DIVOKÁ VINICE, aktuálně

20.09.2017 - Zemřel Ivo Vodseďálek.

... Více »

15.09.2017 - Nechte sloupy ležet

Přivítal jsem rozhodnutí, že se na Staromák nebude vracet Mariánský sloup.Ono by to bylo trochu jako bychom v rámci návratu k tradicím stavěli na Letné znovu Stalina. Já vím, že to přirovnání je přehnané - ale vracet kontroverzní momenty historie do života je prostě vždy hodně problem... Více »

15.09.2017 - Jindřich Štreit byl oceněn Cenou primátora města Olomouce

Fotografie Ondřej Durczak
Fotografie Ondřej Durczak

Fotografu a pedagogovi Institutu tvůrčí fotografie Jindřichu... Více »

10.09.2017 - Mobel opět naděluje

Prvním laureátem Mobelovy ceny byl před devíti lety jmenován básník Lubomír Brožek. D... Více »

Slovo úvodem

Zemřel předplatitel Divokého vína Josef Škvorecký

Nejprve jsem v dětství četl Legendu Emöke. Už samo jméno mě vzrušilo. V roce 1964 jsme začali s Mélou Machálkem vydávat Divoké víno a pokoutně je distribuovat na bázi vlastní předplatitelské sítě. Jedním z předplatitelů byl i Josef Škvorecký. Nevím a nedokážu si představit, jak se mu podařilo navázat se mnou osobní kontakt, ale zcela jistě si vzpomínám, že mě pozval do svého bytu v Břevnově pod hospodou U Kaštanu. Dosah té cti, jíž se mi pozváním dostalo, mi dochází vlastně až dnes. Spisovatel mi podsunul texty mladé básnířky a požádal mě, zda bych je mohl v Divokém víně otisknout. Nebylo nic snazšího, než mu vyhovět. Předpokládám, že za jeho prosbou se skrývalo nějaké milostné melodrama. V bytě u Škvoreckého se mi líbilo, že kočky měly k dispozici kromě nábytku taky speciální škrabadla, aby si měly na čem vytahovat drápky.
Několik dní před smrtí Josefa Škvoreckého mi shodou okolností přišel text Petra Pavlovského nazvaný Sixty-Eight Publishers Corp. a moje manželství s podtitulkem /memoárfejeton, souběžný příběh dvou institucí/, a tak vám jej, moji milí, v tomto čísle přináším.
Obrátil jsem se na svého přítele – znalce nebožtíka Josefa Škvoreckého – a ten mi poskytl text aktuální, a proto jej zařazuju do svého Slova úvodem.
   

Tak nám zemřel už i Josef Škvorecký,


ovšem při jeho dlouhotrvající nemoci a věku není se čemu divit. Divit se však lze jen těm rozličným nekrologům, komentářům, osvětářským výkladům tápavého hodnocení tvorby spisovatele i života svobodomyslného nakladatele. Skutečnost, že v Čechách Josef Škvorecký dlouhých 42 let nežil, působí v těchto medializovaných vývodech jaksi rozpačitě. Jeho řídké návštěvy Čech od roku 1990 lze na prstech jedné ruky spočítat, zrovna tak, jako jeho dosud žijící blízké vrstevníky z mládí a přátele vůbec.
Národ čtenářů zdánlivě ovinuly (byť jen na pomíjivost dní životnosti novinových zpráv) temné mraky. Před lafetu s tělem „jednoho z největších českých spisovatelů dvacátého století“ se do šestispřeží zapřáhnou pozůstalí truchlící galakaroseriéři z Obce spisovatelů a Pen klubu, rozliční literární badatelé a vědci budou držet čestnou stráž. Nejvíce postižené město Náchod („smutný den 3. ledna 2012 v náchodských ulicích“) uctí památku svého rodáka nejen velkolepým vzpomínkovým večerem, ale „zarmoucení občané“ si do budoucna budou spisovatele připomínat chystanou naučnou stezkou, instalováním „Škvoreckého lavičky“ na Masarykově náměstí i bustou zřejmě na rodném domku.
Záhy po vydání první knihy Josefa Škvoreckého „Zbabělci“ v roce 1958 o něm kritika napsala (nebudeme jmenovat, ale byl to Karel Nový v Literárních novinách), že autor mu „připomíná kotě nebezpečně napadené prašivinou“. Drsný políček na samém prahu vstupu do tuzemské literatury!
   
O třicet čtyři let později, v roce 1992, byl drsnější políček uštědřen Zdeně Salivarové. V pověstných seznamech Petra Cibulky byla uvedena coby spolupracovnice Státní bezpečnosti. Takové osočení se přirozeně dotklo i Josefa Škvoreckého stojícího na samém vrcholu jeho pouti literárním životem. Jsme přeci v Česku a svých skvělých občanů, když ne tak docela za života, tak po smrti umíme si vážit. Jistě lze očekávat nějaký dodatečný dokument z cyklu „Předčasná úmrtí“, když televizní „Třináctou komnatu“ za života spisovatele natočit nestihli.
„Kdybych měl děti“ – napsal jednou Bohumil Hrabal - „kdepak se psaním! Určitě bych se staral o děti a na psaní bych si ani nevzpomenul, protože pro mě rodina a děti, to je víc než všechno to ostatní. Ale když nemáte děti, tak co máte dělat? Nezbývá nic jiného, než se oběsit, nebo psát. Psaní je nejen obrana proti nudě, ale psaním se člověk tak nějak léčí z melancholie.“
Věčné kdyby! Kdyby už od dětství netrpěl na plíce, v době protektorátu krásné holky z Kostelce (Náchoda) mladičkému Dannymu daly (i ta první holka z Prahy), pravidelně cvičil a hrál se Zachovalovým orchestrem na saxofon, bylo by pravděpodobně vše jinak. Škvoreckým tolik citované věty z W. Faulknera: “Ti, co mohou, ti to dělají. Ti, co nemohou a dost dlouho trpí, že nemohou, ti o tom píší,“ by vyzněly obráceně. Škvorecký by nepsal, ale dělal. S bujnou kšticí vlasů nad čelem vyčesanou na kačera cucal by medové plátky saxofonů i ženských klínů. Ostatně, těch ženských by na každém prstu ruky měl pověšených alespoň pět. V báječném flitrovaném saku střihu poslední módy pod umělecký jménem Fred Eroll hrával by dozajista s Glen Miller Orchestra nebo jiným slovutným jazzbandem. Možná na záoceánských parnících společnosti Blue lines, v luxusních barech v New Yorku začínal by svoji světovou kariéru muzikanta. Po osmašedesátém by stejně v Americe zůstal. Dál by cucal medové plátky saxofonů a se svým už Old stars swing bandem objížděl světové jazzové festivaly. Kdepak s psaním!
Stále to kdyby. Kdyby Bohumil Hrabal měl děti a Josefu Škvoreckému svitla hvězda světového swingaře, byla by česká literatura o něco chudší. Čtenáře by dnes neovinuly temné mraky a Masarykovo náměstí v Náchodě by mělo o jednu bustu a lavičku na náměstí méně.
No a co? Tak to má být, řekl by Bohumil Hrabal. V novele „Legenda Emöke“ Škvorecký napsal jasnozřivě: „Příběh se stává a zapadá a nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk, odpoledne jsou horká a marná a přijdou Vánoce a člověk umírá a na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka nosí ještě několik roků to světlo, tu legendu v hlavě, a potom také umřou. Pro děti je to jenom starý film, nezaostřená aura rozlité tváře. Vnuci nevědí nic. A ostatní lidi zapomenou. Po člověku není už ani jméno, ani vzpomínka, ani prázdno. Nic.“
Ale čtenáři nezoufejte! Určitě někde žijí kluci, ještě jsou malí, ale už trpí neduhy chorob, třpytný odlesk nablýskaného saxofonu za výlohou uvízl jim v očích, určitě někde žijí holky, jsou krásné…

Jiří Kačavský, o kterém víte, že Kačavský není 

   
Kromě vzpomínek na Josefa Škvoreckého přináší 57. číslo Divokého vína řadu překvapivě dobrých textů a především nádherné obrázky Adolfa Borna zapůjčené www.artbohemia.cz, internetovou prodejní galerií Viléma Stránského. Všechny jsou na prodej. Zdalipak poznáte, který mi imponuje nejvíc?

L. H.

Současnost

Druhá kapitola z knížky Stařec a Kuře

Jaroslav nabídl Ketty, aby vytočila jeho číslo, kdykoli s ním bude chtít mluvit. Pochopil, že stará žena tře bídu s nouzí, a bylo mu jasné, že na telefonní rozhovory peníze nemá.
Klisna Frimana se chystala ohřebit a starý chovatel odbíhal k okénku do stáje, aby porod uhlídal. Na chvilku si sedl k televizní obrazovce a sledoval nejprve svoji oblíbenou herečku v jakémsi koňském seriálu. Snažil se přitom představit si film podle vlastního scénáře. Bylo mu jasné, že herci musí s koňmi zacházet co možná odborně, jinak se zasvěcení diváci budou smát jejich nešikovnosti. Pozorně sledoval střihy ve filmu, které měly působit, jako že herci s koňmi skutečně zacházejí. Ironicky se rozesmál, když jeho oblíbená herečka o mladém populárním herci představujícím jejího syna prohlásila, že se narodil v sedle, zatímco oblíbenec národa drncal začátečnickým způsobem v kruhu na jízdárně.
„To se nesmí v mém filmu stát!“ rozhodl se, že udrží scény s koňmi při natáčení na otěži. Jako pro koňaře je pro něj přijatelnější představa jezdců neherců, než herců – amatérů či úplných laiků v koňském ranku. Vybavil si škálu herců, kteří umějí zacházet s koňmi, a žádný z nich se mu do filmu nehodil. Ostatně ví, že je jich opravdu málo. Odbíhal k okénku do stáje revidovat klisnu chystající se k porodu. Ozvalo se kratinké cinknutí, na displeji mobilu vyskočilo jméno Ketty. Tančícímu motýlkovi z roku 1966 se zastesklo. Jaroslav se rozhodl, že zpátky zavolá až ráno. Nechtělo se mu snad vzpomínat v aprílový večer na mládí?

Stesk staré ženy

Třetí kapitola z knížky Stařec a Kuře

Ketty se ozvala opět jedním cinknutím v sobotu 2. dubna dopoledne a Jaroslav jí vzápětí zavolal zpátky. Dovedl pochopit stesk staré ženy. A navíc – zajímá ho každá vzpomínka na rok šedesátý šestý. Omluvil se, že jí může zavolat až za chvíli. Jako by vytušil, že ho čeká překvapení a napínavý okamžik oddaloval.
„Už jsem tu, Ketty, odpusť, že mi to trvalo tak dlouho,“ omluvil se plápolajícímu motýlkovi. Rozhodl se, že bude hlavně poslouchat.
„Zdenička poslouchá televizi,“ vysvětlila Ketty důvod hluku, který slyšel i hluchý Jaroslav. „Zavřu dveře.“
„O Zdeničce jsi mi ještě neřekla,“ položil Jaroslav otázku.
„Je to kamarádka, která nemá kde bydlet. Napřed tu byla jen přes zimu a nakonec už je tu třetím rokem. Včera mi o tobě četla z Metra, že jsi navržený s bratry Mašíny na státní cenu,“ pokračovala a Jaroslavovi bylo jasné, že musí vysvětlit, že s bratry Mašíny nechce mít nic společného. Vyskytl se s nimi pohromadě hned v několika článcích v souvislosti s nominací a opravdu z toho radost neměl. Na všech třech svých webových stránkách se od chrabrých bratří distancoval. Nominace ho samozřejmě potěšila, ostatně k ní došlo už druhým rokem, ale věděl, že prezident cenu nepřidělí ani jemu, ani Mašínům. S chutí si však představoval situaci, že by cenu měl dostat spolu s nimi, a těšil se, jak by svoji účast na aktu s chrabrými Mašíny odmítl.
„Jsi hodná, že se o Zdeničku staráš!“ pochválil ji.
„Staráme se o sebe navzájem,“ upřesnila Ketty. „Ty nikoho nemáš?“ položila očekávanou otázku. Jaroslavovi mělo být od počátku jasné, že podvědomým důvodem Kettina zájmu po čtyřiceti pěti letech je zmatená představa o obnovení dávného třepetajícího se a průsvitného motýlkova vztahu. Věděl, že když se teď přizná ke svým vztahům a k dětem, může navždycky ztratit zdroj inspirace a informací o dávných dobách.
„To víš, že někdy někoho mívám, vždyť jsem mladý kluk,“ ironizoval svoji odpověď a Ketty upřímně pobavil.
„Tak jako já mladá holka!“ Přiznávala, že si svoje stáří uvědomuje a Jaroslav si představil tělo patřící k onomu křaplavému hlasu chraptícímu z telefonu. Uvědomil si, jak snadno se nechává zmást mladistvým hlasem své první lásky Jiřiny, s níž si často telefonují. Neviděl ji několik desítek let a sám si přiznává, že ji ani vidět nechce. Iluze holčičího těla štíhlounké gymnasistky je mu příliš drahá a chce si ji ponechat. Jiřinin jásavý hlásek, který slýchá z telefonu, jeho vzpomínce odpovídá. Za ty desítky let se totiž vůbec nezměnil.
„To víš, že jsi mladá holka!“ rozhodl se starý muž Ketty potěšit. „Nedávno jsem se dočetl, že české ženy se průměrně dožívají přes osmdesát let. Muži jen sedmdesát čtyři. Takže zatímco mně zbývá deset let života, ty jsi na tom daleko líp.“
„Chtěla bych se s tebou sejít,“ prohlásila zasněně. „Třeba bys mě zase hladil a byl něžný, jako jsi býval. Určitě bychom skončili v posteli!“ radoval se průsvitný třepotající se motýlek Ketty.
Jaroslav byl připraven na leccos, ale takové vyznání nečekal. „To víš, že mě uvidíš! Porodím hříbata a jedu za tebou,“ slíbil. „Neboj, napřed ti zavolám, nepřepadnu tě. Abys tam neměla jiného chlapa!“
„Chlapa jsem neměla už sedm let,“ přiznal motýlek.
„Musíš se tedy pohybovat mezi kluky a ne mezi staříky, jako jsem já. Najít si mladého kluka!“ pokusil se Jaroslav vykroutit z tak otevřeně nabízeného milostného vztahu. A vzpomněl si na Světlu.

Světla

Čtvrtá kapitola z knížky Stařec a Kuře

Světla byla motýlek taky z dob básnického a uměleckého opojení šedesátých let. Vlétla do jeho života rovněž v doprovodu kamarádky, snad jen o pár let později než Ketty. A taky se mu přihlásila po několika desítkách let. Zatímco Ketty přilétla ze Španělska, Světla se ozvala jenom ze Švýcarska. Na rozdíl od Ketty byla Světla zřejmě o chloupek úspěšnější, protože telefonovala sama. Posílala dopisy v tu dobu ještě oblíbeným faxem. Každý další milostnější a milostnější. Světla končila neúspěšné manželství, v němž se jí narodily dvě děti. Ještě dřív, než přijela do Prahy, byl vztah připraven.
Světla telefonovala Jaroslavovi celou cestu ze Švýcarska, takže přesně věděl, jak se blíží chvíle setkání. Švýcarský motýlek byl tmavý, s dlouhými vlasy a mnohem konkrétnější, protože Jaroslav otiskl kdysi její fotografii ve svém literárním časopise Divoké víno.
Světla přijížděla do Prahy sama autem a Jaroslava nasměrovala k benzinové pumpě na barrandovské spojce. Starý muž tam na minutu přesně čekal, okouzlen desítky let starým portrétem. Z červeného golfu vystoupila žena v kožichu – byla zima – a na svých padesát let nevypadala. Rozběhla se k Jaroslavovi, tou dobou zřejmě citově vyschlému, a na první pokus došlo k vřelému objetí a polibkům. Jaroslav objímal kožich a podléhal. Definitivně podlehl ještě ten den večer ve vršovickém bytě, který si ne zcela chudá Světla v Praze pronajímala.
K jejich jedinému milostnému splynutí došlo na podlaze na malém perském koberečku. I ve ztemnělé místnosti si Jaroslav nemohl nevšimnout, že objímá starou ženu. Světla měla svůj jiskřivý pohled a mladistvé nápady stále, ale její kůže už dávno nebyla hladká, ba právě naopak. Jak se mnohé staré ženy snaží udržet hubené, jejich kůže je svraštělá jak kůra staré vrby. Nebo jako krepový papír. Starý muž přiznává sám sobě i jiným, že na staré ženy není. Nikdy nebyl. Líbí se mu hladká mladost. Od své první holky (a možná nejen od ní) si vysloužil podezření, že je pedofil.
„Měl bys zajít k sexuologovi, nebo tě jednou budou soudit za znásilnění,“ radilo mu jeho první děvče Jiřina – nyní gynekoložka.
„Máš pravdu, já už k němu chodím,“ přiznával jí. Nedořekl, že se svým stejně starým přítelem Milošem probírají problémy zcela opačné. Totiž jak docílit sexuální svěžest. Miloš byl psychiatr, který se celý život věnoval sexuologii. Možná jako koníčku. Jenže s Milošem se už neporadí…
Přátele i kamarádky občas pobavil sloganem: „Jsem ve stadiu, kdy ještě můžu, ale nemusím!“ Sám sebe se pak ptal, která část sentence se víc blíží pravdě.
Hru na hypersexualitu ale se svým prvním děvčetem Jiřinou hrál rád. „Nemohla bys mi poradit některého ze svých kolegů? Hormonální léčbu jsem už vyzkoušel, ale zůstala bez efektu. Tak jsem začal uvažovat o kastraci.“
Milostný zážitek se Světlou se už neopakoval, i když švýcarsko-česká padesátnice by rozhodně nebyla proti. Naopak, svou lásku Jaroslavovi dokazovala obrovskou spoustou dárku, doslova ho jimi zahrnovala. Ve své čtyřkolce golfu přivezla ze Švýcarska obrovskou bednu plnou darů. „Pořídila jsem si velkou krabici a řekla si, že ji naplním!“ vysvětlila mu. Udivený Jaroslav plnil svůj dům exotickými předměty. Kovový svícen i se svíčkami, vonné směsi v počtu několika desítek lahviček i s odpařovadlem, dvoje teplákové kalhoty značky Adidas a jedna tepláková bunda téže značky, zelený kámen vhodný jako těžítko… S užíváním některých dárků váhal, ale kámen stojí na jeho psacím stole dodnes, tedy po deseti letech. Světla je stále s ním. Dokonce i teplákové kalhoty nosí, ačkoli ho zneklidňuje, že se nohavice neustále rozpínají a v pase mu nedrží.
Světla byla obchodnice, a tak přivážela ze Švýcarska nejrůznější levně nakoupené předměty. Hitem byly zahradnické nůžky. Složila je u Jaroslava a ten měl za úkol je se ziskem prodávat kamarádům a známým.
Jindy Světla mezi dárky přivezla vodovodní kohoutek ve tvaru žáby. Jaroslav si ho nechal od jejího zručného bratra namontovat v kuchyni, přestože musel dát vyměnit všechny obkladačky. Druhý Světlin bratr vlastnil hospodu na Sázavě, a tak spolu jezdili do oblíbené vodácké hospůdky. Nevlastní tatínek byl gynekolog, sice už dávno v důchodu, ale přesto s ním Světla konzultovala svoje potenciální těhotenství s Jaroslavem. Věděla, na co starého muže nachytat. Padesátileté Světle nevlastní tatínek těhotenství nedoporučil.
Světla měla dvě krásné děti – syna Alexe, jemuž bylo v době jejich setkání třináct, a desetiletou holčičku Nicole Lauru. Jaroslav si její děti oblíbil a ony jeho taky. Třetí – společné – se už nikdy zplodit nepokusili. Po deseti letech – 5. dubna 2011 – našel Jaroslav ve svém kalendáři záznam: Nicole Laura 20. Poslal oběma blahopřejnou sms. Světla obratem odpověděla: „Nici je 20 a Alex už 23! Jsme asi už starý? Sedím teď v Dubaji a jsem unavená – už na to nejsem, raději doma za pecí.“ Jaroslav si v duchu pomyslel, že dvacetiletou Nicole Lauru by docela rád viděl.

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další