Leopold F. Němec

Vážený pane Hessi.


Dobře vím, že v listopadu vyjde jubilejní číslo Divokého vína. Tuším, že povědomost o této události bude veliká a předpokládám tedy, že i zájem autorů "být při tom" bude dozajista masivní. Rád bych se také vetřel. Ale co poslat, abych nezůstal před branami?

Listopad. To je tuším podzim. Podzim se také řekne Jeseň. Jeseň může být melancholická, jindy zářivá, a někdy zahalená do tak husté mlhy, že i ptáci chodí pěšky. Jeseň mi připomíná i Sergeje Jesenina, jednoho z mých oblíbených. Ale co s tím? Pořád mne nic nenapadá.

Na podzim jsou také hony. To mi připomnělo, jak jsme, tuším ve čtvrté třídě, četli knížku od Eduarda Štorcha, Lovci mamutů. O přestávce byl ze mne Kopčem a s ukazovátkem místo kopí jsem mezi lavicemi honil spolužačku, která v angorském svetru vypadala jako mamut.
Následovala poznámka: "Přes výslovný zákaz, lovil o přestávce mamuty." Doma se tomu celá naše tlupa hrozně nasmála.
Jenže pořád nevím co poslat, aby si Vaše tlupa nemyslela, že jsem pračlověk. I když lepší je být za pračlověka, než za vola.

Nakonec jsem volební lístky s názvy básní nechal vylosovat našeho papouška. Zavázali jsme mu oči, aby nešvindloval. Moc se mu to nelíbilo, ale vylosovaná čísla jsou platná.
Nechám tedy v rukou božích, jestli mé básně přijmete nebo nepřijmete. U přijímání čte kněz z evangelia: "In princípio erat Verbum…", a věřící mu nakonec odpovídají: "Deo grátias." Jako v té básni o hříšnících.

To jsem zvědav, jak s tím naložíte.


P. S.
Putování lovců mamutů Eduarda Štorcha končí na Bílé skále v Libni. Asi proto, že autor knihy v Libni bydlel.
V knize se také píše, jak jeden člen tlupy zahynul při lovu divokých koní, nebo jak si tlupy u Dalejského potoka vyměňovaly dívky na znamení přátelství. Jak je vidět, již v pravěku nebyla Libeň nějaká Terra incognita, ale zájmově vyhraněná a vyhledávaná destinace. Nabízí se spousta dalších asociací, ale o tom možná někdy příště.


V roce 1965 jsem byl studentem boskovického gymnázia (tehdy SVVŠ) a cvičil jsem na III. celostátní spartakiádě na Strahově. S lavicemi, v modrém tílku a bílých trenýrkách. Mnohem později jsem se dověděl, že jsem tím podpořil zločinný režim. Přesto. Kantor, který nás dostal na starost, byl výborný chlap a dopřál nám velkou volnost. Praha našpikovaná mládím, tramvaj zadarmo a vždy přecpaná. Pražané to těžce nesli. Nicméně milion příležitostí k seznamování. A taky že jo. Řeknu Vám, byl to tenkrát fofr. Tak jsem se já a dva mojí spolužáci (také mám svého Mélu Machálka) seznámili s děvčaty, která nás pozvala a vzala na čoch u táboráku. Na naše otázky, kde že to bude, byly uváděny orientační body jako Thomayerovy sady, Libeň, Rokytka, a co mi došlo až teď, tak Bílá skála. Dělali jsme machry, že jako jo, že to známe. Prd leda. Do té doby jsem názvy jako Rokytka nebo Thomayerovy sady nikdy neslyšel. Nádraží Libeň, to jo. Tam nás vyložili ze spartakiádního vlaku. Dokonce tam bylo nějaké seřadiště.
Holky nekecaly. Bezva parta, kytary, zpěv, recitace(!), milostné pokusy a dost pití (mně tehdy stačilo málo a byl jsem ožralý jak carský důstojník). Teoreticky jsme se tam mohli potkat. Kvůli tmě a pití bych to tam nepoznal ani druhý den, natož dnes. Moje dívka se jmenovala Vlasta, jiná jména si nevzpomínám. Panebože, teď mi dochází, proč se zpívalo Až ztichnou bílé skály…

Všichni tři jsme rok na to, po maturitě, chtěli studovat v Praze, já jediný jsem se kvůli slabší francouzštině a vlastnímu furianství na školu nedostal a naše cesty se rozešly. Ale to už je jiná storry. Tak se nezlobte, že jsem se rozvzpomínal trochu víc.
L.F.N.

IN VERSIO

ještě v půli dubna
ač mouřenín mi to nevěří
o trny vánici severák trhal na vločky
aby pod mezí
jednu po druhé do závěje ustlal

bílý jazyk smyslně olizoval betonový sloup
trčící na mezi v remízku
jak trním ochlupený pyj
a prostopášná nebesa
když vítr ustal
z ramen blankytu odhrnula těžký pléd

rychleji než bys řekl švec
dosud nahý keř
do barvy mořských řas ustrojil se listím
a zmrzlou kočku
na mezi pod pyjem v remízku
očuchával zatoulaný pes

kožovité elipsy listů
jelení jazyk chtíčem slunci nastrkuje
příroda se topoří
a smutný oblak
jak do hliněného měchu
slzy vlévá do brázdy

nastal času zvrat
rosa na špičce listů
chví se jak plachta na konci bezvětří
v naději
že s utrženou kotvou na dně moře
mořeplavcům cesta nekončí

s tebou zrovna tak
ucítíš změnu
a dychtivě slibuješ čemu nikdo nevěří
chvěješ se jak křídla vosy
jestli vpustím touhu k sobě do dveří

a stejně jako farář při zpovědi
za pětkrát zdrávas Maria a jeden otčenáš
i já ti všechno odpustím

BIOGRAF

v neděli v deset dopoledne
na pohádku chodili jsme do kina
já v krátkých kalhotech a bílých punčochách
jak císař Rudolf
ty v růžových šatech
s rukávky nabíranými na pažích
jak magistr Kelly

všechny pohádky
hráli se jen o nás
ve třetí řadě drželi jsme se za ruce
já statečný princ
ty zakletá princezna

teď sedím v křesle jako ze zámku
hladím zlaté vlasy
u nohou ležícího retrívra
a v biografu pod víčky
dávají dokumentární film

ty v hlavní roli
kolem spousta krásných princů
já hraji panoše
a celé to režíroval on

až skončí titulky které znám zpaměti
zavolám do kina
zda na pohádku v neděli dopoledne
do třetí řady
dvě volná místa nezbyla

SESTŘIČKA

v mém šeptaném neboj se
ostychem se chvěje
jak tabulka v okně na nádraží
ve svém chtěla bych se třese
jak listí na smuteční vrbě

potom lehce přilehne
jako tma do úvrati
a ještě jednou ucukne

PŘÍVALOVÉ LÁSKY

s bílým praporem
stojím na břehu potoka
který s pěnou u huby
zvedá se jak Rio Grande
cítím spodní proud
kterak v pohyblivém písku
vtahuje mne kamsi do nitra

studený pot na zádech
řine se jak podmáčený svah
déšť za krkem a mokro v polobotkách
chladivý účinek nestíhají
jak horko vstupuje
a zase ustupuje
aby se vrátilo

ale ty nepřicházíš

ÚNAVA ČASU

dlouho jsme mohli
déle než dlouho nám to procházelo
až únavou času
pružina trpělivosti praskla
upadla na dlažbu
kde směšně poskakovala k chrámu
kam jsme nevcházeli
až teď teprve

hned za vraty
pod kropítkem se svěcenou vodou
ženy a muži
své nečisté duše vyvrhují na dlažbu
kde ještě chvíli plácají se o zem
jak ryby v rybízu u mrtvého moře
než úplně se vypustí

Deo grátias

MÍJENÍ

únavou z horka a pití
rozostřené brýle
nemohly v sále rozpoznat
či jen tak sklopené máš oči
přemýšlíš nebo čteš
nebo s tužkou na rtu
předstíráš že o něčem sníš

jen jsem na tebe koukal a říkal si
neblbni
všechny své lásky dávno znáš
tohle není osudové setkání
jen pouhé míjení
na cestě z tenkého provázku

v provazech vody za oknem
i blesk hledá svoji cestu
a hrom na plnou hubu
do světa burácí
léty obtěžkanou otázku

když od tebe utíkám
a k ní se vracím

proč neshodím dolů z okapu
hnízdo stavěné z nelásky

Ostatní tvorba Leopolda F. Němce publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Indie po setmění a další
DV 98/2018: Cesta kolem komína a další
DV 96/2018: Noviny.čz a další
DV 95/2018: Smrtící polibek a další
DV 93/2018: Věrnost, Bílé noci a další
DV 92/2017: Pravděpodobně poslední básně
DV 79/2015: Homodukt, Čekání a další
DV 74/2014: Pacient a další
DV 73/2014: Bílé Karpaty a další
DV 68/2013: Dopis
DV 64/2013: U templu, Trempové a další
DV 52/2011: Síla poezie
DV 51/2011: Taková hloupost
DV 47/2010: Prsatá barmanka a další
DV 46/2010: Střechy z papíru a další
DV 45/2010: Druhá polokoule, Brněnská spalovna a další
DV 44/2009: Chřipka, Za humny a další
DV 43/2009: Noční host, Stará známost a další
DV 42/2009: Hausbót, Bylo otevřeno a další
DV 38/2008: Návštěva, Duhový poklad a další
DV 37/2008: Chobotnice, Kouzlo nechtěného a další
DV 35/2008: volné soboty, zelený osud a další
DV 32/2007: Gurmán, Korupce, Jezdkyně a další
DV 103/2019: Proč píšu poezii
DV 102/2019: Jak medvěd hledal nevěstu
DV 101/2019: Moravský vrabec a další
DV 100/2019: Vanové lázně a další