Pavel Šubrt

TMA MÁ VLČÍ OČI

za zamlženým oknem polobdění
civím nedospělý na prahu
příliš zralého věku
na krajinu beze slov
tma má vlčí oči
a na mé otázky neodpoví

za bariérou šípků a vysokých trav
za šňůrou zbytečných myšlenek
náhle procitám a žasnu
nejsem středem světa
a mé iluzivně obří problémy
jsou tak směšně nicotné
jen promarněný čas má váhu

CO SE TO DĚJE?

Když proskakuji nahý trním,
v očích rudý stesk,
plameny plavou i ve tvých očích.
Je oranžové ráno. Vypadlo
ze snu a bezradně pohlédlo
do našich očí.

I V PRVNÍM SLUNCI MLČÍŠ

Tolik nevyřčených vět!
Vlastně nikdy jsi neřekl vše.
Cákance deště
vždy rozpily obrysy
a myšlenky se zředily do nepodoby.
Jaro se rozeběhlo.
Brada neholená. Návrat vlaštovek
a nových paradoxů.
I v prvním slunci mlčíš?

CESTOU K NEBI

Cestou k nebi mne větev šlehla do oka
Žiletka větru mi upravila úsměv
Opět jsem kroužil v trychtýři zmaru
A opět byl nahoře a slabosti se smál

Cestou k nebi mne přepadl zloděj
Sebral mi vzpomínky a strach
Já ho praštil kladivem naděje
A pak se dlouze díval se na tebe

POCITY V KRUHU

Palba kosích hlasů v dubnovém rozbřesku.
Pocity v kruhu. Jemný dotyk něhy.
Bílá clona úzkosti. Přímý tah na bránu,
na hřišti stárnutí. A nekonečný sled
promarněných vteřin, myšlenek i gest.
Po kolikáté se těším na jaro?