na další stranu
Petr Chmel
DÉŠŤ
Nový den se zvolna vkrádá
v doprovodu deště
objímáš si kolena
pod peřinou schoulená
Ještě chvílí posloucháš
jak bubnuje do parapetu
dáš si vařit vodu na kávu
ve vytahaném teplém svetru
Vlastně mám déšť ráda
sama sobě namlouváš
je jako má nálada
v myšlenkách se probíráš
Někdy mám chuť chodit bosa
nabídnout se kapkám rosy
Jindy zase musím plakat
když na duši mě tíží cosi
Vždyť ten déšť co mě dnes vzbudil
Jsou možná jenom slzy lidí
které nějak v bolesti
ocitly se v oblacích
Filozofkou půvabnou
stala ses na chvíli
rozumuješ nad kávou
roztomile s hlavou v dlaních
Tam venku stále padá déšť
kapky kloužou po okně
pak mizí někde v okapech
jak touhy ve tvém životě
CO MÁ SE STÁT...
Napolovic tklivě
napůl náruživě
něžně rozmařile
pohlédla jsi na mě
Možná trochu skromně
nabízím ti rámě
přitiskla ses ke mně
oddaně a něžně
jako malé štěně
Hladím tvoje dlaně
dvě neklidné laně
co stát se má ať stane
říkám odhodlaně
cit nekoupíš v krámě
Hovor plyne plyně
v podvečeru vlahém
Tvářím se tak šťastně
možná o tvé kráse
napsal bych i báseň
Však trochu neupřímně
vždyť ruku ve tvém klíně
chtěl bych mít teď právě
Místo toho o květině
v orosené trávě
rozumuji zasvěceně
Ty však tušíš podvědomě
co se mi teď honí v hlavě
nádherně si se mnou hraješ
Láskyplně přikyvuješ
Když má slova líně
jak cudnost ve víně
rozpouští se ve tmě
Snad může za to růže
nebo z mých slov úžeh
políbila jsi mě
zašeptala něžně
Neříkal jste pane
co stát se má ať stane?
KYVADLO
Sedím v křesle v přítmí svíčky
s nohama když na stole
popíjím svou pátou whisky
zaslechnu ten tikot hodin
Kde se tady vzaly?
Já je přece nezval
na to už jsem starý
nezvu koho neznám
Visí tady na stěně
jako snad už roky
tak ať říkám zasněně
pozdravím je gestem ruky
Pozoruji kyvadlo
těch prapodivných hodin
jen tak mě to napadlo
doutník
při tom kouřím
Pořád se jen houpe
napravo pak nalevo
jenom kam si troufne
monotónní divadlo
Jsi popravčí času
říkám tomu kyvadlu
kýveš se tu bez hlesu
jako lotr v propadlu
V kyvadle těch starých hodin
uviděl jsem sebe
sebe se svým svědomím
noc i jasné nebe
Když se dotknu hrany
padám zase dolů
z té či druhé strany
zas a zase znovu
Kmitám tady v prostoru
stále někam spěchám
k nekonečným obzorům
ale vlastně nemám kam
Jako tohle kyvadlo
připoutané k hodinám
jsem tu vlastně na stálo
před čím stále utíkám?
Najednou ty hodiny
jako svatý grál
náhle někam zmizely
já zůstal jsem tu zase sám
Jen stín kyvadla těch hodin
dál se hýbe na zdi
nevím ani netuším
kdy zastaví se navždy
ANDĚLÉ PIJOU…
Andělé pijou
když vyprahlou mají duši
křídla smutkem spálená
však vždy povstanou z popela
jak na anděly se sluší
Andělé pijou
obvazujou lidem rány
sami žalem probodáni
zůstávají navždy sami
Andělé pijou
ďábel chřestí řetězy
lidé falší obézní
nemotorně váží slova
o pomoc když prosí Boha
Andělé pijou
už spíše ze zvyku
pod sochou Madony
ve světě předsudků
pozbyli svědomí
TEČKA
Říká takhle tečka tečce
už mně to fakt nebaví
vždycky jsem ta poslední
nikdo mě už nečte
I ten básník romantik
s čárkami se mazlí
mě ten podlý flegmatik
na konec vždy hodí
Poslední je z nouze ctnost
to se jen tak říká
jakou já mám budoucnost
v próze dramatika
Ono se to prohlašuje
konec slov a tečka
nejsem ani historie
jsem za větou jen bleška
Dávají mě nad písmenka
jenom aby nezněla
s čárkou to je ale jiná
ta ty slova vyzpívá
Někdy je mi vážně tklivo
jediným mým potěšením
kterého si vážně cením
že dávají mě nad pivo
|
