na další stranu
Tomáš Mladějovský
PRÝ NADE MNOU BDÍ ANDĚL RAFAEL…
Snad to nebyla náhoda,
slyšel jsem ho ve snu šeptem,
říkal, že mě opravdu chtěl.
Kosatce, azalky, velké okrové srdce
a v něm poletující Bach, vlastně varhany
a taky jako zebra pruhované dítě,
píšťaly poletují nad Karlovým mostem,
vyluzují v mollu laděné kakofónie.
Je k uzoufání přemúzován,
nemůže se dočkat noci,
těší se, až bude sám.
Češi jsou tu jako cizí hosti.
Pod hradem je jeviště,
hrají tam sami sebe,
venku jsou jen nešikovní dvojníci.
Ale nejde to,
prostě to není k pochopení.
Lidé různých vyznání a orientace
tvoří vždy asertivní dvojice.
Na nebi probleskuje nápis „Národ sobě“.
Komu že?
Nevím…
Možná jim,
možná i mně a taky tobě.
Oranžová, žlutá, světle modrá.
Tajnosti, něžnosti, kafkovská bludiště.
Smutek do veselí
a veselí k pláči,
alergie na pyly, bolavé klouby
a už nevím přesně, co všechno ještě.
Prý chrání i mé spánky.
Je to od něj pozornost bezesporu milá,
avšak netuším, proč je tak utajený.
Svlažuji tělo těžce sladkým Portským,
proplachuji duši Kozlem,
ale někdy mám nejistý pocit,
že u stolu nejsem sám,
zkrátka, že sedíme tu dva.
Ale nikdy jsem ho neviděl
Je to filuta, tenhle okřídlený Rafael,
ale, kdo ví…
Možná lepší netykavka a nemluva,
než dochvilný a nevypočitatelný
Satan každou středu na příděl.
|
