na další stranu
Leopold F. Němec
Vážený pane Hessi.
Poslední únorovou neděli, to ještě bylo dost sněhu, jsem šel vyvenčit morče. Vzal jsem ho na dlouhé vodítko, aby si mohlo trochu zaklusat. Jenže v tom hlubokém sněhu to nešlo, tak jsem ho musel vzít do náruče a prošlapávat sám.
Namířil jsem si to přes velký družstevní lán rovnou k lesu. Je odtud pěkná vyhlídka na město, protože tovární komín je bokem a nekazí i tak dost škaredé panorama - cihlové domy, panelové domy, dřevěné domy, vykřičené domy a dokonce jeden Hasičský a jeden Dělnický dům.
Už jsem byl skoro u lesa, když se na jeho okraji objevilo v rojnici 45 lyžníků, v rozestupech na tři metry. Odráželi se soupaž dlouhými holemi a řítili se rovnou proti mému morčeti. Protože to od lesa bylo mírně ze svahu, spočítal jsem si pomocí kalkulačky na hodinkách, že budou u mě co by dup. A jelikož foukalo od jihu, tedy lyžníkům do zad, byli u mě ještě dřív, než jsem schoval morče pod bundu.
Každý jeden lyžník měl na hlavě ušanku a přes ramena bílý plášť. To byl ten důvod, proč jsem je nespatřil dřív. Chudák morče mi strachem pod bundou nadělalo, a ani se mu nedivím. Mně samotnému se třásly vanilky, jak listí na smuteční vrbě.
Ale k mému údivu kolem nás jen bez hlesu profrčeli. Vše se událo tak rychle, že jsem to nestačil zaznamenat na svůj Canon EOS.
Víte pane Hessi, když jsem je tak viděl v jedné řadě svištět od lesa k městu a v takovém hojném počtu, napadlo mne, jak Vy jste na tom s lyžováním. Jistě, vím že je to indiskrétní otázka a proto očekávám, že mi na ni neodpovíte.
Stačí, když do příštího čísla DV zařadíte opět některou z mnoha mých 5 básní, nejlépe všechny. Z toho poznám, že lyžujete dobře a máte vybroušený styl. A vsaďte boty, že příště těch lyžníků bude 46.
S úctou Leopold F. Němec
STŘECHY Z PAPÍRU
dolů z kopce z náměstí
bývala to hlavní ulice
co dům, to slepenec
žádný styl a různá výška
okny ani římsou, natož dveřmi
nechtěly se podobat
jen střechy z dehtového papíru
byly stejné
po každém větru pocuchané
jak blůza Rózy Wassertrillingové
a černé
jako její dlouhé vlasy
kde je hlavní ulice, zavoláš
a já ti odpovím
rozprodal ji prošlý čas
kde je Róza, zavoláš
a já ti odpovím
odjela hledat vikingské plachty
ve vagónu se zasouvacími vraty
na zádech matyldu
v ruce kufr
v očích strach
uvidím ještě Rózin černý vlas
zavoláš a já ti odpovím
na hromadě kdesi v Polsku
tam je hledej
vlasy umírají ve třiceti
to jsi nevěděl?
SOUOSTROVÍ KURILY
už podruhé měl jsem hloupý sen
jak pod kýlem mého člunu
v šelfu u Kuril
zývá moře a otvírá se díra
v níž voda studená jak řípa na podzim
hrůzou vře
kdosi mne chytá za ruku a klade si ji na břicho
dlaň pomalu sunu dolů
v naději
že stisknu chaluhy a hrobové ticho
namísto pevného sevření
jako ledový krunýř hladinu když svírá
rybářská loďka
má postel - studené břicho ryby
sem tam na stranu se kývá
v červeném pyžamu
jak trosečník na ledové kře
v posteli se tyčím a křičím děsem
muž přes palubu!
padám na polštář kamenité pláže
v dlani mi klouže ústřice
a vzdálený dívčí hlas
slyším jak mořské šplouchání
byl to ten hloupý sen
MADAM RIKOVSKÁ
v úzkém průchodu na schodech od kostela dolů
potkávali jsme se denně
ona v klobouku se širokou stuhou
v rukavičkách
já s aktovkou na zádech a krátkých kalhotách
dobrý den madam Rikovská
usmála se
zastavila o schod níž než stál jsem já
v pase mírně se předklonila
a s odpovědí na můj pozdrav
mne pohladila po vlasech
dobrý den Richarde
vítr v chlapcově plachtoví
horký dech mých patnácti let
vzdouval bílé kopule velké jak slzy věčnosti
které zajaly mou mysl
a nebylo jim míň jak třicet pět
letos o pouti
uprostřed prázdnin - na Jakuba
v úzkém průchodu na schodech od kostela dolů
nečekaně jsme se potkali
já bez aktovky, v dlouhých kalhotách
vyšňořen jako bonvián
dobrý den madam Rikovská
usmála se
necudná jak Mánesova Josefína
zastavila o schod níž
nebe - peklo - ráj
já stojím jako obelisk
a čekám pohlazení
dobrý den Richarde
její prsty zůstaly mi ve vlasech
vzala mou ruku
dala si ji do klína
a mou hlavu přitáhla k výstřihu
jak francouzský kat hlavu šlechtice
potřísněn vlastním poznáním
prosil jsem že trpět chci ještě víc
nechápal jsem proč mne náhle odstrčila
třesouc se a zuby skřípajíc
jak malá holka když se pere
a horkým dechem šeptala - tak už běž
ČERVENÝ VAGÓN
ještě tak mlád a již mrtev
přesto denně ráno musel jsem vstávat
na tvář hladce oholenou pitralón dlaněmi natleskat
pak honem snídat
vejce slaninu čerstvé pečivo
doběhnout na vlak
ve vagónu stáhnout okénko z něhož až do zatáčky
s předstíraným dojetím
mohl jsem mávat
na peróně zmenšující se lásce
na konci zatáčky
jak u soudu na dřevěnou lavici usednout
zavřít okno
aby ze stařičké páry jiskry sem nelétaly
ještě by něco mohlo vzplanout
třeba srdce
den, měsíc, roky
ona i já jsme mávali
teď teprve vím
že v okénku i já jsem se vzdaloval
na peróně zmenšující se lásce
dnes jedu naposledy
páru vystřídal motoráček
nelétají jiskry, nic nedoutná
jen ten červený vagón co tvoří celý vláček
u přejezdu smutně houkne
vystupuji
ve stanici stojím zcela sám
u plotu na slepé koleji reziví stará pára
jak na ni hledím, začínám se usmívat
a bůh ví proč
začínám mávat
ještě chvíli jako podivín
v dešti a samojediný ve stanici mával jsem a stál
s pocitem malíře
kterého při retrospektivní výstavě
vítal jen prázdný sál
VZDÁLENÉ BUBNY
věnováno Jarmile Moosové
když naposledy
ze dna jsem stoupal
cítil jsem čísi horký dech
pak úlevu a uvolnění
s představou vlastní svobody
pouze melodie - tun tu du
co byla tak krátká zdá se pryč
už není
jako ty vodní mlýny
na potoce v podhradí
jenom studená voda
stále stejně čistá
přes mlýnek nemusí krkolomně skákat
jen lehce převalí se ze splavu
a v tůni za ním
chvíli se točí
než drobný kámen ze dna zvedne
a poponese dál
stejně tak mne
síla vesmírného proudu nechá klesnout
znovu zvedne
aby dopřála mi pocit
že nejsem v její moci
a co krásné bylo
jako ta melodie tun tu du
se mnou zůstává
|
