na další stranu
Eva Frantinová
NA ŽIVOT JSME KRÁTKÝ JAK PUKY NA KALHOTÁCH
Které končí
u kotníků naděje
jak uštknutí
Co mně čeká
Skok vysoký
nebo ten do daleka?
Bez lístku na radost
A když je pro zpěv vyprodáno
jal se tě konejšit
také sám
BenjaminoGigli
(přistavil židli…)
Etiketa
Bič -100 %
Cukr – zero…
(vyrobeno smrtí)
Modrý život
Budem číst
ještě někdy v polích
Tajemství plavolamu?
V zasněženém parku
Kdepakjsicelounoc?
Cotěvrátí?
(světýlko na zrušené trati)
Rým
Uprostřed nejzimovatější ze všech zim
vyšlehne z tebe jako z krbu rým
Možná
Možná se toho dožiju:
lidé se budou zdravit
ahoj poetko ahoj poeto
pohledy skosené
objetí mířené
ruce vzhůru
Sněží
Otevři okno
venku vánice
do které nikdo neřekne
to se ti tak povedlo
tahle báseň
tenhle verš
do které nikdo nebude už ani mlčet
ani poslouchat
vánice
do které se nechceš štrachat
slovy chodíš s mrzákem
váha se dožene
a pípat jako zmrzlý ptáček
naší něhy
který má na římse
pár bídných zrníček
Otevři okno!
Reklama
Poctivé české barvy
na každou báseň!
xxx
Den mne rozplakává noc mne pláče
Léto má na cyklostezce právo várečné
A jaro - parkoviště našich příště
Jenže osud mu nazul botičku
Tohle zaplatíš
Vyjem každý den každý po svém v jeho tempu a smyčcích
A kde zůstal Rek
Na Azorech zastřelen
Tvé názory – Azory!
Moje Bahamy
Které spatřím z desítky třpytit se u Palmovky
Všechno je na dosah
A „já se mami trápím tím jak říci slušně sprosté slovo“
Říká chlapec na sedadle za mnou
A já se trápím tím
Že nenastoupíš
Že nevystoupíš
Jak to že mezi námi jsou skuliny
Stočený tvůj palec tam spí
A všechna hají na hají
Kutě hajany
A ty v nich nejsi
Tolik přece nikdo nezabírá aby nebyl věčně
A duše
Chmýří…
Možná jsme v tom co není
Svítání a přitom nerozednění
Možná jen unikáme ssss…
Život je krycí nátěr
Jaká barva přijde potom
Pro tebe oranžová pro mne modrá
Bolí mne předjaří
Jak budou bolet asi vedra
Čekání až se osud vymáčkne vyžvýkne
To už jsem u zetka
Nebo u ypsilonu
Je to on zas on můj ypsilon
Pět vykřičníků na třetím sezení
On už vás nemá rád…
není…
Myšlenko macecho zlá
zajeď!
sklapni!
Je láska šanon?
Julie!
Manon!
Jsme
Jsme vznos nebo přenos
jsme jedno ucho
nebo tu strašíme ticho sami bezuší
jsou pouště pramenem nebo vyschlou náručí
skrýt se do sebe
co najdeš v téhle přírodě
výlety do Skryjí
broučku
z kterého nezbylo ani pádlo krovky
můj kroužku poezie
kam mne vzali zahrádkáři metafor
s houslemi chodím do básní
kdypak si vrznu naposled
splasknu jak nákupní taška
s nápisem Žila Bylla
v šatně před koncertní síní
kam mne nepustili
a šatnář Hospodin?
Za co mne vezme
žeton s rodným číslem v kapse
proletím
zaletím
naletím
není
co by prozradilo
kam ani kudy
dokud běží dech
noc můžeš oslavit až ráno
dnešní ráno po zítřejší půlnoci
tak sakriš
jsme vznos nebo přenos
jedno ucho
zatímco hvězdy křísnou o sebe
ty mají v merku naši cestu ke studánce
anebo do Klídku
já znám těch slov jež mlčím
a pláču
po pražsku po orlicku po jeruzalémsku
v desítce hladím tě na své dlani
někdy i konec života lze zdanit
ale já podávám vyznání
bez cifer a dat
že jsi mi řekl koncem června
mám tě rád
zatímco se kolem zdražovalo
byl jsi nejdražší na slevomatu času
jako když potkáš rodinu Jasníkových
po bouřce
a na mostě přes řeku
jako pohled do oken
za kterými ses naučil chodit
a Stolperstein
pod nimi
každý rok námi letmo dotýkaný
dědeček…
Listování ve slovníku stáří
Až
Než
Bez
Lez
Zůstat sám
Strach
Slza v rukávu
Víčko
víko
Ticho..
KAREL SÝS, DRUHÉ VÝROČÍ ÚMRTÍ, NEDOŽITÉ OSMDESÁTINY
Často mi o té neobyčejné chvíli, která se dá srovnat jen s pocitem držet v rukou svou první knížku, vyprávěl: „Byl jsem v roce 1964 mladíček, který přijel do Prahy na studia zahraničního obchodu vysoké školy (tam mne přivedla touha žít na moři, ale také rodinná setrvačnost – strýček měl taky „ekonomku“…) - a sžíral mne strašný stesk po Písku…tak jsem bez znalosti ulic Prahy křižoval Prahu, zoufale jsem hledal redakci Divokého vína, kterým jsme si listovali ve školní lavici před maturitou, hledal jsem Ludvíka Hese, člověka, který „bral pod křídlo“ - a tiskl – mladé básníky…“
Karel tehdy našel redakci v Karlíně a do redakce vešel ve vzácnou chvíli – Divoké víno se právě expedovalo, bylo třeba ho naložit na vozík a dotlačit na nedalekou poštu…
„Zažil jsem nadšení, pocit, že i já posílám básně mezi čtenáře…“
Podle vyprávění Petra Cincibucha měl Karel na sobě dírkované boty. Takové si i já pamatuji, byly v módě, a vídala jsem je možná také v naší ulici – bylo mi tehdy osm let. Ty Karlovy ale jdou stále přede mnou, vedle mne, za mnou, móda nemóda, a já jen lituji, že jsem se nenarodila o deset let dříve. Všechno by bylo jinak, ten vozík bychom možná tlačili (v zádech Ludvíka Hese) na poštu spolu, tam, kde čekal ještě jedenáct let zapečetěný dopis našich osudů.
Karel Sýs nás opustil
29. 7.2024 a 26.7.2026 by se dožil osmdesáti let…
KREJCÁREK I STUDÁNKA
Několik týdnů jsem sbírala odvahu sednout nad prázdný čistý bílý papír a popsat ho písmenky.
Mé psaní má být Karle o tobě, o dvou letech v propasti, o čase, který neléčí, když nechce, protože (jak napsal v jedné básni Jaroslav Seifert) čas je šarlatán.
Bývali jsme nakažlivě veselí, všude a vždycky jsme pili víno s etiketou Žasníno! Tramvaj desítka nás znala téměř důvěrně – sedávali jsme vždycky nalevo, tam kde to psalo a psalo - až na Krejcárek, až na Palmovku…
A desítka jela bez nás dál až na konečnou – na sídliště Ďáblice.
To jsem ještě nelepila na její sedadla Krejcárek. Občas vidím na zadní straně červených sedadel obrysy po malé stržené samolepces přilepenou okopírovanou básničkou a přemýšlím – líbila se někomu tolik, nebo jde o zlý úmysl? Ano, strašně se líbila, říkám si a věřím, a dál doma vystřihuji z papíru Krejcárek, který už dva rokytramvají desítkou „jezdí“.
To jsem ještě nenesla do pražské Libuše hrníček plecháček, aby mi na něj v rytectví vygravírovali tvé verše: „Úkolbásníků je zurčet, úkol studánky je smlčet.“
Až pojedete někdy do Kostelce nad Orlicí, zajděte k Sejkorově studánce.
Je smutné, že hrníček čeká ukotvení - na lanku…
Je veselé, že tam stále sedíme - i dnes, v den tvých osmdesátých narozenin -
a v zeleném tropickém tichu července mi říkáš: „Žiju potichu, co je víc…“, anebo: „Támhle na malém můstku přes řeku stojí mesjéGauguin, přeje nám Dobrý den…“
Před našima očima se na protějším břehu Orlice procházejí lamy.
A pak nás oba současně napadne osvěžující metafora, ono „napadl mne sníh.“
Aty s notýskem v ruce vykřikneš: „Zapiš to, Evo, zapiš to!“
KAREL SÝS
KREJCÁREK
(v tramvaji č.10)
V tůni hluboké zeleně
jedu jak oštěp máslem
po jílec spokojen
napadají mne básně
Nebe se sytě klene
je ticho a mír a klid
bezpečí bezejmenné
už stačí jenom žít
|
