DIVOKÁ VINICE, aktuálně

18.05.2017 - Narodila se MadelCa, pořadové číslo 171!

MadelCa, hříbě číslo 171.
MadelCa, hříbě číslo 171.

Čtvrtek 18. května je poznamenán trojčetností. Dnes se montu... Více »

14.05.2017 - Soud zamítl v plném rozsahu žalobu Jana Miškovského, syna Václava Hraběte!

Jan Miškovský na mne v prosinci 2015 podal žalobu o ochranu osobnosti. Zastupuje jej JUDr. František Vyskočil, Ph.D., advokát sídlící v Praze 1. Ještě před tím na mne Miškovský podal žalobu o ochranu autorských práv. Škodu, kterou jsem mu způsobil publikováním básní Václava Hraběte na... Více »

12.05.2017 - Jindřich Štreit zve na výstavu Kde domov můj v Pardubicích!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

... Více »

02.05.2017 - Prvomájová holčička v hloubětínském babyboxu je 153. děťátkem, sedmým letošním!

Holčička zcela jistě narozená 1. května stihla vstoupit do nového života dvířky babyboxu v hloubětínském GynCentru tři minuty před půlnocí, tedy na 1. máje. Z bedýnky ji vyzvedla sestřička Gita zrovna jako před měsícem a jedním dnem klučíka Vladislava. Pojmenujme tedy holčičku Gita! S... Více »

Slovo úvodem

Vzpomínáme spolu s přáteli na Václava Hraběte. Zemřel před 50 lety (2. pokračování)

Není to poprvé, co na tomhle místě přiznávám, že zdaleka ne všichni publikovaní autoři mě svými verši potěšili. Ponechám na vás, milí čtenáři, abyste posoudili sami. Otiskl nebo jsem zveřejnil za padesát let existence Divokého vína více než tisícovku autorů. Přes dvě stovky z nich se ocitlo na stránkách Antologie Divoké víno 1964 – 2007 a jsou spolu s knihou vloženi v regálu Národní knihovny, v jejímž archivu se nacházejí i historická tištěná čísla. Daleko snáze jsou přístupní autoři publikující od roku 2002 v elektronické verzi. Je pro mne velkou ctí, že i ta se stává součástí archivu Národní knihovny, jenž skoro s jistotou přežije nás všechny.
V čísle 76 doporučuju Karla Sýse, Jiřího Žáčka, Zorku Wildovou, Evu Frantinovou, Jaroslava Holoubka, Oldřicha Damborského, Dušana Spáčila a další. Koho nedoporučuju..? Poznáte snadno sami, moji milí. Věnujte pozornost obrázkům výtvarníka žijícího v 19. století v Ostende a jeho „lázeňské tématice“. Sám se pojmenoval Braud. S laskavostí sobě vlastní mi obrázky zapůjčil Vilém Stránský ze své internetové prodejní galerie www.artbohemia.cz. Při obědě s Vilémem jsme žvýkali krkovičku, vedli řeči a bavili se tím, jak se představy o legraci po 150 letech změnily. Oč agresivnější musí být výtvarník současný, aby svého diváka – čtenáře pobavil.




Divoké víno 76 přináší básně Václava Hraběte z let 1963 – 1965 editované básníkovým přítelem Jiřím Růžičkou. Jsou to Vaškovy nejlepší básně a skoro všechny už byly v Divokém víně otištěny v době historické i moderní. Skoro všechny jsou součástí pětisetstránkové Antologie. Pokaždé mají trochu jinou textovou podobu. Tu zveřejněnou v 76. čísle Divokého vína považujte za nejpůvodnější. Několika slovům bych se osobně vyhnul, ale respektoval jsem básníkova největšího znalce, přítele a vrstevníka Jiřího Růžičku. Rozhovor s Jirkou a jeho vzpomínky jsem publikoval v minulém čísle, v tisku vyšly v týdeníku Unie českých spisovatelů Literatura – umění – kultura péčí Karla Sýse. Přispěl jsem i k čtyřstránkovému článku v Instinktu, končícím dokonce stejnou větou jako vzpomínka moje, jež vyšla ovšem o něco dříve. Dvoustránkový článek vyšel v Reflexu, připomínajícím i Ladislava Landu, mladého básníka, jehož životní pouť skončila o tři měsíce po Vaškově. Děkuju všem autorům, kteří se podíleli.
Sešel jsem se s přáteli Václava Hraběte – Petrem Kvačkem a Josefem Rebcem. Mluvil jsem s Vladimírem Jiráněm a s Marcelou Maxovou. Rozhodl jsem se, že vzpomínky na Vaška budou mít ještě třetí pokračování v příštím čísle – DV 77, jež vyjde 19. května. Společně se v tomto čísle vrátíme k 50. výročí úmrtí Ladislava Landy.
L. H.

Petr Kvaček mi vypráví o Vaškovi Hraběti v pátek 13. března 2015

Petr Kvaček bydlí na dobré, ale nebezpečné adrese – ve mlýně vedle pražské Čertovky na Velkopřevorském náměstí. Václav Hrabě kdysi napsal:

Po špičkách couvaje
vytáčel jsem se z lásky
jako poslední cigarety hubený kouř
k nebi které zatím nezná
a uprostřed Velkopřevorského náměstí
rozplakal mi vlasy sníh…

V té době ještě Petr Kvaček netušil, že na stejném místě bude padat sníh i na jeho hlavu. Petr Kvaček (1941) přišel v roce 1959 do Prahy studovat Právnickou fakultu. Potkal se na ní se spolustudentem Vladimírem Jiráněm z Lochovic.

Mlýn patřil dědečkovi mé manželky, ale říká se Velkopřevorský nebo Štěpánovský mlýn. A podle dědečka taky Šebkův mlýn.
Vladimír jako malý kluk chodil v Lochovicích do školy s Václavem Hrabětem. Říkali jsme mu Mirku. Přes něj jsem se seznámil s Václavem Hrabětem. Věděl jsem, že píše, ale vnímal jsem ho spíš přes muziku. Byli jsme strašní fandové do dixielandu. Vašek hrál na klarinet ve skupině, která si říkala Dixie 24. Já jsem na nic nehrál, ale ta hudba mě chytla a dělal jsem jim, jak se dneska říká, manažera. Sháněl jsem sály, kde by se mohlo hrát, a když se třeba Vaškovi zlomil plátek u klarinetu, utíkal jsem do Alfy za Vlachem – pane Vlach, prosím vás, jednomu mému kamarádovi se zlomil plátek u klarinetu, nedal byste mi náhradní? Jistě, povídá, tady máš. Švihal jsem s tím zpátky do klubu stavařů na nábřeží, dneska je tam ministerstvo. Ivan Mládek tenkrát hrál na banjo… sestava kapely se měnila. Vašek studoval na peďáku v ulici Magdaleny Dobromily Rettigové. Žili jsme v centru, motali jsme se kolem bytu Pepíka Rebce na Národní 35. Pepík byl taková centrála, každou chvíli u něj někdo bydlel, Vašek taky. Museli jsme brát ohledy na Pepíkovu starou maminku a jeho sestru Milenu, která se pak vdala a odjela do Anglie. Další naše centrála byla vinárnička ve Spálené, kde se říkalo u Jeřábka. Jeřábek byl číšník, sympatický člověk. U Jeřábka stálo jídlo do deseti korun. Já jsem bydlel na koleji na Albertově, pak na S. K. Neumanna v Petrské ulici. Na koleji se objevil inzerát, že důchodci na Spořilově pronajmou pokoj dvěma studentům. Kolej, to byl průchoďák, tam se nedalo ani spát, byl tam randál. Ženský, kurvy, rachot šílený. Tak jsme se spolužákem šli na ten privát na Spořilov. Když se Vašek seznámil s Olinou, která bydlela taky na Spořilově, tak jsme spolu jezdili každý večer devatenáctkou z Václavského náměstí na Spořilov, já jsem ji vždycky doprovodil k jejímu domu. Byla to sympatická, příjemná holka, nedivím se, že se Vašek do ní zamiloval. Měla svůj půvab, hezká, milá holka. Dlouhé blond vlasy rozpuštěné až na záda. Nebo si dělala drdol z copu, slušelo jí to. Byla slovanštění, akurátní holka.


Petr Kvaček u svého mlýna na Čertovce

Vašek vám dával číst svoje básně?
Věděl jsem, že Vašek píše, vyšlo mu něco v Tváři, měl jsem několik časopisů, o které jsem přišel při povodni v roce 2002. Vašek mi do nich napsal věnování: Petrovi věnuje Václav Hrabě. Od Housků ze Spořilova jsem se přestěhoval do koleje v Černé ulici a tam jsme bydleli s Vladimírem Jiráněm. Zkoušel hrát na pozoun, ale nikdy se to pořádně nenaučil.
Kontrabasista Jerzy Ziembrowski mě někdy v lednu 1965 ubytoval ve své garsonce v Dejvicích v Jaselské ulici. Večery jsme trávili s klukama a Vaškem u Jeřábka ve Spálené, pak jsme sedávali na sedmičku, Vašek vystupoval na Malostranském náměstí a já jsem pokračoval do Dejvic. Pak mi volal Pepík Rebec, že je Vašek po smrti. Že mu volala Olina, že se tam máme stavit probrat jeho věcmi, co je naše, co by nás zajímalo. Dali jsme si s Rebcem sraz na Malostranském náměstí, že tam půjdeme.
Bydlel jsem s bohémy v Jaselský, oni tam vždycky přitáhli nějaké děvky. Sháněl jsem si byt a Pepíka Rebce jsem nechal čekat a on šel k Olině sám. Vyčítal mi to, zlobil se na mě, že jsem ho podrazil.
Vyrojily se různé verze, jak mohl Vašek umřít. Jedna byla, že si Olina postavila hrnec s plínkami, hrnec vykypěl, hořáky uhasil. Strašně jsme se na tu Olinu naštvali. Zařekli jsme se, že se s ní nebudeme bavit, že ji odstřihneme. Dávali jsme jí za vinu, že má Vaška na svědomí. Žili spolu v jednom bytě, její nový manžel Miškovský byl pracovník Obvodního podniku bytového hospodářství v Celetné ulici. Byl to praktický člověk, šikovný, byl schopný zařídit byt, všechno sehnat. Úplný opak Vaška. Vašek byl pro rodinný život nepoužitelný.
Policie jeho smrt vyšetřovala a odložila jako nešťastnou náhodu. Druhá moje varianta byl úmysl. Na pohřbu Vaška Hraběte jsem nebyl, byl jsem se podívat na hřbitově u jeho hrobu až potom. Když Vašek zemřel, jeho maminka z toho byla úplně pryč, věděla, že jsem právník, tak se na mě obrátila, napsala mi několik dopisů, kde mě žádala o právní pomoc při vyřízení pozůstalosti, tak jsem jí radil.


Chtěla se vídat s Vaškovým synem Janíkem?
Vím, že Olga nechtěla staré paní Hrabětové ukazovat Janíka, Miškovský ho nakonec osvojil. S Olgou jsem se už nikdy neviděl a nikdy jsme se nesmířili. Potkával jsem ji na Malé Straně.

Jakou měl Vašek povahu?
Byl to citlivý, slušný, inteligentní kluk. Dokonce bych řekl, že jeho fyziognomie napovídala, jaký je vnitřně. Všichni jsme kouřili, ale on kouřil strašně, okusoval si nehty, takže měl jenom takové paličky. Bral tenkrát fenmetrazin, já jsem to nevzal v životě.
Pamatuju, že jsme seděli u Jeřábka s Pepíkem Rebcem, přišel Vašek ve svém hacafraku, takový baloňáček nosil. Povídá: Pánové, mám šťastnou zprávu, jdu z byťáku, dostal jsem dekret na byt. Velká oslava, koupila se flaška. Vašek byl v náladě, která vylučuje sebevraždu.

Josef Rebec mi vypráví o Václavu Hraběti v pátek 13. března 2015

Josef Rebec omlouvá svoji únavu. Má za sebou cestu 3 000 km do Paříže a zpátky autem, kam jel nemocnému kamarádu pro nějaké věci do jeho pařížského bytu. Kamarád žije ve svém zámečku v jižních Čechách. Pak mi vysvětluje, co se po dobu jeho nepřítomnosti stalo kytkám.

S Vaškem Hrabětem jsme se seznámili v Redutě, kam já jsem to měl přes ulici. Nastartovali to tam Suchý se Šlitrem písničkami a textappealy. Začínala móda dixielandových kapel… Vašek hrál v Dixie 24. Jedna z kuriózních pražských postaviček byl Petr Gryner, který v Redutě pořádal kvízy. Při jednom z nich jsme soutěžili s Vaškem, který měl jako jazzman značku Lady Day, já soutěžil pod značkou Pupra, což znamenalo půjčovna prádla. Otázky byly poměrně intelektuální, dostali jsme se do finále, v němž nám Gryner položil otázku, kdo natočil film Hráč. Oba jsme s Vaškem řekli Claude Autant-Lara. Gryner nám podal lahev červeného a povídá, já už se s vámi hádat nebudu, jděte si to vypít spolu. Sedli jsme si k jednomu stolu a povídali si o literatuře, o básničkách… Můj otec byl literárně činný. Pro Vaška bylo zajímavé, že otec měl sbírku Čapka s podpisy, Karáska ze Lvovic, dekadentního básníka a velkého sběratele umění. Vašek chtěl ty knížky vidět, nebo si je přečíst, a přišel k nám. Sešli jsme se u nás v bytě na Národní s mojí maminkou. Vašek se zmínil, že nebude mít kde bydlet, že by musel na kolej a že ho to tam nebaví. Maminka povídá: „Máme tu ten pokojík pro služebnou a vy jste takový sympatický chlapec.“ Krátce nato se Vašek k nám nastěhoval. Bylo to možná někdy v roce 59. Bydlel u nás jeden studijní rok. Já jsem pak šel v roce 1960 na vojnu. V pokojíčku teď spí moje vnučka, má tam pelíšek.
Když tatínek zemřel, náš byt rozdělili a dali nám sem partaj. Za mého dětství jsme měli služebnou. Rozumí se, že to bylo do roku 1948. Pak už jsme služky neměli. Z ostatních kluků k nám chodil zejména Jirka Růžička, klavírista a varhaník, který už v patnácti letech hrával v Sázavském klášteře při mších. Do party patřil Jirka Stivín, Karel Svoboda, který hrával v Redutě, a bydlel kousek od nás v Melantrichově ulici, nosil klobouček tatrovku, to byla jeho značka. Častým návštěvníkem byl Jerzy Ziembrowski, polský kontrabasista. Přicházel Vladimír Jiráň, Vaškův kamarád z Lochovic a Petr Kvaček. Maminka byla velice přísná dáma, takže o nějakých mejdanech se nedalo mluvit.
Vašek byl čistotný, přispíval nějakou korunou na činži. Maminka měla 480 korun důchodu. Byl jsem dítě starých rodičů, narodil jsem se, když bylo mamince 39 a tatínkovi 50. Zemřel v 58 letech, tak jsem si ho moc neužil. Pohřeb měl 12. ledna 1950.


Josef Rebec

Klika v bytě u Rebců, kterou si Vašek otvíral cestu ke svému pokojíku

Chodili jsme do vinárny u Jeřábka ve Spálené. „Dáte si nápoj hrdinů?“ oslovil nás pan Jeřábek. Tak jako se pil kubánský rum s vermutem, my jsme pili český rum s tesavelou a tomu se právě říkalo nápoj hrdinů. Měli tam třeba báječný smažený sýr za 4, 40. Ve vinárně pracovala servírka a podle ní se podniku taky říkalo u chlupaté hnáty, depilace tenkrát moc neexistovaly. Další naše centrum byla Reduta, pouštěl tam a prodával lístky Láďa, bývalý olympionik, vzpěrač, strašná vazba. Když šel do restaurace Metro na večeři, měl jsem za něj vstupenky na starost já, a tak jsem tam měl vstup zadarmo. Reduta měla dvě podlaží a byly dvě party. My jsme byli na starý hot jazz, druhá parta byla kolem Pavla Bobka, Pavla Sedláčka a ti byli spíš na Radio Luxembourg, hráli spíš beat. Pavel Sedláček tenkrát žil s Evou Pilarovou. Od roku 1963 byla dalším centrem Viola, kde Pavel Baňka, Inka Machulková, Vladimíra Čerepková a Vašek Hrabě četli své básničky. Myslím si, že Vašek zakladatele, recitátora a režiséra pořadů Jiřího Ostermanna obdivoval.
V Redutě poznal Vašek Olgu, byla velice hezká, pohledná, drobná, štíhlá. Vašek ji chodil doprovázet. Vaškovu smrt jsme Olze zazlívali, mám na to čtyři teorie – nešťastná náhoda z jeho strany, nešťastná náhoda z její strany, sebevražda, nedá se vyloučit ani možnost vraždy. Knoflíky u sporáku byly utřené, což není normální. Mohlo tam přetéct něco, co si ohříval Vašek, mohlo přetéct mléko, které se ohřívalo pro malé dítě. Mohl si na život sáhnout sám, i když z nepochopitelných důvodů. Den před tím jsem seděl s Vaškem u nás na večeři, maminka připravila kuře, Vašek hrál na kytaru a zval nás i s maminkou, že na oslavu nového bytu uvaří kuře podle kardinála Richelieu. Byl v absolutní pohodě a těšil se, že nás pozve do nového bytu na večeři.
Pak najednou telefon, volala mi Olga, že Vašek umřel. Byla racionální: „Máš tady knížky, přijď si pro ně“.
Vůbec jsem nepochopil, že Vašek umřel, myslel jsem si, že je opilý. Když jsem přijel, byt byl cítit plynem. Dva večery předtím jsme neměli co kouřit a jak zvedla matrace, aby vyčichly, tak pod postelí byla neotevřená krabička amerik. Bylo tam parte, které mu napsali jeho žáci: Zde vzdoroval životu chabě náš učitel Václav Hrabě. Asi se před nimi zmínil, že mu cikánka hádala z ruky, že se nedožije víc jak 24 let.
Vzal jsem knížky a mazal jsem. Bylo to strašně tristní. Viděl jsem zvednuté ty matrace, na kterých jsme dva dny předtím s Vaškem seděli.
Původně jsem tam měl jít s Petrem Kvačkem, čekal jsem na něj na Malostranském náměstí, padal sníh. Měl nějakou nabídku na byt, a tak se na mě vykašlal a šel jsem tam sám.
K Vaškovi jsem na Jánský vršek chodil dost často, protože měl velké rádio, na kterém jsme chytali jazzové pořady. Poslouchali jsme muziku, každý jsme si něco psali a chvílemi si povídali. V malém krámku v Nerudovce kousek od domu jsme si kupovali flašku třešňového vína za sedm korun.
Na Jánských schodech asi deset dní před Vaškovou smrtí jsme našli mrtvého člověka s rozbitou hlavou. Kocour lemtal teplou krev, která tekla z jeho hlavy.
K Vaškovi jsme chodili z Nerudovky nebo po Jánských schodech. Dům měl na jednu stranu Nerudovku, ale z Vaškova okna bylo vidět na Petřín a na krásnou renesanční římsu americké ambasády. Dokonce jsem si ji jednou maloval. Kuchyň byla situovaná směrem k ulici Na Tržišti.


Dopis Václava Hraběte Josefu Rebcovi z vojny

Proč se s ním Olga rozešla? S Vaškem se nedalo žít?
Já jsem nebyl ani na jejich svatbě. Byl jsem na vojně v muničáku u Terezína. Vycházky jsme neměli. Ale Vašek tam přijel za mnou. Protáhli jsme ho dírou v plotě. Měli jsme na vojně dixielandovou kapelu a Vašek si s ní zajamoval. Bylo to v sobotu a v neděli, kdy nás nikdo nebuzeroval. Večer Vašek vylezl zase dírou a jel do Prahy.

Bylo s Vaškem obtížné žít? Vašek hodně kouřil, pil, užíval fenmatrazin…
Znám ho jako hrozně hodného člověka. Užíval fenmetrazin, i já jsem mu ho sháněl. Tuba stála kolem padesátky.

Jaké knížky jste si odnesl od Vaška po jeho smrti?
Jedna byl Hemingway, druhé Seneca. Bylo to pět, šest knížek. Od té doby jsem s Olgou nemluvil, bylo to naše poslední setkání.

Poslední, s kým Vašek mluvil, byl prý Sodík. Že s ním mluvil před domem do půl třetí do rána.
Sodíka jsem neznal, byla to jeho přezdívka a nezná ho ani nikdo z mých kamarádů. Vašek chodíval k Bonapartovi, tam byly různé party.

Vladimír Jiráň byl Vaškovým dobrým přítelem?
Pocházel z Lochovic, chodili spolu do školy, Vašek byl jenom o rok starší, možná se znali i po té muzikantské stránce, protože Vladimír se taky snažil hrát.

Vy jste nehrál?
Jako kluk jsem chodil do Pečkeho hudební školy na Klárově, učil jsem se hrát na piano. To patřilo k dobrému tónu.
S Vaškem jsme měli naplánovanou Jugoslávii. Říkal, uděláme si dovolenou k moři. Po Vaškově smrti jsem přestal fotograficky úplně vidět. Do Jugoslávie jsem nakonec jel sám.


Kromě Olgy byly ještě nějaké jiné ženy ve Vaškově životě?
Samozřejmě. Zdeňka Žáková, švadlenka. Vašek z ní měl nervy, protože se ještě učila. Byla to moc hezká holka. Když Miškovští byli v práci, navezla se tam Vaškovi, který z ní byl trochu nervózní. Byla to strašně hezká holka. Vašek ji pak ve Viole prodal sochaři Jíravovi za tři kubánské rumy. Jíravovi se moc líbila. Vašek říkal - s touhle ženskou já nic nenapíšu. Ona nechodí do školy, chce se mnou trávit veškerý čas a já bych nic neudělal.
Jírava žil se Zdeňkou ve mlýně v okořském údolí, který z části patřil Ljubě Hermanové, od ní ho vykoupili. Když sochař umřel, žila tam Zdeňka sama, ale neviděl jsem ji dvacet let.


Vašek žil poměrně bohatýrským způsobem života, večeřel po hospodách… Kde na to bral peníze?
Já jsem v hospodách nevečeřel, moje maminka trvala na tom, aby se večeřelo v šest hodin, to byl rituál, nemohl jsem si dovolit nepřijít na večeři, to bych dostal za ucho. Chodil jsem do hospody až po večeři. Vašek vydělával nějakou korunu hraním. Když byla v Lucerně přehlídka dixielandových skupin, kterou organizoval Drahoň Doležal, tak dostal za vystoupení pajdu. Vašek kouřil diamantky, to byly levnější cigarety, hlavní nápoj bylo třešňové víno za sedm, kupodivu jsme si na něj zvykli a ani nám to zle nedělalo, nebylo to šumavské bylinné, které bylo nebezpečné, a stálo jedenáct. Kromě Olgy a potom Zdeny jsem s ním jinou holku neviděl, neměl na to čas. Když bydlel u nás, měl by asi s holkami problém s maminkou, ta byla dost puritán. Ale maminka v létě hlídala syna sestry na chaloupce v Kokořínském údolí, takže tady byl Vašek sám. Chalupa je v Dolních Osinalicích a jezdí tam sestra z Anglie a její dcera.

Vy jste na kytky?
Kromě těch, které tady vidíte, tak pěstuju ještě na chaloupce na Sedlčansku. Včera jsem tam byl, když jsem jel od Vladimíra Jiráně, musel jsem zalít cibule muškátů a fuchsií ve sklepě.

Vy jste typický představitel lepší společnosti. Do dneška je to na vašem bytě vidět.
Dědeček měl tiskárnu v Lipové ulici. Tatínek byl literárně činný, pod pseudonymem Josef Rodin napsal Irču a Lexu, což bylo čtení našich babiček a dvakrát natočeno jako němý film. Psal básně a jeden svůj podnikatelský román poslal Baťovi. Mám tady od Bati osobní dopis. Tatínek měl nakladatelství a knihkupectví. Nejdřív ve Vladislavově ulici, pak se přestěhoval do Jungmannovy ulice. Vydával letáky, na kterých nabízel dvanáct knih ke koupi a třináctou zdarma. Náš zřízenec mě vozil na dvojkoláku na balících s knihami na poštu v Ostrovní.

Vašek Hrabě byl typický synek z proletářské rodiny, Vladimír Jiráň taky z Lochovic a zřejmě ani on nebyl z bohatých poměrů. Jak se potom v Praze sešli?
Jiráň studoval práva, Vašek peďák. Vladimír byl členem naší party od Jeřábka.
Jako památku na Vaška mám jeho dopis, který mi poslal z vojny. Nechal mi tady taky kufřík se svými rukopisy, když šel na vojnu.


V neděli 15. března jsem zavolal Josefu Rebcovi, abych si ujasnil několik detailů z našeho rozhovoru. Dal mi k telefonu Marcelu Maxovou, dávnou přítelkyni Vladimíra Jiráně a kamarádku Vaška Hraběte. Jedinou z básníkových přátel, která Olze nic nevyčítá! Vzpomínky na Vaška Hraběte tedy budou mít pokračování…

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další