na další stranu
Leopold Němec
VĚRNOST
Přidal se ke mně
úplně cizí pes.
Asi věděl, kam mám namířeno.
Na cestu se vůbec nedívá,
jde vedle mé nohy
a tázavě vzhlíží ke mně nahoru.
Co ten o tom může vědět,
úplně cizí pes,
jakou ti dva na mně ušili boudu.
Čeká, že podívám se dolů,
já ale spěchám.
Za chvíli u soudu mám první stání.
Šlo to rychle. A to jsem ještě netušil,
že venku na mně čeká
můj věrný cizí pes.
BÍLÉ NOCI
Hledají nás všude.
Za patníkem u cesty
i na zahrádce pod širokými listy křenu.
Na věšáku pod kožichem,
plným blech,
a na rukávu zbytky hlenu.
Dívají se za roh
i sem za naši kůlnu,
kde jako čtyřletý chlap jsem často trucoval.
Ale marnost nad marnost,
asi nás najdou.
Už zbýváme jen my dva.
Každý jsme jiný,
jak už to u bratrů bývá.
Já nevěřím, a ty, jako máma, pořád doufáš,
že za těmi tlustými komíny,
je možná les,
kde toká poslední tetřev a řeka zpívá.
Kam bráško,
kam se schováme,
až na zem začnou padat motýli jako kapky deště
a v boudě u plotu
bude štěkat vyděšený pes.
Věříš, že to vydrží.
Ale co když to bouchne ještě dnes?
SOJČÍ KŘIK
Když ke mně se choulíš a třeseš rameny,
slzy co padají ti po skráni
do baňky chytím,
ať nepadají na zelený mech.
Krev z rozedraných dlaní
pupavu když v slastné křeči trhaly,
do baňky chytím,
ať nelepí se po těle jak smola na stromech.
Zapal svůj kahan,
nad ním slzy s krví ohřívej
a usrkávej po kapkách ten jed,
co milencům svírá srdce, trhá a bere dech.
Horký vosk z mé krve a tvých slz
na stehnech ulpívá, je zpečetěno - teď jsi má.
Slyšíš?
To není sojka, to křičím já.
HLAVNÍ NÁDRAŽÍ
Zpožděný spěšný vlak Rudolf Těsnohlídek,
podle posledního hlášení,
odjede z druhého nástupiště,
čtvrtá kolej.
Už jen pár slov,
pomlka vyplněná polibkem
a sevřeným hrdlem polykáš ahoj.
Ostrý hvizd píšťalky výpravčího
je gilotinou naší lásky.
|
