděla i zašeptat: 72. Tohle velké, přeplněné tělo je moje a to, které se pod ním schovává, to štíhlé, lehké, svalnaté, zatím není vidět. To mi je často líto, ale mé tělo se takhle zvětšilo zřejmě proto, aby mě chránilo. Před okolním světem.
„Jsou lidé, kterým se nedaří vybudovat si účinný ochranný energetický štít,“ četla jsem. Zřejmě k nim patřím. A tak ho chci mít ráda. Snaží se mi pomoct.
Sestřičky a drobný šlachovitý chlápek, který se k mému tělu chová jemně, mě vysadí na židli a odvezou i s kapačkou do malinkaté místnůstky a posadí k umyvadlu. Vidím jenom to umyvadlo, jinak je všude kolem mlha.
Z té se najednou vynoří postava s hadičkami.
„Musíme vám vypumpovat žaludek.“
„Proč,“ bráním se, „zvracela jsem.“
„To mě nezajímá, tohle je běžný postup,“ praví a sápe se na mě s poměrně tlustou hadičkou, kterou se mi snaží strčit do nosu. Strašně to bolí. Můj nos je úzký a hadička stále naráží na mou sliznici.
„No tak sakra,“ vzteká se doktorka.
Jsem tak omámená, že reaguju úplně bezprostředně, tak, jak jsem si nedovolila ani jako malé dítě.
„To bolí,“ pláču, „vyndejte to!“
Nic.
„Řekněte jí, ať to vyndá,“ doprošuju se sestřičky.
„Možná byste mohla zkusit tu užší sondu, paní doktorko, tahle neprojde,“ hladí mi ruku. Doktorka se ještě chvíli pokouší provrtat mi nos, pak se s dalším sakrováním zvedne a oddupe. Obrovsky se mi uleví a opět upadám do bezvědomí. To mi ale nepovolí. Probere mě nová bolest, to když mi rve do nosu hadičku užší, ale tlustá je i ta.
„Aaaauuuu,“ pláču a vůbec se nestydím. Jako malá jsem při gastroskopii spolupracovala, byla jsem hodná, i u zubaře jsem držela a zatínala pěstičky do kapesníčku a poslušně plnila příkazy zubaře. I když mi rvali mandle zaživa, protože jsem je měla rozcupované hnisavými angínami na kousíčky a narkotika nezabrala, statečně jsem si před bradou držela mističku na krev a snažila se neudávit. Bolest to byla šílená. Ale mohla jsem být na sebe hrdá.
Teď mě ale tramal vrátil k normálním reakcím těla a já si tu hadičku vytrhnu z nosu a obrátím se na doktorku:
„Nedělejte mi to, nevejde se tam,“ říkám důrazně. Pak mi hlava zase spadne a hodná sestřička mě hladí po zádech.
„Je zlá,“ říkám jí v slzách. „Já vím, je,“ odpovídá sestřička. Neděje se nic, tak zase usnu, nebo co, a v tom je zpátky doktorka.
„Tak jí to uděláme žaludeční sondou.“
„Dobře,“ souhlasím. Dýchám jako pes a napodruhé se povede ji zavést. Jen tak, naživo. Bez spreje umrtvujícího sliznice. Doktorka se ale opět vzteká:
„Není na tom správném místě“ a píchá mi sondou v žaludku. Bolí to. Jsem ráda, že ji udržím v krku a ona s ní kymácí sem a tam. Povytáhne ji a znovu zarazí do žaludku.
„Není na tom správném místě,“ ječí znovu, a než se stačím udávit, tak sondu zničehonic prudce vytáhne a odkvačí.
Opět se mi uleví a hlava mi znovu spadne na umyvadlo. Tělo se mi uvolňuje, bolest je pryč.
Nevím, jak dlouho takhle sladce odpočívám, když mě „probudí“ hodná sestřička.
„Tady máte kelímek a pokuste se vyzvracet všechno, co v sobě máte.“ Ochotně kývu.
„Musím na záchod!“ uvědomím si najednou. Místnost je ode mě dva kroky.
„Zavolám někoho.“
„Ne, zvládnu to sama,“ pokouším se ovládnout své tělo a udělat ty dva kroky. Kapačku táhnu s sebou. Své tělo na chvíli ovládnu, ale není to dobrý pocit. Ta uvolněnost a bezvládnost byla mnohem, mnohem lepší. Celý život prožitý v napětí, v napětí, které se stalo mou součástí a teď takováhle volnost! Paráda!
Sesunu se zpátky na vozíček a doufám, že tramal ještě nějakou chvíli bude působit.
Vtom si uvědomím: musím přece zvracet. Zvedám kelímek a snažím se vyplivnout snědenou okurku. Ještě je čerstvá a stále voní po okurce. S tramalem zmizely i veškeré zábrany a já najednou miluju svoje tělo zvenku i zevnitř. Ukazováčkem strčeným dovnitř si hladím vnitřek jícnu a obdivuju jeho hladkost. Už se ale nic neděje, dávicí reflex se vyčerpal a přestal fungovat.
Odevzdám okurku a sestřička mi jemně vysvětluje:
„Ještě musíte udělat něco odporného.“ Odporného? Co to slovo znamená? Je mi teď naprosto cizí.
„A co,“ chci vědět. Jsem totálně bezprostřední, je to nádhera. Prožívám každičký okamžik, i tu bolest jsem prožila naplno, ne odsunutou zaťatými zuby a strnulostí svalů.
„Musíte vypít tuhle velkou sklenici tekutého černého uhlí. Je to hnusné.“
Ale není. Nic hnusnějšího, než bylo, už nemůže následovat.
„Vypiju, to mi neva,“ usmívám se úlevou. Vypila bych cokoliv, když vím, že tohle už je tečka na závěr.
„Dobře,“ podává mi sestřička s úsměvem sklenici, což je v mém stavu riskantní, ale já si ji položím před sebe a dlouhými doušky upíjím rozpuštěné černé uhlí, které je husté a drobné kousíčky mě škrábou v krku. Ale jsem blažená.
Postavím sklenici a hlavu si opřu o opěradlo vozíku. Blaženost mi ale dlouho nevydrží, protože tělo znovu ochabuje tak, že se neudržím v sedu.
„Sestřičko,“ volám. Přichází důra, DD (Důležitá Důra) a vysmívá se mi:
„Co to melete, jak neudržíte,“ kroutí hlavou, „nemáme volnou postel, tak laskavě seďte.“
„Nemůžu se udržet,“ opakuju a mé tělo to hned předvádí. Spadnu i s vozíkem na zem a uhodím se do boku.
„Aaauu,“ znovu pláču, tvář na studené podlaze, ruku zkroucenou pod sebou a kolečko vozíku zaražené v boku.
„Jéééžiš, co ta ženská dělá, ta snad není normální,“ slyším.
To jako já? Divím se. Přesto, že jsou mnou znechuceni a naštvaně mě zvedají, mé nitro plesá. Mé tělo dělá to, co samo chce a JÁ mu nebráním!!! Jupííí..... Je uvolněné a nemá sílu a JÁ Ho Nikterak Nenutím! Nemůžu, díky tramalu. Kéž bych ti tak uměla takovou volnost dát i bez tramalu, moje tělo!
Za chvíli pro mě přijde zase ten drobný jemný pán a docela lehce mě přehodí na postel. Konečně ležím!
Ta hodná sestřička mi přijde vzít krev, asi litr krve, a pak mi šeptá:
„Ještě vás bodnu do prstu, kvůli krevnímu obrazu, nevadí?“ Kroutím hlavou, že ne a usínám...
Probudí mě, když už je večer, odtáhnou plentu, za kterou ležím a přisunou ke mně druhou postel s mladou dívkou. Postele srazí tak, že se dotýkáme rameny. Plentu znovu zatáhnou kolem nás obou.
„Nemáme místo,“ slyším něčí hlas. Zvědavě si slečnu prohlížím, civím na ni jako pětileté dítě, mé zábrany jsou stále vyřazeny z provozu. Najednou se slečna zkroutí stažená křečí, ústa lapají bezhlasně po dechu, sliny vytékají z koutku úst..... nejděsivější je to ticho, to tiché, škubající se tělo.... nemůžu nic dělat..... ani odvrátit hlavu..... jenom se dívám.....
„Rychle sem, dostala epileptický záchvat,“ volá sestřička, dál se dívám, píchají jí něco do žíly, tělo se pomalu uvolňuje a pak slečnu odvážejí...
Přestože ležím, omdlím...

….....

„To je ta s tou černou pusou?“ ptá se někdo a odhrnuje závěs dělící mě od zbytku místnosti a světa.
Já? S černou pusou?
To asi od toho uhlí, dochází mi. Chci si pusu utřít, ale nemůžu zvednout ruku. Je mi to jedno.
„Já vás teď odvezu,“ říká mi nějaký chlapík. Kam?
Ve výtahu k němu obrátím hlavu:
„Mám černou pusu?“ ptám se.
„Máte.“
„A co oči?“ vzpomenu si. Určitě mám od brečení rozmazané ty neobvykle tlusté černé linky, co jsem si namalovala.
„Vypadám jako panda?“ představuju si flekatě dvoubarevného medvídka s černě orámovanýma očima.
„Jo, přesně jako panda,“ usměje se zřízenec. Taky se usměju. Je mi dobře. TOHLE JE REALITA. Ne ty věčné společenské přetvářky a křivé úsměvy... TOHLE JE SKUTEČNOST. Vyzařuju ven rovnou, bez toho hnusného tlustého filtru naučených pravidel a cizích předsudků. Jsem spokojená. Převezou mě na pokoj na oddělení interny a já blaženě odpočívám.
Až do chvíle, než se definitivně vymaním z náruče tramalu.
Nečekaně mi poskytl možnost žít na chvíli bezprostředně. ROVNOU zprostředka.