Zdeněk Sosna

ŽIVOT JE RYZÍ

Sestoupil z nebe anděl
a stál tu mezi dveřmi.
Klíč od nebeských bran měl
a nevěř, nebo věř mi,

to nebylo jen zdání.
Přišel mi vlastně sdělit,
že od zrodu smrt nelze dělit,
i co odečtem z daní,

až zjeví se ta s kosou.
Den začne ranní rosou,
však večer ve tmě mizí.
Jen tak je život ryzí.

NA MODRÉM BLANKYTU

Po nebi plují oblaka.
Hořící slunce odláká
můj pohled do zlata

na modrém blankytu.
Z vesmírné banky tu
vybral kdos onu krásu,

by do věčnosti času
vetkal vše z plynů jen a par.
A přec to nejcennější dar.

POD KLENBOU NOCI

Uprostřed noci
do černé tmy
náhle jsem procit.

Měsíc, jenž sny
ze svitu spřádá,
oknem se díval.

Že jsem jen zíval,
přišla na něj řada.
Rozjímal o Bohu.

Na mě přišlo spaní.
A snil jsem oblohu
a hvězdy na ní.

ČAS

Je tady vládce.
Výběrčí daně z bytí
a ty jsi plátce,

dokud tě samo hnití
nezbaví té strasti.
Nejdřív vše dotváří.

Pak ale vryje vrásky
hluboko do tváří
a vše si zpátky bere.

Úniku z toho není.
Co na světlo se dere,
to oslaví - a pak to plení.

LIDI JSOU LIDI

Lidi dopředu vidí.
A mají rádi zvířata.
Soused ti závidí

i nové vrata
a co se zvěře týká
- vede telecí kýta.

S HLAVOU V OBLACÍCH

Hlavu má v oblacích.
Šlape tu v rozpacích
nohama po zemi.

Ten stav mu ale skýtá
chvilková prozření
a to pak někdy chytá

odkudsi ze vzduchu
všeliká vnuknutí.
Už ho i vnuk nutí

(asi se bojí duchů)
aby s tím přestal.
Ale on to přestál.

Však co bere prášky,
jde to s ním z kopce.
Mluví jen na rarášky

a slyší štěkat skopce.

BEZ ROUCHA

Jak lapená moucha
v té pavoučí síti
je člověk bez roucha,
které nutno šíti

ze třpytu své duše.
Když nitro zní hluše,
tak i Vesmír hluchne.
Co se týče lidí, much ne.

V KLECI

Třeba ta malá želva.
Netuší vůbec, že lva
jsem oddělil, by zase z lovu
vrátil se k původnímu slovu.

LIDI A PSI

Rozdíl mezi lidmi a psy?
Pes na psa pořád neštěká.

ŠUPLÍK JOHNA HEBRONĚ

Co to tady šustí v trávě
- na motýla čekám právě.
Lap a už je pod čepicí.

Mám krabici?
Samozřejmě, samozřejmě,
krabici mám jako stejně.