DIVOKÁ VINICE, aktuálně

19.11.2017 - Zavěšuji na přání Jiřího Žáčka. L. H.

Pětatřicátníci, hoši jako květ!

Jméno nejčtenějšího českého básníka Jiřího Žáčka zná kdekdo. Ale už málokdo ví, že patří do básnické generace "pětatřicátníků", která byla po roce 1989 sametově zadupaná do země. Především kritiky, kteří na ni dřív pěli chválu.
<... Více »

19.11.2017 - Píše mi RSDr. Jaromír Pelc

P. S. PRO LUDVÍKA HESSE

Jen pro přesnost – poprvé jsme se setkali v roce 1971 V Jirchářích, když jsem tam dělal s Cincibuchem rozhovor o Divokém vínu pro Svět práce. Byl jsem fanda DV od roku tuším 1966, kdy mi ho moje máma, která učila na gymnáziu v Kollárově ulici ... Více »

17.11.2017 - Divoké víno - babybox pro pětatřicátníky

Karel Sýs mi věnoval knihu Byla jednou jedna básnická generace takzvaných pětatřicátníků. Do jaké role mě postavil její autor, uvádí titulek. Jiří Žáček, Michal Černík, Karel Sýs a Petr Cincibuch opravdu v Divokém víně publikovali a píší pro ně i dnes. Vyplašilo mě, když jsem při list... Více »

16.11.2017 - „Pětatřicátníci“ mají monografii!

Dějiny – i dějiny literatury – se vždycky nějak vykládaly, jak to v téhle nebo v jiné... Více »

Slovo úvodem

Zdalipak už víte, koho volit? Rozhodl jsem se hned, jak jsem si přečetl slogan na billboardu KDU-ČSL: Za bezohlednou jízdu odebrat auto! Líbí se mi ten konkrétní požadavek. A ještě jej rozšířím: Auto bezohledného řidiče nechat sešrotovat! Jaképak: Naděje... Odpovědnost... Budoucnost... Splněné sny našich dětí... Obecné sliby. My, kteří volíme KDU-ČSL, jsme konkrétní!
Stejně tak je to se mnou a s poezií. Odjakživa mám rád konkrétní obrazy. Takovými se mi zavděčíte, milí autoři. Chcete se mi vůbec zavděčit?
Senzační novinku mám pro čtenáře Pavlíny Pulcové. Pod tímto jménem ji už v Divokém víně nenajdete. Básnířka nosí od dubna jméno Pavlína Vítková. Blahopřeju!
Díky Vilému Stránskému, majiteli internetové aukční síně, doprovázejí texty v tomto čísle grafiky Maxe Švabinského, jehož duše erotická zřejmě souzněla s mojí. Až na ty korpulentní ženské postavy. Nějaká kila bych jim ubral. Majiteli těch obrázků se můžete stát i vy, stačí kliknout na www.artbohemia.cz.

Max Švabinský

V minulém čísle se do Divokého vína vrátila básnířka Zora Wildová. Její verše najdete i v tomhle čísle. Po dlouhé době se vrací básnířka mně obzvláště milá – Eva Machalická. Své místo mají i veteráni Jiří Žáček, Jarda Holoubek a Karel Sýs. Služebně nejstarší jsou ovšem Václav Bárta a Stanislav Vávra.
Teď mi dochází, že z výše jmenovaných básníků jsem nejmladší. Volám hurrááá a přináším ukázku ze své připravované knížky O klisničkách a hřebcích.

L. H.

Malý Jarda

(Ukázka z připravované knížky O klisničkách a hřebcích)

Kluk se dostal poprvé ke koním na doporučení primáře Jiroutky. Uznávaný kladenský dětský lékař mamince Jarušce předepsal, aby Jarouškovi vařila polévku z koňského masa.
A opravdu, kluk po ní rostl jako kůň.
Podruhé přišel ke koním na kladenském sokolském Sletišti, jež bylo doménou dědečka Jaroslava. Na sportovišti byla a dodnes je jízdárna s krytou halou. Koně byli předmětem obdivu malého Jarouška i jeho dědečka, ředitele škol na Kladně. Před vchodem na Sletiště byl malý statek a o kousek dál vojenské kasárny. Sedláček i vojáci samozřejmě používali při práci tažné koně a klučík je ze svého kočárku obdivně pozoroval.
"Budu sedlák!" prohlašoval Jaroušek, jen co se naučil poskládat písmenka do slov. Všechny tím vždycky upřímně pobavil, a tak tahle dvě slova opakoval čím dál častěji. A věci znalí čtenáři vědí, jak to nakonec dopadlo. Jaroušek se stal chovatelem koní a v roce 1988 obdržel od Obvodního národního výboru v Praze 10 na dřevitém papíře cyklostylem vytištěné potvrzení, že je soukromě hospodařícím rolníkem. Teď ovšem autor předběhl děj o čtyři desítky let...
Výchovu a výcvik klučíka převzal z velké části dědeček Jaroslav Matyáš. Tatínka Ludvíka lákaly kavárny, maminka Jaruška se snažila vydělat pár korunek - třeba jako úřednice nebo učitelka náboženství - československého husitského. Rodiče získali byt v pražské Libni. Žili v typické periferní ulici Novákových
v domě číslo 11 ve 4. patře. Jaroušek přebýval velmi často u kladenského dědečka a babičky a jistě to bylo k jeho prospěchu. Nepoznal sice nikdy rodinné soužití s tatínkem a maminkou, ale dědeček a babička jej nezanedbávali.
Babička Marie vychovaná v lesovně byla vyhlášenou kuchařkou. Dědečka Jaroslava malý klučík ještě navštívil na kladenské škole U Floriána a pan ředitel mu mával z okna své pracovny na dvůr. Záhy pak odešel z aktivního ředitelování školy do důchodu, ale učitelské povolání dál uplatňoval na jediném vnukovi.
Po letech se klukovi, dnes už starému muži, zdá, že většinou se jednalo o tělesnou výchovu. Dědeček Jaroslav učil malého Jarouška plavat, jezdit na kole, sáňkovat, lyžovat a bruslit. Po desítkách let uznává, že nebýt dědečka, nikdy by se nic nenaučil. Jaroušek byl (a je dodnes) buchta. Nebo bábovka, či jak jeho malé schopnosti tělocviku chcete pojmenovávat. Všechny vyjmenované disciplíny zvládl jakž takž, nejlépe snad jízdu na kole a plavání. Když nedávno ve věku hodně dospělém dostal k Vánocům jako dárek brusle, posbíral všechnu odvahu a s šestiletým synkem Matýskem a jeho maminkou Lucií absolvoval celkem čtyři jízdy na zamrzlých rybnících. Z toho jen jedenkrát upadl. Považuje to za úspěch. Umělecké hodnocení jeho bruslení ovšem šlo do minusových známek...
Druhým oblíbeným předmětem předškolního vyučování byla výtvarná výchova. Předlohu obvykle tvořily barevné ilustrace Raisových Zapadlých vlastenců. Adolf Kašpar byl oblíbeným malířem, jehož ilustrace Zapadlých vlastenců Jaroušek kopíroval vodovkami na kladívkové čtvrtky. Klukovo dílo bylo vytrvale prohlíženo Jarouškovými příbuznými a dědečkovými přáteli.
Součástí výtvarné výchovy byla také cvičení v architektonických slozích. Zvláště často a pečlivě byl probírán rozdíl mezi architekturou románskou a gotickou. Ani baroko nebylo opomíjeno. Gotický oblouk připomíná sepnuté ruce...
Třetí disciplínou byly nesporně počty - matematika.
"Násobilku musíš umět, jako když bičem práská!" opakoval dědeček Jaroslav často svoje oblíbené školní heslo. "I když tě o půlnoci probudí!"
Dědeček kvůli násobilce vnuka nebudil, ale při dlouhých procházkách po kladenských lesích - zvláště v mrazivém zimním období bylo slyšet, jak se dvojice - dědeček a vnuk - spolu baví.
"Třikrát sedm?" velel dědeček.
"Dvacet jedna," odpovídal vnuk, jako když bičem mrská.
" Sedmkrát osm?"
"Padesát šest," dodnes jako by právě tato čísla byla nejfrekventovanější.
"Po skoro šesti desítkách let si vnuk sice pamatuje násobilku, ale to je taky jediné, co z počtů zbylo...
Určitě bylo na pořadu i čtení a psaní. Dědeček rád vnukovi kupoval knížky, ostatně knihkupectví bylo hned na rohu jejich ulice a Hlavní třídy, tedy jen několik desítek metrů od domu číslo 6 v Davidově ulici, kde v prvním patře v důchodu bydleli. Původní byt, do něhož se malý Jaroslav narodil, byl v Davidově ulici číslo 11 a zabíral celé podlaží domu. Dvoupokojový byt v domě číslo 6 jim časem jako "starodůchodcům" přišel příliš nákladný, a tak se přestěhovali do přízemí v Nejedlého ulici proti škole Amálka do bytu o jednom pokoji a kuchyni a konečně do bytu o jedné místnosti v přízemí domu číslo 14 v téže ulici. Dnes Amálské.
Tomuto způsobu života říká autorův přítel a známý pražský právník Karel Friml - let balónem. Balón je vybaven pytlíky s pískem, jež cestující během letu odhazují, aby vznášedlo své pouti odlehčili. Nakonec už není co odhodit...
A tak dědeček s babičkou, jak letěl balón jejich žití, postupně odhazovali pytlíky s pískem. Jako "starodůchodci" žili z neuvěřitelných osmi set korun československých měsíčně. Dědeček si snaživě přivydělával. Nejprve jezdil jako průvodce s turistickými zájezdy cestovní kanceláře Turista. A svého vnoučka Jarouška samozřejmě bral s sebou. Poznával tedy velmi záhy české hrady a zámky. Jednalo se o autobusové zájezdy a dědeček za jízdy a samozřejmě v té době bez jakékoli zvukové aparatury popisoval turistům krásy okolní krajiny a historické události, jimiž byl kraj kolem autobusu obestřen. Zpotil se často tak, že si musel převléknout košili, kterou mu babička přibalila s sebou do jeho cestovní aktovky.
Cestovní kancelář Turista zajišťovala vnitrozemské zájezdy, zatímco Čedok tradičně pořádal zájezdy zahraniční. K těm se ovšem dědeček nepropracoval. Turista měl kancelář na hlavní kladenské třídě zvané Korzo a Jaroušek tam dědečka často doprovázel.
Cestou potkávali v parku na náměstí a na Korze ostatní kladenské učitele a ředitele v důchodu. Všichni byli zásadně v oblecích a s klobouky na hlavách. Při setkání je nadzvedli, lehce se uklonili a pronesli: "Má úcta!" nebo "Má poklona!" Ta slova patřila obvykle dámám, páni se mezi sebou zdravili: "Buďte zdráv!" Nebo "Buď zdráv!" podle stupně přátelství. K běžně používaným pozdravům patřilo hornické "Zdař bůh". Nejčastěji potkávali pana ředitele Lopatu a pana ředitele Vodičku, oba ředitele škol v důchodu. Říkalo se sice v důchodu, ale za jménem se psávalo v. v. - tedy ve výslužbě.
Pan ředitel Lopata odpovídal zjevem svému jméno - byl vysoký a hubený. Všichni pánové byli především nesmírně zdvořilí a uhlazení. Jejich rozhovory ovšem připadaly malému Jarouškovi nekonečné, a tak se stávalo velmi často, že se zavěsil dědečkovi na ruku a pokoušel se jej odtáhnout: "Dědečku, pojď!"
Druhým pracovištěm Jaroslava Matyáše, ředitele škol v. v., byl kladenský zámek, kde se odehrávaly zkoušky Kladenské filharmonie, v níž dědeček fungoval coby jakýsi manažer. Soudě podle toho, že dirigentem byl významný kladenský rodák a zároveň dirigent opery Národního divadla v Praze Rudolf Vašata, nejednalo se zřejmě o filharmonii bezvýznamnou.
Jednou z posledních dědečkových aktivit bylo psaní cenovek ke zboží pro mlékařku a cukrářku provozující obchody na hlavní ulici. Měl krasopisné písmo.
Dědeček Matyáš celý život především zpíval, ale taky hrál na housle, jež doma přechovával, a malý Jaroušek se na ně pokoušel vydávat tóny, jež ovšem nikdy nevyzněly lahodně. Nakonec mu dědeček pořídil ze starých zásob Kladenské filharmonie obrovskou kytaru španělku, leč nutno přiznat, že Jarouškův v rodině zcela výjimečný hudební hluch mu znemožnil jakýkoli pokus o hudební kariéru.
Jaroušek dědečka rád doprovázel do kladenského zámku, neboť v něm byly ve značném nepořádku uskladněny zbytky exponátů muzea, z nichž nejvíce obdivoval starý velociped sestávající z velikého kola předního a malého zadního.
Možná že právě tady započala Jarouškova vášeň ke kolům. Nejdřív ze všeho jej dědeček vozil na svém kole v sedačce přimontované před sebou. Pak mu pořídil první vlastní bicykl - červeného Pionýra - nejmenší ze všech kol. Vzdor své pohybové nešikovnosti se na něm malý kluk naučil jezdit poměrně snadno. Dědeček jej zpočátku držíval zezadu za sedlo, ale brzy se mu klučík vymkl z dlaně a předváděl se, jak rychle jezdí.
Vydávali se spolu skoro denně na kolech na vyjížďky, z nichž nejčastější vedly na Lapák anebo na kladenský hřbitov, kde byli uloženi dědečkovi rodiče. Choval je v mimořádné úctě a hrobky s jejich ostatky navštěvoval skoro denně. Pro Jarouška to nebyly smutné zážitky a dědeček návštěvu hřbitova snad ani tak nepodával. Staly se častou vyjížďkou přinášející nejrůznější povinnosti. Dědeček s sebou vozil v aktovce smetáček na zametání desky hrobu, hadřík na otření černého mramorového pomníku s vyrytými a vyzlacenými jmény a hadřík na vyleštění kovových a skleněných vitrínek, v nichž rozsvěcoval petrolejové lampičky. I jejich skleněné cylindříky bylo třeba vyleštit. V korýtku pod pomníkem byly podle ročního období zasazené různé kytky - macešky, petrklíče, voskovky. Dědeček je přesazoval podle zavedené tradice a podle toho, jak které byly podle sezóny v prodeji. V zimě pak čerstvé smrkové chvojí.
Kladenská hrobka je dvoudílná, levá část pro urny byla v té době prázdná, v pravé byl od května roku 1932 uložen dědečkův otec - řídicí učitel Josef Matyáš - a od května roku 1957 taky dědečkova maminka Anna. Na jejím pohřbu byl i kluk. Dědeček své mamince ve hřbitovní kapli zazpíval a u hrobu promluvil ke shromážděným příbuzným a přátelům.
Návštěvy hrobky končily třemi křížky vytvořenými na hraně kamene na pravé části hrobky. Nejprve je udělal dědeček a pak sevřeným palcem a ukazováčkem pravé ruky i vnuk. Věčné, dodnes nezapomenuté gesto - shora dolů, zleva doprava.
Vyjížďka na kolech na Lapák byla ovšem nejveselejší. Nejprve dědeček s vnukem dofoukali pneumatiky svých bicyklů. Vyrazili z domu číslo 6 v Davidově ulici kolem budovy YMCA k secesní stavbě chlapecké škole u Amálky, pak přes křižovatku kolem dispenzáře - romantické vily, v níž měla sídlo ordinace dětského lékaře pana primáře Jiroutky. Míjeli po levé ruce porodnici, kde se Jaroušek narodil, po stejné ruce jim zůstal fotbalový stadión SONP Kladno, pak tenisové kurty. Po pravé ruce se mihla žlutá a hnědě kachlíčkovaná budova střední zdravotní školy, přejeli přes železniční trať a už byli u brány na sokolské Sletiště, jež při cestě na Lapák zůstalo po levé ruce. Někdy vyjížďky ovšem vedly právě na Sletiště.
Hned vpravo za vchodem na Sletiště byly tenisové kurty a vlevo domek správce Sletiště pana Freiberga, jenž se staral zároveň o jezdeckou jízdárnu umístěnou až za stadiónem na vzdálenějším konci Sletiště. Šlo se k ní podél tribuny, v jejíž spodní zadní části byla restaurace vyvářející vyhlášenou drštkovou polévku. Dědeček s vnukem si ji často odváželi v bandičce domů. Za tribunou byla přízemní dlouhá kuželkárna, kam Jaroušek jen obdivně nahlížel oknem. Byla jedním z posvátných míst.
Zdaleka nejposvátnějším chrámem nejen Sletiště ale celého města byla pro kluka kladenská krytá jízdárna. Sokolové ji postavili za dávných a příznivých časů. Byla vybavena jakousi tribunou, z níž vyvolení diváci mohli pozorovat jezdce na koních klusajících nebo i cválajících po obvodu jízdárny. Zdi byly obloženy do výšky dvou metrů dřevem a nervózní kůň do bednění občas kopl a celá jízdárna zaduněla, jako by udeřil blesk i hrom. Jára s dědečkem stáli na malé tribuně a nesměli se ani pohnout ani promluvit - to byl zákon. Stalo se, že spřátelený jezdec na konci hodiny seskočil s koně a kluka posadil do sedla. Oblíbeným a možná prvním koněm, na němž kluk seděl, byl šiml Saliman. Za otěže jej přitom držel v rajtkách oblečený správce pan Freiberg.
Ve stájích byli koně uvázáni u žlabů, mezi jednotlivými stáními visely na řetízcích okované štrajcpány. V uličce za koňmi seděl nebo stál podkoní a v ruce držel střídavě šoufek na moč na násadě nebo truhlík na koblihy. Jakmile viděl, že se kůň chystá močit, přiskočil se šoufkem a moč do ní pochytal. Koblihy, které nepochytal do truhlíku, okamžitě posbíral do dřevěného kolečka.

Když se dědeček s klukem rozhodli jet na Lapák, nechali bránu Sletiště minout po levé ruce a jeli podél betonového plotu směrem k lesu. Za dvě minutky jízdy na kole vjeli spolu do chrámu lesního. Klenba stromů spínajících svoje větve nad širokou polní cestou vedoucí na Lapák připomínala vysokou hlavní loď gotického kostela. Dodnes se klukovi nad hlavou klene její zelený oblouk, i když uplynulo skoro šest desítek let...
Lapák? Projdete-li lesem od Sletiště směrem na jih k vesnici Velká Dobrá, jste na Lapáku. Bývala tu malá dřevěná bouda sloužící snad občas v létě jako hospoda, pak už jenom jako krytá vyhlídka na pole svažující se k Velké Dobré a k vrchu Horka či Hora zvanému, jenž v pradávnu ve střední době bronzové sloužil lidu mohylové kultury jako pohřební místo. Kopec Horka je tajemný se svými šesti desítkami mohyl dodnes.
Prý se na něm potloukal i známý a mnohonásobný kladenský vrah Václav Mrázek. Od roku 1951 do roku 1956 Mrázek zavraždil a znásilnil sedm žen. V době jeho působení se kladenští báli vůbec vycházet do lesa.
Mezi lesem a polem vede železniční trať s nechráněným přechodem, po níž občas projede vlak z Kamenných Žehrovic do Hostivic a pak ku Praze anebo obráceně.
Lapák je dnes pojmenována na mapách pěšina, po níž procházejí kladenští mezi Rozdělovem a Výrovkou, lesní stavbou sloužící kdysi jako ozdravovna SONP neboli Spojených oceláren národní podnik Kladno, nyní jako hotel pojmenovaný lákavě La Park. Místní a poměrů znalý občan v tom názvu nachází snadno slovo Lapák.
Ze Sletiště je vyhlídka zvaná Lapák vzdálená jen něco málo přes kilometr, ale malému klukovi to připadalo jako velký výlet. Rozhodně to bylo místo, kam se nejčastěji stáčela řidítka dědova a vnukova bicyklu.
Z Lapáku někdy pokračovali na kopec Horka podél potůčku a domku kladenské vodárny. Kluk trhal obrovské květy blatouchů, žlutících se po celé louce. Poblíž při kopání vodovodu v roce 1932 objevil profesor Žofka, někdejší dědečkův kolega, učitel z kladenské reálky, pozůstatky sídliště lidí mohylové kultury, kteří před třemi tisícovkami let pohřbívali své mrtvé na přilehlém kopci zvaném Hora či Horka.
K nejdelším výletům patřila vyjížďka na kolech lesní pěšinou vedoucí z Kladna k rozhledně na Kožové Hoře, stavbě kladenského klubu turistů postavené roku 1930. Pod rozhlednou na Kožovce byla restaurace s limonádou. Dědeček jako kladenská osobnost se pochopitelně kdysi podílel i na stavbě zděné rozhledny.
Cesta z Kladna na Kožovou Horu vedla kolem pomníčku jedné z Mrázkových obětí. Ale les byl plný i srnčí zvěře, zajíců a bažantů, to vše kluka zajímalo. Když došlo na hodinu počtů, nejraději počítal zajíce a srny, které po cestě potkali.
Kousek pod Kožovou Horou byl další častý cíl jejich cest - kladenské letiště. Většina letů se uskutečňovala na kluzácích či větroních, vytažených do výšky pomocí navijáku nebo malého motorového letadla. Kluzáky byly oblíbeným námětem klukových kreseb. Někdy se k letadlu přiblížil až na dosah ruky. Nikdy se mu ale nepodařilo vzlétnout v některém z nich. Zdá se, že na letišti nepracoval žádný z dědových bývalých žáků.
Děd s vnukem mívali i hodiny botaniky. Vznikl při nich herbář tlustý jako cihla. A kluk se naučil poznávat kytky - blatouch bahenní, petrklíč, přesličku rolní, třezalku tečkovanou, vlčí mák, řebíček obecný, hvozdík kropenatý aneb slzičky Panny Marie.
Patřilo k botanice taky podzimní vybírání řepy cukrovky? Děd s klukem jí naložili plné tašky, ověsili jimi řídítka svých kol a babička z ní uvařila na sporáku lahodný sirup, jímž si obvykle polévali lívance. Sladký život...

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 92/2017: Slovo úvodem
DV 91/2017: Slovo úvodem
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 50/2010: Slovo úvodem, Kapitola pátá
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další