DIVOKÁ VINICE, aktuálně

23.07.2017 - 155. děťátko v babyboxu v Plzni, 9. letošní!

Dvířka plzeňského babyboxu v Poliklinice Denisovo nábřeží se otevřela v neděli v 6 hodin 10 minut. Do nového a snad lepšího života jimi vstoupil zcela novorozený klučík, na první pohled zdravý, zabalený jen v županu. Sdělila mi to Petra Štenglová, hlavní sestra.
Klučík je čtvrt... Více »

23.07.2017 - 156. děťátko po třech hodinách ve stejném babyboxu v Plzni! Bratříček z dvojčat??

V devět hodin, přesně tři hodiny po prvním dnešním plzeňském děťátku, byl odložený do stejného babyboxu na Poliklinice Denisovo nábřeží v Plzni další kluk. Čerstvě narozený, s pupečníkem podvázaným českou trikolorou! Tentokrát byl zabalený do zbytků šedého svetru, jinak nahý. Hlavní ... Více »

20.07.2017 - Vlastimil Kula : „Satyrův deník“ 18+ Výstava erotických fotografií.

Kliknutím zvětšíš.
Kliknutím zvětšíš.

Fotograf Vlastimil Kula vstoupil do povědomí publika bez nadsázky... Více »

15.07.2017 - Vladimír Stibor zve!

Kliknutím se zvětší!
Kliknutím se zvětší!

... Více »

Slovo úvodem

Padesátka..? Pěkný věk. Padesátník..? Už neexistuje. Padesátikoruna..? Můžeš za ni koupit dvě šišky chleba v Lidlu nebo dvě polévky v řeznictví a sníst je na stojáka. Padesáté číslo internetového www.divokevino.cz..? Předtím 57 historických čísel na papíře vytištěných. Za ta papírová bych už pár korunek dostal. Leč neprodal bych je ani za milión. Chovám je v trezoru. Těch padesát internetových chová ve svém archivu Národní knihovna České republiky. Přijde mi to jako uznání. Přiznávám – jsem na to pyšný, moji milí.
V padesátém čísle publikují Jiří Žáček, Karel Sýs, Zora Wildová, Michael Lorenc, Lubomír Brožek, Václav Bárta, Pavel Hudec Ahasver a Jaroslav Holoubek. Jejich jména jsou spojena s historií časopisu – s šedesátými a počátkem sedmdesátých let. Svojí vzpomínkou na počátky časopisu se přidal i Méla Machálek. Děkuju vám, Mélo, Jirko, Karle, Zorko, Lubomíre, Vašku, Pavle, Michale a Jardo. Nebýt vás, nebylo by ani Divoké víno. Děkuju i vám, kteří jste se přidali v posledních osmi letech, kdy vychází www.divokevino.cz!
Divoké víno vzniklo v roce 1964 v pražské Libni. Staroslavná obec Libeň má dvě dominanty – Libeňský zámeček a libeňský plynojem usazený na kopci nad Palmovkou, jenž je odedávna nazýván Koule. Dětství a mládí jsem prožil v domě číslo 11 v Novákových ulici vzdáleném od plynojemu Koule tři stovky metrů. Kdyby základy Koule povolily, kutálela by se Heydukovou ulicí přímo na náš dům. Byla by to řacha, protože Koule má v průměru dvacet metrů, je vyrobena z ocelového plechu tlustého 14 mm a váží 270 tun. Letos oslavila svoje 78. narozeniny. Jako plynojem byla užívána jen deset let, ale užitečná je dodnes. V Kouli byl zřízen největší aerodynamický tunel v Čechách a využívá se pro letecké výzkumy. V padesátých a počátkem šedesátých let jsem byl na kopci zvaném rovněž Koule, na jehož vrcholu plynojem v roce 1932 usadili, skoro každý den. Na svahu odvráceném od Palmovky jsme hráli denně fotbal. Vlastnil jsem kožený fotbalový míč a už proto jsem musel přijít, aby bylo do čeho čutat. Z Koule se každou chvíli linulo temné dunění, tak hrozivé, že by nelibeňáka jistě k smrti vyplašilo. Kromě fotbalu hrály se na kopci nejrůznější bojové hry, ale samotná Koule ohrazená drátěným plotem, byla posvátná. Plot jsme se neodvážili nikdy přelézt, to jsme spíš házeli z mostu za Koulí kameny na projíždějící vlaky.

V kapitole o Kouli jsou texty a fotografie Tomáše Mazala, Františka Dostála, básnička připlaveného Libeňáka Karla Sýse, fotografie Ladislava Michálka, jež byla poprvé publikována na obálce knihy Bohumila Hrabala Kluby poezie. Kdyby to náhodou někdo ještě ode mne nečetl, zopakuju, že kniha získala svůj název podle mého prostěradla, na které jsem v roce 1964 napsal štětkou „Klub poezie“ a s Mélou Machálkem a dalšími spolužáky z libeňského gymnázia Na Zámečku své povlečení zavěsil mezi dva kandelábry tak, aby návštěvníkům našeho sklepního Klubu poezie v domě číslo 4 v libeňské Krejčího ulici ukazovaly cestu. Ladislav Michálek, dvorní fotograf Bohumila Hrabala, prostěradlo vyfotografoval a spisovateli fotka posloužila jako inspirace.

V šuplíku o Kouli najdete i fotografie Václava Chocholy, Miroslava Háka a obrázek Vlastimila Třešňáka nazvaný Bohumil Caesar Hrabal. Kouli hledejte v levé horní části Třešňákova obrázku, doplňuju pro jistotu, neb je namalována zdálky a tudíž malinká.
Za nejvzácnější literární a výtvarný artefakt uložený v šuplíku o Kouli považuju kresbu Josefa Škvoreckého s rukopisným textem Blues libeňského plynojemu. Čtěte vševyčerpávající poetický text Tomáše Mazala, v němž se dozvíte o Kouli skoro vše.
V jubilejním 50. čísle zcela jistě nepřehlédněte vzpomínku Tomáše Mazala na jeho seznámení s Divokým vínem. Když už mi ji slavný hrabalolog vnutil, pokusím se vnutit ji i vám, milí.
Laskavému čtenáři doporučuju, aby určitě věnoval pozornost textu Františka Cingera pojmenovanému Žáčkoviny, přinášejícímu výběr z dosavadního díla Jiřího Žáčka, jenž prožil 6. listopadu tohoto roku kulatých 65. Jiří Žáček spolu s Karlem Sýsem jsou Nejdivokovínovějšími autory, neb publikují své verše od počátků časopisu dodnes.
Veselých 65 let se 12. listopadu ve zdraví dočkal i známý tenista Miroslav Paleček, jenž se ve volných chvílích věnuje i psaní písničkových textů, ba dokonce jejich zpěvu. I Mirek Paleček patří spolu s Michalem Janíkem do rekvizitáře historického Divokého vína, a proto přináším jeho písničkové texty.
O dva dny později slaví ještě pozdější narozeniny ve skvělé kondici fotograf Pavel Hudec Ahasver. Pořídil si dokonce nový digitální fotoaparát. Samozřejmě, že se živí prodejem svých fotografií, především starých, jež k dostání jsou v prodejně Antique Ahasver v Praze 1 na Malé Straně v Prokopské ulici číslo 3 nebo v Kávovarně Café v Pasáži Lucerna ve Štěpánské. Pro jistotu uvádím i Pavlovo telefonní číslo – 604 591 669 – a navrhuju, aby mu volali nejen milovníci jeho fotografií, ale i dívky a ženy toužící vstoupit jako modelky do dějin fotografie.

Jedním z výtvarníků tohoto čísla je Rostislav Říha, architekt, který mi darem nakreslil projekt DOMOVA, azylového domu pro ženy s dětmi a pro stařenky a staříky, jenž hodlám postavit na Hájku. Děkuju, Rosťo.
Rostislav Říha

Druhým výtvarníkem je grafik a ilustrátor Karel Beneš, jehož litografie mi zapůjčil sám Velkokníže Vilém ze Stránských, majitel internetové aukční síně www.artbohemia.cz, v níž je možné všechna Benešova díla, jakož i mnohá jiná koupit.
Karel Beneš

Přidávám jeden obrázek a dvě rukopisné básničky od grafičky a výtvarnice Alenky Kučerové, své kamarádky. Obrázek visí v mém domě ve velké galerii jejích obrázků.

S lítostí se loučím já i Divoké víno s autorem nad jiné mi milým – Luďkem Krásou. Podrobnosti o smutném konci se dočtete na jeho stránce.

O to veseleji vítám na stránkách Divokého vína budoucí básnířku a malířku Toničku Vítkovou, novorozenou dceru básnířky Pavlíny Pulcové – Vítkové a na její počest jsem složil kratinkou básničku:
Ať žije
Antonie!

L. H.

Kapitola pátá

(Z knížky Romance o klisničkách a balady o ženách, vydalo Nakladatelství Petrklíč. Od října k dostání v knihkupectvích nebo na objednávku na petrklic@petrklic.info.)

(následující text si můžete zde prohlédnout v knižní grafické podobě ve formátu PDF [1,18 MB])

Gymnázium Na Zámečku, Méla Machálek, Jiřina, Divoké víno

Výuka na gymnáziu, tehdy Střední všeobecně vzdělávací škole, byla zahájena chmelovou brigádou v Hředlích u Rakovníka. Psal se rok 1962. Vztahy, které na brigádě vznikly, přetrvaly celé tři nádherné roky. A trvají dodnes, po letech čtyřiceti osmi.
Chmelovou brigádou začínal každý školní rok a pokaždé vlak a pak autobusy odvážely studenty právě do Hředlí. Ta první brigáda byla zpočátku nesmělá. Kluci se mezi sebou a pak i s holkami oťukávali. Jaroslav vytvořil s Mélou Machálkem, Jardou Fialou a Robertem Šmiedem kvarteto. Vydrželo jim při bojových akcích na brigádě v Hředlích, při chovu akvarijních rybiček v zeměpisném kabinetu oblíbeného profesora Václava Gardavského, při pořádání večerů divadla Klubu poezie ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici i při vydávání literárního časopisu Divoké víno, který založili v září roku 1964.

Foto třídy na gymnáziu

Jiřina stojící první zleva, Zuzanka druhá zprava vedle Roberta Šmieda
Na velkou půdu hospodářského stavení v Hředlích se slisovala stovka budoucích studentů. Jediné soukromí tvořilo vojenské lehátko široké sedmdesát centimetrů. Jediným hygienickým zařízením pro tisícovku studentů byl na návsi umístěný plechový žlab se čtyřmi kohoutky. Ale jednou týdně se chodili sprchovat do blízkého dolu.
Klukům bylo patnáct let a energie v nich vřela a testosteron přetékal. V Hředlích se na půdách stěsnala tisícovka brigádníků a vesnice se chvěla napětím – láskou i souboji. Jaroslav si své spolužačky Jiřiny všiml, ale ke sblížení ještě nedošlo.
Kromě chmelové brigády se jezdilo taky pracovat do lesa. Studenti gymnázia Na Zámečku měli družbu s polesím v Kladské ve Slavkovském lese u Mariánských Lázní. Ubytovali se v loveckém zámečku, romantické dřevěné stavbě. Z oken se koukali na Kladský rybník a rozsáhlé lesy. Kluci a holky samozřejmě v oddělených pokojích, ale daleko to k sobě neměli.
Každý večer se sešli v největší místnosti a zpívali: „Bendžo mé bendžo, jak rád tě mám...“ Jaroslav chvilku koukal na Zuzanku a její veliká kulatá prsa v námořnickém tričku, chvilku na Jiřinu a v její flanelové košili tušil prsa malinká. Tehdy ještě nebyl jednoznačně rozhodnut, jaká prsa se mu líbí.
S Mélou vylézali po práci na skálu nad rybníkem a recitovali. V roce 1964 se stal jejich oblíbencem americký básník Robinson Jeffers. Výbor z jeho básní pod názvem Básně z Jestřábí věže právě vydal Československý spisovatel ve svém Klubu přátel poezie. A tak ze skály nad Kladským rybníkem znělo:


Čas pro toho – kdo zpola promarnil
letní pasát – aby si hvízdl na zimní bouři
a na vysoké slepé útesy Terry incognity.


Tehdy byla ta slova recitovaná sedmnáctiletými mladíčky až směšná. Dnes jsou Jaroslavovým krédem. Sloganem zbytku života.
Pod skálou se skrývaly dvě hezounké dívenky, studentky gymnázia v Koperníkově ulici, a tajně poslouchaly dva mladé exhibicionisty a nadšence. Pak se i odtajnily.
O prázdninách mezi prvním a druhým ročníkem gymnázia jezdil Jaroslav za Jiřinou stopem do jihočeského Tábora. Dívenka tam bývala u babičky v Čelkovicích, malé vesničce u řeky Lužnice hned pod Táborem. Jaroslava vítala v šedivé sukýnce zavěšené na jakémsi laclíku přes ramena a ve sněhobílé halence. Vyrazili spolu proti proudu řeky do Sezimova Ústí a ve vrbičkách na břehu Lužnice Jaroslav poprvé odhalil její malá prsa.
O příštích prázdninách si Jaroslav s Mélou postavili stan na pravém břehu Lužnice mezi Bechyní a Týnem. Jiřina byla zase u babičky v Čelkovicích a za svou láskou do Bechyně přijížděla každý den elektrickým vláčkem – Elinkou, dychtivě zdolávajíc její 24 km dlouhou trať. Mélu poprosili, ať si jde vylepšit kondici běháním a milovali se ve stanu. Dva kousky plavek spadly z Jiřiny tak lehce.

Maturitní foto Ludvíka Hesse

Maturitní foto Jiřiny Janovské

LH čeká u Lužnice na Jiřinu
Jaroslavovi a Jiřině se v Kladské tak líbilo, že sem spolu vyrazili i o prázdninách. S nadlesním si domluvili brigádu. Jaroslav pomáhal v kovárně, Jiřina uklízela v hasičské zbrojnici nebo se oháněla hráběmi. Tentokrát ovšem spali spolu v lesním srubu kousek od zámečku.
„Jak tomu, co spolu děláme, budeme říkat?“ ptala se romantická dívenka Jaroslava, hledajíc správné slovo pro jejich milostné hry. Stará vžitá slova jí nestačila, chtěla slovo nové a vlastní, jež by dostatečně popsalo jejich duchovní a tělesnou lásku, přinášející s sebou i radostné, veselé a úsměvné zážitky.
Ve školním roce Jaroslav jezdil za Jiřinou ráno před vyučováním z Libně do bytu její maminky v domě číslo 9 v Chodské ulici na Vinohradech. Maminka odcházela časně ráno do práce, a tak manželská postel, v níž s Jiřinou spala, byla ještě vyhřátá.
„Nikdy nezapomenu na tvůj mohutný hrudník!“ slibovala Jiřina Jaroslavovi po rychlém milování. Oblékli se a utíkali na tramvaj, protože v osm hodin jim začínalo vyučování na libeňském gymnáziu. Jindy přijela Jiřina před vyučováním za Jaroslavem.
Když nebyl čas na milostné setkání ráno, vydali se odpoledne po škole podél dolního toku říčky Rokytky a pak po nábřeží Vltavy a hledali skryté místo. Našli je třeba až v Tróji. Nebo večer na Petříně. Na cestičce mezi stanicí lanovky a hvězdárnou spolu tančili valčík a přitom zpívali: „...natrhám ti časně k ránu plnou náruč tulipánů...“


Nehleď na češtinu, dávno už píšu maximálně recepty, začíná Jiřina svoji dnešní vzpomínku.

Bez vyhraněných zájmů, výborná žačka s předpoklady ke studiu. Přijímačky jsem dělat nemusela - měla jsem samé, takže své budoucí spolužáky poznávám až na chmelu - můj už druhý, byla jsem i v 9. třídě, vlastně dle dnešních měřítek zneužívání dětské práce, ale vzpomínky na celý život. Ubytování nad kravínem, sympatická paní profesorka Krátká. Práce mi nevadila, vyrovnala jsem se i s hygienickými podmínkami a sprchováním jednou týdně v hornických šatnách. Ti visalci na řetězech působili dost strašidelně.
Začala škola, nevím, proč vzpomínám na důstojnou budovu gymnázia Na Zámečku v barvě červenohnědé, asi to není pravda, ale já ji tak mám. Volejbalové hřiště pod školou (na tom jsem jednou zavinila prohru naší třídy) a stadion, tam jsem zase vyhrála skok daleký a psalo se o tom v nějakých novinách.
Park - na ten mám výraznější vzpomínky (později). Kouřit jsem tam, jako kluci místo oběda, nechodila.
První školní den - přicházím na poslední chvíli (to mi zůstává celý gympl a vlastně chodit včas jsem se naučila až v práci, dnes nedochvilnost nesnáším) a zbývá pro mne místo v první lavici vedle Jarušky. Nepěkná, obtloustlá dívka, ale ráda fotografovala a díky ní máme fotky ze společných brigád. Ze základky jsem znala Edu Kučeru, měla jsem k němu hezký vztah skrze jeho maminku, byla to taková laskavá a noblesní paní, učila nás ruční práce. Jeho einsteinovsky rozevlátá hlava - je mi líto, že už není mezi námi.
Dana a Julie - dvě odstrašující šprtky, Blanka - tu jsem potkala v tanečních - taneční mistr Brouček - Obecní dům - ach ta krása v takových prostorách, tančit jsem se moc nenaučila, ale bylo to krásné.
Prvním ročníkem proplouvám bez větších problémů. Má lavice byla ve středu a vpravo seděl takový velký kluk s modrýma, trochu vykulenýma očima, zajímavý. Ale čím mě vlastně zaujal, nevím. Nevím, jak vznikla ta první láska, kdy nastal ten osudný okamžik. Pamatuji se na první "kapří" pusu v parku, kdy jsme spolu začali chodit ? - v březnu? Na Velikonoce jsme spolu již jeli do Tábora a podívat se na chatu, na zpáteční cestě jsem měla doslova ulíbané rty. Život dostal trochu jiný rozměr. Trochu jsi mě zkazil, ale rozšířil obzory, kouzlo staré Prahy, pamatuješ na Ledeburské terasy a meruňky?
Výtvarné umění? "Co kdybychom studovali kunsthistorii?“ jsi prohlásil před galerií na Národní.
Kladská - kouzelný lovecký zámeček v nádherné přírodě - lesní brigáda. Zatímco ostatní válčili na louce, my se toulali (a jiné věci) po lesních cestách.
Profesor Kohout vtrhnul do dívčí ložnice a ujišťoval se, že spím na své posteli. Také se nám děvčatům líbil jeden lesník a byly jsme zklamané, že je ženatý. A motaly jsme se kolem koní s patřičným odstupem a cikáni zase kolem nás. Poklady na půdě.
První E jsem zakončila s vyznamenáním, ty jsi měl nějaké trojky, maminka mi volala, že je to kvůli mně. To vůbec nebyla pravda.
Vzpomínám na ranní návštěvy u tebe, ratanová křesla, siamská kočka a udýchané dobíhání do školy.
Léto - Tábor, Lužnice. Pak opět Kladská, ty, Jitka Vejdovská, Pepík Briscejn. Nevěděli, co s námi, tak jsme hrabali seno, uklízely (já s Jitkou) hasičskou zbrojnici a pak jsme se dozvěděli, že zámeček vyhořel. Trvalo nějakou dobu, než jsem zjistila, že stříkačka byla zapůjčena někam jinam a hadice, které jsme při úklidu zbrojnice smotávaly, se nezauzlovaly naší vinou.
A další chmel - a začalo se nad naší láskou zatahovat. Chodí po korze s Miladou - hlásili mi zvědi. Co jsem mohla dělat? Prát se o tebe? Tak jsme chodily kouřit za stodolu, zpívat s kytarou. Odjel jsi předčasně a ve škole to již bylo jasné - růžoví, zadýchaní jste přibíhali do školy a já věděla, co předcházelo.
Druhý jahr - na matiku Petr - zkáza, neuměl ji pořádně sám, tak co my, matikou nepolíbení – stala se pro mne hororovým předmětem. Petr vždy rozpočítal nějaký příklad a čekal na zvonění, aby mohl říci - dopočítejte si to doma, což zvládli jen ti lepší. Ostatní se propadali do nevědomosti částečné či úplné. (Ivanka Němečková - vypjatá prsa - nádech a ...nic.)
Dlouhé dojíždění (Vinohrady, Karlák) nás spřátelilo se Slávkou Štádlerovou. Marně vzpomínám, jestli to byla opravdu trojka, která jela v 7.15, a pokud jsem ji nestihla, přišla jsem pozdě. Anebo jsme si daly spicha na Václaváku a jely čtrnáctkou, jednou jsem na to zapomněla a Slávka přijela dost pozdě a už ve dveřích mi ukazovala, že mi dá šumivku na bradu.
Nebozízek- nevím, co jsme slavili, Pepa Muláček vytahoval legitimaci jako jediný zletilý a my se příjemně namazali, šli pak průvodem - opět Ledeburské terasy, kde jsme sebrali květináče (vandalové) a kráčeli po schodech slavnostním průvodem - kde jsme ty květináče odložili - bůhví.
Na Nebozízku se odehrával i náš maturitní večírek. Kouleli jsme sudy dolů po stráni.
Maturitní ples v Lucerně - bylo to krásné, v tom je Praha nenahraditelná. Na hlavě (z dnešního pohledu) nemožný proplétaný drdol a namazaný Petr, profesor matematiky, nám vykládal o stropě, který máme každý a nad který už nemůžeme, protože nám to není dáno.

Kolem tebe se seskupili "najaření" hoši, Méla, Jarda atd. Hovory s profesorem Gardavským ve sklepním kabinetě. Šedé kalhoty, bílá košile, černá vestička, deštník - tak ses mi líbil, když jsi sklouznul do vytahaných svetrů, přátelství s Johanou atd. - to jsme se již vzdalovali.
Tvé osudové setkání s básněmi - Klub poezie - začátků jsem se účastnila, dokonce i přednášela, předposlední vystupování před veřejností, pak ještě Vrtbovská zahrada, úžasné okno, tam jsi mě zachránil nápovědou. Ale začala se tam shlukovat poněkud snobská společnost, afektované chování, mluvení o ničem - to mi nesedělo.
Objevil jsi rusovlásku Oldřišku a já definitivně pochopila, že tvé srdce je široké a já to potřebuju jinak.


Chata v Údolí oddechu v roce 1963

Méla Machálek a autor v Údolí oddechu v roce 2010

Rodiče spolužačky Míly vlastnili malou chatičku, jakýsi trampský srub, v údolí potoka Kačáku kousek od Horního Podkozí. Od rodného Kladna to bylo, co by kamenem třikrát dohodil, a tak není divu, že se Jaroslavovi líbila nejen Míla, ale i sroubek. Posvětili jej se spolužačkou a pak tam jezdili i s přítelem Mélou a jeho Alenou.
Strávili v chatičce silvestrovskou noc. Původně měli být ve čtyřech, ale pak se něco nevydařilo, a tak zůstali jen tři. Byli vybaveni čtyřmi lahvemi gruzínského bílého vína, tehdy jedné z nejlevnějších značek. Méla s Alenou spali v podkroví, tedy spíš na půdičce, kde se dalo jen ležet, opuštěný Jaroslav v přízemí přikládal do litinových kamínek.

Na chmelové brigádě koncem prázdnin v roce 1964 si Méla a Jaroslav vymysleli Divoké víno. Rozhodli se vydávat svůj vlastní literární časopis. Pojmenovali jej podle básně polského autora Konstanty Ildefonse Gałczyńského Dzikie vino - Divoké víno. A taky nechtěli být krotcí, chtěli být divocí. První číslo časopisu vyšlo v září 1964 v nákladu tisíc výtisků. Scházeli se s mladíčky - umělci a s poetickými pannami ve sklepě domu číslo 4 v libeňské Krejčího ulici a recitovali básničky. Někdy svoje, jindy uznávaných autorů. Výběr autorů byl spíš náhodný, jak vyplývá z nahlédnutí do programů otištěných v Divokém víně – Jeffers, Aragon, Urbánková, italská renesanční poezie, Hrubín či Michelangelo.
Jaroslav a Méla byli posedlí básničkami. Méla je psal pro svoji životní lásku Alenu Háchovou. Nestálý Jaroslav chvíli pro Jiřinu, Mílu nebo pro Radku.



Radaně

Ve staré knihovně jsem našel vzpomínky,
schované tam rukou mé maminky,
mezi stránkami zastrčené knihy básní,
pak na pohovce s přehozem a vyrudlou třásní.

Vypadl mi čtyřlístek z knížky,
než dopadl na podlahu z té výšky,
rozlétl se na zažloutlý smutný prach,
co odjakživa pokrývá jen regály, vzpomínky a strach.

Už tři dny se na mne dívají
tři karafiáty od tebe do červena —
dal jsem jeden jejich lístek do knížky potají.

A prosil jsem pak za spásu našeho mládí
a myslil jsem na dynamiku tvého jména
a na skutečnost tvé hlavy.


Zdá se, že karafiáty byly tehdy oblíbenou kytkou.
Radka studovala na karlínském gymnáziu a o to byla exotičtější. Bydlela v domě na rohu Křížkovy a Vítkovy ulice a Jaroslav za ní přijížděl z Palmovky tramvají. Když vystoupil, zapálil si cigaretu, aby ji mohl vzápětí před přicházející Radkou s divadelním gestem odhodit a zašlápnout.
Radka měla prsa velká a kulatá a Jaroslav je zkoumal na nábřeží Vltavy a byl udiven jejich velikostí. Dál vpuštěn nebyl. Radku to – zdálo se - příliš nevzrušovalo.
Když byla pozvána na Jaroslavův maturitní večírek, na útržek papíru ve vinárně Barberína napsala básničku pro Jaroslavovu spolužačku a taky milenku Mílu. Teprve po letech, když Radka emigrovala do Švýcarska a našla si tam svoji lesbickou lásku, Jaroslav pochopil příčinu své mizivé milostné úspěšnosti.
Radku vystřídala básnířka Helena, černovlasé židovské děvče se zádumčivým pohledem v krásných tmavých a hlubokých očích. Studovala uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově.
Vzájemně se malovali, psali si básničky a říkali si je i při milování. Jeden verš Helena, jeden Jaroslav. Když neměli kam se svou láskou jít, půjčili si v turistickém oddílu Pionýrského domu v Karlíně malý stan, postavili jej na stráni chudých lásek na hoře Vítkově a milovali se pod jeho plátěnou stříškou.
Za milováním a se stanem spolu jezdili i do údolí potoka Kačáku. Vystoupili z vlaku v Unhošti a nesouce stan a spací pytle, vydali se polními cestami do Podkozí, pak ze stráně dolů na romantická místa kolem staré trampské osady Údolí oddechu. Je s podivem, že zamilovaný Jaroslav vůbec složil maturitní zkoušky.


Vzpomínky z deníku Mély Machálka

Pátek 13. září 1963

Začalo to vše už o prázdninách. Uvažovali jsme s Jaroslavem o partě, kterou bychom mohli dát dohromady. Po spoustě úvah jsme dospěli k názoru, že bychom to mohli zkusit s Jiřinou, Mílou, Máňou, Jardou, Robem, Jitkou a samozřejmě s námi dvěma. Bylo by ideální dát dohromady takovou skupinu lidí, kteří by si rozuměli, měli si stále co povídat a byli by schopni shodnout se a být činní po všech stránkách.
V těchto dnech jsme začali budovat klubovnu v Krejčího ulici. Zanedbaný sklepní prostor bez záchodu se podařilo dostat do podoby, že se tam mohli setkávat lidi, aby zde poslouchali představení našeho „Divadla poezie“, zapojili se do jam sessions nebo text appealů, kde měl každý možnost recitovat své poetické výtvory, nebo jsme vášnivě debatovali o problémech dospívajících dětí. Pracovali jsme velmi zaujatě a tvrdě. Každý podle svého. Největšími pracanty byl samozřejmě Jaroslav a já, s námi držel krok i Jarda. Byli tam i tací, např. Michal, kteří přišli, pronesli několik rad, jak se má řešit ten nebo onen problém a s výmluvou na něco velmi důležitého bez přiložení ruky odešli. Robert, ten vždy věděl jak věci řešit, oškrabal půl zdi a po hodině se po anglicku vytratil. Velice nám pomohl i Pavel Kačírek, který se ukázal jako pilný a čas nehlídající pracant.

19. října 1963 jsem začal chodit s Alenou Háchovou.
Ve stejný čas vstupuje do děje Alena Hejnová, kterou okamžitě uchvátil Jaroslav.

13. listopadu 1963
Začaly problémy s naším klubem. Mluvili jsme spolu s Jaroslavem s naším třídním Janem Petrem o našem klubu. Dověděli jsme se, že o našem klubu mluví celá škola a že jeho pověst není právě nejlepší. Pověsti říkají, že je to sídlo neřesti, že se tam pije a kouří. Když jsme se mu snažili vysvětlit, že tam čteme poezii, nevěřil nám. Také nám vytkl, že děláme problémy dalším lidem, které strháváme na šikmou plochu. Pohrozil nám, že nás zničí a bude o všem informovat rodiče na třídní schůzce. Nakonec tak neudělal.

29. listopadu 1963
V partě lidí, která chodí do klubu, nastaly velké problémy, spočívající ve vzájemném párování a rychlých změnách ve složení jednotlivých párů. Řeší se neustále nejrůznější vztahové záležitosti a v té době se začalo používat sloganu „významnosti ve vedlejší místnosti“, který diskutující pár řešící banální věci vyzýval, aby si své bolístky řešili v soukromí.

Vánoční prázdniny 1963
Společný zájezd party do Německa. Z tohoto zájezdu, který byl plný alkoholu a byl hezký i ubytováním ve společné noclehárně, mám schované fotky – krásné mladičké holky v nočních košilkách a pyžamkách. Při cestě autobusem, kde mimo nás byli i „slušní“ lidé, vznikl pokřik „ČSM jde čůrat, ČSM jde blejt“.

1. ledna 1964
Byl to krásný Silvestr. Celá parta jsme byli u Jaroslava a strašně rychle to uteklo. Už to skončilo, je to zvláštní, když si vzpomenu, jak moc jsme se na ten poslední den roku všichni těšili a najednou jeden krásný večer, jako kdyby odvál vítr. Silvestr 1963 už nikdy nebude. Na Silvestra 1964 už mi bude 18 let, a kdo ví, co dál.

4. března 1964
Děláme nyní poezii s největším vypětím svých sil. V našem divadle poezie uvádíme několik pořadů najednou a moc si od toho slibujeme.

Nedávno se Jaroslav sešel se svojí spolužačkou Zuzanou Vinklerovou – Tomanovou, s níž chodil nejen na základní školu, ale i na gymnázium. Malinká Zuzanka se ani příliš nezměnila. Pravda je, že starý muž ji už neposuzoval jako potenciální milenku.
Zuzanka bydlí celý život ve stejném domě v Novákových ulici. Sedli si do jakési libeňské pseudopizzerie U Komína a vzpomínali. Víc na gympl než na základní školu. A z celého gymnázia nejvíc na lesní brigádu v Kladské u Mariánských Lázní.

„Hajný nás ráno naložil do nějaké káry a odvezl nás s miliónem stromků do lesa, ať je zasázíme do děr 30 x 30 centimetrů. A odjel. Bylo nás pět holek, určitě tam byla tvoje Jiřina a Slávka taky. Svlékly jsme se nejdřív do kalhotek a do podprsenek, pak nahoře nic, pak už ani dole nic, a opalovaly jsme se. Hajného jsme v poledne vyděsily, ale právě na to jsme asi hrály. Stromky jsme sice zasázely do děr, ale po několika,“ vzpomíná nadšeně Zuzanka.
Došlo i na Jaroslavovy předky a padlo jméno Duras či Důras.
„Mary Durasová byla moje teta!“ zaradovala se Zuzanka, vzpomínajíc na uznávanou českou sochařku, žákyni Jana Štursy, jež zemřela v roce 1982 v požehnaném věku 84 let. Za svoji ženskou postavu V dřepu získala na Světové výstavě v Paříži v roce 1937 zlatou medaili.

„Jsme tedy příbuzní, Zuzanko. Že jsme si to neřekli už dávno!“ radoval se i Jaroslav.
Posílám pár informací, moc toho není, ale už to tak vypadá, že špetičku krve máme společnou, napsala druhý den do emailu Zuzanka.
Můj dědeček z máminy strany - tedy otec mojí máti - měl sestru Johanu rozenou Mysyková a ta se provdala za rakouského generála Adolfa Durase. S ním měla tři dcery - Mary, Grete a Hani - a jednoho syna - jméno neznám. Teta Mary se narodila 10. 5. 1898 ve Vídni. Její první muž byl Max Kopf, akademický malíř, s kterým žila dlouho v Americe. Kopf byl blízkým přítelem Gregory Pecka a kamarádila s ním tedy i Mary. Žila deset let v Anglii, kde sošila mimo jiné Winstona Churchila a často se s ním vídala. Pa, brácho!
Zuzana

Pokrevní příbuzní tím pádem určitě nejsme, milá Zuzanko, zalitoval Jaroslav. Zato mě a tvoji tetu Mary Durasovou nějaká ta kapička krve skutečně pojí.

Ludvík Hess

Ostatní tvorba Ludvíka Hesse publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Slovo úvodem
DV 89/2017: Slovo úvodem
DV 88/2017: Slovo úvodem, Jezdecké sochy
DV 87/2017: Slovo úvodem
DV 86/2016: Slovo úvodem
DV 85/2016: Všichni mají narozeniny. Miloň Čepelka 80! Já nic – jsem nejmladší
DV 84/2016: Tři hvězdy divokého vína mají sedmdesát! Jen já pořád nic
DV 83/2016: Slovo úvodem
DV 82/2016: Slovo úvodem
DV 81/2016: Slovo úvodem
DV 80/2015: Slovo úvodem, Jezdecké sochy v zemi české
DV 79/2015: Slovo úvodem
DV 78/2015: Slovo úvodem
DV 77/2015: Slovo úvodem a další
DV 76/2015: Slovo úvodem a další
DV 75/2015: Slovo úvodem a další
DV 74/2014: Slovo úvodem a další
DV 73/2014: Slovo úvodem a další
DV 72/2014: Slovo úvodem
DV 71/2014: Slovo úvodem
DV 68/2013: Slovo úvodem
DV 67/2013: Slovo úvodem
DV 66/2013: Slovo úvodem
DV 65/2013: Slovo úvodem
DV 64/2013: Slovo úvodem
DV 63/2013: Slovo úvodem
DV 62/2012: Slovo úvodem, Kuře si podruhé žádá Jaroslavovu ruku a další
DV 61/2012: Slovo úvodem, Rozpadnou se v prach a další
DV 59/2012: Slovo úvodem, Strašné utrácení a další
DV 58/2012: Slovo úvodem, Klisny a hříbata a další
DV 57/2012: Slovo úvodem, Současnost a další
DV 56/2011: Slovo úvodem, Minulost
DV 55/2011: Slovo úvodem, Milena poprvé na koni, Uklízí stáje a vaří oběd
DV 54/2011: Slovo úvodem, Milena ve večerních úvahách a v ranním světle
DV 53/2011: Slovo úvodem, Jak kouše Milena
DV 52/2011: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích, Milena
DV 51/2011: Slovo úvodem, Ženy si Jaroslava vyměňují v rychlém sledu
DV 49/2010: Slovo úvodem, Žákovská knížka
DV 48/2010: Slovo úvodem, Kapitola třetí - Honza a Jirka - kluci Rothovic
DV 47/2010: Slovo úvodem, Malý Jarda
DV 46/2010: Slovo úvodem, O klisničkách a hřebcích
DV 45/2010: Slovo úvodem, Kapitola z knížky Čtyřúhelník
DV 44/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 43/2009: Slovo úvodem, Čtyřúhelník
DV 42/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 41/2009: Slovo úvodem, Romance o holkách
DV 40/2009: Zemřel Pavel Verner a další
DV 39/2009: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech
DV 38/2008: Slovo úvodem, Co jste se v novinách nedočetli o babyboxech (2. kapitola)
DV 37/2008: Slovo úvodem, Pohádka devátá a poslední
DV 36/2008: Slovo úvodem, Osmá pohádka
DV 35/2008: Slovo úvodem, Sedmá pohádka svatební
DV 34/2008: Slovo úvodem
DV 33/2008: Slovo úvodem
DV 31/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 4. díl
DV 30/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - 3. díl
DV 29/2007: Slovo úvodem, Pohádka svatební - díl druhý
DV 28/2007: Slovo úvodem, Pohádka. Svatební?
DV 28/2007: Fotografie
DV 27/2007: Slovo úvodem, Křest Antologie a další
DV 26/2007: Fotografie Aleny Kučerové
DV 26/2007: Akty
DV 26/2007: Slovo úvodem, Opona padá
DV 25/2006: Slovo úvodem, Vyvolávám fotografa Jiřího Andrleho…
DV 25/2006: Fotografie z cyklu Cirkus
DV 24/2006: Slovo úvodem, Nadchnul nás Pavel Řezníček s Goldflamem
DV 23/2006: Slovo úvodem, Kdy začne přituhovat…?
DV 22/2006: Slovo úvodem, V roce 1970 jsme se měli všichni rádi!
DV 21/2006: Slovo úvodem, Markéta Hejná vzrušila mladé básníky…
DV 20/2006: Slovo úvodem, (Kapitola pojednávající o básnících…)
DV 19/2005: Slovo úvodem, Jak dopadl podnikatelský záměr, milý Hafede Bouassido?
DV 18/2005: Slovo úvodem, Zemřel Honza Čech
DV 17/2005: Slovo úvodem, Hara Kiri…??…
DV 16/2005: Slovo úvodem aneb Pozor na Filipa!, Divoké víno v srpnu 1968
DV 16/2005: Fotografie
DV 15/2005: Slovo úvodem, Fenomén Jiří Oulík…
DV 15/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 14/2005: Slovo úvodem, Jana Černá neboli Honza Krejcarová...
DV 14/2005: Vyvolávám staré filmy
DV 13/2004: Slovo úvodem, Pavel Hudec, fotograf a Ahasver…
DV 13/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 12/2004: Slovo úvodem, Manželství a poezie
DV 12/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 11/2004: Slovo úvodem, Nastoupil Karel Sýs, ale taky Jaroslav Holoubek a Honza Vyčítal
DV 11/2004: Pil jsem malinový protlak, (jak ses připravovala k milování…) a další
DV 11/2004: Akademický sochař docent Milan Vácha tvoří sochu Strážci (fotogalerie)
DV 10/2004: Slovo úvodem, Přistoupil Pavel Jasanský
DV 9/2004: Slovo úvodem, Do Divokého vína vstoupil Jiří Žáček
DV 9/2004: Dům života i smrti
DV 8/2004: Slovo úvodem, Divoké víno po maturitě
DV 8/2004: (ty jsi pokušení…), (tvá hlava na dřevě divokým…)
DV 8/2004: Vyvolávám staré filmy
DV 7/2003: Slovo úvodem, (Zemřel Ladislav Landa)
DV 7/2003: (uznal jsem se vinným…), (z tvých vlasů se mi podávají…) a další
DV 7/2003: Vyvolávám staré filmy
DV 6/2003: Slovo úvodem, Zemřel Václav Hrabě
DV 5/2003: Slovo úvodem, Inspirovali jsme Hrabala
DV 4/2003: (tys ta největší…), Balada o koních
DV 4/2003: Slovo úvodem, Mluvil jsem s Allenem Ginsbergem
DV 3/2003: (byla panna…), (tvé mosty nad řekou…) a další
DV 3/2003: Slovo úvodem, Přišel Petr Cincibuch a Ladislav Landa
DV 2/2003: Slovo úvodem, Potkali jsme Johanu
DV 2/2003: (vešla jsi dunivými kroky…)
DV 1/2002: Začalo to rybičkami
DV 1/2002: Radaně, Není činnost pro psa dělat lidem hopsa a další