na další stranu
Petr Chmel
NOBLESNÍ SPLÍN
Možná jsi
to říci smím
z noblesy
můj krásný splín
hezký sen
jenž se mi nezdá
v slunci den
i noc ta hvězdná
fantazie
něžných vjemů
nostalgie
v níž cítím ženu
tajuplná
ve svém ženství
stvořená jsi
pro tajemství
jenž pak klíčí
než se zhostí
tvé holčičí
smyslnosti
jsi můj splín
však tak noblesní
že netuším
zda se mi nesníš
ON A ONA
Ona
Už se dívá
mám snad úžeh?
nic neskrývá
pohled muže
On
Hezký zadek
v pase štíhlá
kamaráde
to je třída
Ona
Jak se zasnil
Pane Bože
možná básník
idol všech žen
On
Okem svlíkne
nezbednice
jenž pod trikem
vzdouvá plíce
Ona
Jaký zdá se
sebejistý
a ty ruce
klavíristy
On
V sukni krátké
opálená
nožky hladké
pevná stehna
Ona
Už se blíží
ach ty oči
dech se ztišil
svět roztočil
On
Trochu zmaten
jen prohodím
kolik máte
slečno hodin
Ona
Srdce tepe
ztrácím hlas
a ten kretén
hlídá čas
RUSALKY I DÁMY
Všechny
jste mé komtesy
rusalky i dámy
vy píšete samy
o lásce i bolesti
to vaše rýmy
vkládám do vět
když svět
je neupřímný
jen zamrzí
když ve verši
jako kapky po dešti
zatřpytí se slzy
však šibalsky
se culíte
slova ještě rozpité
už pějí tóny lásky
to vám kradu
slova ze rtů
jenž pro poetu
nejsou tabu
vy jste klíčem
něžné touhy
já jen pouhým
tlumočníkem
VŠAK TY VÍŠ
Krásné tvoje oči
mám tak rád
anděl do nich vkročil
napořád
rty které ti září
červení
jsou sklíčka vitráží
v poledni
usmíváš se často
šibalsky
možná je to láskou
bez vrásky
neposedná v žití
a proč ne
jsi celé mé bytí
nádherné
hmatatelná něha
mazlivá
romantická děva
vášnivá
takovou tě vidím
za noci
cokoliv ti splním
s radosti
pro ty oči krásné
upřímné
budu dál psát básně
nevinné
takové ty říkanky
však ty víš
jen ty tyhle stránky
pochopíš
UŽ MĚ JEN DRŽ
Už mě jen drž
nepouštěj
co říkám slyš
a podívej
stále mi sluší
prstýnek
i teplo v duši
vzpomínek
byla to chvíle
několik let
potom jsi zmizel
jak z řeky led
nebylo svítání
nebylo nocí
ale jen zklamání
v bezútěšnosti
ale pak slzy
osušil čas
že život brzy
pohladí zas
nyní už teplo
cítím tvých dlaní
srdce si řeklo
o milování
už mě jen drž
a nepouštěj
líbat mě smíš
tak nečekej
ZTRACENÍ
Chci se ztrácet
s tebou v čase
ve tvé kráse
sny utrácet
všem předsudkům
jak ten bohém
říci sbohem
při polibku
lidské buši
dáti vale
býti stále
jednou duši
jedno tělo
které v touze
hladit dlouze
by se chtělo
šepot dlaní
teplo kůže
rty jak růže
v rose ranní
v něžném hříchu
sladké steny
opuštěny
v nočním tichu
slova v hlase
krásně němá
jsou ztracená
s námi v čase
ANDĚL
Na schodech kostela
pokryté prachem
vírou i strachem
potkal jsem anděla
postával u vchodu
tvářil se smutně
když v hnědé kutně
žádal mě o vodu
potom jsme spolu
v špinavé krčmě
na tvrdé pryčně
sedli ke stolu
u džbánku vína
slzy měl v očích
že takhle skončil
prý jeho je vina
nedaje lidem
důkaz o bytí
on vinu cítí
v duši své bídné
srdce ho zebe
lidé lhostejní
shrbení při zemi
nevidí na nebe
oslepen zlatem
člověk pak mříže
ukoval víře
a byl jí katem
jenom jsem přitakal
pohlédl na mě
pak anděl Páně
tiše se rozplakal
|
