na další stranu
Eva Frantinová
OZVĚNA
Láska už není jako kdysi
samota vystrčila drápky rysí
jimiž tě - kořist - otočí
zaúpí pod páteří krokusy
takže už dýcháš mezi stíny
a stesk tvá léta očalouní jako mráz
cesty do doliny
VYPRÁVĚNÍ PRODAVAČKY
Ponorný vařič smíchu vytržený ze zdi
strom na střeše
tatranská opera co nezní
noc v cukrárně s hostem co třese se
a kolem krků šála sirén
když už se vlci rodí z klínů firem
na stráních tuší lunaparky
v talířích lokše nebo škvarky
a já šeptala: bačo náš
kdy už košili vyšívanou lhostejností
kterou jsme vyprat měli
na těle světa dotrháš?
DLAŇ
Když štíty usínají
nad stromy padlými
které se jako copy objímají
jen se zemí jen se zemí
myslím na úchyt pro úzkost
ostrov Mech ve tvé dlani
a myslím na lásku...
(vyvracenou uragány)
SNÍH
Mezi těly už dlouho chumelilo
nedůvěrou a výčitkami
jestlipak tedy bílá tího
obdaříš nás jak srázy lavinami?
ZLOMENÁ LYŽE
Za oknem díváš se: zas sněží
sněhu se možná zítřek nepodaří přežít
ale on (stejně jak ty z nebes sem shazovaný)
upínáš se k naději - vázání na lyži
trčící v závěji...
ROZŘÍZNUTÝ KMEN
Nosíme v sobě letokruhy
- jeden je rezavější
víc než druhý
a jaký bude ten poslední
- životu navlečený na malíček
kostní plíšek?
TATRÁM
Tak někdy trochu hlučně a jindy zas tiše
šlapali jsme po vás
a unaveni lehali si v křeslech sedel
pyšní že vylezli jsme
a ve skalnaté kštici před námi je Polský hřeben
než pýchu srazil k zemi pohled na nosiče
Tak někdy trochu hlučně jindy zase tiše
cesty jehlami hořců si nás navlékaly jako korálky
my z kořenů jsme vyvrátili slabost - kmen
ale vám ničím nepřispěli
nahoře prší okouzlení dole bílý déšť
sypaný umělými pohárky
Tak šlapali jsme jako pěny nebo v mírném hluku
na čelech fáče zeleně
vy k nám z měst jste vždy hnaly vichřici první pomoci
a já si říkám: a co vám bylo po datech narození
adresách stavech kont a po jméně
když dnes mé kotníky vy objímáte - vztahujete ruku...
LÍPY V ULICI
Lipové květy leží
za dveřmi vůně
jak smogem
šifrované dopisy
a stejně tak
my ležíme vedle sebe
- dva kterým láska s něhou
nepíší...
SKLENIČKO TY BROUŠENÁ
Polibek je lok z obyčejné skleničky
vydrží ale něha rozlévat
víno pod víčky
a oko těšit výbrus keře
a v keři zavěšený hrozen - modrý pant
který ti otevírá dveře
když jsi sám?
ČERVENÉ V ÚNORU
Venku si sněží Já si piji
víno mne dnes večer oddává s letargií
cestuje tělem - mapou jihu
a na svá záda bere batoh Tíhu
cestuje od palce až k rameni
a jak vor na němž rozsvítili
ve tváři zanechává
plameny...
ZÁSOBA MEZI OKNY
Zde leží na sobě šest lahví
a jsou to vojáci spící v zimním zákopu
- pod dekou viněty
zraje v nich munice
když denně při větrání
míří na mé čelo
jak na svah
vinice...
S UCHEM U ZEMĚ
Já slyším révu růst
já slyším džbány
praskat sladkostí
já slyším pod plachtami listu
plout zátky
korkové stupínky pro šlépěj možností
co dobíhají k cílům vyčerpány
já slyším oběh révy pod zemí
a tenhle neón usmíří i zmatky
které jak plevel
proplétáme kořeny...
Z JIHU
Na terase se zamodralo
tak že by každý spustil
s mokrým ručníkem kolem ramen árii
protože nejen hrozny ale i gesto
jež je položilo
bylo krásné
zatímco za poledne
o sole mio
všechno kolem spalo
i kočka na zdi
sochy hostů v zahradách
kalichy lilií
to gesto ruky krásné
jako harfa
co nemá šanci doznít...
|
