literární časopis založený v roce 1964

DIVOKÁ VINICE, aktuálně

12.01.2026 - Rostislav Opršal o knize Jin a young Dušana Spáčila

Od jin přes jang k věčnému young Koncem minulého roku spatřila světlo básnického... Více »

04.01.2026 - Dana Janotová o Pavlu Beranovi

Předkloněný Pavel Beran, v plavkách Dana Janotová

Pavel Beran Ve věku 78 let 12. pr... Více »

SLOVO ÚVODEM

Divoké víno číslo 141 vyzdobil svými fotografiemi Daniel Šperl, jehož si velmi vážím. Nejen proto, že si za své jméno smí připsat Ph.D., titul, jenž získal za fotografie. Daniel se vrátil do minulosti a fotografuje na černobílý film. Vždy je věrný tradicím. Své fotografie na moji prosbu rozdělil do trojic, z nichž je každá připojena k jednomu autorovi.

Kreslíře Miroslava Bartáka obdivuju již šest desítek let. Přispíval do Divokého vína v jeho tištěné podobě. Do minulého čísla přinášel svoje kresby z knížky A teď už bez legrace, jež vyšla v nakladatelství Galén, kde si ji můžete objednat na adrese objednavky@galen.cz. Pokračovat bude svými stripy.

Dalšími stripy jsem vyzdobil stránku Karla Sýse a Jiřího Žáčka, abych si byl jist, že je všichni otevřou.

V roce 2014 připomněla spisovatelka Alice Horáčková svoji knížkou Vladimíra Čerepková - Beatncká femme fatale, osobnost české básnířky, jež se narodila 4. února 1946. S Vladimírou mě spojuje nejen datum narození, ale i milostná epizoda z druhé poloviny 60. let. Poznal jsem ji v roce 1966 v bytě Jiřího Ostermanna v Liliové 13, pražské staroměstské ulici. Jiří Ostermann v roce 1963 založil ve vinárně Viola v domě číslo 7 na Národní třídě Poetický kabaret. Recitoval hlavně básně amerických beatníků, jež střídal jazz v provedení kvarteta Luďka Hulana. Při psaní těchto řádek jsem se rozhodl, že svému příteli nebožtíkovi Jiřímu Ostermannovi, věnuju samostatnou kapitolu.

Vladimíra Čerepková se stala pravidelnou návštěvnicí Violy, a tak své básničky uvedla také v text-appealech. Dalšími autory byli Václav Hrabě a Inka Machulková. S Jirkou Ostermannem se Vladimíra pokusila o společnou domácnost. S Vladimírou jsme se spřátelili. Jistě více než do mě se Vladimíra zamilovala do mé psice boxerky Creya. Občas se mi s ní ztrácela a byl velký problém obě najít. Stalo se, že jsme s Vladimírou skončili v mé tiskárně v pražské Londýnské ulici číslo 16. Po podlaze jsem rozložil balíky s papírem a vytvořil z nich naše lože lásky. Vladimíra si přála, aby milování bylo hlučné, aby se při něm křičelo a součástky lidského těla, aby se pojmenovávaly pravými názvy. Přiznávám, že jsem na to byl ještě moc mladý. Ale snažil jsem se…

Od dětství se Vladimíra Čerepková kamarádila s Marií Benetkovou. Čtvrtí jejich působení byly především Vršovice, ale také Michle. Ve Vršovicích využívaly Bezručovy sady a na jejich okraji Šalounovu vilu. Marie tvrdila, že tam přišla Vladimíra v jedenácti letech o panenství. Doplnila, že ona sama svoje první milování zažila ve dvanácti letech na kopci Bohdalec. Když jsem přemístil svoji tiskárnu z Londýnské 16 na Francouzskou 106, měl jsem Bezručovy sady, park jejich dětských hrátek, přes ulici. Do tiskárny na Francouzské 106 si chodila Marie Benetková vyzvedávat mé psy, boxerku Creyu a bernardýna Mojše. Marie byla u mne zaměstnaná jako jejich pečovatelka.

V Divokém víně číslo 1-2/1968, 2/1969 a 4/1969 jsem otiskl čtyři básničky Vladimíry Čerepkové. Jedna z nich – Ryba k rybě mluví - dala jméno sbírce, kterou vydal 1969 Československý spisovatel. Vladimíra tam prý okouzlila Františka Hrubína. Přiznávám, že svými básněmi u mne Vladimíra v ceně nestoupla.

Bylo mi potěšením, když mě Alice Horáčková zařadila do své knihy o Vladimíře. Alice si velmi vážím a udělala mi radost, když vyhověla mé prosbě a napsala do tohoto čísla vzpomínku na svoje setkání s Vladimírou v Paříži, krátce předtím Vladimíra v roce 2013 zemřela. Určitě si text K nedožitým osmdesátinám Vladimíry Čerepkové přečtěte (odkaz). Narozeniny by Vladimíra oslavila 4. února 2026. Po smrti ve francouzském Saint-Valery-en-Caux se urna s jejím popelem dostala do Prahy. Její přátelé pořídili pro Vladimíru hrobeček na Břevnovském hřbitově. Přispěl jsem na něj taky.

O Marii Benetkové, jež se narodila 1. srpna 1945 a zemřela 11. 10. 2024 v kanadském Vancouveru, napíšu příště. Doplním ještě, že Marie za Vladimírou přijela do Francie a po setkání v řádu několika hodin od ní prchla.

V jihočeském Táboře ve svém domě v Tismenické ulici číslo1256, ve vilce kousek nad Lužnicí, odešel 4. prosince 2025 Milan Nakonečný, psycholog, PhDr. a vysokoškolský profesor. 94. narozeniny by oslavil 8. února. V tomto čísle Divokého vína najdete moji vzpomínku na Milana, mého přítele a vysokoškolského učitele. V Divokém víně donedávna publikoval svoje texty. V čísle 138 kritizoval československého prezidenta Edvarda Beneše. (odkaz na článek o Benešovi)

Eva Frantinová pečlivě přepsala další verše Karla Sýse z jeho notýsků. Její knížka Na přeskáčku o pěti desítkách let strávených s Karlem Sýsem vyšla nedávno v nakladatelství Kmen. V čísle najdete i verše Jiřího Žáčka, Zorky Wildové, Dušana Spáčila, Štěpána Votočka a Oldřicha Damborského. Určitě si nezapomeňte přečíst povídku Františky Vrbenské.

L.H.

MILAN NAKONEČNÝ SHOŘEL

Se svým přítelem a učitelem psychologie Milanem Nakonečným jsem se byl rozloučit spolu se stovkou jeho přátel a rodinou v táborském krematoriu. V tichosti skonal 4. prosince 2025 ve svém domě v jihočeském Táboře. Do poslední chvíle se o něj staral jeho syn Milan. Odvezl jej z táborské nemocnice, ve které byla další hospitalizace pro Milana utrpením.

Navštívil jsem Milana naposledy 21. srpna 2025 a vyslechl jeho prohlášení. Zřekl se Boha, náboženství a víry, kterou měl po celý život.

Milan byl mým učitelem psychologie na vysoké škole a psal do Divokého vína články o psychoanalýze a umění. Šel jsem k němu na zkoušku, podal mi podepsaný index se slovy „Pane kolego, vás přeci nebudu zkoušet!“

Koncem šedesátých let mi Milan navrhl, abych vydal knihu Magia Innaturalis doktora Johanna Fausta, kterou přeložil František Kabelák, český hermetik, mág a kabalista. Ten těsně před vydáním knihy zemřel. Knihu jsem vydal v nákladu tisíc kusů, v bibliofilské podobě, její text byl celý ručně psaný, pevná vazba potažená dřevěnou dýhou. Milan Nakonečný ji doplnil doslovem.

V antikvariátech se kniha v současné době nabízí za vysokou částku až deset tisíc korun. Ptal jsem se Milana Nakonečného, jak je to možné. „Protože podle ní čaruji,“ vysvětlil mi.

Milan Nakonečný na otázku jak mohla v roce 1970 kniha vyjít, vysvětlil novinářům:„Otec mého studenta Ludvíka Hesse pracoval na ÚV KSČ a ten to umožnil.“ Muž mého jména byl skutečně krátce šéfredaktorem týdeníku Tvorba. Mým tatínkem ovšem nebyl. Po letech jsem to Milanu Nakonečnému vysvětlil.

Prof. PhDr. Milan Nakonečný je autorem tří desítek odborných knih z oboru psychologie a historie. Od roku 1990 byl předsedou obnoveného spolku Universalia. Milan celý život maloval. Odkázal mi všechny svoje obrazy. Je jich asi tři sta. Při našem posledním setkání mi daroval svůj portrét v podobě klauna. Pověsil jsem jej na zeď a denně se na něj dívám. Léta jsem jezdil za Milanem do Tábora. S oblibou jsme chodili na obědy. Dával si řízek a když jej snědl, vykousal přiložený citrón. Navštěvovali jsme restauraci na táborském náměstí nebo taky na břehu Lužnice. Přednášeli jsme spolu v táborském muzeu. Milan mě navštívil dokonce v mém domě v Hájku nebo jsme jeli do jeho rybářské chaty na břehu Lužnice.

Při přednáškách na vysoké škole jsme já i ostatní posluchači měli potíže porozumět Milanově odbornému jazyku. Na staré kolena začal mluvit česky, pro změnu ale velmi tiše, takže jsem mu nerozuměl zase. Když jsme se loučili, políbil mě Milan na tvář.

Při svých studiích v Praze se Milan seznámil s Miloněm Čepelkou a Zdeňkem Svěrákem, a tak se stalo, že spolu na hradě Rožmberk čarovali. Milan byl starší než jeho spolužáci a vím, že je mnohému leccos přiučil. Jednou jsem Milanovi zavolal z výletu na hrad Houska, který je proslulý vchodem do podsvětí. Řekl mi:„Brána je zavřená a na dvoře pobíhají dva černí psi.“ Bylo to přesně tak.

Milan Nakonečný se narodil jako jediný syn ukrajinského právníka a notáře Theodora Nakonečného v Horažďovicích. V roce 2025 jsem Milanovi poslal na jeho žádost malou ukrajinskou vlajku. Chtěl ji pověsit vedle obrazu tatínka Theodora. Syn Milan mu vlaječku dal do rakve.

Ludvík Hess